pátek 10. února 2012

Love Story and Fire


Desne dlouho jsem zapolila s automatem na jizdenky, az mi metro ujelo pred nosem. A pak jsem bezmyslenkovite sedla do prvniho, co prijelo jen proto, ze venku byla zima. A teprve az kdyz jsme se rozjeli, tak jsem od lidi okolo zjistovala, jestli ten vlak vubec jede do centra. Kluk naproti mi ze slusnosti vsechno odkyval a za oknem se pomalu smrakalo. Byla jsem ve svem zivlu. Potutelne jsem se usmivala a koroutila hlavou na vsechny strany. Vsude okolo neznamo a moje pozorovaci senzory to roztocily na plne obratky. Modre sedacky, sednouci krajina, pani s kocarkem, holka s klukem. A deda s caganem a obrovskym ruzovym kufrem se nemohl vymotat v ulicce. Vypadal komicky, jak z jineho sveta. Dosiroka jsem se rozesmala. A ze mi bylo trapne takhle okate se mu posmivat, odvratila jsem zrak jinam. Mozna mimodek, mozna osud, zavadila jsem pohledem o toho kluka naproti. Taky se smal. Pripojil nejaky komentar, az se pan sedici vedle neho rozrechtal na cely vlak. Ehm, taky jsem se usmala, ale vubec nevim co rikal. Sileny prizvuk. Rozpovidal se dal, a mluvil a ptal se. A ja nemela sajnu o cem. Super, nerozumim ani lidem v metru, a to bych tu mela pracovat! Smala jsem se vlastni naivite, co ja tu zase hledam? A dal jsem na toho kluka cenila jednicky. Asi si myslel, kdo vi jak neni vtipny a nez jsem vystoupila na hlavnim nadrazi, stihli jsme si vymenit cisla...
Celkem dobre skore, ne? Na to, ze jsem tu pul hodiny a nikomu nerozumim.
Ted jsem jen zvedava, jak preziju to skoleni.

Za 3 dny na Geordie shore jsem si jaks taks na ten prizvuk zvykla. Ale stejne me zahralo u srdce, kdyz me pak v Praze zblakal ridic autobusu. Vune domova a mesic do noveho zacatku. Tu praci v Newcastlu jsem vzala.

S borcem z metra /kryci jmeno Peter Newcastle/ jsem si pak cas od casu vymenila nejakou tu obecnou sms. Akorat jsem z nich vubec nedovedla vycist, co je vlastne zac. Doslo mi, ze krom toho, ze ma psanou anglictinu lepsi nez mluvenou, o nem ale lautr nic nevim. A ze jsem zhava to prozkoumat. Rozhodnuti se potkat padlo nekdy v prosinci. Navrhl veceri a ze pro me prijede. Fiha, rande!
Jsem si ani nemohla vybavit, jak vlastne vypadal. Je vubec starsi? Vetsi? Hezky?

Taky mate, holky, takove ty triky a finty o cem mluvit, co delat a nedelat na prvnim rande? No, ja ne. Jedine, co jsem kdy pochopila je, neukazat vsechno hned na zacatku. Budto nohy, nebo vystrih, nebo zadek, ale jen jedno z toho, aby mel nutkani premyslet nad priste. A kdyz by to vyjit nemelo, tak neni duvod mu toho ukazovat vic. Jenze to nas posouva k problemu satnik. A to je v mem pripade katastrofa hned od zacatku. Po roce v Kanade jsem si kufr zrovna nenapakovala sexy hadriky. Zachranil me sekac a dlouhe tricko s hlubokym vystrihem. Prsa sice nejsou moje silna stranka, ale stejne budu mit svetr. A zbytek uhraju na prirozeny sarm a cizi prizvuk. Tak.

Peter prijel a od prvni minuty me odzbrojil. 2m, kudrnata hlava a oci v barve bourkovych mraku. Uchvatil me znalostmi historie a architektury. A ty ramena! Ucaroval me sny o tom byt pilotem, ale protoze jeho vyska a vaha neodpovida bezpecnostnim parametrum sedadel, tak sel studovat jen nejakou elektrotechniku. Tu ale ze smutnych emocionalnich duvodu nedokoncil a vratil se domu k tomu, co delal od malicka - kadernika.
Kdybych aj mela nejake triky v rukavu, tak s nim bych je vubec nepotrebovala vytahovat. Otukavani probehlo jen protoze jsme oba znali spolecenskych konvenci. Smala jsem se celou dobu a jeste tak hodinu pote. Bylo to tam, vsechno... Az me to desilo.

Pak to bylo chvili nejiste, hned spontanni, romanticke, vasnive, dokonale... Jeli jsme na par vyletu, na veceri, probirali sve zivoty a sny. Ostrihal mi vlasy. Poznala jsem v nem dobreho cloveka, pritele, oporu i komika. Spetka arogance, roztekanosti a nejake ty nedoresene strachy. Ale nemuzu prece byt nekonecne vybirava, ne? Zminila jsem, jak uzasne hraje na kytaru a sklada? Ach! Fungovalo to mezi nama hned, moc rychle...
A v jednom soukromem momentu mi rekl, ze jsem prvni holka, se kterou by kdy chtel mit deti.
SOK! Tyvole! Prvni clovek, co me neshledava prehnane sebevedomou, svobodomyslnou a polosilenou. A dokonce chce investovat minimalne 1 spermii do rozmnozeni techto genu?? Me teda neni tezke dojmout, ale chapete, co tohle s holkou udela? Rozpustila jsem se. Poprve, asi tak od detstvi, kdy jsem si jednou ve vane vsimla, ze jsem jina nez bracha, jsem si pripadala jako Zena s velkym Z. Pry to nerika kazde. Verila jsem mu a po dlouhe dobe plne obav jsem akceptovala fakt, ze muzu byt s nekym stastna a chci nosit sukne!

To bylo ve stredu.
V patek se se mnou rozesel.
Nejprve do telefonu brebentil neco o nepripravenosti a o tom, jak chce byt vuci me fer. Polozila jsem mu to a 3x volal zpatky na pevnou linku. A kdyz jsme spolu konecne mluvili, podarilo se mi ho premluvit, aby prijel osobne. V hlave jsem si opakovala vety, jak to chapu, respektuju, jak si dame oddechovy cas si to promyslet atd. A i kdyz jsem tohle vsecko pres slzy a koktani zvladla vyslovit, nevim jestli me vubec poslouchal. Prijel rozhodnuty, ze dela spravnou vec. Prijel si dokazat, ze ma odvahu mi to rict do oci.
Ze jsem ho inspirovala jit a koncne neco v tom zivote delat. Dospet. Ze chce uskutecnit sve plany, ze ted ma duvod proc. Ze chce delat hudbu, ze o me uz napsal pisnicku. Ze jsem pro nej perfektni. Ze mi ale nemuze davat nadeje. Ze to musi udelat poradne, musi se me vzdat, musi to chcit sam. A dalsi hrde reci plne muzske jesitnosti, ale taky sobeckosti a klukovske zbrklosti.
Pak me objal, rekl, at zavru oci, a odesel. Odesel. Jen tak. Jako fakt -

Brecela jsem dlouho, kourila v kuchyni (ja vim, mami), usnula nekdy nad ranem, kourila venku, brecela v hospode, kourila u Jany. Normalne nekourim, ale chtela jsem dalsi duvod pro to citit se na dne. Nechtela jsem jist, tak jsem aspon neplytvala energii na vareni. Nechtela jsem jit behat, tak jsem aspon nenastydla v tomhle pocasi.
Nalady prichazely ve vlnach. Zachvaty place me prepadavaly na ulici, v obchode, v metru (no jo, mami). Az mi tam dalsi kluci davali cislo, aby me uklidnili. Jaka ironie! To je asi tak posledni vec, co bych si ted prala.

Jednu takovou slabou chvilku jsem mela v utery po praci. Sla jsem si pro potechu koupit cokoladu a nejake ty cigarety. Slupla jsem celou tabulku a zapalila odpadak pred obchodem v samem centru. Nerada zahazuju vajgly jen tak na ulici a uz mam od policie napomenuti za vytrznictvi. Ja bych asi fakt nemela kourit. Dyt to neumim ani tipnout! Dymilo to na pul ulice, aj par plamenu vyslehlo. Nejaky kluk to duchapritomne uhasil colou a jakasi tetka mi sproste nadavala. By me zajimalo, co tady ti lidi vyhazuji za bordel? Smrdela jsem jak spalene pneumatiky. Ale aspon jsem mela jistotu, ze mi nikdo nebude v metru nutit cislo...
Smala jsem se sama sobe.

Mela jsem chvile, kdy bych nejradsi vsechny chlapy za ty silacke kecy, a pak i ciny nakopala. Mela jsem chut udelat neco zoufaleho jako brecet mu na zaznamnik, nebo predstirat tehotenstvi... (Ano, vim, vrchol zoufalosti, des bes.) Ale porad ho chci respektovat jako cloveka svobodne vule. Na jednu stranu chapu, proc udelal, co udelal. Potreboval prostor pro to vyrust. A protoze je mlady a impulsivni jednal takhle detinsky.
Chci v nej verit, ze se treba najde, odpusti, ze mu neco dojde. A jestli ne? Tak me fakt nebyl hoden. A taky ta pisnicka musi stat za to!
Nechci ho zatracovat. Ale nemuzu a nechci doufat, ze mu to dojde driv nez mne.
Ze zivot je prilis kratky na to, stravit ho cekanim na par emocionalne vypjatych okamziku.
Zivot ma byt sranda, budu hrat ragby!

Mozna mi nikdo nikdy neda odpoved, proc nekdo zabiji neco, co je krasne a dokonale. Mozna jsme vsichni jen lide a delame chyby.
A mozna si nekdy ty chyby i uvedomime, odpustime...

Good luck, Peter, and grow up!