pondělí 21. června 2010

Rusko z rychlíku

Kamarádka Pavla se rozhodla jet dobrovolničit do Ruska a mě se jen tak zeptala jestli ji nechcu doprovodit. Že jsem řekla jo, není překvapení. Navymýšleli jsme si výlety k moři a do Rostova atd. 2 parádní tydny někde na jihu. Všechno ale dopadlo jaksi jinak, a hlavně mě postupně opuštělo nadšení ...

Ještě jsem ani neměla vízum a už jsem byla svědkem autonehody přímo před konzulátem Ruské federace. Řacha a řinčení plechů a pak mi dělali problémy ohledně pojištění. A to jsem vlastně ještě mohla být ráda, protože, jak říkala jedna čekající paní, tak v pondělí, poté, co jsme porazili Rusko na mistrivství v hokeji, to vízum nedali vůbec nikomu!

Protože má Pavla odpor k letadlům, rezignovala jsem (přiznávám, s nepatřičným množstvím výčitek) i já na ten tradiční způsob dopravy tam - a to vlakem!
Je to sice dražší, ale zato to trvá dýl! Do Varšavy jsme fičeli krokem a lehce navyšovali už tak nestabilní hodinu zpoždění, což bylo ale mínus 10 minut skoro přesně ten čas, co jsme potřebovaly na přestup. Pavla to ale bravurně uhádala a způsobily jsme zpoždění i toho dalšího - spacího lůžkového vlaku do Kyjeva. Cestu jsme si jako 2 správní alergici krátily synchronizovaným smrkáním, vzájemně jsme se pokýchaly a individuálně aplikovaly kapky do očí a špěndlíkovou medicínu. (to nemyslím akupunkturu ;)
Odjezd byl pro mě špatný, nechtělo se mi celé Polsko.
Na hranicách (Jagodin) nám sebrali pasy, pan průvodčí povyprávěl jakousi historku, ve které jsem bezpečně rozuměla jen "s kalašnikovami obstojali" a celý vlak začal couvat zpátky do Polska... Nejednalo se však o deportaci, ani o důkladnou celní kontrolu, ale v ohromné plechové hale nám vyměnili podvozek. TO byl panečku zážitek! Obrovské hevery nadzvedly celý vlak, pracovníci vymontovali úzké kolečka a pod vlak přijely ty širokorozchodné...
PS: čistili jste si někdy zuby v sedě?

Kyjev
asi nějaká zkratka, ale jsme tu o hodinu dřív. Bojujeme o spoj dál. První bitvu jsme vyhrály - paní na informacích nám potvrdila nalezené spoje, ale vzápětí nám paní u lístků vrazila ránu do zad, že daný vlak prostě neexistuje. Tak zase na informace, pak k jinému okýnku, pak k dalšímu... a nakonec jsme zvolily alternativní spoj až večer skrz Brjansk-Orlovskij. Vtipné je, že tam v rozmezí 10 minut jedou 2 spací vlaky. Že jsme se chtěly vyspat, koupily jsme si plackartu (levnější listek na lehátko, nikoli do kupé) na ten, co tam jede dýl, a hurá na turismus do města.
V jedné frontě měli celkem 4 muži tričko od Armaniho, tolik jsem jicha snad v životě dohromady neviděla.
Boršč, bulvár a modrý klášter, zahrada ticha, výhled na Dněpr, zmrzlina, parno a fotbalové šílenství. Kyjev je krásné město.

Čabřala jsem si nohy ve vodních schodech na náměstí Majdan Nezaležnosti a zřejmě vlivem úpalu přemýšlela, co chcu a nechcu atd.
Slunce mi leptalo mozek a mně došlo, že vlastně fakt do žádného Ruska jet nechcu! Že jsem neukotvený pošuk, že nevím, kde beru jistotu dokonalých vlastních morálnch hodnot, že můžu svou rodinu soudit apod... A že chci jet zpátky! Protože já chci na úplně jiný konec světa! (Akorát jsem musela jet tisíce km, aby mi to došlo)
Není snadné přežít v džungli, ale co teprve přežít ve vlastní smečce?!
Jenže co teď? 7 večer, teď jedou vlaky jen na Moskvu a Oděsu!
No, když nic, aspoň jsem si vyplavila alergeny a journey pokračuje...

A tak jsem vlivem úpalu a celkového dusna odevzdaně umírala na kratinkém lehátku velikosti desetiletého vietnamce ve vlaku do Ruska. Ta cesta mi uběhla jak v jiné dimenzi. Bylo mi blbě, potila jsem se jak se zápalem plic v sauně a chybělo 5 cm a málem jsem pozvracela nějakého celníka.
"Pavlo, já asi budu šavlit."
"Ale né, to vydrž, to bysme pak musely proclít."
Barva mé pleti připomínala jeho baret. A ani mi nepřišlo divné, že naše jména střídavě hláskovali do telefonu a Pavly se furt na něco ptali, ta udatně všechno odkývala a - a projely jsme Běloruskem bez tranzitního víza! (Proto taky jel ten vlak dýl.)

Brjansk byl za rozbřesku upršený a my obě utahané. Pavla celou cestu prokecala a nějakým ukrajinským psychologem a sekuriťákem Alexanderm.
Vlak do Voroněže nám ale jel až odpoledne. A tak, co se na letišti naučíte, na nadraží jako když najde. Ustlaly jsme si za květináčama, pily, četly a hádaly se s žebrajícíma cigánkama. Tipuju, že nás každou proklely minimálně 4x tak do sedmého pokolení. A když mi jedna z nich v zápalu boje vyškubla vlasy, spustila jsem na ten její mlýnek naše vyjmenovaná slova. Zblbla jsem ty po L, ale mělo to správnou kadenci a ony konečně odpluly. Mají tam záchody s atrakcí, ohlašující znělku jak z Harryho Pottera a hodinové fronty na plackartu. A když Rusi cestují, potřebují k tomu hafo dokumentů.

Cestou do Voroněže brebentíme a bavíme spolucestující, že čteme po slabikách název minerální vody: "Le-gen-da Kav-ka-za, Ku-baj" (Легенда Кавказа Кубај). Zase horko jak v ruském vlaku, utěrky plně využity a uvažujeme o vykopnutí emergency exitu. Všechny vesničky za oknem vypadají jak Anatěvka. Děcka běhajú, pani pletú a polehávajú, muži do půl těla. A z našeho oddílu jsme si udělaly kurník, když jsme se snažily dát péřové polštáře až na horní palandu. Pot a dusno. Jet tímhle vlakem týden, tak k němu přirosteme jak ti škebloví piráti v Pirátech z Karibiku, stačí, že jsme polepené tím peřím.
Ráno ve Voroněži nás vyzvedla Pavlina koordinátorka Milana a stylovým žigulem jsme uháněly napříč městem. A pak - nejlepší zážitek z celé cesty - SPRCHÁÁ!!!

Voroněž
Ani jsme se nenadály a už jsme byly na návštěvě u učitelky angličtiny, Natalie. Smažila jsem cuketu s koprem (ten tu dávají do všeho) a obě jsme naslouchaly jejímu krušnému příběhu o dětech a Palestině.
Hned pak jsme se ocitly na nějaké španělské párty. V malebném bytečku jen s jedním nožem v kuchyni bylo stylově horko jak v Kolumbii. Jedl se řecký salát čínskýma hůlkama a zamiloval se do mě Diminikánec Chose... A pak noc jsme až do rána završily posezením s naší nejlepší paní domácí - Katjou. спасибо!
Pavla měla hodiny ruštiny (jednu jsem tam natvrdo prospala) nebo jsem se zkoušela zorientovat ve městě. MHD představují hlavně rychlé malé maršutky za 8 rublů, pak pomalejší a o rubl levnější autobusy a cosi jako troleje. Tramvaje ve Voroněži zrušili před rokem a koleje jen ledabyle zalili asfaltem. Tredičně je v centru města Leninovo náměstí i s kynoucím odlitým revolucionářem samotným. V Donu se koupou jen opilci. Komunistické paneláky jsou chudé architekturou, zato ty kapitalistické extrémně šetří na prostoru. Je zde zakázáno prát podprsenky v pračce. Voda ve vodovodu není pitná a i tu po 11. večer z šetřivých důvodů vypnou úplně, takže mít v noci průjem - ani to není čím spláchnout. Vodku a jiný tvrdý alkohol není možné koupit mezi 21:00 - 11:00 (tak si všichni dělají zásoby předem) a další oblíbené pití je smradlavý "samagon". Na víkendy se obyvatelé houfně stahují na své "dače" za město. Všichni kouří, ale fakt všichni, děcka i bábušky, a to pořád. (Krabka stojí průmerně míň než MHD.) A když nekouří, tak loupou slunečnicové semínka - prostě pořád něco v hubě. To jsem zvědavá, jak po týdnu tady, udýchám ten půlmaraton...
Ukázpově jsme se pohádaly v autobusu jak manželský pár v přechodu. Hotové divadlo, první to bylo i navážno, ale když jsme zjistily jakou budíme pozornost vyloženě jsme si to užívaly! :DJiné noci jsme popíjeli se Sašou. Snažil se mě ohromit GPSkou. Pili jsme výborné sladké Dagestánské šampaňské. Řešili historii Kavkazu, Abcházii (odbočka - jak to v Abcházii teď vypadá) a Gruzii: "Georgia never had an opportunity they had just acquired!" Proste vodka je nejlspší slovník. Usínala jsem u ledničky a ráno jsem se probudila s čočkama zakrytá osuškou.
Na přednášce o Human Rights a Restriction bylo tak horko, že jim to odvařilo projektor. Objevily jsme ukázkovou výstavní hlavní třídu. A s dalšíma dobrovolníkama a studentem Achmadem z Keni jsme vyrazili na koupačku a piknik kdesi hodinu za městem. Každý měl zajímavou cestu do Ruska. Problém totiž je, že cizinci se tam mohou vlakem dostat jen přes některé hraniční přechody. A to jsem jen ty, kudy vedou přímé spoje na Moskvu. jinak vás do vlaku ani nepustí. (Ale lístek na něj vám samozřejmě bez problémů prodají. Autobusem a auty už to jde i přes jiné přechody.)

Ve Voroněži se mi líbilo. sice špinavé a neupravené město, ale přátelští obyvatelé a město samo působilo přívětivě. Ale nechtěla jsem se tam moc angažovat ani cestovat sama, a tak dřív než bych toho litovala daleko víc, jsem se sbalila, opustila Pavlu a jela zpátky...

Kudy a jak mi poradil Polák Michal. Prý ten autobus do Charkova je maximálně pohodlný - i s klimatizací! Když jsem ale viděa tu ostře růžovou kraksnu, váhala jsem jestli vůbec vyjedeme z města. Chytla jsem to nejblbější možné místo úplně vzadu, kde nejde sklopit sedačka a topil tam chladič. Chlap vedle mě měl škrabavé sako a neustálou potřebu nahlas mluvit (což v nočním busu zvlášť oceníte) a když mi muž sedící přede mnou málem rozdrtil koleno (sklopil si sedačku), zahodila jsem rozpaky a přitulila se našikmo ke gruzínskému studentovi na jeho kostnaté rameno.
Charkov je krásné a upravené město.
Další skoro celý den ve vlaku jsem cestovala se 2 Igorama (1 policajt, 2. voják), jejich 3 vodkama, salámem a cibulí, koupili mi prášky na nachlazení a naštěstí vystupovali o 4 h dřív. Nejsem zrovna fanoušek těchto nočních dotěrných družeb s vodkou a když se mi chce spat. Navíc na mě jeden z nich šlápl, když slézal z horní palandy!
Lvov je taky krásné město! Je mi ta Ukrajina jaksi milejší než Rusko. Na nádraží čekalo tak 2 000 lidí a taxikář mi vyprávěl o historii města, kde psal Čapek Švejka a jak se jakási ulice nejdříve jmenovala Ferdinandova, pak Hitlerova, Stalinova, pak Míru a teď nevím jak.
Autobus do polské Přemyšle byl starý a díravý zvenku i zevnitř. Zevnitř to mělo svůj význam. Lehce jsem podřimovala, a v tom mě vzbudila paní, co mi doslova lezla pod nohama. A nejen ona! Hrstka ženských se snažila propašovat tak o 50 kartonů cigaret víc, než je na hlavu povolený (2 ks) převoz přes hranice. cigarety nacpaly kde se dalo včetně mého batohu. Jenže jim na to přišli a my strávili 7 h na dlažbě na celnici! Kuřáci se seskupili okolo odpaďáku s pytlíkem slunečnocových semínek a já vyžvýkala celý balíček žvýkaček. Postupně nás vyslýchali a vybalovali. Mě teda nejmíň, já jen řekla, že jsem studentka a téměř vůbec mi do batohu nelezli. Jednu paní sebrali, odcházela s úsměvem. Měly to ale holky dobře secvičené. Protože nenašli ty krabičky v zářivkách a topení.
Pak mi ujel dobrý spoj do Krakowa a v Katovicách jsme se sešly 3 češky u stejného lůžkového vlaku - ironie? - z Moskvy. Ty 2 chtěly do Ostravy, já do Olomouce. Doplatily jsme strašné eura za lůžko. Jedna cestovala z Bruselu a ta druhá? Já ani nevím odkud jela ta druhá. Zhúkala jsem o nocleh Liborka a Standu, holky brebentily, a já tvrdě padla za vlast...
A vzbudila jsem se v Praze...

честно? Bylo to objevné, jen škoda že narychlo. Na otočku do Ruska je málo. (Musela jsem se nadplán vrátit do ČR - na úřady a promoce o víc než týden dřív.) Ale jestli mi cesta do Ruska něco dala, tak zjištění, kam vlastně chci já sama. Pavlo, děkuju hlavně Tobě! спасибо, bylo to хорошо!

Viděno mým foťákem. A kterak o svém pobytu tam píše a fotí Pavla.

úterý 1. června 2010

Katla

Kdo to neví, tak Katla je sopka. A to zlá! Moc zlá, štítová a na Islandu.
A proč představuje nejvetší možnou vulkanickou hrozbu nejen v rámci Islandu? Protože kdyby bouchla, tak to nebude žádná fotogenická podívaná (i když i ti s dobrýma objektivama si přijdou na své), žádné dlouhodobé efektní vodo- vlastně jiskro-trysky ani extra světélkující láva...
Celý Island je z kdejakých pyroklastických tufů a při výbuchu Katly uniká kyselá málo vizkózní láva a uvolní se další moře pyroklastik. Problém ale je, že Katla se nachází pod ledovcem Mýrdalsjökull. Ne pod žádnou slušivou bílou čepičkou jako Fudži, ale pod masivní horou ledu tlustou několik metrů. Takže když dojde k erupci jsou jen 2 možnosti:
a) je malá a neprorazila ledovec a v poklidu si pod ním někam zateče nebo
b) je velká a prorazí ledovec. Bazaltové magma v kontaktu s tekoucí vodou (to teplem ledovec taje) chládne a krom toho, že dává vznik množství vodní páry smíchané s prachem, vlastně kráter ucpává a burcuje sopku k ještě mocnější explozi. A pak to kouří, asi jako kdyby jste se pokoušeli dýmem vypudit celou Prahu. Kiksne letecká doprava, protože néni vidět na slunko. A voda zkondenzovaná v atmosféře se může pořád nabalovat na nějaké prašné částice, a tak někde pořád prší a prší a hrozí povodně a sesuvy a jinde je naopak sucho a v Mexickém zálivu můžou mít vedle ropy navíc ledové kry. Následuje ztráta na úrodě, lidi straší hlad a ten může vést až k Velké francouské revoluci. (Kalta vybuchla roku 1873.) Více zde: http://www.severskelisty.cz/priroda/prir0199.htm
Dominový nebo butterfly (motýlí) efekt?
Riziko, které Katla představuje, je tedy bezesporu celosvětové. A co ale způsobuje na samotném Islandu? Zase povodně - roztátý ledovec zaplaví roviny jihozápadním směrem až k pobřeží a cestou smete i nějaká ta lidská sídla popř. pár turistů.
Podrobnosti si můžete přečíst třeba tady:
http://www.earthice.hi.is/page/ies_katla
http://en.wikipedia.org/wiki/Katla

Katla je nebezpečná a nepřátelská tak, až po ní dokonce švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová pojmenovala nejstrašnější postavu ze všech svých knížek - v příběhu "Bratři Lví srdce" se příšera Katla ukrývala v jeskyni a vylézala pouze, aby ničila a zabíjela. Chudák Jonatán... Brečím u té knížky dodnes.
A někteří seveřani dávají svým dcerám jméno Katla pořád, těžko říct proč, třeba chcou, aby ta dívenka byla výbušná, ale možná se jim jen dobře vyslovuje. Asi tak jako nám.
Než vybuchla Eyjafjallajökull, tak se o Katlu zajímal sice kdekdo, ale pořád to byla jen hrstka hlavně místních geologů. Tato historicky a statisticky nejaktivnější sopka média nezajímala. Prostě dokud se nás to netýká, tak po tom nikdo nepátrá.
Je ovšem ověřeno, že cyklicky po výbuchu Eyjafjallajökull následuje i výbuch sopky Katly. Jenže to KDY jsou všechno jen dohady. Můžou to být měsíce, týdny i roky. Ale asi zas ne za moc dlouho, že? Ale co je moc dlouho? Rok, půl? Měsíc?
Média mají tendenci "strašit". Neže by Katla nebyla nebezpečná, o tom žádná, jen - co se týče pozorování aktivit sopky Katly - není se čeho bát (i když je). Její činnost sleduje zástup odborníků a ti nás určite spraví o aktuálním stavu či blížících se hrozbách. Poslední výraznější aktivitu zaznamenali v 80. letech, od té doby je relativně v klidu. Pravděpodobnost, že vlivem magmatického systému propojeného s Eyjafjallajökull o sobě dá zase vědět, tu je, ale pořád je to vrtkavá "konstanta". A s její nejasností se bohužel zatím média ohánějí nejvíce.
Ale chtělo by to rozhodně zlepšit monitoring mraku prachu a třeba pak bude mít daleko víc lidí klidnější dovolenou, i když zřejmě propršenou.

(Článek napsán jako reakce na stále rostoucí počet návštěvníků, které na mé stránky navedly vyhledávače a oni chtěli i nějaké ty informace.)
Jo a ještě je to islandská metalová kapela, ale na to Google a spol. upozorní ;)