Zeleny ctvrtek a ja blbka si uvarim kure na paprice! Narychlo polykam oranzovo-narudle testoviny a snim o spenatu. Posledni vecere v Anglii, i tvaroh by tu jeden pohledal. Pak batoh, snad tam nekde mam i pas a letenku. Za ty roky uz to ani nekontroluju. Stejne vzdycky neco zapomenu. Nestiham a v modre bunde utikam pred rutinou na metro a do Irska!
Dublin
Sum v kabine jsem vnimala na pul ucha. Hlasili, ze budeme jeste chvilu krouzit, ze se pristani zpozdi. Venku uz byla davno tma a na me padla unava jak po krizove ceste. Presun z letadla do autobusu jsem zrejme prospala. Pry osum zastavek. Naivne jsem verila mlademu kudrnaci. A ani mi nebylo podezdrele, ze celou cestu nekomu do telefonu sproste nadaval, ze nevi, kde ma teda jako ehm vystoupit!
Autobus me vyplivl na krizovatce s lampou a ani nohou ani bezdomovcem. Dychlo na me primorske klima s primesi smogu. Bych si to centrum Dublinu mozna predstavovala i zivejsi. V sirsim meritku to ma obyvatel jak Praha. Baru jak Stodolni na sestou, jen zaviracka je vsude uz okolo pulnoci. A do uzemnich planu si tu davno protlacili zakon, ze zadna budova nesmi byt vyssi nez radnice. Nechal se tim inspirovat i Washington.
Nazdar Buh jsem se ulicemi vydala nekam a pak jinam. A pak zazrak! - taxik. Uvelebila jsem se na sedadle a s ulevou ridici precetla adresu hostelu.
'To nevim, kde je,' povida.
'Tady,' Ukazu prstem do vytiskleho planku.
'No ja ale nevim, kde to je.' Trva na svem.
Aha. 'Ale ja zas nevim, kde jsem ted.'
'Tady -' ukaze prstem do planku asi 2 kilometry od hostelu.
Chvili jsem premyslela, jestli si dela srandu. Ale kdyz ani nenastartoval...
Taxikar cislo 2 sice vedel, kam jedu, ale podle reci bych tipla, ze me tam snad ani nechtel dovezt. Reagoval ponekud nevrle na moje rady, kde odbocit. Jel uplne nesmyslne podel reky! Ja jak se jednou zorientuju v mape...
V hostelu jsem usnula malem i s batohem na zadech a se zvykackou za zuby. A raci ani nebudu popisovat, kde vsude jsem ji rano mela nalepenou.
Jitro bylo jasne a z okna vyhled na kostel. Zrovna jsem snidala trochu ztvrdlou scone, kdyz mi volala Baja ze priletela! Chvili jsme se nahanely po hlavni tride O' Connell St se spoustou soch a obrovskou jehlou, co v noci blikala. Ale to bylo shledani! Vrhly jsme se na sebe pred fast-foodem a hned zacaly delat turistky a vykladat si, jak se mame a fotit a bloudit.
Historii Dublinu psali uz Vikingove cca 1000 let zpatky a zanechali po sobe artefakty v muzeu. Pak to tu napadli Danove, pozdeji Normane a samozrejme Anglani. Po tisic let se Irove bourili za svou nezavislost, katolickou viru a hrdost se zelenym stestim. Hrdinne odboje tu pripominaji temer vsechny pamatky, pamatniky i hrad samotny. Nadvlady Spojeneho kralovstvi se zbavili az roku 1922. A zast vuci Anglii je v nich tak zakorenena, ze i kdyz bylo Irsko za druhe svetove valky oficialne neutralni, bojechtivi Irove se sami jednotlive nabizeli Hitlerovi, jen aby si mohli zastrelit par Anglicanu. Dneska uz je vzali na milost. Obchodni smlouvy jsou holt politicky stabilnejsi pakt.
Parky kvetly, postovni schranky se zelenaly. Oscar Wilde vyrustal v dome s bilou omitkou. Kavu pil cernou a s mlekem. A dvere a vrata jsou po celem Dublinu tak barevne, ze se proslavily i na pohlednicich.
Nadherny jarni den. Neprselo a fajn nam bylo.
Akorat na Velky patek tu je celodenni prohibice. Takze Guinnessa jsme si dat nemohly. Tak jsme se aspon postily, abychom snizily cestovni naklady. A taky modlily, aby nam Buh odpustil nejen ty susenky. A u reky Liffey, kousek od pamatniku obetem irskeho hladomoru, jsme to stocily k nadrazi a na vlak na jih do Greystones. Po ceste jsme obdivovaly zelene sedacky a skalanta panoramata okolo smaragdoveho ostrova.
A nez si nas tam na plazi vyzvedl CS friend Eoin a jeho dva psi, tak jsme hazely zabky do Irskeho more. Jen delfiny jsme nevidely. Skoda. Priste.
Greystones
U Eoina doma to bylo uplne jak doma. Domek na upati hor s vyhledem do udoli Glen of the Downs, na zbytky romanskeho kostela a modro-modre more. Vsude okolo kvetl zlute ker, co vypadal jako jalovec, ale nebyl to jalovec. Venku vonelo jaro a vevnitr hral z desek jeden kytarista za druhym. Baja usnula a ja se s Eoinem picla tak, ze ani nevim, co se mi zdalo.
Wicklow National Park
V sobotu jsme se vykotulali ven priblizne v poledne. A abychom dohnali ranni lenost, vyslapli jsme si na 3 kopce okolo Lake Guinness. Ma tmave hnedou barvu, stejnou jako mokrady okolo a plazicku se smetanovym piskem. A v podzemi tam leprikoni vyrabi slavny mok rodiny Guinnessu, ktery muzete hned pit z vytekajici ricky. Irska mile je tu dlouha rekordni 2 kilometry. Kdysi pry bylo cele Irsko zalesnene. Stromy vsak padly za vlast na lode a teplo. I prestoze okolo je dnes hole nic, jen srnky a seschly vres, tak tam amici tocili kde co. (Statecne srdce, Excalibur, Kral Artus, Tudorovci, Hrabe monte Christo, PS: Miluji te atd.) Vzdusna a drsne krasna krajina. Fucelo o dusu. Wicklow je pry zahrada Irska. Nekonecna.
Byl to ocistny a pruzracny den. Dekuju!
Baja nam doma uvarila tak uzasnou veceri, ze po te by chtel vstavat z mrtvych uplne kazdy. A Guinnessu jsme vypili tolik, ze nam nestacily zasoby. Debata se stacela na historii a hudbu, cokoladu a nadobi. Kdybych si to vsecko pamatovala, tak ty Eoinovy historky nikdy nezapomenu. A s tim likerem jsme taky znacne pohli.
V nedeli rano jsem s hlavobolem a oveckama meditovala kousek od kostelika. Snidane volne presla v obed v houpaci siti a az kdyz se odpoledne zatahovalo museli jsme se s Eoinem rozloucit. Vrely a otevreny clovek s ohromnym pochopenim i srdcem. Nekdy je tezke prestat dekovat.
Glendalough
Bylo nam zima, kdyz jsme stopovaly do Glendalough. Do malebneho udoli dvou jezer a klasterem z 6. stoleti. Postavil ho tu tehdy knez Sv. Kevin (z Glendalough) jako utociste pred najezdy Vikingu. Hory modelovane ledovcem se ostre zdvihaly k destovym mrakum. A jakoby jen tak mimochodem pripominaly, jak nesmirna muze byt priroda i vira.
Turisti a poutnici se rojili okolo kulate veze bez vchodu, motali mezi hroby a Baji se navalovalo.
Nastesti se z toho ale v autobusu zpatky do Dublinu vyspala a jeste jsme zvladly cely nas vylet zavrsit par Guinnesama v baru u vsech irskych spisovstelu. A ten kytarista hral zive tak dokonale, ze pisnicku 'Summer in Dublin' si zpivam dotedka. A urcite jeste dlouho budu.
Baru dekuju za spolecnou cestu! Uz ted se tesim na priste...
(Fotky budou se zpozdenim.)
