Jo, je to clishé, ale když jsem se před dvěma lety loučila s výhledem na Pyreneje, myslela jsem, že se sem vrátím maximálně na důchod.
Návraty si osobně raději zakazuju, protože občas jsem ten typ, co tíhne k sentimentu, a bere vzpomínky zbytečně emocionálně a vážně. 2x do stejné řeky? Département de l'Ariege je pojmenovám podle řeky, horské, divoké a průzračné... Je tu pořád přirozeně nádherně, neuvěřitelný klid, miluju zdejší sýry, fazole a víno a neumím francouzsky. Nemám žádné racionální vysvetlení, proč jsem zase odjela na jih Francie, když jsem mohla spokojeně? makat v Brně. Ale tak jsem stejně téměř nikdy nejednala.
Posledně jsem se tu rosé vínem léčila z neopětované aférky. Za deště jsem se kochala krajinou, až jsem omdlévala z kola rovnou do příkopu. A na pravém francouzském obědě jsem pochopila, proč bulimii definovali právě ve Francii...
Tentokrát jsem zaplula do zdejšího světa, jako kdybych byla pryč jen pár týdnů. Akorát nemám potřebu všechno okolo fotit a popisovat znovu všechny zážitky a obdobné výlety, neže by mi to tu zevšednělo, ale protože mám pocit, že to tu znám (minimálně geogaficky). A dovětek "jako svoje boty" zde nabývá úplně nového významu.
No, možná mám ten dojem i proto, že tentokrát jsem onemocněla hned pár dnů po příjezdu. Aktuálně ležím zakuklená v duvet v krátké noblesní posteli (spím napříč) a za výkon hodný žlutého dresu z Le Tour de France považuju, když se doplahočím do koupelny (5 m), a i pak se radši sprchuju v sedě, protože se mi horečkou podlamují nohy. Pro bolest mám chuť useknout si hlavu někde kousek nad ramenama. (Což je v této zemi vlastně docela normální.) Připadá mi ale, že už tady v tom umím chodit.
Francie je země plná až chorobných paradoxů. Historie a tradice tu znamenají všechno a zároveň od data Velké francouzská revoluce počítáme moderní věk. Zrodili se zde velcí filozofové a revolucináři jako: J-J. Rousseau, R. Descartes, A. Camus, E. Zola... Ale nikde nenajdete víc zakořeněné patrioty (tak jo, možná Araby, ale to je něco jiného).
I přes všeobecný trend stěhování do měst téměř každý Francouz za Pravou Francii (Vraie France) považuje venkov. Zlaté či levandulově fialové pole, vinice nebo horské pastviny. Většina jich má dům někde na venkově, kam se pravidelně na víkendy a během letních státních prázdnin (min celý srpen) vrací. A jednolitě pak pomlouvají Angličany (odvěké nepřátele - minimálně od 100 leté války), kteří si tu taky houfně skupují svá letní sídla. Je tu totiž oproti ostrovům levně (třeba máslo i oproti ČR) a krásně (počasí). Dalším historicky podloženým nepřítelem je USA, se kterým se poprvé významně nepohodli ke konci 2. světové války. Z averze právě vůči těmto národům vyplývá i o Francouzích známá nechuť mluvit anglicky. C'est vrai, mais když začnete mluvit první francouzsky, tak to nadšeně ocení. A abyste dál neprznili jejich jazyk sami přistoupí na angličtinu ;) Kanaďani to mají v pohodě, Australani taky (když teda nebudou obě strany vzpomínat testování jaderných zbraní v Tichomoří).
Francoužština je děsný jazyk. Možná libozvučný, ale kdo se v něm nenarodil, nemůže se ho nikdy 100 % naučit. Tím nechci nikoho podceňovat, jen - je to jako s češtinou, my taky poznáme cizince už po první větě, i kdyby u nás žil roky.
Francouzi milují papírování (i v detailech jako je obal na dárek nebo potisk novin). Na koupališti vám vystaví certifikát, že umíte plavat a celkově si libují v byrokracii. Minule jsem se tu hlásila k pobytu, abych mohla bez problémů řídit ve Francii registrované auto. Půl dne jsem strávila na gendarmerie a půl roku nato mě sháněl interpol, že jsem to vyplnila špatně. (Teď jsem se na to vykašlala.) Dopravní policie se tu zákeřně skrývá v křoví, ale stejně všichni jezdí ledabyle a rychle.
Oficiální dopisy musí být plné květnatých až podlézavých obratů, rozloučení "S pozdravem" rozvedou nejmíň na 2 řádky. A jen Francouz umí urazit krásnou větou.
V kšeftu kolikrát není zákazník to nejdůležitější a jsou k vám až sprostí, nebo naopak mají služby na tak vysoké špičkové úrovni, až jsem žasla (jedna DOKONALÁ cukrárna v Carcassone - jak z Karlíka a továrny na čokoládu). Žádný standard někde mezi tím. Na vyřízení reklamace mají 3 měsíce! A i její přijetí si musí člověk vybojovat.
Chtěla jsem u pokladny vyměnit prasklý jogurt a začala slušným "Excusez-moi, je voudrais échanger..." Slečna s managonovým přelivem ani nezvedla hlavu, dál markovala zbytek nákupu a jen procedila "Ce n'est pas possible, mademoiselle." Mezi řádky jsem mohla číst: "to si ta kráva nemohla rovnou vzít kelímek, co je v pořádku?" Když mi pak začala nesrozumitelně nadávat, že ona teď musí utírat zašpiněný pás, přišlo mi to fakt nefér a oboříla jsem se na ni (česky).
Francouzi jsou vášniví herci a dokud neztropíte scénu, nebudou vás brát vážně.
Vyostřeným hlasem a gesty jsem dosáhla svého a fronta lidí za mnou si oddechla. Ne proto, že jsem přestala zdržovat, ale dostalo se jim kýženého divadla. Francouzi zas tak nikam nespěchají, kór tady na jihu. Mají rádi svůj klid a na všecko je čas. Obědová pauza zahrnuje i siestu (nebo návštěvu u milenky/ce, jak mi tu kdosi s mrknutím objasnil) a úřady, obchody a pošta otevírají znovu až ve 3. Zato jsou kolikrát otevřené až do 8 večer (a ve městech určitě i dýl). S těma milencama to ale prý není zas tak žhavé, ačkoli Francouzi jsou prý cíleně vedeni k umění svádět. Podle statistitk prý nemají o moc víc mimomanželských styků než poritánští Američani, ale kdo ví, jak to počítali, že?
Všichni tady rozumí životu jak samotná matka příroda. Přesně ví, jak žít a neustále všem okolo (a hlavně nefrancouzům) radí: kdy trhat květiny (ráno), kdy odpočívat (pokaždé, když to jde), jak stlát postel atd. nebo jak vychovávat děti. Ale když vám bude ujíždět kočárek s ratolestí pod náklaďák, nepoběží ho chytit, ale budou hulákat na celou ulici něco jako: "Hey, espece d'idiot! Nikdy nemůžeš nechat dítě jen tak!" A všichni okolo budou vyhlížet, která nezodpovědná matka se za kočárkem požene.
Jsou přesvědčeni o svých dokonalých stravovacíh návycích, žádné dietní, celozrnné a odtučněné výrobky, smetana nebo šlehačka musí být tak hustá, jak jen může být, čokoláda v croissantu musí být delicieux, café a la creme, dressing výrazný a víno jiskrné. Důraz je kladen na nejlepší kvalitu, a to i u obyčejného vajíčka v supermarketu, masa nebo másla. Francouz by nikdy dobrovolně nevařil s margarínem! S cenama je to různé, samozřejmě, že je to tu dražší, ale levnější napodobeniny (třeba sýrů) by se tu stejně ani neprodaly (ty rovnou posílají k nám). I vybrané sýry nebo víno se dá sehnat za průměrnou cenu. To, co je nejdražší, nemusí nutně být to nejnej (tu je všechno offre spéciale)
Paradoxem pak je, že i když je francouzská couisine docela těžká, Francouzi (a hlavně pak Francouzsky) nijak výrazně nepřibírají na váze. Možná je to díky pravidelné spotřebě tabáku a zdravé povinné 1! skleničce vína denně na dobrý metabolisms. A rozhodně jsou od malička velmi dobře trénovaní večeřet do noci 5 chodů. Oni se ale hlavně umí "držet na uzdě". Většinou se neopíjejí do němoty, ani nemají chutě sníst celou čokoládu. Sice teda řídí pod vlivem (protože nikdo neví kolik to přesně mají dovoleno mít v krvi a raději teda pijí víc).
Další zajímavostí je, že privilegium servírovat víno tu mají muži. Ve Francii můžete stále cítit přirozenou hierarchii. (Celkově ve společnosti, ne pouze mezi pohlavími, speciálně na úřadech si toho jsou vědomi). Volební právo zde ženy ale získaly až v roce 1944, a i pak se musely dovolit muže nebo otce. Proč tak pozdě prý nebylo z dlouhodobého puritánského utiskování. Ženy jsou zde velmi, velmi ctěny, a tak nebyl důvod. Což jim klidně můžeme věřit. Muži s nimi vždy! jednají galantně.
Od dob Ludvíka XV a jeho večírků mají kromě etikety uzákoněno snad i to, jak mají být ženy neustále chic a přitažlivé. Dívky jsou od malička učeny, jak být tou jedinou femme fatale, což vyústí ve vzájemnou rivalitu a přátelství mezi ženami se tu zrovna nepěstuje. Celkově je tu absence výhradně mužských nebo ženských klubů. Ať už je to golfový klub nebo "ženský" sbor, všechny pohlaví tu prostě rády tráví čas společně.
Francouzská móda - och, nejdůležitější kapitola! Vlastně není kdovíjak inovativní. Ale je to oslava elegance a krásy, klasické (jednoduché) krásy. Dennodenně. Oni by si tu nikdy neuvázali mikinu okolo pasu! To dělají jen turisti. Když - tak jedině kolem ramen. No jen se přihlaste, kdo jste se cítili jako šupák v en vogue (módní) Paříži.
Ale i přes všechny podivnosti je Francie pořád dechberoucí nádherná země s i milými obyvateli, kteří prostě ctí krásu, dokonalost, eleganci a ladnost. A dokáží ji vytvářet a uchovat okolo sebe. Fakt je, že si opravdu umí poklidně užívat života (čas strávený nad výtečným jídlem se do prý nezapočítá do stárnutí, proto s ním není třeba spěchat). A možná i dřív než budu (konečně elegantní a) stará, tak se sem budu chtít dál vracet a dýchat uvolněnou náladou regionů pod Pyrenejama a drsné hory samotné.
No, už píšu z hladu...
POZOR: výše napsané nemusí sedět na každého "žabožrouta" s ikonou Galského kohouta. Jedná se jen o můj subjektivní náhled.
SOURCE: my own observations; my friends' observations; some books: Almost French by Sarah Turnbull & Toujours Provence by Peter Mayle etc.
Návraty si osobně raději zakazuju, protože občas jsem ten typ, co tíhne k sentimentu, a bere vzpomínky zbytečně emocionálně a vážně. 2x do stejné řeky? Département de l'Ariege je pojmenovám podle řeky, horské, divoké a průzračné... Je tu pořád přirozeně nádherně, neuvěřitelný klid, miluju zdejší sýry, fazole a víno a neumím francouzsky. Nemám žádné racionální vysvetlení, proč jsem zase odjela na jih Francie, když jsem mohla spokojeně? makat v Brně. Ale tak jsem stejně téměř nikdy nejednala.
Posledně jsem se tu rosé vínem léčila z neopětované aférky. Za deště jsem se kochala krajinou, až jsem omdlévala z kola rovnou do příkopu. A na pravém francouzském obědě jsem pochopila, proč bulimii definovali právě ve Francii...
Tentokrát jsem zaplula do zdejšího světa, jako kdybych byla pryč jen pár týdnů. Akorát nemám potřebu všechno okolo fotit a popisovat znovu všechny zážitky a obdobné výlety, neže by mi to tu zevšednělo, ale protože mám pocit, že to tu znám (minimálně geogaficky). A dovětek "jako svoje boty" zde nabývá úplně nového významu.
No, možná mám ten dojem i proto, že tentokrát jsem onemocněla hned pár dnů po příjezdu. Aktuálně ležím zakuklená v duvet v krátké noblesní posteli (spím napříč) a za výkon hodný žlutého dresu z Le Tour de France považuju, když se doplahočím do koupelny (5 m), a i pak se radši sprchuju v sedě, protože se mi horečkou podlamují nohy. Pro bolest mám chuť useknout si hlavu někde kousek nad ramenama. (Což je v této zemi vlastně docela normální.) Připadá mi ale, že už tady v tom umím chodit.
Francie je země plná až chorobných paradoxů. Historie a tradice tu znamenají všechno a zároveň od data Velké francouzská revoluce počítáme moderní věk. Zrodili se zde velcí filozofové a revolucináři jako: J-J. Rousseau, R. Descartes, A. Camus, E. Zola... Ale nikde nenajdete víc zakořeněné patrioty (tak jo, možná Araby, ale to je něco jiného).
I přes všeobecný trend stěhování do měst téměř každý Francouz za Pravou Francii (Vraie France) považuje venkov. Zlaté či levandulově fialové pole, vinice nebo horské pastviny. Většina jich má dům někde na venkově, kam se pravidelně na víkendy a během letních státních prázdnin (min celý srpen) vrací. A jednolitě pak pomlouvají Angličany (odvěké nepřátele - minimálně od 100 leté války), kteří si tu taky houfně skupují svá letní sídla. Je tu totiž oproti ostrovům levně (třeba máslo i oproti ČR) a krásně (počasí). Dalším historicky podloženým nepřítelem je USA, se kterým se poprvé významně nepohodli ke konci 2. světové války. Z averze právě vůči těmto národům vyplývá i o Francouzích známá nechuť mluvit anglicky. C'est vrai, mais když začnete mluvit první francouzsky, tak to nadšeně ocení. A abyste dál neprznili jejich jazyk sami přistoupí na angličtinu ;) Kanaďani to mají v pohodě, Australani taky (když teda nebudou obě strany vzpomínat testování jaderných zbraní v Tichomoří).
Francoužština je děsný jazyk. Možná libozvučný, ale kdo se v něm nenarodil, nemůže se ho nikdy 100 % naučit. Tím nechci nikoho podceňovat, jen - je to jako s češtinou, my taky poznáme cizince už po první větě, i kdyby u nás žil roky.
Francouzi milují papírování (i v detailech jako je obal na dárek nebo potisk novin). Na koupališti vám vystaví certifikát, že umíte plavat a celkově si libují v byrokracii. Minule jsem se tu hlásila k pobytu, abych mohla bez problémů řídit ve Francii registrované auto. Půl dne jsem strávila na gendarmerie a půl roku nato mě sháněl interpol, že jsem to vyplnila špatně. (Teď jsem se na to vykašlala.) Dopravní policie se tu zákeřně skrývá v křoví, ale stejně všichni jezdí ledabyle a rychle.
Oficiální dopisy musí být plné květnatých až podlézavých obratů, rozloučení "S pozdravem" rozvedou nejmíň na 2 řádky. A jen Francouz umí urazit krásnou větou.
V kšeftu kolikrát není zákazník to nejdůležitější a jsou k vám až sprostí, nebo naopak mají služby na tak vysoké špičkové úrovni, až jsem žasla (jedna DOKONALÁ cukrárna v Carcassone - jak z Karlíka a továrny na čokoládu). Žádný standard někde mezi tím. Na vyřízení reklamace mají 3 měsíce! A i její přijetí si musí člověk vybojovat.
Chtěla jsem u pokladny vyměnit prasklý jogurt a začala slušným "Excusez-moi, je voudrais échanger..." Slečna s managonovým přelivem ani nezvedla hlavu, dál markovala zbytek nákupu a jen procedila "Ce n'est pas possible, mademoiselle." Mezi řádky jsem mohla číst: "to si ta kráva nemohla rovnou vzít kelímek, co je v pořádku?" Když mi pak začala nesrozumitelně nadávat, že ona teď musí utírat zašpiněný pás, přišlo mi to fakt nefér a oboříla jsem se na ni (česky).
Francouzi jsou vášniví herci a dokud neztropíte scénu, nebudou vás brát vážně.
Vyostřeným hlasem a gesty jsem dosáhla svého a fronta lidí za mnou si oddechla. Ne proto, že jsem přestala zdržovat, ale dostalo se jim kýženého divadla. Francouzi zas tak nikam nespěchají, kór tady na jihu. Mají rádi svůj klid a na všecko je čas. Obědová pauza zahrnuje i siestu (nebo návštěvu u milenky/ce, jak mi tu kdosi s mrknutím objasnil) a úřady, obchody a pošta otevírají znovu až ve 3. Zato jsou kolikrát otevřené až do 8 večer (a ve městech určitě i dýl). S těma milencama to ale prý není zas tak žhavé, ačkoli Francouzi jsou prý cíleně vedeni k umění svádět. Podle statistitk prý nemají o moc víc mimomanželských styků než poritánští Američani, ale kdo ví, jak to počítali, že?
Všichni tady rozumí životu jak samotná matka příroda. Přesně ví, jak žít a neustále všem okolo (a hlavně nefrancouzům) radí: kdy trhat květiny (ráno), kdy odpočívat (pokaždé, když to jde), jak stlát postel atd. nebo jak vychovávat děti. Ale když vám bude ujíždět kočárek s ratolestí pod náklaďák, nepoběží ho chytit, ale budou hulákat na celou ulici něco jako: "Hey, espece d'idiot! Nikdy nemůžeš nechat dítě jen tak!" A všichni okolo budou vyhlížet, která nezodpovědná matka se za kočárkem požene.
Jsou přesvědčeni o svých dokonalých stravovacíh návycích, žádné dietní, celozrnné a odtučněné výrobky, smetana nebo šlehačka musí být tak hustá, jak jen může být, čokoláda v croissantu musí být delicieux, café a la creme, dressing výrazný a víno jiskrné. Důraz je kladen na nejlepší kvalitu, a to i u obyčejného vajíčka v supermarketu, masa nebo másla. Francouz by nikdy dobrovolně nevařil s margarínem! S cenama je to různé, samozřejmě, že je to tu dražší, ale levnější napodobeniny (třeba sýrů) by se tu stejně ani neprodaly (ty rovnou posílají k nám). I vybrané sýry nebo víno se dá sehnat za průměrnou cenu. To, co je nejdražší, nemusí nutně být to nejnej (tu je všechno offre spéciale)
Paradoxem pak je, že i když je francouzská couisine docela těžká, Francouzi (a hlavně pak Francouzsky) nijak výrazně nepřibírají na váze. Možná je to díky pravidelné spotřebě tabáku a zdravé povinné 1! skleničce vína denně na dobrý metabolisms. A rozhodně jsou od malička velmi dobře trénovaní večeřet do noci 5 chodů. Oni se ale hlavně umí "držet na uzdě". Většinou se neopíjejí do němoty, ani nemají chutě sníst celou čokoládu. Sice teda řídí pod vlivem (protože nikdo neví kolik to přesně mají dovoleno mít v krvi a raději teda pijí víc).
Další zajímavostí je, že privilegium servírovat víno tu mají muži. Ve Francii můžete stále cítit přirozenou hierarchii. (Celkově ve společnosti, ne pouze mezi pohlavími, speciálně na úřadech si toho jsou vědomi). Volební právo zde ženy ale získaly až v roce 1944, a i pak se musely dovolit muže nebo otce. Proč tak pozdě prý nebylo z dlouhodobého puritánského utiskování. Ženy jsou zde velmi, velmi ctěny, a tak nebyl důvod. Což jim klidně můžeme věřit. Muži s nimi vždy! jednají galantně.
Od dob Ludvíka XV a jeho večírků mají kromě etikety uzákoněno snad i to, jak mají být ženy neustále chic a přitažlivé. Dívky jsou od malička učeny, jak být tou jedinou femme fatale, což vyústí ve vzájemnou rivalitu a přátelství mezi ženami se tu zrovna nepěstuje. Celkově je tu absence výhradně mužských nebo ženských klubů. Ať už je to golfový klub nebo "ženský" sbor, všechny pohlaví tu prostě rády tráví čas společně.
Francouzská móda - och, nejdůležitější kapitola! Vlastně není kdovíjak inovativní. Ale je to oslava elegance a krásy, klasické (jednoduché) krásy. Dennodenně. Oni by si tu nikdy neuvázali mikinu okolo pasu! To dělají jen turisti. Když - tak jedině kolem ramen. No jen se přihlaste, kdo jste se cítili jako šupák v en vogue (módní) Paříži.
Ale i přes všechny podivnosti je Francie pořád dechberoucí nádherná země s i milými obyvateli, kteří prostě ctí krásu, dokonalost, eleganci a ladnost. A dokáží ji vytvářet a uchovat okolo sebe. Fakt je, že si opravdu umí poklidně užívat života (čas strávený nad výtečným jídlem se do prý nezapočítá do stárnutí, proto s ním není třeba spěchat). A možná i dřív než budu (konečně elegantní a) stará, tak se sem budu chtít dál vracet a dýchat uvolněnou náladou regionů pod Pyrenejama a drsné hory samotné.
No, už píšu z hladu...
POZOR: výše napsané nemusí sedět na každého "žabožrouta" s ikonou Galského kohouta. Jedná se jen o můj subjektivní náhled.
SOURCE: my own observations; my friends' observations; some books: Almost French by Sarah Turnbull & Toujours Provence by Peter Mayle etc.
