Šoky a zvyky

Mela jsem si vic hrat se stavebnicama. Do - to - kam - to! Zakleju a zaklonim hlavu ke stropu. Tohle je slozitejsi, jak policka z IKEY.

Zkrousene jsem sedela na zemi a montovala odkapavac na nadobi. Ja si snad koupim jenom uterku. A praci prasek a velky hrnek a opalovaci krem a do koupelny rohozku-u-u-

- úúúúú -

Zavyju do poloprazdneho pokoje. Prisel na me kulturni sok.

Vzdycky na nej zapomenu. Ale pak se zase prestehuju do jine zeme, zasnene si ujizdim na neznamem okoli a po tydnu az dvou me to liskne. 

Proc jsem nezustala doma? Nebo aspon v Anglii? Proc jsem sem jezdila?

Naucene mechanismy, zvyky a zlozvyky, ktere jsem si v zivote nastradala narazi ne skutecnost, ze je opet vsechno jinak. Ze netrefim na nadrazi, nemam kolo, ze nepoznam souhvezdi na obloze a polovinu potravin v obchode, ze med je tu levny a internet slaby, vajicka mensi, ovoce prvotridni, bankovni sluzby laxni, penize z plastu, ze nevim jakou mam krevni skupinu, jakeho chci dodavatele elektriny, ze tu tramvaje nemaji prednost, ze starosti o pocasi jsou podradne, plaze barevne, ze nemam plany na vecer, ze lide jsou nenuceni, vstricni, oni si napriklad v desti vymenuji destniky a - a -

- a ja tu nemuzu jet na autopilota!

Chytla jsem se za hlavu a pridusene zastkala. A jeste dlouho potom polykala pocit selhani. 

A pak, nekdy mezi posmrkavanim a sroubovanim nerezovych soucastek, jsem rezignovala na sve dosavadni vnimani, muj mozek to vzdal, doslova.

Je to osvobozujici moment, mit apon na chvili (nez to zase necim zaskladam) prazdnou mysl a odkapavac! Je to muj zlomovy bod, kdy jsem si prestala pripadat jako turista a bez predsudku, ocekavani a porovnavani zacala zit nekde jinde, srdcem a s umytym nacinim. To nervove selhani za to stalo. 

Pry az 70 procent cinnosti delame automaticky a trva prumerne mesic vedome zmenit sve navyky. Znam vsak zkratku...

Nemedituju

a na hlave mam nejhorsi uces na tehle planete. Malem jsem kvuli tomu neodletela. Jeste ve fronte na check-in jsem resila, co to o me vypovida: ze nejdu s dobou, ze o sebe nedbam, ze si na neco hraju a tak.

No jo, ale ja mam s meditaci jeden zasadni problem. Nedela mi dobre. Jenom si vzpomenu, ze bych se ted mela snazit uklidnit svoje myslenky a okamzite me napadne i to, na co nemyslim.

Treba ted ty vlasy. Hruza. Normalne prijdu ke kadernici, reknu zkratit, pani vezme nuzky a strihne nekde nad prave ucho (asi o 30 cm vys, nez jsem chtela). Zatajila jsem dech jak jogin pod vodou. A je to - na zemi...

"Dobry den, cestovni doklady prosim." Oslovi me mladik za prepazkou anglicky. Asi vypadam, ze nemecky neumim. Nevadi, aspon mam o cem meditovat behem letu.

V Abu Dhabi, kde jsem presedala, byl ale jeden cestujici, ktery taky 100% nemeditoval. A malem diky nemu neodletel vubec nikdo. Nefungovala mu totiz televize na kresle. Stezoval si nahlas, pak letusce a posleze panu mechanikovi. Ten prisel s kufrem od vrtacky, vyhodil v celem letadle pojistky a hrubou silou kreslo rozebral na sroubecky. Letadlo zahalilo dusne pritmi. Pan mechanik se potil, kapitan cele akci prihlizel, prisel i nekdo z ochranky a od policie a slecny letusky rozdavaly usmevy, dzus a slane krekry. Nekde jsem slysela, ze na zvladnuti stresovych situaci staci presne tohle: zamezit dehydrataci a kombinace sladkeho a slaneho na zakousnuti.

Bomba! V letadle je urcite bomba, vydedukuju. Vzdyt ho mohli jen posadit nekam do prvni tridy.

Ale zas, neevakuovali by to letadlo pred podobnou operaci? Ne, urcite ne, nechteli zpusobit paniku, tak delaji jakoby nic. Chudak mechanik, specialista na pyrotechniku, ted na nem zavisi tolik zivotu! A tech dratku okolo. Ktery prestrihnout? Hnedy je faze, ten zlutozeleny, kterym dratkujeme ve vinohrade, je ochranny... cerveny, cerveny at prestrihne ten cerveny!

Cuknu sebou, tlakva vlna me zatlacila do sedacky a zaludek znejistel. A je to tady.

Opatrne jsem otevrela oci a zdesila se, ze jsem porad v letadle, a co hur - vzletame - s bombou na palube!

Tady uz meditace nestaci. 

Vzbudila jsem se za hodinu a po zbytek trinactihodinoveho letu jsem poklidne stridala filmy, drimani a hudbu. Vyslo najevo, ze bomba to nebyla. S panem od pokazeneho kresla jsem se potkala u zachodu a priznal mi, ze s sebou nema nic na cteni. Sam pry doufal, ze ho jen presadi do prvni tridy, ale ze je tenhle let tak plny, ze neslo jinak, nez pro blaho cestujicich to kreslo opravit.

Podle vseho jsem opravdu doletela do Australie. Pocasi je tu aprilove, izolace v domech horsi nez v Anglii a pasmova nemoc zakerna. V pondeli to se mnou malem svihlo, v utery mi bylo jedno jaky mam uces a ve stredu jsem vazne uvazovala, ze budu pred spanim meditovat.

Celkove se ale nemuzu zbavit pocitu, ze tu jsem na dovolene.

A za to musim podekovat kamaradovi Michalovi a jeho mile!