Zakarpatská Ukrajina /1

aneb rusínská výprava

O tom jak se seznámila Pavla s Ditou by mohl vzniknout samostatný článek. Jak, kdy a proč se ty dvě paralelně začaly zajímat o Podkarpatskou Rus by šla napsat kniha. A o tom, jak se 3 ženy (Dita, Pavla, Katka) a dítě (Sára, 4 roky) v 1 autě na 7 dnů vydaly objevovat a poznávat kdysi nejvýchodnější konec naší republiky bude článek tento:

Cílem výpravy bylo studium a fotodokumentace rusínských výšivek a krojů pro plánovanou výstavu a vznikající knihu. A to jak u milých místních obyvatel přímo doma, tak v muzeích a skanzenech. Pavla mistryně fotografovala, Dita měřila a zakreslovala střihy a já a malá Sára jsme se vezly a líně vychutnávaly a ochutnávaly malebný karpatský venkov…

=>
Třetí plánovaný odjezd se nakonec přeci jenom uskutečnil. Bylo to v sobotu, bylo zataženo a chvíli dokonce pršelo! Ale už v Olomouci nám štěstí na počasí přestalo přát a přes celé Slovensko jsme si nádherný letní parný den užívaly v plechovém autě…
Splavení jak po finské sauně jsme k večeru dorazily do Kalne Rostoky (asi 9 km od ukrajinských hranic), náš první cíl – folklorní festival místních rusínských rodáků. Cimbálka burácela jak na Strahově a optimální vzdálenost pro poslech byla min 50 m od pódia. Tanečníci s vatou v uších (fakt!!) se potili nadšením a kaskadérskými točkami, kdy si slečnu dva borci zahákli za kotníky a rozvrtěli se do rychlého rytmu. A ten blonďatý borec v pyžamu na cigánské variace! Těšily jsme se na pravou lidovou zábavu, co měla prý následovat. Když se však z repráků rozezpívala Helenka Vondráčková, jak uprchlíci jsme zdrhaly za hranice.
Sice nechápali proč jedeme zrovna my 4 do muzea v Rachově, ale přejezd na Ukrajinu proběhl v klidu. Na první benzince jsme rychle extra levně natankovaly a vyměnily hřivny a na prvním vhodném poli to stočily ke spánku. Poklidné lesy okolo rušila jenom střelba, a pak v noci vlak a přejezd, co zněl asi jak motorovka se sanitkou. Ale probraly jsme se do nádherného bouřkového rána! Miluju, když až ráno vidím (U)krajinu a celé okolí místa, kde jsem to nocovala. Mlha, vlhko, bahno, kopce, lesy a Ukrajina…

V horách
Posnídaly jsme české zásoby a vyrazily severovýchodně směr zapadlé horské vesničky. Že byla neděle, nachomýtly jsme se do cerkve ve vesnici Ljuta (Люта) na mši. A že byla pravoslavná a kostel nevětraný, tak jsme tam žádná do konce nevydržela. Tak jsme se procházely. Obchod byl otevřený, hospoda taky, a protože se všechny ženy modlily, tak jsme kontakty navazovaly jen se samými muži. Lehce ovíněnými, ale to bylo ještě pořád dopoledne. takže v klidu. Co se však starých krajek týče – téměř nic, jen nějaké ručniky. Zato měli před školou meteorologickou budku! 100% tu platí pořekadlo: Jiný pes, jiná ves. Taky „Pozor pes“. A tady jsem poprvé propadla ukrajinskému chlebu – mňam!
Další toulky a popojížďky až do pozdního odpoledne, až konečně – jedna paní po cestě do Perečynu (Перечин) nás nadšeně pozvala ukázat její „staré oďagy“. A dostaly jsme ještě čaj a nabídku na nocleh. Bohužel nebyl čas ji využít, naše cesta musela pokračovat...
Pak někde pozdě v obci Dovge, za tmy a přívalového deště, jsme s Pavlou překonaly rekord ve stavění i kolíkování stanu.

Jinde v kopcích
A že ten dům, u kterého jsme nocovaly, byl vlastně obydlený, se ukázalo jako výhoda. Paní nás pozvala na kafe, zavedla k umyvadlu a malá Sára byla hotová ze tří koťátek. Dodnes jim určitě kreslí obrázky.
Někdy kolem poledne jsme byly v Koločavě (Колочава). Malebná náhorní plošina. Rozsypané roubenky, cestou už klasicky krávy, koně, povozy, bábušky a děduškové, ale i mrňata a mladí. Tady se kupodivu i přes ohromnou bídu ty vesnice nevyklidňují. Nějaké to kafe a krajky a autobus plný českobudělovických turistů. Nebudu české turisty rači pomlouvat (kór, když by to všecko byla pravda), ale v české hospodě v bývalé četnické stanici si nás snad ani nevšimli a ta čeština… Koločava mě zklamala. (Jěštěže jsme ji vlastně minuly.) Ty odpadky v řece a okolo jsou vizitka turistů. Dita tam byla před deseti lety a ještě ji pamatuje jako čistou a klidnou vesnici mezi kopci. Ukrajinci jsou furt stejní, jen těch návštěvníků tam jezdí čím dál víc… A nechápu proč tu maluje stezky klub českých turistů!
Cestou směr Jasiňa (Ясіня) už nám vytuněný a rachotivý zvuk naší káry začal připadat víc než podezřelý. A tak zastávka v autoservisu byla jasná volba. Za úsměv nám ten rachotivý plech odřezali, cosi naolejovali a mohli jsme šťastně a hlavně tiše pokračovat...

V Lazevštině (Лазещина) jsme se notně napilého "horského vůdce" se doptaly na směr na Hoverlu (nechápal, proč tam 3 ženy s dítětem vlastně chcou? Varoval nás před špatnými cestami a ubezpečil, že on nám neublíží. Což potvrdil, když horní půlku těla nasoukal okýnkem do auta a loktem zamkl zevnitř :D) Přenocovaly jsme na dvorku u blonďaté pani. Barvu vlasů jsem teda zjistila až ráno, my jsme vůbec stavěly na spaní až za tmy nějak často…

Zakarpatská Ukrajina /2 - Гора Говерла

To bylo myslím úterý. Naplánovaly jsme si výšlap na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny a nejvýchodnější bod první ČSR. Je to prý 6 h cesty od jakýchsi búd, kam to je ještě tak hoďku z vesnice, minimálně. Ale že tam běžně turisty dovezou na korbě nějakého náklaďáku…Tak, že teda vstaneme brzo, a určitě ještě před sedmou vyjdem… Vzbudil mě okolo jedoucí vlak,nebo náklaďák. Kontroluju časomíru na foťáku, protože mobil jsem si nechala v autě, 4:34. He, nadám si, že tak brzo už chci dělat probuzenou a zase usnu. Za okamžik foťák hlásí 5:37, tak jsem si zase nadala, otočila jsem se na druhý bok a zkouším ještě lebedit. Do pár minut nás ale budí Dita: „Holky, vstávejte, zaspaly jsme, už je sedm!“ A sakra, zimní čas!! Náklaďáky s turistama už zřejmě dávno jely. Fofrem jsem do sebe natlačila pardubický perník, Pavla nic, Dita se Sárou sušenky. Do jediného batohu jsme pobraly 3 litry vody, svačinu, trochu bund a čepic. Aparáty kolem krku, Sáru na záda a vražedné tempo. A i tak naše časové propočty slibovaly dlouhou túru s návratem v nočních hodinách.
Prvních pár kilometrů bylo po rovince. V 8 jsme potkaly paní v černém, ptala se na čas, a na naši přesnou odpověď zaváhala s odpovědí ona: „A to po polski nebo po Kyjevu?“ … Takže jsme vlastně zaspaly o hodiny 2! Ale dúpem dál, smířené s návratem za tmy.
Ovšem po chvíli zázrak! Slyšíme auto, veliké auto! Místní pánové jeli do lesa na dříví a milerádi nás kousek svezli. Vyrachocené z korby, ale šťastné, že aspoň kousek cesty nám ušetřili. Od rána cca hodina++ a jsme u pověstných búd. Doptali jsme se na správný směr, že po žluté, a potkáváme ještě nějaké čechy.
Cesta byla hrozná, téměř kolmá a vymletá, a to furt (Ten chlap měl pravdu. Fakt nám bylo treba Goverly?)
Lesem, malinami, výhledy se otvíraly a Pavla si musela odskočit…
Neže bych ten výšlap chtěla popisovat tak do podrobna, ale TEN okamžik je potřeba zmínit. Všude les a kopec a ti Češi už nám i přes to naše vražedné tempo dávno utekli. Chvíli na Pavlu čekáme, pod značkou. Pak už je to dýl a když je to dlouho, jak na lesi jsem začala jsem volat její jméno. Kus jsme se vrátily, běhaly zprava do leva, pročesaly les na široko. A na moje hulákání: „PÁÁÁVLÓÓÓ“ se najednou ozvalo: „RUUUÁÁÁMMM“ nebo tak nějak, nevím jak přesně dělá medvěd, ale tak nějak bych si tipla. „Byla to větev, žejo?“ ujišťuju se Dity. „Určitě!“
Bylo mi na posrání, opravdu. Nemáme Pavlu, vymýšlely jsme scénáře jak nám někde zkolabovala a ona byla v černém a my ji nenajdem. Ona má klíče od auta a my tu možná máme medvěda… Naše rozjímání kam a co a jak a konec zázrakem narušil telefon. Pavla nám volá! Má mobil a zapla si ho! Miluju ukrajinské pokrytí mobilní sítí i v nejhlubších Karpatech! Pavla se našla, dokonce jí bylo divné, že už jde tak dlouho sama… Bylo to prosté ukrajinské značení cest je různorodé a jednobarevné a Pavla nás jednoduše minula a ani mě v červeném si nevšimla. Ale radost, shledaly jsme se, nasvačily a zase pokračovaly…
Katka Barča radí: čurejte v lese na dohled ;-)
Nad lesem trochu fičák a zima, Hoverla zahalena a posledních 500 m bylo zase téměř kolmo. Tady se prostě nechodí naokolo nebo nedejbože serpentýnama, tady se chodí na kopec – rovnou, nejkratší cestou.
Vrcholový mezičas 14:00 našeho letního času! Jsme borky! Nádherné výhledy! Luply jsme milku, nechaly se vyfotit, lehce jsem zkoušela ležet na větru a honem zpátky někam mimo vichr a zimu… Svačinka v lese, akorát se nám vychladilo a ztuhlo máslo a začalo pršet. Minuli nás 2 extrémní cyklisti a jakými Slovákom chudákom balí stan manželky. A ta vymletá kolmá cesta dolů se proměnila v dokonalou klouzačku, kde Pavla přišla o své poslední čisté kalhoty. Dole u búd přestalo pršet a úplnou náhodou nás nějaký pán svezl /= vyklepal, rozklepal a poházel jak řízky v míchačce/ v ruském džípu zpátky dolů. Má to 4 rychlostní páky (pro každé kolo jedna) a žere 18 l na 100 km.
Unavené ale nadmíru spokojené kempíme za dědinou.

Zakarpatská Ukrajina /3 - Muzejní den

Jen co jsme dosušily stan (asi za 2h) vydaly jsme se hledat v Jasini muzeum, a to byl úspěch. Muzeum sice staré, s rozbitými vytrýnami a vycpanými orli, tetřevi a jinou havětí (poštolka a tak), ale s pořádnou sbírkou starých oděvů, krojů a krajek.
Spokojeně jsme pak jely směr rachovské muzeum, když už je to teda náš avizovaný cíl cesty. To jsme sice nenašly, ale zato jsme si prošly právě se konající trhy se vším koloritem.
Divný boršč, ještě divnější šašliky, jejich střed Evropy a koupání v potoce s překvapením – v tomto pořadí.
Ne, nebudu počítat kolik dnů jsme se jen lehce myly vlhčenými kapesníčky a to jen na oděvem nepokrytých částech těla. Počasí koupání nepřálo. A my už jej potřebovaly jako sůl (obojího v jednom se nám teda také dostalo, ale o tom až později). Zastavily jsme u opuštěného brodu, odložily nepotřebné a jako banda vysloužilých otužilců jsme se dlóóouho osmělovaly vlézt do potoka. Touha po očistě však všechno studeno předčila a paráda, vlasy, oči všechno čisté... nový člověk za každé z nás.
Že máme obecenstvo jsme si všimly až po chvíli... A nebylo to ledajaké obecenstvo, bylo to mužského pohlaví. 3 mladí jedinci s motorkami čerstvě vybalancovali z let středního rodu podstatných jmen a zřejmě po mužském vzoru, rozjeli se s pekelnými stroji pochlubit nám k brodu... Hrdě můžem prohlásit, že jsme pro ně určitě byly nej- zážitek nejen tohohle jejich dožitého léta. Rozloučili se s námi dvojjakou otázkou zda kurime a my se hodlaly v klidu dosušit.
Jenže, do minuty nám klid u horského potoka přijel narušit bagr a tatrovka. Tak tak jsme jim stačily uskočit z cesty. A za neskutečného rachotu se oba stroje daly do bagrování potoka v místech, kde jsme se ještě před půl hodinou koupaly.
A bylo po idyle u opuštěného brodu.
Jelo se dál. Minuly jsme policejní hlídku a hleděly si s vé cesty. To se však na ukrajině nevyplácí. S podrápaným neoznačeným žigulíkem nás v nejbližší vsi předjeli (byla tam úzká cesta, jinak by to učitě udělali už dřív), zastavili a začali vyslýchat kam a proč jedeme a proč jsme si dovolily nezastavit. No, zážitek. Pustili nás ale bez šrámů a místní pracant (2 týdny tady, 2 v česku na střídačku) s českou SPZ nás uklidnil a poslal správným směrem pryč.
Později to odpoledne - Solotvina (Солотвино). Město známé pro svá slaná jezera a léčivé bahno. Cesta k nim ale regulérně vedla napříč smetištěm a po cestě horší jak k nám do vinohradu. A hned za horizontem – chatová oblast na ukrajinský způsob. A ta voda! Sice trochu smrdutá, ale ten pocit zdechlé velryby ! (© Pavla) – nezapomenutelný, pro mě báječná koupačka, plování bez námahy a posolení zdarma.
Trochu jsme bloudily v Mukačevu (Мукачoвo). Škoda, že jsme jej viděly jen z auta, hezké město.
A na stvrzení naší družby s východem ustlaly jsme si přímo na ropovodu. Když už družba, tak pořádná Družba! (A rozhodně by se měla vyzkoumat závislost množství komárů v blízkosti ropovodů.)

Zakarpatská Ukrajina /4 Nakonec nejlepší

Do rána výjimečně nepršelo a sladce brzo tak akorát nás probudilo stádo bučících krav celé nedaleké dědiny. Tetky pasačky z nás zážitek měly taky a není nad to vybrat si na odplivování zubní pasty pravý kravský koláč.
Do Užhorodu (Ужгород) do muzea jsme dorazily ještě před otíračkou, chvíli jsme čekaly, chvíli Pavla něco vyjednala a výsledek = všechno nula. Na kroje nám šáhnout nedovolili, ani fotku ani výpůjčku, nic. Na všechno chtěli oficiální zvací lejstro a pověření. A uklidnit nás mělo, že studovat lidové kulturní dědictví prý nedovolí ani vlastním ukrajinským studentům. No, ale aspoň po skanzenu jsme se mohly projít zadarmo.
Následoval hrad, nebo zámek, nebo něco, co zbylo z přestav mezi tím. Očekávaly jsme stejné fiasko jako ve skanzenu/muzeu. K našemu velkému překvapení se nás ale hned ujal pan ředitel, přiřadil nám nadšenou pracovnici s kontakty v Brně a pána mně neznámé funkce, ale s gorylkovým odérem. Zavedli nás přímo do depozitáře a holky začaly studovat a fotit a kreslit a pracovat v doslova hladovém tempu. Já se Sárou jsem si zase prošla celé muzeum a jediná naše útrata tam byla za toaletu.
Zaslouženě jsme si pak všechny daly výborný boršč a bramborák a sledovaly okolní mumraj. Užhorod sice zdá se zaostalý a špinavý. Všichni a všechno tam poletuje (doslova) bez ladu a skladu, ale zároveň působí jaksi smířlivě a spokojeně.
Nakoupily jsme zásoby, vodky a sušenky (ty hlavně!) a vyrazily severně, naposledy do hor. Trochu jsme popojížděly, hledaly místo ke koupání, na svačení a cestou v obci Stavne (Ставне) obdivovaly zřejmě nejčistší a nejupravenější nádraží ve střední Evropě.
Jenže jsme blbě odbočily a úplnou náhodou jsme přijely do horské vísky Lubnja (Лубня). Leží na slepém konci cest do Polska, kam je to už jen 3 km. Už první domy, pardon, pohádkové roubenky vyzývaly k focení a celá náves byla jak z předminulého století. Ve škole schovávali poklad v podobě ohromné sbírky krojů, kabátců, vyšívaných deček a zpěvníků. Koťata a kůzlata běhala přes cestu, paní prala v potoce, tele zabíjeli… No idyla. A jediný další Čech (jsou prostě všude) odtud odjížděl s autem naloženým okurky a vajíčky jen tak v plechovém kýbli.
Náramně naladěny jsme si to šinuly do místa, které jsme si vyhlédly pro stanování a další milou náhodou (fotily jsme krávu) jsme zrazu seděly u jedné paní v sednici. Výbavu oblečení měla starou, původní (po válce v oblékání trochu podlehli módě – přibylo spodniček a ubylo na délce sukní) a Ditě se poštěstilo si pravý rusínský kroj dokonce vyzkoušet. Nejen protože měla paní kočku a Sára kočky zbožňuje, byla to velmi příjemná návštěva. Jen ten soused mohl být míň připitý…
Poslední noc jsme si na ohni opekly pravý ukrajinský mastný kabanos, dopily vodku a relativně pozdě šly spát.

Zakarpatská Ukrajina /5 zpět do naší civilizace

Vzbuzení bylo na etapy a přesun k hranicím zdlouhavý. Doplnily jsme benzín, dokoupily sušenky a přečkaly to dlouho na celnici.
Ukrajinští celníci jsou buď extrémně bezelstní, nebo v tom je jiný fígl, ale namísto psa s čichem na drogy se vás nenuceně zeptají, zda nekurime travu a nevezeme nejake zkryte zbrane… Logicky pak – kdybychom je měly vyskládané na palubní desce, tak je zřejmě provezeme. Zato Slováci, krajní v EU, dělali ofuky. 4 ženy ve voze prostě musí zavánět mafií!
Největší šok zpátky na Slovensku byl však z dopravních předpisů. Na Ukrajině se jezdí tak nějak instinktivně, v dědině klidně 80, jinde kolik utáhne auto a neodnese zatáčka. Jen bacha na ty „Pozor psy“, kočky, husy a kachny, lidi, cyklisty (Ukrajinou na „ukrajině“ plánujeme příště!) a hlavně krávy. Se zvonci, flekaté i hnědé, šinou si to všude (v horách úpné kamzice). Doprava se kiksne, snad i vlaky zastaví, mají všude přednost. Ale kdo spěchá, ten vás klidně i kličkujíc mezi nimi zvládne předjet. Ty žigulíky nám to dávaly co chvíla. Jezdí se tam prostě jak se zrovna maximálně dá. Pravda někdy to teda bylo na výlez a odlehčení auta a slalom mezi jámami (hlavní cesta do Svaljavy a z Koločavy). A přejetiny na silnici jsme potkaly maximálně 2 a z toho jednu určitě něco zakouslo.
Po cestě tam jsem si to neuvědomila, ale východní Slovensko vypadá architekturou jako o generaci mladší Zakarpatí.
Svidník se nevyvedl. Sice tam mají čerstvě spravené centrum, ale v muzeu rusínské národnosti na Slovensku zaujatého zástupce. Jak slyšel slovo Rusín, ukázal se jako kretén. No comment. (Ale pro mě další muzeum, které jsem si prošla zdarma.)
Úplně poslední cíl naší cesty byl v Prešově, kde se měla Pavla setkat s moudrým postarším etnologem a Dita s místními nadšenými Rusíny na nějaké chatě nedaleko. Pán etnolog, Mušínka se myslím jmenoval, nám toho hodně navykládal a nasliboval a doslova prolil nějakou přírodní minerálkou. (Následky si pamatuju.) A Dita se „z chaty“ (náš pracovní název) vrátila s výstavou už málem zorganizovanou… Konec dobrý, všechno dobré. A prešov se mi taky líbil.
Pak už jen dlouhá cesta v noci domů…

Nádherný týden, kdy jsem usínala a řešila jenom, jestli mě ráno vzbudí krávy nebo déšť. Děkuju

Viděno foťákem...