Šoky a zvyky

Mela jsem si vic hrat se stavebnicama. Do - to - kam - to! Zakleju a zaklonim hlavu ke stropu. Tohle je slozitejsi, jak policka z IKEY.

Zkrousene jsem sedela na zemi a montovala odkapavac na nadobi. Ja si snad koupim jenom uterku. A praci prasek a velky hrnek a opalovaci krem a do koupelny rohozku-u-u-

- úúúúú -

Zavyju do poloprazdneho pokoje. Prisel na me kulturni sok.

Vzdycky na nej zapomenu. Ale pak se zase prestehuju do jine zeme, zasnene si ujizdim na neznamem okoli a po tydnu az dvou me to liskne. 

Proc jsem nezustala doma? Nebo aspon v Anglii? Proc jsem sem jezdila?

Naucene mechanismy, zvyky a zlozvyky, ktere jsem si v zivote nastradala narazi ne skutecnost, ze je opet vsechno jinak. Ze netrefim na nadrazi, nemam kolo, ze nepoznam souhvezdi na obloze a polovinu potravin v obchode, ze med je tu levny a internet slaby, vajicka mensi, ovoce prvotridni, bankovni sluzby laxni, penize z plastu, ze nevim jakou mam krevni skupinu, jakeho chci dodavatele elektriny, ze tu tramvaje nemaji prednost, ze starosti o pocasi jsou podradne, plaze barevne, ze nemam plany na vecer, ze lide jsou nenuceni, vstricni, oni si napriklad v desti vymenuji destniky a - a -

- a ja tu nemuzu jet na autopilota!

Chytla jsem se za hlavu a pridusene zastkala. A jeste dlouho potom polykala pocit selhani. 

A pak, nekdy mezi posmrkavanim a sroubovanim nerezovych soucastek, jsem rezignovala na sve dosavadni vnimani, muj mozek to vzdal, doslova.

Je to osvobozujici moment, mit apon na chvili (nez to zase necim zaskladam) prazdnou mysl a odkapavac! Je to muj zlomovy bod, kdy jsem si prestala pripadat jako turista a bez predsudku, ocekavani a porovnavani zacala zit nekde jinde, srdcem a s umytym nacinim. To nervove selhani za to stalo. 

Pry az 70 procent cinnosti delame automaticky a trva prumerne mesic vedome zmenit sve navyky. Znam vsak zkratku...

Nemedituju

a na hlave mam nejhorsi uces na tehle planete. Malem jsem kvuli tomu neodletela. Jeste ve fronte na check-in jsem resila, co to o me vypovida: ze nejdu s dobou, ze o sebe nedbam, ze si na neco hraju a tak.

No jo, ale ja mam s meditaci jeden zasadni problem. Nedela mi dobre. Jenom si vzpomenu, ze bych se ted mela snazit uklidnit svoje myslenky a okamzite me napadne i to, na co nemyslim.

Treba ted ty vlasy. Hruza. Normalne prijdu ke kadernici, reknu zkratit, pani vezme nuzky a strihne nekde nad prave ucho (asi o 30 cm vys, nez jsem chtela). Zatajila jsem dech jak jogin pod vodou. A je to - na zemi...

"Dobry den, cestovni doklady prosim." Oslovi me mladik za prepazkou anglicky. Asi vypadam, ze nemecky neumim. Nevadi, aspon mam o cem meditovat behem letu.

V Abu Dhabi, kde jsem presedala, byl ale jeden cestujici, ktery taky 100% nemeditoval. A malem diky nemu neodletel vubec nikdo. Nefungovala mu totiz televize na kresle. Stezoval si nahlas, pak letusce a posleze panu mechanikovi. Ten prisel s kufrem od vrtacky, vyhodil v celem letadle pojistky a hrubou silou kreslo rozebral na sroubecky. Letadlo zahalilo dusne pritmi. Pan mechanik se potil, kapitan cele akci prihlizel, prisel i nekdo z ochranky a od policie a slecny letusky rozdavaly usmevy, dzus a slane krekry. Nekde jsem slysela, ze na zvladnuti stresovych situaci staci presne tohle: zamezit dehydrataci a kombinace sladkeho a slaneho na zakousnuti.

Bomba! V letadle je urcite bomba, vydedukuju. Vzdyt ho mohli jen posadit nekam do prvni tridy.

Ale zas, neevakuovali by to letadlo pred podobnou operaci? Ne, urcite ne, nechteli zpusobit paniku, tak delaji jakoby nic. Chudak mechanik, specialista na pyrotechniku, ted na nem zavisi tolik zivotu! A tech dratku okolo. Ktery prestrihnout? Hnedy je faze, ten zlutozeleny, kterym dratkujeme ve vinohrade, je ochranny... cerveny, cerveny at prestrihne ten cerveny!

Cuknu sebou, tlakva vlna me zatlacila do sedacky a zaludek znejistel. A je to tady.

Opatrne jsem otevrela oci a zdesila se, ze jsem porad v letadle, a co hur - vzletame - s bombou na palube!

Tady uz meditace nestaci. 

Vzbudila jsem se za hodinu a po zbytek trinactihodinoveho letu jsem poklidne stridala filmy, drimani a hudbu. Vyslo najevo, ze bomba to nebyla. S panem od pokazeneho kresla jsem se potkala u zachodu a priznal mi, ze s sebou nema nic na cteni. Sam pry doufal, ze ho jen presadi do prvni tridy, ale ze je tenhle let tak plny, ze neslo jinak, nez pro blaho cestujicich to kreslo opravit.

Podle vseho jsem opravdu doletela do Australie. Pocasi je tu aprilove, izolace v domech horsi nez v Anglii a pasmova nemoc zakerna. V pondeli to se mnou malem svihlo, v utery mi bylo jedno jaky mam uces a ve stredu jsem vazne uvazovala, ze budu pred spanim meditovat.

Celkove se ale nemuzu zbavit pocitu, ze tu jsem na dovolene.

A za to musim podekovat kamaradovi Michalovi a jeho mile!

Utikam sama pred sebou?

Kdyz jsem odjizdela do Kanady mamka brecela a tatka mi nadaval. Ze jen utikam, ze se bojim postavit zivotu celem a ze nemam drobne eura na vozik na videnskem letisti. Jenze - ja jsem nechtela zit v Brne! 

Pochybnosti na me sedly v Londyne. Nemel ten tatka pravdu? Neutikam sama pred sebou? Vzdyt nemam ani drobne libry do automatu na jizdenku mezi terminalama! S brekem jsem jela na cerno... Proc jen jsem nezustala doma?

______________________________________________

Taxi na letiste melo 20 minut zpodeni. 5 rano a ridic normalne zaspal. No fakt, se mi potom omlouval a dal mi slevu. Malem mi uletelo letadlo na pracovni schuzku do Italie. K okynku jsem dosedla zpocena jak klokani kapsa. Abych si zachovala dekor, hbite jsem se prevlekla. A abych si zachovala povest, jeste rychleji jsem se polila. Kdyz jsem se pak kravatakovi vedle me omlouvala, ze se zase budu hrabat v kufru, chtela jsem doopravdy utect, aby nikdo nepoznal, ze nepatrim do tohohle sveta dulezitych lidi. Vzdyt je to otrava! Uz mam jen jednu cistou halenku... Na co si tu hraju? Proc jen jsem nezustala doma? 

______________________________________________

Loni pred Vanoci jsem byla v nemocnici, v Anglii. Moderni vybaveni, postele na koleckach, zadne zdrzovani. Transparentni tekutina, klystyr a instrukce pro odber krve mi prisly domu postou. A pak jsem v krecich jela taxikem rovnou na zakrok. Ja chci domu! Skucela jsem a modlila se, aby cestou nebyla zacpa. K utikani jsem mela asi tak daleko jako vyse zmineny vyrok k pravde.

Behem svijeni se na zadni sedacce jsem sice neprozila okamzik osviceni, ale podarilo se mi zdanlive nemozne. Do nemocnice jsem prijela uplna a kompletni, aniz bych za sebou nechala cokoli, pred cim bych chtela utikat.

A to ted nemyslim to, ze jsem se neposrala.

Prijela jsem tam totiz jako ja. Ja chtela do Kanady. Ja si chtela hrat na chytrou slecnu v sacku a porad ja chci poznat svet. 

Kdyz mam tu moznost, tak nemuzu prece chtit zit min, nez jak touzim? A pak zatrpknout...

Za svuj dospely zivot, ten za ktery si zodpovidam sama, jsem se 14x stehovala. Zila jsem v 8 mestech, 5 zemich a na 2 kontinentech. A jeste par mist, stejne jako pochybnosti, patrne pribude. Za sebe ale muzu rict, ze tomu budu pritomna, mozna v poklusu ale cela.

Dobrou noc.

Od 29.8. do 26.9. budu v CR.