Zdá se to jako před dávnými časy - v červnu, daleko předaleko - v Rusku, kde statečně bojuje jedna etnografka a fotografka Pavla
(odkaz), jsem se definitivně rozhodla, že chci do Kanady.
Uběhlo pár úžasných měsíců, já zaplatila poplatky, roaming, letenky, jízdenky, vízum, pojištění a kdo ví, co ještě? A v listopadu jsem konečně přeletěla Atlantik.
V Calgary
bylo tohoto času okolo -20°, bílo po kotníky a v hostelu přetopeno. Některé mé biorytmy si dávaly na čas se změnou času a pravidelně jsem se každou noc budila hlady...
Mexičani přiletěli opálení, úředník v bance měl zlomenou nohu a obchody otevřeno.
Kouzelný greyhound autobus nás zavezl do jezerního panství uprostřed Skalistých hor (po kanadsky "Rockies") - do Lake Louise. Nádherné, mráz, sníh, hory, já měla Vánoce!
Sudičky slibovaly třeskuté mrazy pod -36 a moje cesta pokračovala na jih.
A o tom, jak dvě dívenky přenesly přes celou Calgary hromadu lyží, snowboardů, hůlek, batohů a kufrů, se jednou budou psát bajky. Inu, přátelství i zavazadla přenáší. Obě můžeme z placu dělat šerpu v Himalájích.
San Francisco
je nejlepší město, co znám. Teda neže bych ho znala, jsem tam občas bloudila, ale náramné, báječné, fantastické, uvolněné, hippie a velmi evropské! Ach. A co teprv ti mí hostitelé!
Akorát teda čekala jsem teplejší klima v tej Kalifornii.
Náhodou v USA zrovna slavili Den Díkuvzdání. Milá židovsko-čínská-na půl vegetariánská rodina si asi chtěla ke konci roku zlepšit karmu a pozvala nás 3 Čechy na hostinu. (Teda mě tak úplně ne, ale co se mnou měli dělat, že?) Všechno jídlo bylo tedy košér, zdravé a vynikajicí, ba ne - splendidní! Ta věčeře klidně mohla komkurovat vánočním pokrmům u francouzského královskému dvoru. I jedli a veselili jsme se dlouho a já se pak konečně přestala v noci budit hlady.
Zpátky v Kanadě
byl kupodivu pořád sníh a ku většímu podivu tepleji, příjemných -10°. A už v autobusu z letiště jsem poznala bandu svých nynějších nejlepších spolubydlících, milá náhoda.
Už už to vypadalo, že nás proklatý hotel Delta nechá čekat na ledových větrných pláních na úpatí hor. Ale naštěstí nás jen chtěli naučit lekci, jak se dá vydělat na lidském utrpení a za šílené prachy nás dovezli až do samého středu Kananaskis Country. Nebo taky Nakiska, indiánské tábořiště, dějiště olympijských her 1988 a moje nynější residence v jednom.
Australani
Ačkoli geograficky se nacházím v Kanadě jednoznačně tu převládá australská populace. Jsou to lidi milí, příjemní, blázniví, uvolnění a s víc než kladným vztahem k alkoholu. Tak praví kdejaký turistický průvodce. Ona to i je pravda, až na jediné - záleží na úhlu pohledu. Určitě jsou uvolněnější než Evropani (jo, kontinentální měřítko už jsem vzala za své). Ale Kalifornie by jim prý ve volných mravech dala "na prdel". Na stupních šílenosti se suverénně usadila Česko-slovenská pětka a o alkoholu později... Mám je ráda, jsou upřímní a umí si užívat život jaký je, but - you know - it depends...
Je s nima rozhodně sranda. Třeba, když se s kamenou tváří zeptají, jak vypadá na silnici to kluzké místo, na kterém furt padají. A neustále mě ohromují, když běhají okolo baráku i za střízliva bosky.
To bylo tak druhý, třetí večer tady. Nic na práci, klasický seznamovací pokec. Akorát na mě zrovna dopadla únava a frustrace z australské angličtiny a oni se několik hodin rozplývali nad dekorací jakési super pekárny v Sydney?!! Moje prosby na dovysvětlení vtipů zabraly vždycky tak na první větu a jen té osoby, co seděla nejblíž. Večer pokračoval, oni popíjeli ty svoje divné mixy vodky, koly a whisky atd. Já vytasila výhružky a oni je obrátili ve vtipy, které jsem zase nepobrala.
A hodin na spánek pořád málo! Až se chudáku Raphovi mě zželelo a začal mi nabízet panáky whisky... Proč chudákovi? No, vypili jsme ve dvou celou větší flašku Alberty Premium, celkem slušná, pomohla mi se rozmluvit i po australsky. Akorát - já mám adresu té pekárny a on chudák kolem půlnoci netrefil ani k sobě do pokoje a celý následující den prozvracel. Tak nevím.
Pár dní před Vánocemi si všichni Australani pochvalovali, jak zhubli. Z čehož plyne, že australská strava je buď výjimečně nezdravá nebo jim prostě chybí energie ze slunce, protože kanadská domorodá potrava je samý fast food a já a Renka, coby dvě půvabné Česko-Slovenky, totéž rozhodně říct nemůžeme. A tak, aby jsme si zachovaly pověst crazy Czechoslovak ladies, jednoho dne jsme z práce dom běžely!! Nápad dobrý, ale ten kopec? - sebevražda!
Food & Bev. dep. in Alberta
Hned po uvítání jsme my všichni pracanti v kuchyni a přilehlých lokalitách absolvovali detailní kurzy o správném mytí ruk v provincii Alberta a kolik stupňů má mít mrazák v provincii Alberta, jak dlouho může být potrava venku z ledničky v provincii Alberta, které bakterie nejvíce ohrožují maso v provincii Alberta, jaké nemoci může působit nesprávně upravovaná strava v provincii Alberta a jaké pěkné grafy o tom vytvořilo oddělení veřejného zdraví provincie Alberta!
Ale hlavně bacha, ono to může být o pár stupňů jinak jinde než v Albertě!
Práce v klidu. Žádné terno, žádná hrůza, mastím sendwiče, kasíruju, měním filtry v kávovaru, doplňuju v ledničce mléko a pivo, strkám tácy do myčky, mrznu v mrazáku, rozmrazuju párky, podávám lasaně, nahlížím do trouby, utírám linku... A že je to mentálně krok zpět a taky že jsem přirozeně šikovná, tak to zvládám s úsměvem a moje "wrapy" jsou pověstné a nejlepší! (jo, samochvála smrdí) Všichni se o tom ostatně mohli přesvědčit, když jsem málem podpálila celé středisko. Totiž, jedna z mnoha mých činností je očistit toustovač předtím než ho zapnu. To se vezme taková divná vlnitá škrabka, zeškrábe se včerejší spálený rozškvařený sýr, toustovač se nastříká sanitárním sprejem, přístroj se zapne a zavře. Tolik správný postup, který na 100 % a vždy dodržuji, až na to, že mezi jednotlivými úkony (hlavně mezi tím nastříkat-zapnout-zavřít) má být cca 15 minut pauza. A tak i bez čtení teď vím, že ten sprej je hořlavý...
Zato hygienickou inspekci provincie Alberta jsem omráčila svými odkonalými znalostmi, kolik stupňů má mít lednička, ve které je zároveň salát i salám (v provincii Alberta; +8°C, +46,5°F, říkali to tolikrát, že si to fakt pamatuju)). A na otázku, proč tolik stupňů ale ve skutenosti nemá, jsem trapně zamumlala něco jako, že vůbec nejsem technický typ a v ledničce si neumím ani rožnout.
Co ale můžu mít své nynější práci za zlé je častá naprostá nechuť k jídlu. Neže by ty pokrmy, co připravujeme, byly tak zlé (když pominu fast food model), naopak, takové muffiny pečeme výtečné, ale poté, co strávím celý den v kuchyni a poblíž, nemám vůbec potřebu si dělat i jíst večeři.
Ale co, kvůli práci tu stejně nikdo není. Okolí je úchvatné a hlavní a bohužel často jediný zdroj aktivity je ježdění na sjezdovkách nebo na prkně.
Teď, po měsíci, kdy jsem na prkně téměř každý den, už je to samá sranda, ale začátky byly krušné...
Ski Resort Nakiska
je nejmenší v kanadských Rockies, byl vybudovaný pro zimní olympiádu 1988 v Clagary. A svými závodními, prudkými a ledovými svahy je pověstný.
Výhledy ze samotného vrcholku hory jsou okouzlující, ovšem hned jak slezete ze sedačky uvítá vás cedule "Žádná snadná cesta dolů". Pohled z kopce je jak z malinko ukloněného mrakodrapu, jenže ty hladké plochy nejsou matné sklo kanceláří, ale led. Všechny trasy jsou speciálně vytvrděné pro závodníky. A když jsem to viděla poprvé, tak jsem si přála být naivní australan, co nikdy pedtím sníh neviděl.
Zkušený prknař Simon (FRA) mi poradil, že když je to hodně ledové, tak se nemám ani pokoušet dělat otočky, ale prostě jet kolmo dolů šusem, že je to bezpečnější, a byl ten tam.
A jak jsem se dostala dolů já, se rači neptejte. Nebyl čas se ani modlit. Na tom ledě jsem vůbec nezvládla zamanévrovat mimo zónu pro závodníky, naštěstí byla většina z nich zrovna na obědě. Moje zvukové efekty zahrnovaly skřeky typu "ááááá" a "ooooh my God" a okolo plot opravujícího Ski Patrola jsem prosvištěla stylem "Pablóóó, help meee, i cáááánt stóóóóp!!" a to už jsem byla v lese, prašan a stromečky... prostě free ride forever!
Zatím můj jediný výlet za sněhem jinam byl do Sunshine Village, asi 1,5h autem. Nesrovnatelný sníh, ten prašan byl jako pohlazení. Powder paradise!
Vánoce
byly pohádka, krocan byl výjimečně výtečný (thanks Joel) a ten malinový nákyp (Alisha, I want to merry it!) and that... úžasné a nejen to mnohonárodnostní vánoční jídlo. Renka udělala salát, já napekla perníčky a i na Popelku došlo. Vánoční atmosféra se sice až tak úplně nedostavila, ale ten večer byl kouzelný. všichni jsme se připili a další den mazali do práce...
2 týdny zvané "Public Holiday" byly záhul, samá práce, žádný day off, protože všichni ostatní měli volno a chtělí jít lyžovat. Nový rok byl naschvál a upřímně nenávidím toho muže, co mi přiznal, že on šel schválně spát brzo, protože chtěl jít lyžovat a věděl, že tam nikdo nebude. A kvůli takovým my samozřejmě museli taky vstávat brzo.
Avšak story pokračuje!
Akorát teď zrovna marodím a bilancuju:
mobil jsem ztratila po týdnu, pořezala jsem se až za 14 dnů, omdlela jsem po týdnech třech a klíče jsem ztratila asi před pár dny!
A zítra odpoledne mě hledejte na svahu...
