Vedla tam jen úzká dlážděná cestička skrz křoví. V čele Standa a jako poslední grupu strážil Pavel D. Bylo čerstvě po dešti, z listů plakaly kapky vody a voňelo jaro. Vylezli jsme jak polární výprava z pralesa na prostranství, kde čekala helikoptéra. Tak tak jsme se všichni vlezli dovnitr a mně se poštěstilo sedět hned těsne za pilotem. Šikovný chlap tmavé pleti v bílé košili. Něco pomačkal a za ohromného rachotu se roztočily vrtule.
"Hi, how are you? Thanks for waiting." Dávam se nesměle do řeči.
"Sure, no problem." A pohne pákou, až mi z toho začalo pískat v uších.
NÉÉÉE - pískání v uších se přetransformovalo v budík.
Realita? - Chci zpátky!
Vrazím si kartáček až za sedmičky, Radka by měla radost, navleču 5 vrstev, páč tu je už podzim, a frčím na kole na 15 h v kuse vydělávat dolary.
Já ale chci zpátky do toho snu! Jsme se ledvá vznesli...
Jako děcka jsme si hrávali na indiány a bojovali na kopkách sena u babičky v hájku. Mamka nám ušila lněné košile a my číhali, až se bude škubat slépka, aby bylo peří na čelenku. Snila jsem o westernu podle Vinnetoua. Urostlí kovbojové v červené košili zachraňují spanilé blondýny i plavovlásky. Pravý indián se pozná podle toho, jak svižně šplhá po skalách a záporák má vždycky černé boty, černý klobout, černou vestu a černou zálibu v kopání ropy uprostřed panenské přírody. Nebozí indiáni ji ale stráží a jsou se zemí i Zemí jedno tělo a duše. (A nedávno mi to vykradli v Avatarovi...)
Taky jsem napsala pokračování pohádky Lotrando a Zubejda, a vysnila si, jak budu přihlížet natáčení. Ale panu Svěrákovi jsem to tehdy neposlala, bylo jich ve Zlatých stránkách strašně moc...
A chtěla jsem být druhá Kateřina Neumannová. protože běžky byl asi jediný sport, ve kterém jsem byla lepší než brácha. Ale trénujte si, když bydlíte na Jižní Moravě, kde sněží průměrně 5 dnů v roce. Tam se dá jezdit akorát tak na kole.
V 15 jsem si představovala, jak přebuduju zchátralý veselský zámek. Že z něho udělám uměleckou školu. Ale ne žádnou obyčejnou hudebku, spíš takový gympl s rozšířenou uměleckou výukou, hudby, malby a kulturních dějin. Krokovala jsem okolo, počítala okna a nasísala dovnitř, abych aspoň přibližně obhlédla velikosti místností. Dodnes mám někde schované plány, co jsem si rýsovala na čtverečkovaný papír a přesně vám ukážu, kde bude bazén.
V angličtině jsem vypotila slohovku o 500 slovech, že za 10 let budu žít v Gruzii na úpatí Kavkazu, budu mít vlastní kozu a helikoptéru a budu vodit turisty na krásná místa a zvelebovat region. Budu si užívat hory v zimě v létě a lýtka budu mít z toho běhání do kopce namakanější než Angelina Jolie.
Když jsem ležela v nemocnici, do detailů jsem promyslela projekt na barevné vymalování všech stropů. Kdo má furt hledět na ty zářivky?
A to jsme teprve na začátku mých přání a snů.
Noční můry přišly až poději, nikoli však s neúspěchy, ale ze (z)klamání v naší společnosti.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdysi mi někdo řekl, že jestli na TO nepřijdu do určitého věku, tak už nikdy.
Už je mi tolik a musím se přiznat, že nevím.
Počítá se, že jsem vyřešila, proč kanadská mužská populace houfně plešatí od útlého věku? Nebo že umím krájet cibuli čtyřmi způsoby?
Veselský zámek mám na ploše, bežky doma, kozí mléko mi nechutná, v 1 600 m n. m. nerostou jahody a kovboj mi odjel. Prodávám Snickersky a v USA stáčeného Heineckena. A i Harry Potter už skončil!
Je mi jen tolik a celý den se těším, až večer usnu.
Jenže - ten zámek mi nedá spát! A nejen on, pořád mám v plánu napsat divadelní hru s Duchym, skočit bungee ze Sochy Svobody, cestovat s Doctorem Who, oběhnout Aralské jezero, sbalit toho pilota a posedět na Šenku...
A to jsme stále na začátku mých přání a snů.
Ne že bych věděla, co přesně v životě chci, přece jen jsem ženského pohlaví, ale už jsem toho načetla dost, abych to uměla parafrázovat. Tedy - fakt nevím.
Reality se ptáme Proč? A o snech si myslíme Proč ne?
Tak jsem dala výpověď, protože sny o Snickerskách upřímně nechci. Úplně stačí, že se mi na ně někdy sbíhají sliny.
