Le Chemin de la Liberté

před víc než měsícem šel na čt2 dokument s názvem "Můj děda byl voják, válčil na Piavě".
Sugestivní pohled na historické boje z první světové v Dolomitech. Doporučuju.
Můj praděda byl taky voják a taky válčil na Piavě... Vím o něm málo, jen, co občas někdo zmínil. Druhého znám jen z náhrobku a ty další vůbec.
Díky válkám vlastně oba procestovali a poznali kde co. Až možná závidění hodné kde co. Ale je asi sakra velký rozdíl cestovat z donucení a s bojem o život a cestovat si jen tak.

Hory všude na světě jsou často svědkem tragických a válečných, ale občas i mírových událostí, lidských i zvířecích skutků.
Takový je celý Balkán!
A třeba Pyreneje jsou po celé délce protkány tzv. Cestami svobody (Le Chemin de la Liberté). Kdy se během druhé světové války tisíce lidí vydaly skrz hřebeny v zimě, v létě, dešti a noci za vidinou "svobodného života" ve Francii. Že to byly treky plné strastí stojí za to si vyzkoušet i dnes. Ale těžko porovnávat rezavé ferraty s popravčí četou kolaborantů...

A myslím, mongolské přísloví říká: "Sílu a vytrvalost přátelství nebo koně poznáš v horách."

...


Mého nejmladšího dědu znám blízce. Chodil s nama do Karpat na podběl. Nikde neválčil, ale právě bojuje. Bojuje se vším čemu všemu my tu ještě říkáme život a naděje...
"Dědy, přeji ti mír."

titulky v Paříži

"Paříž je nádherná, takovou bych ji snad ani nečekal. Ale možná záleží i na tom, s kým tam jsi..."

dopisy od M.J.

A byla jsem tam sama se sebou (takže spokojenost), i když prvních pár hodin (resp. těch pár minut) jsem málem nepřežila...
Bydlela jsem u milé harfenistky (a každou noc jsem usínala, když ona cvičila, a krásně cvičila). Na "eifelovce" jsem dělala, že nerozumím česky ("Koukej, voni tu maj poštu?"). V Louvru mě sprdli, že jsem si smočila nohy v jednom z bazénků. Otravné žebračce na mostu Pont Alexandre III jsem dala jogurt a chudákovi pouličnímu prodavači knih jsem nadala, proč si tu furt všecí myslí, že mám zájem něco kupovat a někomu přispívat (dodatečně se mu omlouvám za nedostatečnou trpělivost). Do Museé d'Orsay jsem se záludně dostala zadarmo. A na Champs-Elysées se setkala s "nenápadným" francouzským tajným agentem:

(ON: "Excuzes-moi, mais..........????????????..............."
"Pardon, mais je ne comprends pas. Si vous voulez quelque chose, vous parlez anglais, s'il vous plait."
ON in EN: "Aa, tím líp. Kryju tady průchod jednoho muže a vy vypadáte, že vám nebude vadit, když budeme půl hodiny předstírat konverzaci..."
"??? E? Tak jo no." ...) A muž prošel ani nevím jak.

Na Montmartru jsem prozevlila den, nechala se zadarmo namalovat (jsem se onomu umělci zdála smutná, proto) a noci prožila s cizími přáteli v cizích barech. S M. F. jsem se nakonec nepotkala a připadala jsem si trochu jako šupák v tom stylish městě (tak jsem si aspoň koupila nové boty). Okradla mě skříňka na úschovu zavazadel. A málem jsem schválně namísto domů odjela do Norska...

Paříž je nádherná, ale možná záleží...

Journey's end

Je nádnerný den. Pyreneje vypadají skoro na dosah (ještě jsem tam v mracích stihla prorybařit víkend) a krajina září stále sytějšími barvami podzimu... fíky a švestky zrají a já balím těch svých moc "švestek". (taky až když se balíte zjišťujete, co jste vlastně tahli a potahnete zpět?)

Bude mi chybět to vše a všichni tady kolem...
I když to nebylo vždycky "košér" (ale možná to ani nebylo k jídlu), byla jsem tu a kdoví kde ráda.
Ale vždycky se jde vrátit...

naschle v Česku a na Moravě

"Still thinking of running?"
"I'm not running away, I'm just ... practising ... before there will be nowhere else to run."

Barcelona a z ní

několik dní a nocí v Barceloně. Bylo to ... super úplně na doraz.
Řídila jsem se Štěpovými (bratrovými) radami. A víc rači nenapíšu.
Otherwise it will spoil your impression about me. (Yeah, I'm naive.) Well, I'm not saint and some experiences aren't publishable before 22.00, not even after midnight (spanish hour restraint).
Prostě Gaudí (i když ta story o nikdy nedokončeném chrámu Sagrada Familia je zajímavá), ulice, metro (1 den MHD za 5€), mnohonárodnéstní a plný nejlepší hostel (20€/noc), španělská a katalánská kultura a strava, celosvětová "kultura", hodně sangrie, pláž, jiná španělská vína, stadion, salsa, lidé a další známí, Picasso a Joan Miró (och) no a ty noci...
Nádherné dýchající a vítající město (a na konkrétní zážity se ptejte osobně ;-)
Něco z fotek si můžete prohlédnout...

No ale cesta z Barcelony zpátky do Francie stojí za zmínění:
Naplánovala jsem si ji utajeným vlakem skrz Pyreneje, o kterém ví jen místní a nikde nenajdete jeho odjezdy a návazné spoje. Ale nastěstí tam, kam jsem jela, tak trochu místní jsem... (dává vám to smysl, že jo?)
Jediný zádrhel nastal už v Barceloně na nádraží Sant. Chtěla jsem se dostat na nástupiště. Jenže k tomu je potřeba jízdenka správných rozměrů, nikoli moje fipka. Muž za okýnkem mě vůbec nepochopil, poslal do jiného okýnka, tam mě poslali někam, a pak zas k jiné přepážce, kde konečně velmi aktivní mladík vypadal, že rozumí, a chtěl ukázat tu moji jízdenku, hurá...
Ale bez varování se s mojí fipkou a pak i slevou na 50% z ceny ztratil kdoví kam. Takže ani ten mě nepochopil a já jsem navíc bez fipky... Po 15 minutách, kdy už jsem si vytáhla peněženku, že si teda těch levných 8 euro po hranice do hor zaplatím, se vrátil s tím, že mě nechápe, že mám ten vlak zadarmo. A když jsem se zoufale rozesmála (odjezd za 3 minuty) asi jej něco osvítilo, on porozuměl mojí gestikulaci (přeskočila jsem zábranu) a dal mi kýžený papírek...
Jen, co vlak opustil Barcelonské podzemí, nastala vyhlídková jízda. Suchý industriákní sever Španělska se pomalu zelenal a zvedal do kopců okolo NP del Montseny. Pyreneje s malebnými klidnými dědinkami mě přivítaly deštěm. A v Ribes de Freser se rozpršelo jako nikdy. Během běhu na 100 m k autobusu (náhrada za opravu na trati) byli všichni cestující do nitě mokří. Po asi měsíci jsem zase zažila pořádný déšť, nádhera. Bus šplhal do kopců a nestíhala jsem se kochat, není nic krásnějšího jak hory po dešti.

Náhorní plošina a jsem ve Francii, kde jsem si vymyslela krátký pobyt a pochod po zdejších vrcholcích. (Víte, že tu má Španělsko okolo města Llívia malou katalánskou enklávu?) S radostí jsem si pak v La Tour de Carol kupovala jízdenku ve francoužštině a od oka změřila "normální" šířku kolejí. Pár zastávek, pak dlooouhý tunel a jsem v Andoře, další dlooouhý tunel a jsem venku z Andory. Neuvěřitelné jak jsou Pyreneje rozdílné ze španělské a francouzské strany. Najednou víc skalnaté, ostřejší a vlhčí a mně jaksi bližší. Ax les Thermes, Tarascon sur Ariege, Foix...
Jako kdybych jela domů.

Nevim, asi to stejně zmažu

psala jsem o přáních a chtěla jsem napsat o tom, jak tady (ne)utíkají dny...
jak ráno vstanu za "chladu" (v 7 ráno 25°) a jdu běhat, a pak zase usnu a nebo nevstanu a spim až do horka (v 8 ráno 30°, tak vstanu v 9, obleču (opravdu jsem nechtěla napsat přesleču) si pyžamo a jdu na snídani) a pak si celý den říkám, že jsem měla vstát, páč to flákání se u bazénu (pyžamo přesleču za plavky) není moje nejoblíbenějsi práce tady... Dny na lodi, na pláži či ve stínu, hodiny a hodiny šnorchlování, skákání z útesu, kajakování na moři, bouldering na útesech, lekce surfingu, noční koupání, flamengové večery, středomořská strava, pršelo jen jednou, do mdlob mě pro změnu složilo málo soli v organismu a postavili jsme sněhuláka z písku... (prý to dovede jen Chuck Norris ;-)
A konečně, brzo opustím mnou zas tak neopěvovanou ale stejně nádhernou Mallorcu /fotky je jako vždy stále potřeba rozřídit.../ A moje city k tomuto ostrovu jsou podobné ostrovu samotnému: tvrdé a samá skála (lozí se tu perfektně), nejprve plné předsudků nejen k německým turistům, ale vřelé a teplé jako moře a klima okolo a s úctou k útesům a horám (jo, pro ty mám vždycky slabost) a fíky (no jo).
A všechny ty pocity umocňuje vědomí, že tahle moje journey tady a kdo ví kde pomalu končí... Že tu žijí lidé, které už nejspíš nikdy nepotkám a že se nebude opakovat to aktuální teď a tady.
Pravé? cestování a putování není jen o dobrodružství, netypických zážitkoch či nedejbože rekreaci. U mě jde hlavně o pozná(vá)ní (všeho, co to slovo může znamenat - kultury, života, krajiny...) nikoli o odpovědích, ale o příbězích. Všude je vše relativně stejné a krásné, a je to jen otázka měřítka, pohledu, délky spánku, nadmořské výšky a barvy půdy... A tak trochu to vše znáte a máte doma.
Cestování a putování je pro mě o poznávání sebe sama, svých hranic za hranicemi hodnot a kde? vlastně jsem teda teď...
A pardon, už je to zas moc filozofické, hodnotové, rádoby moudré a ...
Těším se domů, do Francie a pak do Veselí a do školy a do karate a na HM a na Vás všechny... A jsem zvědavá, jak se co změnilo, vyrostlo, přesunulo, ochodilo, zkrásnělo nebo zůstalo netknuté...

Psala jsem o přáních...
A TEĎ Vám všem přeji hezké dny.

Joan Miró

obecně surrealista, prakticky sochař, keramik a malíř, pohlavím muž, národností španěl ale vlastně katalánec, narozen v Barceloně.

Než se pořádně dostal k malířství stálo ho to boj s otcem a nemocné nervy. Ze začátku byl inspirován katalánskou krajinou, fr. fauvismem (fauve = šelma, pařížská obdoba německého expresionismu) a kubismem a taky ve španělsku nepochopen. Tak šel zkusit štěstí do Paříže... Sice mu tam ještě víc nerozuměli, a to nemluvím o řeči, ale prý francouzsky uměl, ale setkal se tam s Andre Bretonem (básník a tak, zakladatel a teoretik surrealismu). Naštěstí pro něj kašle na surrealistické a Freudovy rady jak proniknout do podvědomí a vystačí si "jen" se svou vlastní představivostí. Prý byl v té době neskuteně chudý a příliž hrdý, a tak prý spousta jeho obrazů jsou projekcí jeho hladu... čáry a dětské hřiště a barvy a tvary a jiné surrealistické symboly...
Postupně chudobě utíká a seznamuje se s kdekým slavným (Hemingway, Pévert, Ernst...) a sám je známější a známější.
Jo a to přátelství s Ernstem se mu jednou málem stalo osudným: Během nějaké vášnivé noci Ernst chtěl vidět Miróovi obrazy a páč si ho Miró nevšímal, tak ho chtěl oběsit jeho vlastním horolezeckým lanem (ano, Miró byl horolezec!), a naštěstí asi dobrý, ze smyčky se vysmekl a dál s Ernstem kamarádil.
Přicházející válka utužuje všechna přátelství. Miró to období tráví zpět ve Španělsku, maluje víc snově a abstraktně, a skutečně si bere slečnu z Malorky. Těžko říct proč, ale v době války se přestěhují do normandie, kde bombardování zničí mnoho jeho obrazů. A následuje skepse z nekončící války...
A po ní pak má nudný až pohádkový život - USA, úspěch, vnitřně vyrovnané jednoduché malby a definitivně se stěhuje na Malorku, kde by jistě žil dodnes, kdyby roku 1983 v Palmě nezemřel...
A jsou tu na něj pyšní.

Make a wish!

Všichni si něco přejeme, jinak bychom nic nepodnikali, netvořili ani nekazili... A svět kolem dokola neobíhaly ty spamy v lepším případě s dojemným příběhem o přátelství a kýčovitými obrázky. Že by snad byl svět přívětivější, když si často něco nad počítačem přejeme?
Nejdramatičtější na přání však je doufání v jejich splnění! A tak občas toletujeme i hrozby, že umřeme, když to nepřepošleme do 5ti sekund...
Totiž, příležitostí, kdy máme větší jistotu?, že naše přání bude skutečností, asi není zas tak mnoho...
Nebo že by?
Ještě je tu sfoukávání svíček na dortu, padající hvězda, odfouknutí řasy, rozbitá sklenička, wishbone z kuřete a první přespání v místě, kde jste nikdy předtím nebyli (moje nejoblíbenější, ale často si až ráno vzpomenu, že jsem si těsně před usnutím mohla něco přát). A tady ve středomoří mají další zaručený mořský trik (ale určitě bude fungovat i v hlubokém vnitrozemí): večer v době úplňku nebo novu naplňte sklenici až po okraj vodou (nejlépe mořskou) a pošeptejte své přání hladině aniž byste se jí rty dotkli. Pokud trocha vody do rána jako příliv a odliv díky vlivu měsíce přeteče - přání se splní...

A pro nedočkavce úplňku, upíry a všechny ostatní je tu ještě jedna možnost:
Přejte si něco právě teď! Nikdo, ani 67 přeposlaných kontaktů, ani mořská voda Vám nezaručí, že se to splní, jenže o tom to není...
Jen si něco přejte...
Už víte proč?

Osudový malorský vtip

Jako všude jind i tady se v minulosti bohatost posuzovala podle zemědělství, úrody obecně a kvality půdy. A když zemřela hlava rodu, půda byla rozdělena mezi potomky. Synové dostali úrodnější kusy a dcery skalnaté pozemky okolo mořských útesů... Pak přišel turismus - a hádejte, kdo zbohatl víc?

A pak je tu jedna dědinka, S'Alguerica Blanca se jmenuje, po dlouhou historii pár ospalých bráčků, až jednoho dne je na obecním úřadě napadlo, jak si zlepšit rozpočet: Všichni obyvatelé se složili a u věhlasné a monopolní španělské leterijní společnosti si kouilpili drahý los (1 velký prý dnes stojí až 800 euro, kdovíkolik to ale bylo tehdy) a hádejte co? Ačkoli pravděpodobnost vyhrát je prý menší jak doplavat kraulem do Itálie (říkají) - vyhráli přes 1 000 000!!! Zrenovovali kostel, náměstíčko, střechy, okna, kanalizaci... A je to dál pár ospalých baráčků.

z jeskyně do Afriky

Historie Malorky je dlouhá. První zánmky osídlení Baleárů (klasicky všelijaké nástoje v jeskyních na severu) jsou už z doby 5000 let před Kristem; a civilizovaní Kartáginci, Řekové a Féničané (v tomto pořadí) sem připluli obchodovat asi 1000 let př. n. l.
A překvapivě název Baleáry pochází z řeckého slova "ballein" znamenající něco jako "vrhači kamení" (potvrzuju, šutrů je tu dost). A Malorka je jen mnohaletá zkomolenina znamenající hlavní a největší ostrov.
Pak to tu roku 123 př. Kristem obsadili Římané a za odměnu vybudovali cesty, kanalizaci a rozšířili křesťanství (to samozřejmě až po kristu) a města. A až dlouho po pádu Říše římské to tu obsadili Maurové, ti zase přinesli arabskou kulturu a náboženství. Což zapříčinilo 300 let nepřetržitého mydlení muslim nekřesťan... a turecké lázně. Protože však ostrovy mají velmi strategicou pozici mezi arabským severem Afriky a křesťanským Španělskem navzdory bojům obchod kvetl a pole stíhali orat. Politickou přítrž způsobili až princové katalánští a Aragonu, Maury vyhnali a Malorka se stala nezávislou.
Teda mysleli si to, ve skutečnost vždycky patřila pod Španělsko. Ve 20. století (doba Španělské občanské války) tu dokonce byla nějaká aféra s Malorskou republikou, ale ze všeho sešlo.
Pod nezávislou korunou vše jen vzkvétalo až do doby Napoleona, kdy sem začalo prchat čím dál víc katalánců. A mix všech kultur a jazyků tu vytvořil vlastní jazyk - malorštinu - je stále používaná, podobná katalánštině, slyšela jsem ji v obchodě!).
Zatím posledním mylníkem v historii je invaze turistů a bohatých přistěhovalců, na plné obrátky od 50 letech minulého století. Rrostla geometrickou řadou dodnes, naštěstí však hlavně letně-sezónně. A teď si někteří myslí (konkrétně rentiér švýcar Frank, ale mluvil za většinu), že už by to mohlo skončit, páč ostrov nezvládá uživit sám sebe, pole ustupují apartmánům, třešně dováží z Kanady (a kilo stojí 24 €!), rajčata ze Španělska a tak.

Naštěstí pro španěly se arabové nezajímali o tektoniku a geomorfologii Afriky jinak by měli další eso v rukávu. Geologicky totiž celé Baleáry leží na africké desce.
(Jsem v Africe! A to nevíte, že jsem tu potkala nějaké Madagaskařany (jsou přesně "I'd like to move it, move it..."), mnoho JARčanů a dům, kde bydlím se jmenuje Tendele, jako prý jedno nádherné místo v horách na jihu Afriky...)
Anyway, thanks interaction between the Africa litospheric plates and the Europenian one, the islands have been created, and so it very rapidly. Most of the rock on the island is some sort of limestone and hence very porous. Due to the porosity, there are virtually no rivers or streams that have water the whole year around or whose waters ever reach the sea before seeping into the rock.
Pardon Mami:
Díky interakci africké a evropské litosférické desky vlastně ostrovy vznikly, a to bleskově. Většina hornin na ostrově je nějaký druh vápence a tudíž velmi pórovitá. Následkem čehož tu prakticky není žádná řeka či potok po celý rok aniž by woda dosáhla moře dřív než se vsákne do země. (další fommage de Suiss? :-).
Až římani dovezli zavlažování.
Kolem dokola jsou útesy, někde prý až 40 m vysoké a na jihu ostřejší. Geograficky a municipálně se Malorka dělí na sever, střed a jihovýchod. Sever je hornatý (nejvyšší hora Puig Major 1450 m) a jeskyňatý a prý nejkrásnější (no a já dlím na jihu :-(
Rovinatý střed s téměř miliónovou Palmou, palmami, vinicemi, poli a jiným tvrdolistým kdečím (mandlovníky - sbírají je jak my trnky - plachta na zem a všechno setřást, olivovníky, chlebovníky, fíkovníky - ojajá apod.), oleandry a jiné květiny a zeleninové zemědělství.
Jih malují příkré kopečky, neotesané ostré útesy s malými ústími dávných řek (zvaných Cala) - dneska jsou zaneseny pískem, slunečníkama a lidma. A taky vápencové jeskyně s podzemními jezery a nejvíce němcama.
Klima je teplé, horké, suché a středomořské. A nejkrásněji je tu prý na jaře, kdy i to vše mrtvé na zemi kvete, ale to sem nejezděte, to tu žádné návštěvníky domácí nechcou, stačí, že jich je tu masa v létě...

A mám analogovou fotku s medvědem! A pokud jste zvědaví na ty digitální a chabé fotokomentované výlety....

Malorka v rychlosti a odevšad

Baleárské ostrovy náleží ke Španělsku, ovšem!
přijela jsem sem japonskou Toyotou, registrovanou ve Francii, naloděnou na žlutý trajekt společnosti Isomar pro změnu vyrobený a původně registrovaný v Londýně. Čtyřlůžkovou kajutu jsem dílela se starší francouzskou a nachlazenou portugalkou, mýdlo ve sprše hlásalo italský původ a u baru jsem se dala do řeči s dvojicí britských motorkářů s pravými americkými mašinami a pravými kubánskými doutníky...
Dům ve kterém tu taky přebývám patří šarmantní australance a její nejbližší přítelkyně pochází z Rakouska. Německy mluvících obyvatel je však na Malorce poměrně velká menšina, noviny ve stáncích jsou buď španělsky nebo německy a když nevypadáte jako španěl, tak na vás v resaturaci začnou hovořit německy. A němci se přivezli svou kulturu, pivo a klobásky a ty lákají ještě také vysoké holandské návštěvníky, ubytuvší se samozřejmě v hotelech se jménem ala Amesterdam. A co se návštěvníků týče, tak angličanů tu prý není tolik, protože Malorka si získala v 80tých letech špatnou pověst, bylo tu víno, levno a nedeštivo (nechápu, jak tohle může být špatná pověst), no a na ostrovech si pak mysleli, že sem jedí jen zvrhlíci užívat si to levno a nedeštivo... Sice to maskují, ale polovina suvenýrů je vyrobena v Číně a přímý přenos z Číny, zdá se, teď pouští všechny televize, ale španělská hrdost poznat je - tenistu Nadala jsem viděla ai 3x (jednou živě a 2x ze záznamu). A tady na ostrově jsou stále některá, hlavně vodní, sportoviště z doby, kdy byla olympiáda v Barceloně označena kruhy. V supermarketech je klasický všehomix, Lidl a Spar a chaos a španělský klid, půl hodiny čekáte než se objeví někdo, kdo vám zabalí rybu a pak jsem stejně řekla merci, madame. A jak ale poznat, které mléko je 0% fat?!! Obědy jsou ale typicky španělské, nikdy teplé a pozdě, taktéž večeře, a dokonce ani mně nejde se ubránit pověstné spící siestě - ale za to může to slunko, to je jasné. Konec odbočky, polovina nádobí je přivezena z JAR a obrazy po domě od impresionistů, expresionistů, kubistů a jiných věhlasných jednotlivců odevšad. Vzduch je čistě mořský s příměsí saharského prachu, který dodává krajině oranžovo-žlutý suchý odstín. A viditelně málem hmatatelný je při západu či východu slunka.
V koupelce jsem vyložila francouzskou zubní pastu, koupila si bulharský šampon a utírám se do švédského ikea ručníku s cedulkou made in Bangladesh. A teď poslouchám jednu kanadskou jazzovou zpěvačku...
Jen na fotky z japonského foťáku Sony, ale určitě vyrobeného kdoví kde, si ještě musíte počkat, chce to čas, omlouvám se.
PS: jo, je tu krásně!

Ikaros s amputací křídel

tiredness, came into my mind on about eighth kilometer while I was pedaling that 13 km back to my home here with a backpack full of shopping. I’m tired, outspent, jaded and … languid and? Olympic games have started, Russia has invided Georgia, Guillaume is on Corsica, Kristyna is going back home on Wednesday, Jess already is back home and I? I am heading towards the Balearic Islands without any looking forward - away from this beautiful “middle of nowhere”.
Clouded sky was frowning on my scowl thoughts and the air was heavier and heavier.
I miss you my friends, family and my “one-sided affair”, each and every one of you.
It was humming in my ears, suddenly hot and then peaceful and quiet…

I fainted.

---------

That was exactly that moment when you realize you are absolutely and entirely alone. - Waked up, because it was raining into my left ear, in a ditch beside the road with a backpack full of shopping “in the middle of everywhere”.
For a while I watched how it was raining and weeping…
But who cares?

And why?

Without any slightest idea what specifically I knew just what now/then – carry on. I know it sounds like a cliché, but what else? Does it worth it? Why we always judge and evaluate everything for its worth? We just must to carry on! - for all we’re worth…

Good luck!

(And I felt asleep while watching the Pirates of the Caribbean and than slept the whole afternoon. Don't worry, I'm ok.)

cavaler a cheval

Prý je to tady skoro povinnost, a uz jsem tu přes měsíc, tak tedy - dopoledne jsem strávila v koňském sedle, a hnědák Orfeus se sedlem na zádech strávil dopoledne se mnou...
I když jsem tvrdila, že umim jezdit fakt jen être peu, presque aucunement (velmi málo, skoro vůbec), veškeré vysvetlování se shrnulo do pár slov: "Bondir a cheval s'il vous plait... Tenir (dali mi do ruky otěže), à droite (vpravo), à gauche (vlevo), retirer (táhnout), botter (kopnout)."
"H? To je jako vše???"
"Ka'toka, botter! Allons!"
A jelo se... pomalu, rychlejc, rychle, pomalejc... paráda! Neměla jsem slov a náramně jsem si to užívala. To se nedá přirovnat ani k jízdě na kole, to je prostě živoucí klus či běh, to je POCIT "na koni!" Jsou to nádherná stvoření.
Pomalu jsem nabývala na jistotě, když --hrr-vžuuuum----- a znova --hrr-vžuuuum----- pro koně není nic víc adrenalinového, jak potkat stíhačku na otevřeném poli - šup se schovat do kukuřice, jezdec nejezdec, příkop nepříkop... Koně se do jednoho splašili a jedna slečna chudák spadla. Já měla taky co dělat, úplně jsem se viděla na zemi polámaná a zašlapaná, nohy a ruky pořezané od turkyně a jen jsem se modlila, aby se Orfeus nechtěl postavit na zadní...
Po pár minátách byli naštěstí všichni koně zase klidní, slečně se nic nestalo a mohli jsme pokračovat... A co se mě týče, určitě si to ještě zopakuju! (i s foťákem ;-)
Merci beaucoup, Nëomi

Fil en Trope

20^è Festival International de la Marionnette de Mirepoix
20. Mezinárodní loutkový festival, Mirepoix (fotky - malo + mix jinsiho)

Na celý víkend se nejbližší městečko Mirepoix (dokonce se statusem "la cité", páč má katedrálu, jinak je fakt malé) zaplnily snad až stovky loutkových divadel a divadélek a stánky a jiné tematické atrakce. Pravé francouzské nadšení pro toto umění. Bylo to milé, přátelská atmosféra, hodně dětí a hippie dospělých. Shlédla jsem několik free minipředstavení pro děti a jedno drahé i pro dospělé:

Mabel Spring od Drolatique (žertovný) Industry

Do letmého svitu lampičky se objevily černovlasé sestry Brožkovy (repre v OB, fakt tak vypadaly). Ta se žvýkačkou sedla za violoncello, druhá tančila s magnetickými loutkami a ve franglais vyprávěly příběh o zamilované dvojici na divokém západě. Bylo to dokonalé na všechny způsoby. Slečna s cellem a za klavinovou jednou dokonce hrála něco od Ježka, bubnovala smyčcem o nástroj až se žíně trhaly a když imitovala vytí kojota či indiány, bylo to alikvótně! A to story, drama veselé a tajemné, napínavé a se smutným koncem, mě dojalo...
Někdy nám prostě společenská a naše vlastní pravidla brání prožít to, co si v hloubi duše přejeme. A to někdy stačí jen naše přání ve správnou chvíli vyslovit nahlas...

Francouzský oběd

když už jsem minule začala tím jídlem...
Nachomýtla jsem se k pověstnému "tradičnímu francouzskému obědu", sice to krom jídla pro mě představovalo trochu nudu (po chvíli všichni poznali, že moje francoužština je značně omezená a anglicky uměl jen hostitel, který se samozřejmě nemohl a zjevně nechtěl věnovat jen mně, ale i dalším 20ti hostům.) Totiž, krom jídla je u oběda velmi důlěžitá konverzace, tak jsem si pod stolem četla. Byl to ale OBŘAD!
Ačkoli je hlavním jídlem ve Francii večeře, podávaná nejdřív v 8 večer, oběd je také velmi důležitý. A ten pořádný trvá aspoň 4 hodiny a chodů má minimálně 7.

Vše začalo v 11, hned po přivítání se cinkalo aperitivem (1. chod - apéritif) a okolo stolu křupaly chipsy (1,5. - hors d´oeuvres). Volně se přešlo k předkrmu (2. chod - entrée) - což bylo nespočetně moc druhů quiches (tarte na slano) a jednohubky s rozličnými pomazánkami syrovým lososem, krevetami a ješt něčím...
Konečně hlavní chod (3. - plat principal) - domácí hověží stejky (bylo to na farmě) nebo lehčí varianta rýže či těstoviny s nějakou omáčkou s kousky kuřecího... Zapíjelo se v létě oblíbeným Rose vínem nebo červeným (pro ty, co si dali ty stejky) a ke všemu se přikusoval pomalu tvrdnoucí bagetový chleba. Zrazu byly 2 hodiny odpoledne a přede mnou se objevila mísa se salátem (4. - salade), nějaký mix mořských plodů a domácí zeleniny - výborný! A pak konečně následovala ochutnávka slibovaných domácích sýrů + porovnání s těmi kupovanými. (5.), celkem asi 15 druhů kozích, kravích, ovčích v různých stádiích zralosti... Schylovalo se ke 4. hodině a mě se začalo honit hlavou, že bulimie má něco do sebe (nebo ze sebe?) a to byl ještě/teprve na řadě dezert (6.) - zmrzliny, sladké tartes, ovocné saláty, všelijaké krémy a jiné speciality... Tak jsem si všeho jen jemně uždibla na ochutnání a po anglicku utekla domů (ještěže to bylo asi 9 km daleko, chůze je prý na trávení taky dobrá). A tak jsem minula kafe či čaj o páté (7.) a nějaký ten digestif na žaludek - což je tu eau de vie (živá voda/voda života = všechny druhy kořalek)
A co bylo k večeři, jsem se pak rači neptala. Ale byla to delikatesní zkušenost.
Bon appétit!

Ratatouille

typical and thank to the same named Pixar movie world-wide known south French dish. But first, what does the word "ratatouille" mean? The name is comprised of two components: "rata" is slang from the French Army meaning "chunky stew" (mega bordel/chlastačka a vše dohromady..); and touiller means "to stir".

Recipe

Ingredients:

• tomatoes (the main ingredient)
• onion, chopped
• garlic, minced
• eggplant, diced
• zucchini, diced into large chunks
• herbs as desired (try basil)
• olive oil (enough to sauté onion/garlic)
• salt and pepper...
  

Directions:

Sauté the onion and garlic until tender. Add eggplant and tomatoes, bring to simmer. Simmer, covered for 15 minutes. Add zucchini. Simmer for 10-15 more minutes until vegetables are suitably soft. Remove from heat. Stir in the herbs, season to taste.

ENJOY! I have to say I love it...

Carcassonne and médiéval France

Carcassonne (fotky) - starobylé město na břehu řeky Aude se středovekým městečkem "la cité" uvnitř.
Postaveno na zbytcích románských ruin, ve středověku ovládáno přiženěným mocným rodem Trencavelů (měli vliv po celé jižní Francii, hlavně jim to tak nějak vše patřilo a dávno před "šifrou m. L." se považovali za potomky Ježíše a Marie z Magdaly). Zárověň ale nabývala na moci i zdejší tehdy oblíbená křesťanská sekta Cathar (CZ: Albigenští*), tak na ně papež Innocent III (13. st.) poslal křižáckou výpravu. Dlouho obléhané Carcassonne se nakonec vzdalo (prý bylo do mrtě vypáleno a zničeno všecko kolem a nastal nějaký ten mor a hladomor, proto jsou i okolní hrady a zámky poničeny, prý jedoné Foix se nepodařilo dobýt). Bylo připojeno k francouzské královské državě a stalo se pevností a bránou do země španělské - Aragonu. Pak byla roku 1659 uzavřena Pyrenejská smlouva (konec Fr.-Šp. války) a Carcassonne ztratilo svou vojenskou pozici. "La cité" začalo chátrat a lidem z okolí přišly vhod kameny na stavbu jejich vlastních domů (což postihlo i všechny okolní opuštěné a dobyté Chateaux)... až zbylo jen pár holých zdí... Naštěstí pro všechny včetně UNESCA v 19. st. architekt Vieolet-le-Duc dal dohromady původní plány a vzhled "la cité" a celý komplex zrekonstuoval! (aneb stavitel a celý princip hry Carc. :) A od té doby je Carcasson a jeho "la cité" tím, čím je dnes...
Gotická katedrála (podle vzoru Notre Dame), dvoje hradby, kolem 50ti věží (půlka Prahy? :-), 3 km2 uvnitř a "zlaté uličky" s předraženým 100% středověkým zbožím daného cechu.
A středověkou historii tu prodává celá jižní Francie.

*Cathar - z řečtiny, znamená čistý, odtud odvozeno i naše slovo kacíř a katarze (uvolnění napětí/rozuzlení/očištěbí v uměleckém díle... Taky Freud si s tímto pojmem hrál a jméno Kateřina...)
Albigenští - podle města Albi, kde bylo toto hnutí velmi rozšířené
náboženská sekta inspirovaná i balkánským bogomilstvím, odmítající starý zákon, striktně asketická, mix vegana a mnicha, neodpouštějící (žádná zpověď). Nejen v jižní Francii rostla v závoslosti s nesouhlasem s majetkovými požadavky církve. "Schválně" tak brzdila hospodářskou produkci, lidskou reprodukci, a tím i pracovní sílu a církev na tomto území tratila - proto ta křížová výprava (popravdě, úspěšná byla až, když se křižákům slíbilo, že dobytou zemi budou moci taky obdělávat, a tak pod heslem "Pán Bůh své mrtvé pozná" docházelo k neskutečnám masakrům, hromadnému upalování apod... )
A nutno dodat, že nejprve to církev zkoušela "po dobrém" - vyslala sem nějaké kněze v čele s nejakým Domingem - pozdější sv Dominik a zakladatel dominikanského řádu.

Medley / Mélange

Natírám strop a uklízím následky včerejší párty... Jediné, co zbylo po 40ti lidech, je 7 fr. chlebů...

Jaký je rozdíl mezi Camembertem a Brie??
Konec 4. série Doctora Who jsem viděla několikrát a stejně mi přijde přehnaný, možná i odfláklý, ale naléhavě smutný.
Voie vert (zelená cesta) - cyklostezka místo železnice - v neosvětlených tunelech Voie noire. (To je ale fakt zážitek, několik set metrů a ještě do zatáčky v jedné ruce vedete kolo a druhou tápete po zdi... Jet je po pár metrech nemožné, chybí průkazný důkaz země a gravitace pod nohama a kolu prostě zas tak nevěřítw, v lepším případě jen vrazíte do zdi, dokonalá tma všude... Jako pár vteřin před klinickou smrtí, sevře vás úzkoust a tíha celého kopce nad vámi a nejistota a zvuk každého dalšího kroku. A pak do ticha vlastních myšlenek vykřikne světlo na konci tunelu! Vykoupení.)
Berat (TU), Jess (USA) a Kristýna (CZ)
Zdálo se mi, že jsem byla s někým na koncertu The Killers...
Nechápu ironii v cizím jazyce - zvlášť v tom francouzském.
A francouzi milují paper work (kartony, byrokracie, šeky, letáky...).
Začínají zrát fíky - úúú.
Lezla bych, až bych brečela. Uvažuju, že si tu koupím sedák... takové možnosti na escalade, achjo.
Chateaux (foto) - ty zřícené a zadarmo jsou nejlepší! Ale nádhera... (Legarde, Camon, Chalabre, Léran, Mirepoix, Montsegur, Roquefixade, Foix, Carcassone ...). Malebné městečka i ty větší města.
Řídit auto s volantem vpravo má své výhody: na úzkých cestách přesně víte, kde je okraj silnice; a nevýhody: občas chcete otevřít dveře namísto přeřadit a je naprosto nemožné cokoli předjet (to pravou rukou držíte volant a jakš takš rovnováku a směr, levou se opřete o sedadlo spolujezdce, hlavu, abyste viděli dopředu, nakloníte kam až to jde a - už si to šinete do příkopu... Ještěže ale nádherně vidíte, kde je ten kraj cesty ;-)

Je horko, díky za kamenné zdi.

Grottes de l'Ariège

aneb oblast "Fromage de Suisse" jak poeticky nazvala tuto oblast průvodkyně jeskyně la Grotte de la Vache. Měla na mysli ementál - prostě samá díra...

(u výslovnosti slova Grotte [g(h)rote] - jeskyně, bacha: Crotte [k(h)rote] jsou produkty střev a rote [(h)rote] znamená říhání...
tím "(h)r" myslím to trochu uchrochtlé r)

Propojené několikakilometrové jeskynní komplexy (fakt jsem se snažila najít něco anglicky... a na těch stránkách je i hezká "interaktivní statická mapa na webu" ;-) se nachází nejen zde v departmentu Ariège, ale po celé délce Pyrenejí z obou stran a až daleko do vnitrozemí. A ty tady jsou kromě klasicky nádherných krápníkových útvarů, hned po zavřené jeskyni Lescaux, slavné především jeskynními kresbami.
Z nich nejvýznamější je jeskyně la Grotte de Niaux, pro její návštěvu je třeba mít rezervaci, snaží se tak omezit počet návštěvníků a zabránit podobnému osudu jako v jeskyni Lescaux, že vydechovaný oxid uhličitý kresby zničí. Nafasujete svítilny a vydáte se 2 km do tmy do obrovského dómu plného kreseb bizonů, koní a jiných zvířat, ruk a nevím čeho. Velkolepé, žasnete jak byli naši předkové v paleolitu přesní a zruční. A to nechtějí ukázat všechno, něco zůstalo naschvál skryto pro další generace... (nebo k nim teda i vede nebezpečná cesta)
Daleko míň kreseb, ale archeologicky stejně neméně významná je nedaleká jeskyně la Grotte de Bédeilhac, jejíž historii poznamenala především druhá světová válka. Kdy výzdoba a malby při vdchodu do jeskně byly poničeny, zem srovnána a postavena skrytá zbrojovka. Dle jakési legendy prý odtamtud dokonce vzlétaly letadla (v 70tých letech o tom natočili nějakou blamáž, pravda to však není, páč je to tam pro letadlo úzké, a taky je protější kopec velice blízko a strmý). A o dřívější poničení se postarali krápníků chtiví angličani v 17. st., kdy je prostě sprostě odřezali a rozprodali. A to i v jiných jeskyních. Naštěstí však nestihli odnést všecko.
Pominu tradiční (ale fakt mega!) krápníky všech typů, propadlé stropy, modelace ledem a jezírka.
Jeskyně v nichž se nacházejí kresby sloužily k obřadům, možná pohřebním, ale lidské kosti zde nalezeny nebyly. Malby jsou vytvořeny hlavně z černých žil magnesitu a vždy kopírují nějakou přirozenou linii uložených vrstev horniny. Záhadou je, že jsou kresleni hlavně bizoni, kteří však zde vysoko v horách něžili. Ale tvůrci zjevně věděli, jak vypadali. Bizoni se často vyskytují společně se znakem ženskosti (který se mimochodem moc neliší od našeho sprostého kosočtverce) a koně zřejmě symbolizující mužství doprovází kresby falusu. Další záhadou je, že se většina těchto kreseb nachází hluboko v jeskyni a schována za skálami. Proč se někdo tahl dva kilometry za převis kreslit bizona na strop, když kolem měl tolik prostoru v jeskynních dómech? A podpisy, další otazník - jsou to obtisky ruk do krápníkové záclony, kdy lidský pot smíchaný s barvou narušil tvorbu minerálu a tak zlstal jednoznačně vyditelný. Některé ruce mají jen 4 prsty, jiné 6 a díky způsobu jakým vznikli u nich nelze určit jejich stáří, takže mezi nimi může být klidně i 100 let rozdíl...
Jeskyně la Grotte de la Vache (kráva) získala příznačné jméno podle skalního útvaru, co vypadá jako kráva, hned v jejím vchodě. Nenachází se v ní téměř žádná kresba, zato zde bylo nalezeno přez 400 kozích rohů, mnoho nástrojů a předmětů osobní potřeby a náhrdelníky a zbytky popela. Většina z nich se dnes nachází v muzeu v Paříži. Tady tehdejší lidé žili. Zajímavé je, že v obřadních jeskyních kreslili zvířata, které nejedli. Soudě z kozích a mufloních kostí (či co to tehdy žilo) se živili jimi. Na všelijakých nástrojích jsou však obrázky i právě těchto koz, nějaké velké kočky, ryb a zase koní a bizonů... A jak se dostaly náhrdelníky z mořských mušlí do pyrenejských jeskyní? Že by už tehdejší lidé obchodovali?

A víc nepovím, víc jsem nerozuměla, jelikož všechny prohlídky byly francouzsky....

Tour de France

Thursday 17. 7., 12. stage of le Tour de France startovala z městečka Lavelanet.
Stylově jsem se tam ráno vydala na kole, abych se zbylé 4 kilometry díky uzávěrkám svezla v aute s Jo a Craigem, Cammem a Straitem (věděli kudy to objet). Cestu lemovaly mraky policistů a parkovat asi kilometr od centra byl trochu problem.
3 hodiny do startu, poprchávalo a dav lidí se jen množil... Ale zas tak extrémní to nebylo.
Nafasovali jsme boucháky a ruky, pokoupili suvenýry a dárky, pochytali reklamní čepice, dali si kafe, pofotila jsem všelijaké blbiny (aby mi pak nezbylo moc šťávy na cyklisty :( a šup se vecpat na nějaké dobré místo k rozhledu a dýchat a vstřebávat nezapomenutelnou atmosféru. Díky "předstíranému většímu zájmu" jsme se vedrali před nějaké důchodce a stáli hned kousek na startovní čáře.
11.30 - vyrazila karavana se všema symbolama a sponzorama (auta, co vypadala jako hrnek od kávy, poslel, sýr, pneumatika, petka... půl hodiny všelijakých alegorických vozů).
Hodina do startu - čas pro cyklisty se registrovat. Tak dlouho jsem čekala na Romana Kreuzingera až mi záhadně proklouzl...
13.00 - START se malinko zpozdil, ale aspoň byl čas fotit ty unavené cyklisty, humbuk okolo dopujícího itala Riccarda Ricca a samotného prezidenta závodu a honičky novinářů doprava a doleva.
13.10 OPRAVDU START! - nejaký muž to odpískal - huuuu, rachot a za pár vteřin byli pryč....

Úžasné, splnil se mi jeden ze snů...
šup na ne úplně zdařilou fotodokumetaci

A s malou závistí jsem osedlala svěřeného horáka a vyrazila bajkovat do terénu, abych svuj cyklo den okořenila kotrmelcem přez elektrické oplocení hned pod kopcem (už vím, proč jsou řídítka gumové, stačilo, že jiskřily brzdy)

Pyrenees

At last, but not the last... On my own, bright sky, magnificent mountains, vertical distance 1300 m per 800 m horizontal distance!!!

And the most favorite swimming is in the mountain lake…
I have read somewhere that looking at countryside pictures makes our life better...
/ and what than to be there??/

Just fabulous, grandiose, peaceful and wild like only mountains know to be.

14. 7 Bastille day

prise de la Bastille - fête de la Fédération

největší státní svátek Francie, překvapivě oslavující pád Bastilly z roku 1789, z historického hlediska rozporuplná událost (počet vězňů a vojáků byl snad prý jen okolo 20ti a brány pevnosti revoluční lůze otevřel její správce dobrovolně, tak je za odměnu všechny zabili). Ale tento den symbolizuje nejen počátek Francouzské revoluce ale i novou etapu naší civilizace.
Jako oslavu dne francouzského národa a republiky byl však tento den ustanoven a politicky zaštítěn až v roce 1880 Benjaminem Raspailem.
V současnosti se tento den oslavuje hlavně vojenskými přehlídkami a doprovodnými komerčními akcemi (např. kolotoče) a tradičními trhy apod. Největší přehlídka je samozřejmě v Paříži, kde nejprve letadla nakreslí vlajku (ještěže mají jen pruhy...) a vše ukončí ohňostroj kolem Eiffelovky...
Ale taky události v noci před tímto svátkem se pomalu začínají stávat tradiční - nejen na francouzském předměstí zase hořely nějaké ty 2 stovky aut... Pro změnu symbolizující nesouhlas některých minorit se současnými demokratickými postupy.

noc s irem na jihu Francie

Noční trhy La Marché nocturne Léran se v dědince Léran konají každý pátek. Sejdou se lidé z okolí až 40 km (v měřítku počtu obyvatel tohoto kraje to však i tak je málo). Rozprostřou se stoly v celé ulici, okolo jsou stánky s dorty, kachnou, pečenými brambory, vařeným camembertem a dalšími padesáti druhy sýra, palačinkama, thajskou, čínskou a mexickou kuchyní, vaření šneci v různých nálevech, víno, bagety a croissanty, klobásky, uzené, pečené, stejky, gril a zmrzlina. Ceny jsou lidové a celý fête se lidé baví, jedí, chutnají, baví a když se objeví nějaká hudba tak se i tančí. Prostě pohádkový venkov. Děcka kolem běhají a jezdí na kolečkových bruslácha koloběžce a nejen díky turistům je účast multinárodní (jen těch mladých tu skoro není).
Mě se po dalším zástupu nových známých ujal postarší irský gentleman Patrick. Čerstvě v důchodu, užívající si klid a život tady, bývalý první britský ambassador v Jugoslávii (tak jsme chvíli mluvili i srbsky) a kdesi v Jižní Americe, velký cestovatel a milovník hor a přírody obecně... A během debaty od Kafky (víte, že se minulý týden našla jeho kopletní bibliografie - i tituly, co nechtěl vydat?) po Galapágy mi pořád přiléval víno, nosil zmrzlinu, cooked camembert, šneky, stejk a pečené brambůrky; a dort už jsem odmítala. Prý to prostě nejde nechat mě jen tak "na suchu". Témata k hovoru vůbec nechyběla (taky mi poradil jak, kdy a kam cestovat v Maroku!). Byl velmi šarmantní, jen... Tolik vína jsem asi nikdy nevypila a když jsem kráčela k autu, rovná ulice lemovaná platany byla nebývale vlnitá. (Nebojte, já neřidila. I když i řidič samotný měl v krvi zřejmě víc než je povolené množství alkoholu - ve Francii je dovoleno nějaké minimum odpovídající asi jedné skleničce.) A ten mix jídla a pití hrozil nocí probdělou na záchodě - ale zřejmě jsou zdejší vína opravdu kvalitní - žaludek jsem uspala a další den mi bylo báječně.

a něco málo z fotek z tohoto i minulého týdne...

Kuesta a

opravdová a konečně jedna správně obnažená a vyfocená! - EnjoyKuesta (EN/FR cuesta, ve fr. to však může znamenat i obyčejné pobřeží) - v překladu prostě svah - geologický a geomorfologický termín pro ukloněnou rovinu, kde lze na prutší straně kopce pozorovat uložené horninové vrstvy. Vzniká vrásněním - v tomto případě "jako vedlejší produkt" asi před 38 miliony let (paleogén - třetihory), kdy to "iberská deska" napálila do Evropy a kromě Pyrenejí pozvedala mírné roviny až někam ke dnešní Rhoně...

A osypané břehy na Ariegský způsob

+ - Globalizace

Cotton grows best in a hot dry climate, but requires a lot of water. In countries like Egypt, Pakistan and the centeral Asian republics of Uzbekistan, Tajikistan and Turkmenistan cotton is a major export crop. And growing it is leading to serious water problems. The Aral Sea has shrunk and is in danger of disappearing altogether. The big Indus has become a trickle. The intensively irrigated fields are becoming salty which will lead to desertification of the land. All of this is due in a large part of cotton growing.
The cotton needed to make just one T-shirt requires 1 170 liters of water (more than a tonne!). So next time you'll buy a T-shirt just remember that that T_shirt is taking a part of the world's water problem. And try to have some shirt made from a hemp ;-) (it doesn't need as demanding climate and care)

(inspired by Michael Norton's article)

Living here...

to si tak sedím pod fíkovníkem, stříhám nehty, pozoruju jak v Pyrenejách prší a přitom tady je přirozeně kýčovitý západ slunka a napadne mě, zda bych tu mohla žít?
že ta blízkost hor mě jaksi uklidňuje, že možu zdejší jídelníček plný sýrů, fazole, skopového a vína, že tu nemají v obchodech jenom solené máslo, že tu není třeba zamykat domy ani auta, že tudma povede Le tour de France, že mám ráda ty nové známé, krajinu okolo, každý chateau a zříceninu se svou historií; i nenucený a ležérní způsob života.
Ale je to jako kdybych žila somebody elses life. Tolik nepodobný tomu jaký rok a styl života jsem měla (a zřejmě stále mám). Zde je vše naprosto bez stresu a spěchu, dojíždění do Brna, Olomouce, Prahy a Hradce (you really think I was amusing all that commuting because i have a free train? Well, I was, I had somehow chose that ;-). Žádné státnice, ani entry test... Mám to vše jakoby za závěsem snů.
Dokonce tu neprožívám ani kdovíjaké dobrodružství, moje výlety jsou víc než bezpečné (padání z kola se nepočítá). Bez ostychu jsem si sedla do auta ani nevím komu (starší muž to byl), téměř jsem mu nerozuměla, jen jsem pochopila, že mě chce zavézt dom do Bentefarine, (no, sice to bylo chvíli poté, co jsem po víc než dvou hodinách bloudění konečně zjistila, kde jsem, že z téhle silnice už trefím, ale byla jsem asi 12 km away a řádně zmoklá... - to jsem ještě výletovala bez mapy a řídila se světovými stranami a výhledem na Pyreneje, což hodně pomože v dešti a v lese... Ale přece se nebudu vracet stejnou cestou, to musí jít naokolo!)
Tak mě napadá jakto, že mě ten muž znal a přesně věděl odkud jsem?
Ale měla jsem s sebou psa - tak možná poznal Jelly.

And that very moment, barefoot under the fig tree with manicure scissors and proper english tea I started to consider and to call this place here my home as well.
Než se budu zase "vlastně ráda vracet" - jsem teď ráda i tady.
Sice je tu díky dobytku (ten tu má větší hustotu zalidnění/zakravení než lidé, hm, právě mě napadlo, jak by to pojal Orwel a Čapek kdyby spojili Farmu zvířat a Válku s mloky - to však není dnešní pointa!).
Takže, sice je tu díky tomu dobytku někde hodně much, ale vše má své mouchy, ne?
A sice mi tu pořád/občas něco/někdo chybí, ale jaksi nelze mít vše... Nebo - lze - jen je potřeba si správně definovat či zrušit to VŠE (vysoká škola ekonomická? :-) a taky "vždycky".
Přátelé, (s)mějte se vždycky
Vaše Katka

le premier rendez-vous

V Pyrenejach prsi a prave jsem se vratila ze sveho prvniho a asi i posledniho francouzskeho "rande". Guillaume se jmenuje, trochu starsi jak ja, pohledny (ach ty jejich krive nosy!)... Jako vsichni tady velmi pratelsky a mily.

Jak jsme se poznali popisu za zimnich veceru (stejne byste mi neverili).
Prijel malym starym citroenem a nedaval najevo, ze jsem vyssi (totiz, francouzi jsou mali a hadejte odkud pochazel Napoleon (z Korziky) a tedy i jeho komplex?) Anyway - we were most of the time sitting in a car or in a bar, objednal mi k piti mistni specialitu - preslazeny muskat (vino) s ledem (chutne, jen ja vsak raci neco kysele). Prokecali jsme kde co, skolstvi, hory..., prave se vratil z plavby kolem sveta (I'm so jealous) ale zas odjizdi na sever letat a studovat pro pilotni licenci (smarja, na koho ja nenarazim?). Slibil mi vylet do Pyreneji a kdyz jsem mluvila francouzsky smal se memu anglickemu prizvuku (jakoze jsem slovan, ale chytam anglicky prizvuk, hm funny). A pri zpatecni ceste melo auto trochu problemy (malo vody v chladici).

Po patrne nejklidnejsim ale nejosamelejsim tydnu v mem zivote a taky hlavne po dnesku bylo tohle setkani jako oaza. Sice je tu kolem me obcas mnoho lidi (ach ta jejich nenucena vrelost!) a zvirat (objevila jsem, kde se pasou ovce), ale popravde ani jejich jmena jsem si nestihala pamatovat, natoz je pak zapomenout (a ty ovce neslusnacky se ani nepredstavily). Jinak jsem tu vlastne jen on my own, coz ma sve svobodne vyhody..., ale obcas i smutky... A Guillaume byl prvni clovek meho veku tady, co navic na chvili vydrzel mou potrebu sdilet zdejsi nove pocity. Merci beaucoup

----------------------------------------------
PS: zase upgrade fotek

Ariege

neco popisneho...

kraj /francouzi rikaji department/ Ariege (v regionu Midi-Pyrenee) je jednim z celkem 83 z cele Francie, zalozeny byly hned po francouzdke revoluci a vetsinou se jmenuji podle nejake geographic feature, Ariege je taky reka, nikoli podle nejvetsiho centra (rozhodne by tu Christaller neuspel) - lide tady bydli dle ciste pocitovych faktoru jako nejlepsi vyhled na Pyreneje, ci nejblize k vodopadu...
Zrovna se ale vedou debaty, ze si sousedni obec chce na uzemi sveho katastru postavit na kopci vetraky a ty budou kazit vyhled na hory. Nevim jake delali analyzy viditelnosti a nerekla bych, ze tu extremne fouka, ale pry z toho sejde, ze je to jen politicky tah - byt ekologicti a ekonomicti. Politika tu vsak jde naprosto bokem zdejsich lidi. Mistni si mysli, ze nejsou francouzi, ale (ted fakt nevim jakze si to rikaji, nechcu kecat, pododne jak v Provence), kazdopadne mluvi hodne odlisnym narecim tzv, Gasconem (neco mezi francouzstinou a spanelstinou) a naturou jsou pry nejvic lezerni.
Krajina je to kopcovita a nesmirne malebna, sama pastvina pro extenzivni dobytek a kone (kone si nechavaji prevazne hrebce, cimz jsou specificti - maji radi ty zvirata trosku divocejsi), dal pak psemicne pole a hoodne lesu, remizku a haju. Cim vice se blizite k horam tim lesu pribyva. A fiky volne rostou i tady (moje slabost)! Rostliny jsou na pomezi stredozemnich tvrdolistych a suchomilnych a tech mirneho pasma. Puvodni zvirena jako vysoka zver, ci zajici tu vsak vubec neni, ackoli kdysi byla, ale castymi lovy v nejen predminulych stoletich je vyhladili (na par zajicu, se ale pri velikem stesti narazit da). A posledni vlk i vlkodlak byl ve Francii zabit na den presne roku 1943.
Mestecka jsou mala ale mila a pivetiva, stejne jako jejich obyvatele, kazdy se musi znat s kazdy, nebo aspon o nem vedet, vsichni, opravdu vsichni! se zdravi a pratelska konverzace je skoro povinnost. Obyvatel tu vsak mnoho neni. Oblast je to jedna z nejchudsich ve Francii ale mistni to zrejme moc netrapi. Vetsina jsou zemedelci, pobiraji dotace a vesele si hospodari. Zeny vsak mnoho nepracuji, a tak se podili na velke nezamestanosti tady.
Inzenyrsky a geograficky zajimavy je asi 300 let stary Canal du Midi spojujici stredozemni more s Atlantikem (z Toulouse do Bordeaux). Jeho vystavbou se chtel Ludvik XIV zbavit na politicky nepraktickem objizdeni Spanelska. Kdysi jednicka mezi kanaly (kam se hrabe nas Batuv kanal?) dnes vyuzivany jen turisticky a UNESCEM.
A z byvale dalnice vedouci pod Pyrenejama je udelana nekonecn cyklostezka.
Z oblasti v okoli Limoux taky pochazi prvni zminky o prlivem vinu - sampanském, takze zrada pro vsechny, co cekali, ze pochazi z oblasti Champagne - ta jej jen nejvice proslavila. Vinic tu diky blizkosti hor ale moc neni, vinu se lepe dari vice na jihu. Co se piti vina tyka - to je zdejsi zrejme kazdodenni chleba, a jsou vyborna!

Aktivní výběh

kterak tady beham
asfaltkam se z lasky ke kolenam vyhybam a polnacek je tu nastesti nespocet, akorat je problem, ze zrazu konci nekde v poli, louce nebo pod skalou. A tak kdykoli spatrim pesinku smerujici do lesa, nevaham... Hned prvni beh jsem tak ucinila, a ze jsem v haji bylo poznat uz po par metrech. Ze jsem v nejakem vybehu, mi doslo, kdyz jsem furt prelezala nejake ostnate oplocenky, a taky jsem stale obihala nejake kone... Drala jsem to akatovym krovim a preskakovala popasane cyprise. Nez jsem dobehla opet k nejake ceste posbirala jsem nejvic pavouku ve svem zivote a vypadala jsem, jako kdybych crossila orientak za sipkovou Ruzenkou.
Dik absenci mp3ky zase beham jen za zvuku krajiny, rytmus i rychlost to teda degradovalo, ale jsou prazdniny, ne? Zkousela jsem sice radio, ale to je plne mistni skoro country, francouzskeho hip-hopu (to je fakt hruza! pardon vsem, co jej maji radi, ale to jste neslyseli zdejsi podani) nebo klasiky ala Handel a nejake francouzske debaty.
Teren je tu perfektni (DMR vytvoren, sitovou analyzu jsem provedla)- do kopce a dolu, prikre, mirne i po rovine, preskakovani tech oploceni; ty elektricke teda jen opatrne prekracuju. Snazim se vyhybat veskeremu dobytku - obcas si to vykracuje jen tak po normalni ceste a vcera jedna vesela krava hneda za mnou vydrzela bezet dobrych 10 metru, nez jsem raci zas zahla do nejakeho haje. Mam z nich respekt, jsou malem vyssi jak ja.
Fenku Jelly obcas bravam s sebou, ale ma trochu problemy se zadnima nohama, chudak.
Jediny problem by mohlo byt to horko - slunko tu sviti dyl a driv a intenzivnejc, a tak nejlepsi cas na beh je brzo rano - v 7 nejpozdejc, a pak az tak po devate vecer.

a jezdim na kole
Venkov jizni Francie si musite zamilovat, to proste jinak nejde, a co teprv ze sedla kola! (kun bude v pristim prispevku - az se na nejakem projedu).
Met tu poradnou silnicku, tak radosti nedycham...
Okolo je more klidnych asfaltek pro silnicni cyklistiku jako stvorenych, kopce nejsou extremne prudke a furt je se cim kochat a kam smerovat. Potkavam same namakance uz sedovlase na kolach svetovych znacek. Jsou velmi sdilni, kdyz me predjizdi (prizvavam, irituje me to), ale vubec nevim, co rikaji. Parkrat jsem bloudila, ale uz jsem zvladla najezdit odhadem neco prez 100 km a dokonce navigovat zbloudile holandany zpet do jejich kempu.
Auta tu jezdi snad nejohleduplnejc, co jsem kdy zazila - nez vas bezpecne predjedou, klidne zpomali na vasi rychlost, i kdyz se drapete do kopce 5km/h. A pokud jich jede vic za sebou, tak ten prvni zatroubi - pocet zatroubeni zmanema pocet nasledujich aut - uzasne! A hitem me sezony je nataceni videjek jizdy z kopca. Sice jsem 2x spadla, ale mam to natocene ;-) (pred jejich publikaci musim jeste provest male upravy, trochu tam jecim)
Tereny na MTB se taky daji najit, ale porad narazim na nejake ty oplocenky a zvirata...
Ale ma smysl si stezovat?

Preju plne duse a zem pod nohama. A zahrajte si prosim i za me Aktivity!

en France

Predem se omlouvám vsem, co cekali, ze jedu aspon do Singapouru a taky uplne bokem civilizace. Bohuzel, ale to vsechno prijde!

Patkem jsem proplula jak potapka po dne (ctvrtek predtim ve me zanechal mnohe - dekuju vsem zucastnenym!) a sobotu jsem proletala...
Odlet jsem si naplanovala z Vidne, kam me v noci obetave zavezl Stana Studenka s mym tatkou - dekuju! Vienna Flughafen jsem opustila s vychodem slunka v zadech, na spatnem miste (coz zapricinilo maly konflikt s pravym majitelem sedacky, ale byl to turek a nikomu se nechtelo s nim dohadovat, tak ho letusky nekam posadily a daly mu rucnik), ale sedela jsem u okynka - tak jsem trenovala stereoskopicke videni zemskeho povrchu a spani s otevrenou pusou.

Pariz! - eifelovka trcela ze smogu, docela chladno, vsichni kourili a - co je to za jazyk???
Pry na letisti budou umet a mluvit aj anglicky - no me se teda nepochlubili... Kulturni sok me ovlanul a nez mi prijel batoh, odhanela jsem paniku, ze francouzsky umim jen pocitat do 5ti a asi 4 vety. Bagetu jsem si kupovala ukazovackem a jen se velice usmivala na vsechny otazky mimo tema quatre soixantedix = cena - 4.70. A kdyz me oslovovali nahodni kolemjdouci, tak mi vubec libozvucna neprisla. Behem cekani na dalsi letadlo do Toulouse me ale nezavisle na sobe oslovili 2 nemci, pry proto, ze vypadam jako nemka (to se mi s mym slovanskym oblicejem stava furt!), tak aspon ze ta nemcina (jeden se ptal, ze jetli neletim do Cote d'Ivore:-) a cekani rychlejc uteklo. A pak ve fronte na check-in nastal nejaky kiks:
pani v modrem prede mnou si myslela, ze leti do Naple (Neapol), ale nejela, ale to uz ji tam jely kufry, a tak pro ne na podivne trikolce jel chudak zamestnanec mlady, ale nenasel je, tak posadil pani za sebe, a ta je jela identifikovat s nim, mezitim je nasli nekde jinde a poslali na spravne letadlo, ale to uz pani zrusila svuj let, ze bez zavazadel pojede pozdejc, tak zase hledat kufry, a tak ne! pani ze nakonec prece jen poleti.... <- takhle mi to rekla pani v zelenem za mnou, ale francouzsky, tak to mozna bylo jinak. (ale fakt je, ze se moje rozumeni francouzstine lepsi a lepsi) Jo, ja byla v cervemem = RGB No, a pak jsme meli dik tej pani zpozdeni, i kdyz mluvili i cosi o pocitacove chybe, ale cert vem francouzstinu, v letadle jsem padla za vlast a zkousela zahlednout kousek Massif Central.

Toulouse - Sebastian a Linus me vyzvedli, dali do reci a frceli jsme do jejich domu. Venku hic, ale uzasna viditelnost do vsech stran. Okolni krajina je trochu podobna te nasi ale uplne jina, vse ramuje vyhled na Pyreneje a hrady na blizkych i vzdalenych kopcich.
Rodina je to velmi privetiva a otevrena.
Zatim zadna krec, hodne spim, medituju, poflakuju, zasnu, blbnu s deckama, beham, ucim se oba jazyky, nakupuju, vencim psa (Jelly) a sebe, trochu vyletuju, lozim po skalach a kde se da, koupu, hromadim informace o vsem kolem a nemluvim ve francouzske spolecnosti. Ale i tak jsem na sve mlceni "sbalila" souseda farmare - porad na me mava. Ale udalosti dnesni noci zrejme vse nebo minimalne hodne zmeni....

Dobrou noc za kazdy polednik
PS: neco malo je ve fotogalerii...

Jsem

(v nebi?...

zdravim vas z usedlosti Bentefarine kousek od dedinky Belloc z kraje jmenem Ariege na jihu Francie. Samotna cesta sem byla zajimava (rozepisu, ale pozdeji).
Mam se neuveritelne, 'm just amazed... Udalosti se kupi a prave tahnou mraky od Pyreneji - mam je jako na dlani, a zrejme zkropi nadhernou kopcovitou krajinu tady okolo...

paměti z emailu z Kanady 2

to jen aby tu bylo vic, co cist....

Kanada je země, kde se da zbohatnout na recyklovani plechovek, snidat buffalo-burger, stravit cely den v prádelně, jet 6 hodin lesem po 4 proude dalnici a nepotkat auto v protismeru. Benzinky jsou nezastresene a v kazdem zapadakove i o 4 barakoch je stylovy motel, kde 100% "bydli" nekdo s chopperem. Na hroby si davaji misto kytek vlajky. Quebeck je svym sverazem a "odlisnosti" na celou knihu (maji jinsi domy, ulice, stromy, ponozky, kavarny, auta...) a domorodi indiansti obyvatele tu maji vyhrazene specialni oblasti, kde se z podpory potuluji opili, zdrogovani a jinak zniceni.
Celonarodne se tu resi, ze se deti a teenageri nudi, a tak taky podléhají drogam a alkoholu bez zajmu o tu uzasnou prirodu okolo a velmi poplarni je Nintendo.
Susene maso musi chutnat vsem a kdo nikdy neridil truck nemuze tvrdit, ze ma ridicak.
V potravinach nenajdete krupicu, ale maji cele patro jen cerealii, vsechna masla jsou solena a chleba hubkovity. Alkohol je predrazeny a jen ve zvlastnich obchodech, kde si vlezete do lednicky o velikosti obyvaku a vyberete si, co chete.Vsechny ostatni obchody jsou soustredeny do nakupnich center typu Olympia. Na slavnostni nedelni obed se jde do McDonalda. A jinak nez autem se nikam bezpecne nedostanete. Stopovat se neboji jen bezdomovci a jini zoufalci a jsem tu zjevne jediny cyklista.
Vsechno je tu megalomanske a ve velkem (treba hora nasypaneho kaolinu o velikosti Ripu), kamenolomy, co by spolkly cele Veseli, na vse je tu prostor a vse je daleko, a kdyz uz je neco blizko - tak jste tam jen za 3h. A ty lany psenice v "breadbasket"! Predstavte si ze jste na mori a nikde neni videt nic jen zakriveni Zeme - a ted si misto oceanu predstavte zlate pole....
A nadchl me americky fotbal - na taktiku naprosto nejnarocnejsi sport, co znam, a ta atmosfera! Jo a baseball ma taky nebezpecne grady...
Chudinska ctvrt se pozna podle pradla visiciho venku (nemaji na susicku), a taky maji plot (nemaji na hodne sousedy), o travniky pred domem se tu pecuje uzkostlive (az na Ovasky teda :-), gangsterska a dealerska ctvrt taky v kazdem meste "bije" do oci (ale zvysena kriminalita se resi, jen kdyz je nekdo za/postreleny), a jeste ty ostatni ctvrte s jakoukoli jinou narodnostni mensinou. Politicky je Kanada trochu rozpolcena (a to do statistik nezarazuji quebecany), vesmes nemaji radi Ameriku a Busche, sice to nepriznaji, ale jinak je USA velkym vzorem. Nejsou vsak tak extremni jak Americani, v Iráku vojáky mají ale vadí jim to, nesouhlasi se soucasnym probuschovsky premierem a jakymasi ekonomickyma zmenama. (Ale zas at nehazu vsecko do jednoho pytle - tohle pisou noviny, bezni lide to vlastne neresi). Zdravotnictvi je sice zdarma, ale na zapornou povazenou. Taky je tu neskutecne mnozstvi sekt a nabozenstvi (ucastnila jsem se jednoho klidneho buddhstickeho obradu; a taky byla "svedkem" bozi sily pri jedne krestanske? msi, lide se trasli, omdlevali, nasavali muze s rozprazenyma rukama, energie virily kolem a me z toho bylo spatne. A ta slecna, co ji privezli na posteli malem nedychajici, se vsak pry uzdravila.). Dal maji hodne modlarstvi a vselijakych uskupeni dobrych, zlych, silenych nebo jen lidi. Zalezlych vetsinou nkde na odlehle farme kdesi za horizontem, co jen obcas prijedou na trh s "doma pecenym chlebem" (ten si ale pecou doma skoro vsichni, ty hubky toustove jim taky moc nechutnaji). Konflikty zde vsak velke nejsou. Plati pravidlo, nelibi se ti ve spolecnosti? - Pakuj do lesa. A ze jich tu je!!
...
- Příroda! Ta je nekonecna - lesy a jezera, baziny, mokriny, mocaly, zas jezera, skaly... a Pavle, miluju Lake Superior! je fakt neuveritelne, studene (koupala jsem se v nem) a mozna jeste lepsi nez superior. A to vse ostatní, co je kolem! az na nejake paper factory, ktere hnusne sladce smrdi, jsem nestihala otevirat oci. A zvirena - musis davat pozor na medvedy a na losy, soby a jeleny a srnky se nechavaji vyfotit... DIvoke kachny a nevim co sedi na tech jezerech a jeseteri, pstruzi a dalsi ryby v prilehlych potocich a pruzracnych rekach a vodopady... Tezko popsat, vic mozna reknou fotky, ale spis doporucuju to zazit...

Paměti z emailu z Kanady

to jen aby tu bylo, co cist....

Kdyz vstavam, mate uz pul dne za sebou...
Z okna pokoje se divam na americke pobrezi – když zmizi mlha. Ale tu uplne zboznuju a nad okolni krajinou nestiham zasnout. Vzduch je tu svezi a velice dychatelny. Okolo spousta hadu, v mori hvezdice, divne rasy, velryby s fontankama a ploutvama, taky delfini, tulena jsme tlacili zpatky do vody, kdyz chudak uvizl na plazi, na sousi maliny, majaky, co furt v mlze houkaji, divoci bobri, vodopady... Je tu az dojimave krasne, kopcovite, skalnate… Zadny cyklista a chodci jen v obchode za vozikem.

Grand Manan je dle mistnich samozrejme velmi unikátní - svým geologickym slozenim, osidlovanim (rikaji, ze tu je „prava stara Kanada“), faunou i florou, turisticke cesty se tu znaci na strom pribytym vickem od marmelady, ale jesteze tak - je to tu hotova tajga-jungle. A jsem asi jedina, kdo po tech "cestach" chodi. NP jsou jen na tomto ostruvku hned 3, kostely 2 a minigolf 1. Rybaru mraky a Atlantik studeny, ale prece jen jsem koupani neodolala, a jak vstavam brzo diky časovému posunu, tak jsem na balvanite plazi pod domem sama (on tam teda ani nikdy jindy nikdo nezavita) s nekonecnem papuchalku tlapkajících mezi mlhou a vychdem slunce.
Obcas k „naší“ zatoce zamiri na lodi rybari, a pak uz se zveda priliv, a to raci prcham z plaze pryc. Na Grand Mananu neni priliv sice tech 12 m, jako v cele The Bay of Fundy, ale minimalne 6 m to je! A na omletych utesech se perfektne lozi...

Proč toto?

Milí,
protože se zas vydávám pryč od všeho tady někam tam, a ještě nechci definitivně zmizet, byla bych s Vámi ráda v kontaktu...
Sice mi bloggerská identita není moc vlastní, ale budu se snažit o sobě dávat vědět aspoň/hlavně takto (možná bude i o čem psát) a čekat Vaše komentáře.
Komu to bude málo může se přidat k živoření na facebook.com, nebo mi samozřejmě volat, skypovat, psát či mě osobně navštívit ... (Zatím jsem ještě "doma", pokud zrovna nelétám někde jinde.)
Mezitím, teď a i potom Vám přeju půvabné dny!

Holandsko v Nizození

Jsem pár hodin doma, únavou nespim a právě jsem vyměnila Krkonoše za Jeseníky. A že jsem riadne naštvaná, tak čtěte (zas) nějaký přepis mého deníku s velkou vervou! Vlastne to ani neni dobrodružné (pojala jsem to dost kulturně) a kdoví jestli vás ty moje kecy neštvou, ale co? "Let's kill her!"

předtím: příjezd do -2 m n.m. a +5°

zima v Praze, teplo v autobuse:
polovinu cesty jsem prokecala s Francouzem (prý se se mnou dal do řeči jen proto, že vypadám jako němka, hm...), fuj French accent, and he should say "H"!! ale byl příjemný.
Policejní zastávka někde před Nürinbergem - tak to vám někdy povím, řidiči hotoví pašeráci apod...

zima a čekání, děkování, dospávání, seznamování, cyklisti...
Thank you Evelien!!

Pondělí 11.2. - University College of Utrecht

v 9.45 frrr na přednášku - City Geography - nanejvýš zajímavé zjistit, jak holandští studenti vidí architekturu socialistických měst. Nikdy mě nenapadlo, že to mělo i jinou logiku než maximální šetření osobním prostorem... A taky vím proč ve většině amerických (a některých evropských městech zmizela MHD!
11.15 Ocean and Athmosphere - celkově dobré, hlavně ty procesy v angličtině, a výpočet váhy vzduchu
fakt zajímavý a hodně jiný school system

Navoněný Holandský venkov
aneb na kole na večeři k Eveliiným rodičům na šťouchané brambory s kyselým zelím a kabanosem
krávy, pole, ovce, vlaky, kola, větrolamy ...

zkouška sboru
coby stydlivý alt s hlasem někdy málem v tenoru a často o kvintu jinde jsem to kazila sopránu (ale proč si nerozšířit hlasový rejstřík, že?) A bylo to neuvěřitelné: kusy jako The Phantom of the Opera a Moonlight Shadow! ("It's very high for me." "Than stand on your tiptoes.")
Zpívající cookie večer

úterý 12.2.

Přesun
kolektivní snídaně - fluffy bread (koleje zde jsou jako něco mezi wohngemeindsahft a samoobslužným penzionem)
Kiks s koupí jízdenky na vlak, přecejen v tom nemám moc praxi...

Amsterdam under reconstruction
První dojem byl jako po klipu k Ruby od Kaiser Chiefs.
Druhý - tady je snad víc kol a cyklistů jak na Tour de France! (plné třípatrové parkoviště)
Honem bloudit davem mezi nízkými domy než to bude horší...
Zahrada ticha
květinový trh (tulipány, jak jinak)
muzea (VvGogh - zážitek! po 2 hodinách jsem v rauši; RembrandHuis - fíha, aj ti starší mistři nemalovali vůbec špatně! Anna Franken Huis - dojemné, ale škoda těch škrtů v originále, nějak jí tu svatost nevěřím)
bleší trh (těžko říct, co všechno použité lidé prodávají, ale hlavně kupují. Např. rozflákaný notebook, opršené skřidlice, S&M pomůcky, pohřební věnce...)
coffeshopy...
red lights district (najít ho byl oříšek, 5 lidí na otázku kudy zůstalo jen blbě civět, až chudák paní s modrým chodítkem věděla přesně... a holky se předháněly která bude zákazníky lákat ležérněji: jedna pletla, druhá si četla, další lakovala nehty...)
a bafl na mě jakýsi čech
Ajax, metro, tramvaje
Možná se to nezdá, ale Amsterdam ve mě zanechal silný dojem, je velmi vlídný, otevřený, plný, lidský, multikulturní, nízký, barvitý, kanály nesmrděly a žebráci nejsou veřejní...

Narozeninová vařící studentská párty
Hrálo se městečko Palermo, ale mafiáni byli warewolfs. Fajn, že lidi u téhle hry přemýšlí všude úplně stejně...("whatever, let's kill her!")
- a zkoušela jsem zvracet po Holandsku.

středa 13.2.

Den v Den Haagu
Jo, i ráno je mi blbě a venku mlha a zima.
Úprkem jdu na vlak (ztratila jsem jízdenku na autobus)
ujel
ale tady se na vlak chodí jak na MHD ve špičku, prostě do 15 minut určitě pojede aj IC
A z Goudy po paralalelní dálnici jelo jedno auto souběžně s vlakem až na Haagské předměstí. Že to řidiče nedeptalo?
Nemám mapu => musím si ji sehnat => splněno
Začínám pochybovat o významnosti Evropského soudu - buď jsem to nenašla, nebo to policie zamaskovala, ale ten činžák to snad nebyl!
Královský palác atd (mám asi trvalé mezery ve vlámské historii)
Mauritshuis - opět obrazy (Vermeer, Rembrand apod.)
Gemeentemuseum - moderní umění aj blbosti v čele s Picasem: The best!!!
Ale Picaso se mi stále nelíbí. Pořezala jsem se o plánek budovy a mezi hranatými úžasnými obrazy Pieta Mondriaana jsem nechala pár kapek vlastní krve.
A v experimentální mecce téhle budovy - moderního exhibicionismu, módy, extravagance, happeningů a nevím čeho všeho - ležel jeden pár před oblbujícími kruhy na vodní posteli: On ji požádal o ruku! a já byla náhodným svědkem. A dojatá, kruhy oblblá, blonďatá slečna řekla ano. Ach.
Madurodam (Miniholland) jsem pro kosu a mléko zavrhla.

pohodový studentský večer

čtvrtek 14.2.

zamilovaný Rotterdam
další rekonstrukce a další kosa a další muzeum (H. Bosh je taky můj velký favorit, Dalí taky hojně zastoupen, trochu Monet, ale imprese mi není nejmilejší, jeden Chagal, všechny Degase opravovali a zbytek si nepamatuju...
PŘÍSTÁÁV - lodní výlet do jeho srdce - miluju nákladní kontejnery!!
Mám asi 3 fotky ulic, 5 fotek visutého mostu a 50 s kontejnery. (Ve žlutých se prý vozí pomeranče aj. ovoce)
Podezdřele moc lidí si neslo růže...
...když muž mých snů mi rozšlápl croissant!
He, na přejezdu tramvajových kolejí a cyklostezky mají oranžové klingáky

večer ještě jedna přednáška (Climate Dynamics)

pátek 15.2.

Konečně Utrecht
- už tu 5 dní bydlím tak šupajdy do centra:
Rietveldhuis - vysoce praktický a v tehdy (1926) moderních barvách (žlutá, červená, modrá+) - povinný zápis v bibli funkcionalismu
malebné uličky, kavárničky, kanály, kláštery, školky a výlez na věž. V její polovině jsem se zafotila ještě s jedním velice zamilovaným párem (perfektní 2 kluci) a zbytek (asi 150 schodů) jsme se hecli a vyběhli. Ještěže jsem trénovaná a každý den ujdu těch 20 km po památkách. Ale nohy se nám podlamovaly a třepaly všem 3 dobře a že to schodiště bylo točité - skoro moták.

Univerzita
+ obecný návod na studium v zahraničí pro kohokoli!!

Pomalé loučení
rozlučkový večer až noc a cesta dom
Se soundtracky Harryho Gregsona Williamse v uších trochu skriptuju, spim, vzpomínám na první a platonické lásky a obdivuju ráno.

Dank je wel

Holandsko má ale 2 obrovské chyby:

nemá žádné hory (tipuju, že nejvyšší kopec je nějaký dálniční násep) a v Albertovi se nedá platit kartou!
Jinak ale opravdu, opravdu plná a mnohodávající země, lidé přívětiví, vysocí a nápomocní, skáčou do moře šipky z Delta plánu a dělají ze sýrů šachové figurky (a pak jimi krmí labutě), trávu si ubalují všichni staříci a turisti (ostatní mají lepší fajky) a Heineken je chabý. Umění je bezkonkurenční (skoro) a prostě JO, líbilo se mi tam!

PS: a v Praze jsem byla brutálně bizarně okradena
=> rada všem: na pražském hlaváku bacha i ve dne. A snad já budu míň naivnější.