erteple-ESRI-sraz-lez...

báječný víkend - prázdninový, celý, teplý a přátelský!
aneb i když jsem vlastně v ČR, je to nádhera
v práci jsem se dlouho otravovala, a pak i domů jsem přijela pozdě, ale nevadilo. chytla jsem skvělého spolucestujícího a na medvědí notu jsme si vyprávěli o cestování po Kanadě a Aljašce.
Doma palačinky a brácha s mamkou a zážitky z Nízkých Tater...
V sobotu jsem po vzoru pracovních dní vstala brzo a hned zčerstva šla běhat. Mám slabost pro rozbřesk a když můžu z bot ždímat vodu. Doběhla jsem přesně posnídat, pověsit prádlo a honem za zbytkem přítomné rodiny do erteplí... V klidu, výjmečně, do oběda hotovo, k obědu trnkové knedlíky (co mi vůbec nešly zabalit!) A odpoledne jsem si sobotní úklid kořenila instalací/odinstalací mých oblíbených ArcGISů 9.3, 9.1 a zase zpátky 9.3.. A nakonec zjitila, že chyba není v programu, ale v tom samotném souboru od Pechiho!! Paráda. Schody do sklepa jsem vědomně vynechala, jsem odborník na knihovny a registry jednotlivých extenzí, ale hlavně! - první největší zásek diplomky vyřešen!
Večer až noc pa(t)řil milé společnosti vybraných gympláckých spolužáků a nedělní sušák potvrdil jeho kvality...
poklidně jsem si dovařovala oběd, když vtom se ozval Honza, jak to vidím s tím lezením? No, sbalili jsme si s Frantou svačinu a do půl hodiny se jelo. Dlouho však ne, v Kunovicách nás potkal defekt. Kupodivu nikoho z nás nenapadlo výlet zrušit a otočit to dom. Kluci kolo vyměnili rychlostí servismanů F1 a kolem poledne už jsme drhli lanama o skály :-) Ale jsem si dala, visela jsem pod převisem jak visačka od kovadliny, že mi odpadávají prsty u samých ramen! 3 víkend po sobě a nejparádnější lezení. Honzo díky!
A když jsem ještě ten večer (rezerva nerezerva) frčela pro naše do Hluku, kde zapíchli svůj cyklovýlet, bylo jasné, že do Brna pojedu posledním vlakem, né-li ráno. Hm, sbalila jsem se sice rychle nicméně - nechala jsem doma mobil. Ale to bych chudáka spolubydlícího Lukáše nechala trčet v noci v Brně, protože on si zas zapomněl klíče :D To mi stihl zavolat, když jsem ho ještě měla po ruce... Tak snad se potkáme, vezu kolo a nějací borci tu teď za mnou přišli se štamprlou a experimentem na konci vlaku...

Zakarpatská Ukrajina /1

aneb rusínská výprava

O tom jak se seznámila Pavla s Ditou by mohl vzniknout samostatný článek. Jak, kdy a proč se ty dvě paralelně začaly zajímat o Podkarpatskou Rus by šla napsat kniha. A o tom, jak se 3 ženy (Dita, Pavla, Katka) a dítě (Sára, 4 roky) v 1 autě na 7 dnů vydaly objevovat a poznávat kdysi nejvýchodnější konec naší republiky bude článek tento:

Cílem výpravy bylo studium a fotodokumentace rusínských výšivek a krojů pro plánovanou výstavu a vznikající knihu. A to jak u milých místních obyvatel přímo doma, tak v muzeích a skanzenech. Pavla mistryně fotografovala, Dita měřila a zakreslovala střihy a já a malá Sára jsme se vezly a líně vychutnávaly a ochutnávaly malebný karpatský venkov…

=>
Třetí plánovaný odjezd se nakonec přeci jenom uskutečnil. Bylo to v sobotu, bylo zataženo a chvíli dokonce pršelo! Ale už v Olomouci nám štěstí na počasí přestalo přát a přes celé Slovensko jsme si nádherný letní parný den užívaly v plechovém autě…
Splavení jak po finské sauně jsme k večeru dorazily do Kalne Rostoky (asi 9 km od ukrajinských hranic), náš první cíl – folklorní festival místních rusínských rodáků. Cimbálka burácela jak na Strahově a optimální vzdálenost pro poslech byla min 50 m od pódia. Tanečníci s vatou v uších (fakt!!) se potili nadšením a kaskadérskými točkami, kdy si slečnu dva borci zahákli za kotníky a rozvrtěli se do rychlého rytmu. A ten blonďatý borec v pyžamu na cigánské variace! Těšily jsme se na pravou lidovou zábavu, co měla prý následovat. Když se však z repráků rozezpívala Helenka Vondráčková, jak uprchlíci jsme zdrhaly za hranice.
Sice nechápali proč jedeme zrovna my 4 do muzea v Rachově, ale přejezd na Ukrajinu proběhl v klidu. Na první benzince jsme rychle extra levně natankovaly a vyměnily hřivny a na prvním vhodném poli to stočily ke spánku. Poklidné lesy okolo rušila jenom střelba, a pak v noci vlak a přejezd, co zněl asi jak motorovka se sanitkou. Ale probraly jsme se do nádherného bouřkového rána! Miluju, když až ráno vidím (U)krajinu a celé okolí místa, kde jsem to nocovala. Mlha, vlhko, bahno, kopce, lesy a Ukrajina…

V horách
Posnídaly jsme české zásoby a vyrazily severovýchodně směr zapadlé horské vesničky. Že byla neděle, nachomýtly jsme se do cerkve ve vesnici Ljuta (Люта) na mši. A že byla pravoslavná a kostel nevětraný, tak jsme tam žádná do konce nevydržela. Tak jsme se procházely. Obchod byl otevřený, hospoda taky, a protože se všechny ženy modlily, tak jsme kontakty navazovaly jen se samými muži. Lehce ovíněnými, ale to bylo ještě pořád dopoledne. takže v klidu. Co se však starých krajek týče – téměř nic, jen nějaké ručniky. Zato měli před školou meteorologickou budku! 100% tu platí pořekadlo: Jiný pes, jiná ves. Taky „Pozor pes“. A tady jsem poprvé propadla ukrajinskému chlebu – mňam!
Další toulky a popojížďky až do pozdního odpoledne, až konečně – jedna paní po cestě do Perečynu (Перечин) nás nadšeně pozvala ukázat její „staré oďagy“. A dostaly jsme ještě čaj a nabídku na nocleh. Bohužel nebyl čas ji využít, naše cesta musela pokračovat...
Pak někde pozdě v obci Dovge, za tmy a přívalového deště, jsme s Pavlou překonaly rekord ve stavění i kolíkování stanu.

Jinde v kopcích
A že ten dům, u kterého jsme nocovaly, byl vlastně obydlený, se ukázalo jako výhoda. Paní nás pozvala na kafe, zavedla k umyvadlu a malá Sára byla hotová ze tří koťátek. Dodnes jim určitě kreslí obrázky.
Někdy kolem poledne jsme byly v Koločavě (Колочава). Malebná náhorní plošina. Rozsypané roubenky, cestou už klasicky krávy, koně, povozy, bábušky a děduškové, ale i mrňata a mladí. Tady se kupodivu i přes ohromnou bídu ty vesnice nevyklidňují. Nějaké to kafe a krajky a autobus plný českobudělovických turistů. Nebudu české turisty rači pomlouvat (kór, když by to všecko byla pravda), ale v české hospodě v bývalé četnické stanici si nás snad ani nevšimli a ta čeština… Koločava mě zklamala. (Jěštěže jsme ji vlastně minuly.) Ty odpadky v řece a okolo jsou vizitka turistů. Dita tam byla před deseti lety a ještě ji pamatuje jako čistou a klidnou vesnici mezi kopci. Ukrajinci jsou furt stejní, jen těch návštěvníků tam jezdí čím dál víc… A nechápu proč tu maluje stezky klub českých turistů!
Cestou směr Jasiňa (Ясіня) už nám vytuněný a rachotivý zvuk naší káry začal připadat víc než podezřelý. A tak zastávka v autoservisu byla jasná volba. Za úsměv nám ten rachotivý plech odřezali, cosi naolejovali a mohli jsme šťastně a hlavně tiše pokračovat...

V Lazevštině (Лазещина) jsme se notně napilého "horského vůdce" se doptaly na směr na Hoverlu (nechápal, proč tam 3 ženy s dítětem vlastně chcou? Varoval nás před špatnými cestami a ubezpečil, že on nám neublíží. Což potvrdil, když horní půlku těla nasoukal okýnkem do auta a loktem zamkl zevnitř :D) Přenocovaly jsme na dvorku u blonďaté pani. Barvu vlasů jsem teda zjistila až ráno, my jsme vůbec stavěly na spaní až za tmy nějak často…

Zakarpatská Ukrajina /2 - Гора Говерла

To bylo myslím úterý. Naplánovaly jsme si výšlap na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny a nejvýchodnější bod první ČSR. Je to prý 6 h cesty od jakýchsi búd, kam to je ještě tak hoďku z vesnice, minimálně. Ale že tam běžně turisty dovezou na korbě nějakého náklaďáku…Tak, že teda vstaneme brzo, a určitě ještě před sedmou vyjdem… Vzbudil mě okolo jedoucí vlak,nebo náklaďák. Kontroluju časomíru na foťáku, protože mobil jsem si nechala v autě, 4:34. He, nadám si, že tak brzo už chci dělat probuzenou a zase usnu. Za okamžik foťák hlásí 5:37, tak jsem si zase nadala, otočila jsem se na druhý bok a zkouším ještě lebedit. Do pár minut nás ale budí Dita: „Holky, vstávejte, zaspaly jsme, už je sedm!“ A sakra, zimní čas!! Náklaďáky s turistama už zřejmě dávno jely. Fofrem jsem do sebe natlačila pardubický perník, Pavla nic, Dita se Sárou sušenky. Do jediného batohu jsme pobraly 3 litry vody, svačinu, trochu bund a čepic. Aparáty kolem krku, Sáru na záda a vražedné tempo. A i tak naše časové propočty slibovaly dlouhou túru s návratem v nočních hodinách.
Prvních pár kilometrů bylo po rovince. V 8 jsme potkaly paní v černém, ptala se na čas, a na naši přesnou odpověď zaváhala s odpovědí ona: „A to po polski nebo po Kyjevu?“ … Takže jsme vlastně zaspaly o hodiny 2! Ale dúpem dál, smířené s návratem za tmy.
Ovšem po chvíli zázrak! Slyšíme auto, veliké auto! Místní pánové jeli do lesa na dříví a milerádi nás kousek svezli. Vyrachocené z korby, ale šťastné, že aspoň kousek cesty nám ušetřili. Od rána cca hodina++ a jsme u pověstných búd. Doptali jsme se na správný směr, že po žluté, a potkáváme ještě nějaké čechy.
Cesta byla hrozná, téměř kolmá a vymletá, a to furt (Ten chlap měl pravdu. Fakt nám bylo treba Goverly?)
Lesem, malinami, výhledy se otvíraly a Pavla si musela odskočit…
Neže bych ten výšlap chtěla popisovat tak do podrobna, ale TEN okamžik je potřeba zmínit. Všude les a kopec a ti Češi už nám i přes to naše vražedné tempo dávno utekli. Chvíli na Pavlu čekáme, pod značkou. Pak už je to dýl a když je to dlouho, jak na lesi jsem začala jsem volat její jméno. Kus jsme se vrátily, běhaly zprava do leva, pročesaly les na široko. A na moje hulákání: „PÁÁÁVLÓÓÓ“ se najednou ozvalo: „RUUUÁÁÁMMM“ nebo tak nějak, nevím jak přesně dělá medvěd, ale tak nějak bych si tipla. „Byla to větev, žejo?“ ujišťuju se Dity. „Určitě!“
Bylo mi na posrání, opravdu. Nemáme Pavlu, vymýšlely jsme scénáře jak nám někde zkolabovala a ona byla v černém a my ji nenajdem. Ona má klíče od auta a my tu možná máme medvěda… Naše rozjímání kam a co a jak a konec zázrakem narušil telefon. Pavla nám volá! Má mobil a zapla si ho! Miluju ukrajinské pokrytí mobilní sítí i v nejhlubších Karpatech! Pavla se našla, dokonce jí bylo divné, že už jde tak dlouho sama… Bylo to prosté ukrajinské značení cest je různorodé a jednobarevné a Pavla nás jednoduše minula a ani mě v červeném si nevšimla. Ale radost, shledaly jsme se, nasvačily a zase pokračovaly…
Katka Barča radí: čurejte v lese na dohled ;-)
Nad lesem trochu fičák a zima, Hoverla zahalena a posledních 500 m bylo zase téměř kolmo. Tady se prostě nechodí naokolo nebo nedejbože serpentýnama, tady se chodí na kopec – rovnou, nejkratší cestou.
Vrcholový mezičas 14:00 našeho letního času! Jsme borky! Nádherné výhledy! Luply jsme milku, nechaly se vyfotit, lehce jsem zkoušela ležet na větru a honem zpátky někam mimo vichr a zimu… Svačinka v lese, akorát se nám vychladilo a ztuhlo máslo a začalo pršet. Minuli nás 2 extrémní cyklisti a jakými Slovákom chudákom balí stan manželky. A ta vymletá kolmá cesta dolů se proměnila v dokonalou klouzačku, kde Pavla přišla o své poslední čisté kalhoty. Dole u búd přestalo pršet a úplnou náhodou nás nějaký pán svezl /= vyklepal, rozklepal a poházel jak řízky v míchačce/ v ruském džípu zpátky dolů. Má to 4 rychlostní páky (pro každé kolo jedna) a žere 18 l na 100 km.
Unavené ale nadmíru spokojené kempíme za dědinou.

Zakarpatská Ukrajina /3 - Muzejní den

Jen co jsme dosušily stan (asi za 2h) vydaly jsme se hledat v Jasini muzeum, a to byl úspěch. Muzeum sice staré, s rozbitými vytrýnami a vycpanými orli, tetřevi a jinou havětí (poštolka a tak), ale s pořádnou sbírkou starých oděvů, krojů a krajek.
Spokojeně jsme pak jely směr rachovské muzeum, když už je to teda náš avizovaný cíl cesty. To jsme sice nenašly, ale zato jsme si prošly právě se konající trhy se vším koloritem.
Divný boršč, ještě divnější šašliky, jejich střed Evropy a koupání v potoce s překvapením – v tomto pořadí.
Ne, nebudu počítat kolik dnů jsme se jen lehce myly vlhčenými kapesníčky a to jen na oděvem nepokrytých částech těla. Počasí koupání nepřálo. A my už jej potřebovaly jako sůl (obojího v jednom se nám teda také dostalo, ale o tom až později). Zastavily jsme u opuštěného brodu, odložily nepotřebné a jako banda vysloužilých otužilců jsme se dlóóouho osmělovaly vlézt do potoka. Touha po očistě však všechno studeno předčila a paráda, vlasy, oči všechno čisté... nový člověk za každé z nás.
Že máme obecenstvo jsme si všimly až po chvíli... A nebylo to ledajaké obecenstvo, bylo to mužského pohlaví. 3 mladí jedinci s motorkami čerstvě vybalancovali z let středního rodu podstatných jmen a zřejmě po mužském vzoru, rozjeli se s pekelnými stroji pochlubit nám k brodu... Hrdě můžem prohlásit, že jsme pro ně určitě byly nej- zážitek nejen tohohle jejich dožitého léta. Rozloučili se s námi dvojjakou otázkou zda kurime a my se hodlaly v klidu dosušit.
Jenže, do minuty nám klid u horského potoka přijel narušit bagr a tatrovka. Tak tak jsme jim stačily uskočit z cesty. A za neskutečného rachotu se oba stroje daly do bagrování potoka v místech, kde jsme se ještě před půl hodinou koupaly.
A bylo po idyle u opuštěného brodu.
Jelo se dál. Minuly jsme policejní hlídku a hleděly si s vé cesty. To se však na ukrajině nevyplácí. S podrápaným neoznačeným žigulíkem nás v nejbližší vsi předjeli (byla tam úzká cesta, jinak by to učitě udělali už dřív), zastavili a začali vyslýchat kam a proč jedeme a proč jsme si dovolily nezastavit. No, zážitek. Pustili nás ale bez šrámů a místní pracant (2 týdny tady, 2 v česku na střídačku) s českou SPZ nás uklidnil a poslal správným směrem pryč.
Později to odpoledne - Solotvina (Солотвино). Město známé pro svá slaná jezera a léčivé bahno. Cesta k nim ale regulérně vedla napříč smetištěm a po cestě horší jak k nám do vinohradu. A hned za horizontem – chatová oblast na ukrajinský způsob. A ta voda! Sice trochu smrdutá, ale ten pocit zdechlé velryby ! (© Pavla) – nezapomenutelný, pro mě báječná koupačka, plování bez námahy a posolení zdarma.
Trochu jsme bloudily v Mukačevu (Мукачoвo). Škoda, že jsme jej viděly jen z auta, hezké město.
A na stvrzení naší družby s východem ustlaly jsme si přímo na ropovodu. Když už družba, tak pořádná Družba! (A rozhodně by se měla vyzkoumat závislost množství komárů v blízkosti ropovodů.)

Zakarpatská Ukrajina /4 Nakonec nejlepší

Do rána výjimečně nepršelo a sladce brzo tak akorát nás probudilo stádo bučících krav celé nedaleké dědiny. Tetky pasačky z nás zážitek měly taky a není nad to vybrat si na odplivování zubní pasty pravý kravský koláč.
Do Užhorodu (Ужгород) do muzea jsme dorazily ještě před otíračkou, chvíli jsme čekaly, chvíli Pavla něco vyjednala a výsledek = všechno nula. Na kroje nám šáhnout nedovolili, ani fotku ani výpůjčku, nic. Na všechno chtěli oficiální zvací lejstro a pověření. A uklidnit nás mělo, že studovat lidové kulturní dědictví prý nedovolí ani vlastním ukrajinským studentům. No, ale aspoň po skanzenu jsme se mohly projít zadarmo.
Následoval hrad, nebo zámek, nebo něco, co zbylo z přestav mezi tím. Očekávaly jsme stejné fiasko jako ve skanzenu/muzeu. K našemu velkému překvapení se nás ale hned ujal pan ředitel, přiřadil nám nadšenou pracovnici s kontakty v Brně a pána mně neznámé funkce, ale s gorylkovým odérem. Zavedli nás přímo do depozitáře a holky začaly studovat a fotit a kreslit a pracovat v doslova hladovém tempu. Já se Sárou jsem si zase prošla celé muzeum a jediná naše útrata tam byla za toaletu.
Zaslouženě jsme si pak všechny daly výborný boršč a bramborák a sledovaly okolní mumraj. Užhorod sice zdá se zaostalý a špinavý. Všichni a všechno tam poletuje (doslova) bez ladu a skladu, ale zároveň působí jaksi smířlivě a spokojeně.
Nakoupily jsme zásoby, vodky a sušenky (ty hlavně!) a vyrazily severně, naposledy do hor. Trochu jsme popojížděly, hledaly místo ke koupání, na svačení a cestou v obci Stavne (Ставне) obdivovaly zřejmě nejčistší a nejupravenější nádraží ve střední Evropě.
Jenže jsme blbě odbočily a úplnou náhodou jsme přijely do horské vísky Lubnja (Лубня). Leží na slepém konci cest do Polska, kam je to už jen 3 km. Už první domy, pardon, pohádkové roubenky vyzývaly k focení a celá náves byla jak z předminulého století. Ve škole schovávali poklad v podobě ohromné sbírky krojů, kabátců, vyšívaných deček a zpěvníků. Koťata a kůzlata běhala přes cestu, paní prala v potoce, tele zabíjeli… No idyla. A jediný další Čech (jsou prostě všude) odtud odjížděl s autem naloženým okurky a vajíčky jen tak v plechovém kýbli.
Náramně naladěny jsme si to šinuly do místa, které jsme si vyhlédly pro stanování a další milou náhodou (fotily jsme krávu) jsme zrazu seděly u jedné paní v sednici. Výbavu oblečení měla starou, původní (po válce v oblékání trochu podlehli módě – přibylo spodniček a ubylo na délce sukní) a Ditě se poštěstilo si pravý rusínský kroj dokonce vyzkoušet. Nejen protože měla paní kočku a Sára kočky zbožňuje, byla to velmi příjemná návštěva. Jen ten soused mohl být míň připitý…
Poslední noc jsme si na ohni opekly pravý ukrajinský mastný kabanos, dopily vodku a relativně pozdě šly spát.

Zakarpatská Ukrajina /5 zpět do naší civilizace

Vzbuzení bylo na etapy a přesun k hranicím zdlouhavý. Doplnily jsme benzín, dokoupily sušenky a přečkaly to dlouho na celnici.
Ukrajinští celníci jsou buď extrémně bezelstní, nebo v tom je jiný fígl, ale namísto psa s čichem na drogy se vás nenuceně zeptají, zda nekurime travu a nevezeme nejake zkryte zbrane… Logicky pak – kdybychom je měly vyskládané na palubní desce, tak je zřejmě provezeme. Zato Slováci, krajní v EU, dělali ofuky. 4 ženy ve voze prostě musí zavánět mafií!
Největší šok zpátky na Slovensku byl však z dopravních předpisů. Na Ukrajině se jezdí tak nějak instinktivně, v dědině klidně 80, jinde kolik utáhne auto a neodnese zatáčka. Jen bacha na ty „Pozor psy“, kočky, husy a kachny, lidi, cyklisty (Ukrajinou na „ukrajině“ plánujeme příště!) a hlavně krávy. Se zvonci, flekaté i hnědé, šinou si to všude (v horách úpné kamzice). Doprava se kiksne, snad i vlaky zastaví, mají všude přednost. Ale kdo spěchá, ten vás klidně i kličkujíc mezi nimi zvládne předjet. Ty žigulíky nám to dávaly co chvíla. Jezdí se tam prostě jak se zrovna maximálně dá. Pravda někdy to teda bylo na výlez a odlehčení auta a slalom mezi jámami (hlavní cesta do Svaljavy a z Koločavy). A přejetiny na silnici jsme potkaly maximálně 2 a z toho jednu určitě něco zakouslo.
Po cestě tam jsem si to neuvědomila, ale východní Slovensko vypadá architekturou jako o generaci mladší Zakarpatí.
Svidník se nevyvedl. Sice tam mají čerstvě spravené centrum, ale v muzeu rusínské národnosti na Slovensku zaujatého zástupce. Jak slyšel slovo Rusín, ukázal se jako kretén. No comment. (Ale pro mě další muzeum, které jsem si prošla zdarma.)
Úplně poslední cíl naší cesty byl v Prešově, kde se měla Pavla setkat s moudrým postarším etnologem a Dita s místními nadšenými Rusíny na nějaké chatě nedaleko. Pán etnolog, Mušínka se myslím jmenoval, nám toho hodně navykládal a nasliboval a doslova prolil nějakou přírodní minerálkou. (Následky si pamatuju.) A Dita se „z chaty“ (náš pracovní název) vrátila s výstavou už málem zorganizovanou… Konec dobrý, všechno dobré. A prešov se mi taky líbil.
Pak už jen dlouhá cesta v noci domů…

Nádherný týden, kdy jsem usínala a řešila jenom, jestli mě ráno vzbudí krávy nebo déšť. Děkuju

Viděno foťákem...

Wien für immer

Tak už to tu pomalu balíme...
už jen zbytek dne, jedna noc a pár hodin...
už je to definitivní...
už jsem dojatá hned od rána...
už víme, kterým vlakem pojedeme...

už začínám vzpomínat:

• přijeli jsme sem nabalení, v zimních bundách, severní pól hadra, usmrkaní, já bez varného vybavení ale měla jsem plavky! Byla jsem plná stesku i očekávání a zvědavosti...
  
• a odjedeme opálení a nadšení obtěžkáni zkušenostmi a zážitky a dárky - natürlich!
  
• škola nás nezklamala, naopak! úroveň studia tu je beze zbytku perfektní, Georg Gartner nám báječně vyšel vstříct (narozdíl teda od našeho studijního - takže jsme tu ani oficiálně nebyli registrovaní jako studenti), Esterka je milá - skoro kamarádka, Barbara Hofer usměvavá, Frank chytrý, vtipný a rázný se smyslem pro LAMP, Shirabe trochu blázen, ale aby studenti pochopili topografii by rozškubal promítací plátno a rozebral zeď za ním...
• spolužáci nám jsou ale vesměs neznání. I když různé archetypy se vyskytují asi všude (např "Alena"...), ale jinak jsou milí
• napsali jsme si několik předmětů, které nám teda stále zbývá dokončit a je toho mraky - do Olomouce, učit se na ty Pechance, sem seminárky a všelijaké prezentace a ještě testy, úúú
• záhul nás stále čeká, to až pak si teprv řeknem, zda jsme to tu zvládli...
• pivo nám chutnalo (Zipfer, Ottakringer, Wieser? Gösser... (až teda na ten Villacher - jak spláchnuté kyselé zelí), jen teda ty ceny. Když jsem si pak dala jedno na Slovensku a platila míň než euro, byl to skoro šok. Ale jakmile člověk přestane přepočítávat, žije si spokojeně, třeba rajčata a jogutry tu mají levné. A Bůh žehnej bulkám za 60 centů po 10 kusech! Nesčetněkrát nám ta guma zachránila život... A Radler (pivo s limonádou) - budu nadosmrti fanoušek... Hofer je naše nákupní Mekka
• taky jsme tu poznali bandu skvělých čechů a jiných slovanů ... a náramné akce "Já písnička" s nima
  
• a skoro prohloubili vztahy s našima spolubydlícíma (Barbara - fleißig und ruhig aber nett, Slavoš - šprt a autista? a Antonio - španělák, borec největší)
• koupelka tu byla malá, kuchyň po ránu dycky schmutzige (cituju uklízečky, koše nám vynášely, vysávaly, okna umyly...) a portýr ja postavička jak ze Švejka...
• a dneska ráno nás vzbudil požární polach... aj hasiči přijeli...
  

Mám ráda vídeňské metro, hlavně fialové U2 - jezdí "k nám" na Volkstheatre, kde se za parlamentem kříží Lerchenfelderkurva Straße s Museumstraße. A celkově je lokalita našeho bydlení bezchybná, v pauzách od pilného makání do školy jsme podnikali noční vycházky k Rathauzu a Hofburku... třeba ta včera! - Po opeře (byli jsme s Rosťou na Evženovi Oněginovi ve Wiener Staadsoper - parádní!) - ještě jsme vytáhli Fida a rozjíveně dobloudili k Stephansdomu. A málem jim před bouřkou spadl...

• Běhání do Belvederu (a toho vystavovaného Muchu jsem tak dlouho odkládala, až už ho vidět netihnu)
• meine tandem sprechen mit Karl (heute die letzte!)
  
• zblázněná signalizace na přechodech (byt tu slepec, už jsem 5x přejetá jen z pokusu přejít jednu silnici, ale je fakt, že jsme žádného nepotkali...)
• koktejly v klubu Rider (Blue Havai ist der beste!)
• podivný klub v našem Kelleru
  
• přelidněná Mariahilfer Str.
• Billa na každém rohu
• odbory a státní svátky a věčné Freitagy a Ferien
• nesnáším ty bronzové centové mince
  
• Donauinsel - na brusle báječné, na leháro aj plážové aktivity...
  
• houpačky a opalovačky před maším Heimem
• Heute na rozebrání
• zahonky na každém kruháči
• ten Bobik za 36,-
• do školy 20 minut pěšky... kolem smradlavého stánku s Nordsee rybama a té mávací čínské kočky
• záchody a jiné atrakce před Rathausem
• rozkvetlý i nerozkvelý Schönbrunn
  
• Prater a flakturmy a jeřáby
• noční zametači a uklízeči a svářeči a jiní pracanti - za hoďku opraví kilometr silnice aniž by potřebovali uzavírku! (jen ta sbíječka ve 2 v noci pod okny není úplná rajská melodie...)
  

... a ještě třeba něco v průběhu dne přidám... a taky fotky!

Celá Vídeň v nás všech zanechala hodně, pozitivně hodně! Nelituju, klidně bych tu byla i dýl.
A děkuju!

Die Kran Theorie / The Crane Theory

- teorie jeřábů / jeřábová teorie

se zabývá problematikou vyspělosti území ve vztahu k počtu jeřábů. Spadá do mnoha vědních odvětví ale i kulturních sfér, od sociální geografie, přes architekturu, umění, barevnou typologii, ekonomii, výškovou technologii, stavební inženýrství a fyziku materiálů…

Nejobecněji se jedná o přímo úměrnou lineární funkci mezi dvěma veličinami (počtem jeřábů a vyspělostí území, města či státu…). Čím více jeřábů, tím vyspělejší země nebo obec a naopak.

Vznik této teorii dali roku 2008 M. H., H. D., J. B. a K. S. v Barceloně. Kde během tří měsíců měli možnost pozorovat, počítat a zkoumat kvanta jeřábů.

Chrám Sagrada Família v Barceloně
/kdo najde více jeřábů?

I když se nám dnes zdá spojení těchto dvou zdánlivě nezávislých faktů (jeřábů a vyspělosti) naprosto přirozené, k prvopočátečnímu uvědomění si této paraboly bylo jistě třeba opravdového génia! A že k tomu tedy došlo zrovna v Barceloně je nasnadě.
Barcelona se nachází na severu Španělska, v jeho nejvíce vyspělé a stále se rozvíjející industriální části. Proto zde nebyla o jeřáby nouze. Barcelona, coby hlavní město Katalánska, je ale hlavně tzv. „New York“ Španělska – Big Apple nejen pro všechny návštěvníky, je Mekkou obchodu, ekonomických trendů, kulturním a uměleckým epicentrem a nočním představením.

Další lokalitou, kde byla teorie aplikována byl Brusel (2009), kde byla několikanásobně podepřena řadou jeřábů nejen hned vedle sídla Evropského parlamentu.

Tančící jeřáby okolo jezírka za Evropským parlamentem, Brusel

Na tuto teorii v roce 2009 ve Vídni těsně navázala K. B. P. spisem „Die Kran Theorie“. Vídeň, jako sídlo OSN, OPEC a nekonečna kulturních aktivit, se ukázala jako úrodné pole působnosti pro tuto teorii.

Jeřáby v akci v těsném sousedství sídla OPEC ve Vídni

Romantika s jeřáby při západu slunce nad Donauinsel, Vídeň

Své pozorování uskutečnila mimo jiné v Bavorsku (Německo) a v jihovýchodním Polsku.

Jediný jeřáb v Krakově se nachází na Rynku Glownym

V své práci si klade za cíl především dostat tuto teorii do širokého povědomí k radosti všech zúčastněných s důrazem a prosbou na hledání dalších lokalit, kde je teorie úspěšně aplikována.

Ukázka z díla „Die Kran Theorie“, Pavková (2009):

… Výskyt jeřábů má několik předpokladů:

• Větší sídelní jednotka s výškovými budovami
• Poptávka po dalších stavbách nebo opravě stávajících
  
• Dostatečné financování stavebních zakázek (ani bez peněz jeřáb nehrabe)
• Personální obsluha strojů
• Elektrifikace zařízení
• Dopravený materiál, který je třeba zvedat

... Zajímavostí je, že k vidění jeřábu v akci často není třeba otevíracích hodin či pracovního dne. Je možné je vidět fungovat prakticky kdykoli.
... Maximálně vyspělou zemí světa by tedy, dle této teorie, mohlo být Japonsko, které má jeřába také za národního ptáka...

Ein Amt

O svéráznosti rakouských úřadů jsme se přesvědčili už daleko dřív, když jsme se šli povinně přihlašovat k pobytu. Poctivě jsme vyplnili nafasovaný Meldung a šli hledat nejbližší okrsek. Najít jej s mapou zas tak náročné nebylo, ale dostat se dovnitř! Dveře zamklé, v chodbě uvnitř zhaslé... Tak jsme se dovnitř doslova vloupali přes dvůr jako banda tajných agentů a důvod proč jsme neměli sluneční brýle byl jen ten, že bylo zataženo. S úsměvem ostřílených egyptologů jsme vyluštili znaky na informační tabuli a proplížili se do 1. patra zaklepat na příslušné dveře...
A spadla nám čelist, možná i tu žádost někdo z nás v překvapení upustil na zem. Byli jsme chyceni v jakémsi doupěti podezdřelé funkce. Parkety vrzaly, na oprýskané zdi plakáty FC Barcelony, Davida Beckhama, ganji, jamajské vajky v každém květináči, kaktusy na okně, nábytek snad z dob komunismu, a to ho tu ani neměli. Vzchuchem se linula vůně kávy, cigaret a ještě čehosi jak z kolumbijské geurillové základny a vysmátý hovor 3 úředníků v batikovaných tričkách prořezával song "Get up, stand up" od Boba Marleyho... Vyloženě pedantské pracoviště alá císař pán Franz Joseph.
Misi jsme splnili mlčky.
Ale už se těšíme až se půjdem odhlašovat - možná i v otevíracích hodinách ;-)

Zwei Exkursionen

Na předmet Kartographische Informationssysteme máme takovou milou maďarku, Esterka jí říkáme (protože s tak jmenuje). Mluví jemnou němčinou a během první přednášky probrala všechno, co s náma Víťa bral celý rok na digitální a počítačové kartografii dohromady, a to ještě skončila dřív! Až jsme se skoro báli, co bude pak. A nebylo to špatné - následovaly praktické digitální ukázky různě na webu, atlasy, interaktivní, dynamické, všemožné i nemožné a atd. A pak to bylo ještě lepší! Absolvovali jsme totiž 2 exkurze:
První byla na Magistrat der Stadt Wien. To bylo supr - magistrát máme hned za rohem, takže jsme mohli vstávat ještě pozdějc, než normálně. Ale rači jsme vyšli dřív a správný směr identifikovali podle našeho saúdského (nebo tam odněkud, prostě arabák) spolužáka Al-cosi jménem. A když i s půlhodinovým zpožděním dorazil rozevlátý Lucas mohli jsme projít kontrolou a vyjet výtahem do 9. patra... Mapy na zdi, ESRI plakáty jak na pokoji na Dobrovského (moje bývalé bydlení), prosklené dveře, strop. Víc jsem si všimnout nestihla. Jelikož prohlídku oddělení jsme jak namakaní sprinteři černé pleti zvládli ani ne za minutu. A opojeni rekordem v chůzi po chodbě jsme zapadli do nejmenší místnosti na patře. Ani v kriminálce by se nemuseli stydět za takový výslechový luxus - stůl, židle, projektor, zeď... Přednášející zhasl a spustil.
2 hodiny jsem si připadala jak v německém vymývacím lágru. Před očima se mi míhaly barevné slajdy, kde jsem občas rozpoznala i mapu, ale podezdřele se to podobalo animacím dopplerova efektu. Chlap měl frekvenci slov jak výstřely z upgradované MP40ky při obraně Berlína. Byly mu rozumět jen pauzy a zkratky. Prostě taková klasická prezentace mapového serveru města...
Nechápu jak se kluci spolužáčtí ještě zvládli poptat na nějaké ty Ratweg durch die Stadt, ale byli jsme vysvobození!

Ta druhá, včera, naopak nezačala vůbec nejlíp. Bundesamt für Eich- und Vermessungswesen (Úřad pro cejchování a geodézii - obdoba našeho ZÚ) je od nás totiž vzdálen dobré půl hodinky cesty, navíc kolem kasáren a hotelu Hilton! O správné lokalizaci nás opět přesvědčil již zmíněný spolužák Al-cosi, který zde byl první. A Lucas dorazil dokonce dřív než Esterka.
Sborovým "Grüß Gott" jsme pozdravili našeho průvodce a vyjeli tentokrát jen do 7. patra. Po chodbě se jim tam volně váleli hraniční kameny a cedule s Československem a Švýcarskem a z okna byl vidět flakturm! Chápete? - okna! Prezentační místnost skýtala přiléhavé šero a málo kyslíku a židliček. Tak se polužák s pracovní přezdívkou Turek (je totiž odtamtud) zachoval jako gentleman (přestal dýchat ;-) a mohlo se začít... Nejprve o leteckém snímkování a Flukzeugen - to je dycky hleďavé, pak typ kamery od Leicy - to už míň, až po snímkovací nálety nad Alpama a Fernerkundung (DPZ) postprodukci...
Strašně se mi chtělo spát, ty včerejší koktejly...
Pauza přišla v 11, ale doslova za 5 12!
Vortragenden haben gewechselt und show must go on! Aktualizace DLM (Digital Landschaftsmodel - něco jako náš ZABAGED). Ale jsem na to hleděla plna očekávání jak při startu raketoplánu. Zajímavé, fakt. Moje náplň práce v Beritu v rakouském podání. A ta aktualizace geografických názvů - oujéé. Nezapomenutelné chvíle, kdy jsem si připadala i jako odborník. A jen asi 1000 lekcí němčiny a konverzace mě dělilo od dotazu. Zbytek třídy teda ale hříšně usnul.
Pak se zdálo, že už je konec. Jenže ne. Klesli jsme do 3. patra do mapového skladu. Konečně pravá exkurze - klady jednotlivých rozlišení státních a vojenských a topografických map létaly vzduchem jak pečení holubi. Pracovníky při práci jsme otravovali (dělají v jakési nadstavbě nad MicroStationem (zas vzpomínám na Berit) a ArcMapu). Karten die ganze Monarchie, Erste Josephinische Landesaufnahme und drucken Technik... Supr, a ještě to byl konečně ten konec!

Salzburg kořeněný Orlím hnízdem

Bylo nebylo, daleko za horama a za vodou širokou (to myslím Alpy a Dunaj) byl jednou jeden Honza v Salzburgu na stáži. A že měl kamarády ve Vídni na studijním pobytu, pozval je na návštěvu...
Kamarádi neváhali a v pátek osedlali první ranní vlak (6:44 zimního času) a šššš-húúúú na západ Rakouska do úplně jiné spolkové země...

A za 3+ hodiny (než bys řekl švec!) jsme byli tam! Fido nám na informacích hrdě vyptal mapu, tak jsme ji hned náležitě zkritizovali (naprosto nepřehledná legenda) a šup do centra: kolem zámku Mirabel, přes řeku Salzach k Rathausu, uličkama na Mozartplatz a pak úprkem před deštěm do McDonalda, kde jsme si čas krátili hrou na socky - balením vlastní svačiny do obalu od cheezburgru (Fido!!). A pak k Mozartovi dom, na hrad a výhledy na letiště uprostřed města, na hory a všechno kolem a umění moderní i nevkusné i nikdy nepochopené a staré, hřbitov atd. Svaté město, 10 kostelů jen na jedné straně řeky Rosťa napočítal.
A zrovna když vylezlo slunko, tak mně došla baterka ve foťáku.
(Zde musím pochválit Rosťu, že nezklamal, a byl v tomto směru perfektně vybaven i baterkou náhradní! A tak máme fotek (Rosťův výběr) a fotek (můj výběr) spoustu.)
A to už bylo odpoledne, i Rosťova GPS v mobilu si dala říct, svačinka a leháro u řeky, opalovačka, slepci a chrousti a POZOR -
- VYSOKÁ MATEMATIKA!
Totiž, chtěli jsme s Fidem zjistit, jak daleko je tam ten kopec v Německu. Měli jsme k dispozici ejn to nejprimitivnejší nářadí - klacek, který píše na štěrk, ruční úhloměr a vlastní úsudek: Stromům jsme dali nestálou konstantu 1 mm a 1 cm a ze 70 m odhadu a přes tangensovou větu nám vyšlo, že kopec je daleko 9 km a má výšku 1900 m! A sekli jsme se jen o 2 km a pár metrů!

Večer jsme poseděli s Honzou a dalšíma Erasmákama - Zuzkou od nás z druháku a geologem Antem ze Srbska, aneb beer automat rulezz! A chudáka spolubydlícího Tialka z Etiopie jsme v noci budili - Fido totiž vyprávěl náramnou historku, jak nemohl najít lavičku :D

No a v sobotu jsme zaspali...
V plánu byl výlet vlakem (kolikže nám jich to ujelo?) do Berchtesgadenu podívat se na Hitlerovo Orlí hnízdo. Počasí bylo neuvěřitelné, slunečné a ty výhledy tam! jééé
Cesta nahoru byla jasná - do kopce - a bloudili jsme jen trochu. Vůbec to tam nemají turisticky značené!

"Wie können wir zum Kehlsteinhaus gehen?" ptali jsme se jednoho dědy v kloboučku
"Zum Kehlsteinhaus? Oh, das ist unmöglich, 3 meter Shnee..."
"Und woher kommen sie?" ptal se on nás
"Aus dem Wald!" byla naše odpověď ;-D

Tak jsme vzali bus a hurá na expozici Documentation v Obersalzbergu o historii nacismu a Hitlerovi obecně. (Manipulující propaganda s veselýma dětma a neskutečné prostory vykopaných bunkrů).
Pofotili jsme ty metry sněhu a ještě se trochu poprocházeli okolo etxra nového Hotelu interkontinental (Na GoogleMaps jej ještě nenajdete) a sestup zpátky - samozřejmě durch dem Wald!
Že to byl krok vedle, nám teda došlo asi až po kilometru propadání se po pas do sněhu (pravda, jediní turisti, co jsme je potkali cestou, měli sněžnice.) a ten sklon 24% byl taky o držku... No ale nakonec jsme si k nádraží našli krásnou stezku - jak jinak než durch dem Wald.
Ve vlaku jsme se všichni posilnili spánkem.
A zpátky v Sazburgu jsme absolvovali exkurzi do augustýnského kláštera, kde už od roku 1621 mniši vaří pivo. Megalomanský zážitek. Pivo teklo proudem z kašny, novou bečku naráželi každých 5 minut, několik mega pivních hal pro asi 1600 lidí, stánky na klobásky a krájenou ředkvičku. Požitkářská zkušenost určitě i pro abstinenty. To se musí vidět a ochutnat!
Kolem beer automatu jsme se opět prospali do dalšího dne.
A zas jsme zaspali, tentokrát dokonce o hodinu víc - blbá změna času! Kvůli ní nám navíc o hodinu míň platila celodenní jízdenka... Tak jsme si na nádraží došli pěšky, mlčky, ve vlaku spali, taky mlčky a zpátky ve Vídni durch zmokli.

A Honzovi patří velký dík za zázemí a veškerou organizaci. Bylo to perfektní!

Pěkně v Schönbrunnu

nejprve se tam chtělo jen mně - v nedělu (ale to pršelo, tak jsme celý den překládali, fuj)
pak se tam chtělo hlavně Rosťovi - v pondělí (a tak jsme tam i po menším nátlaku na Fida šli nakonec všichni...)
A že jsme z chudého kraja (Česka), tak opravdu pěšky... A aby jsme si dokázali, že se nebojíme zkratek (samozřejmě algoritmus nejkratší cesty, real-time aktualizace), vzali jsme to přes místní ghetto. Samý černoch a potraviny a solárko, co se v noci změní na noční klub. Strastiplná cesta, co vám budu povídat... Drahý Intersport nám zkřížil cestu! I přes vodu jsme museli - po mostě normálně! A to ještě neznáte tu mávající čínskou kočku - no děs...
A pak konečně po úmorné půl hodině chůze (nebo to bylo víc? Nevim, pro ty hrůzy jsem si ani nezapla stopky) jsme byli tam!
- někdejší domov habsburskej(pak i -pomlčka lotrinskej) rakouskej císařskej dynastie (ano, jsou to ti, co se tam na léto odstěhovali z Hofburku) nás přivítal vedlejší bránou. Zavedl nás k ní běžec, kterého jsme stihli dobrých pár metrů špehovat! Ovšem uvnitř se to dalšími aktivisty jen hemžilo - nordwalkingové hole za sebou unaveně vlekli, pletli se mezi stromy, funěli do kopce, zavazeli talijánským turistom na fotkách a mě deptali, že bych taky měla... mmm
No bylo tam hezky, už se teším až nejen tam všechno pokvete.
A pak nabaženi souměrným obrovským žlutým klasicisním zámkem vydali jsme se na cestu zpět. A že jsme z chudého kraja (vlastně Moravy) a nenašli jsme trafiku a šetříme na pivo (krycí název "na výlet do Salzburku") dali jsme si tu štreku zase pešky!

Tip pro výletníky - tam se určitě bude dat stanovat!

PS: fotky (Rosťovy), moje jsou v noci!
další speciál PS: Barčina teorie monarchie bude otištěna v přístím čísle Heute!

Bokem Vídňa (i když v centru)

Když jsme odjížděli - pršelo; když jsme přijeli sem - fučelo.
A za tu dobu, co jsme tu, napřeskáčku svítilo slunko, pršelo, padaly kroupy, fučelo a zase pršelo...
Prostě živly řádily, ale postupně:
Cesta byla rychlá a v případě kluků i těžká...
- Já se balila asi jak na hory. To kluci byli v počtu zavazadel za vetší "lejdyny" (se jim omlouvám za přirovnání, není ani moje vlastní) - ale ještěže tak! Naprosto jsem podcenila zásoby, a díky těm dvěma tu zas tak moc hlady netrpím.
Koleje jsme našli, vrátný je postižený bachař, spolubydlící máme všichni odněkud z Evropy a němčinu zatím moc nedáváme...

Ten první týden byl pomalý, kluci furt spali, mě bylo smutno, pak jsme chodili po městě, občas zašli do školy nebo na pivo a - jaksi se mi už nechce k tomu vracet... pardon, ale máme aspoň fotky! nebo pak můj denní výběr

Ale aby to tu hned nekončilo unaveně - čtěte dál:

Včera večer na schodech, právě jsme dodělali cvičení na Pechance (do skoly) a Fido povídá: "Nepůjdem se projít?"
Já odpovídám: "Ale jo, potřebuju provětrat."
A Rosťa Růženka na to procedí: "Jééj, vy jste tak aktivní! To já si rači pujdu dát svých 12 hodin spánku... Dobrou"
- A byli jsme na dětském hřišti - a je tam náááramný kolotoč!
Ale se s námi ten svět kráásne točí!

Hranolky v Belgii

hm, tak jsem chtěla napsat něco o cestování s CK Bobik, ale nějak to trvá... Trpělivost, všechno bude ...

A už jsou aspoň fotky !! (© katla-barca + bob)