Nepal nepapal I.

"Chces-li dosahnout osviceni, musis udelat pravy opak." Opakuju si hlasku ze serialu Kung Fu: Legenda pokracuje a snazim se usnout. Vsechno nasvedcuje tomu, ze uz je noc. V kabine letadla zari jen nouzovy vychod, letusky dokmitaly a Ital vpravo pochrupuje. Jen ja hypnotizuju presku batohu, co trci z prihradky nade mnou. Takze kdyz se ted uplne proberu, tak pak zaberu?

Halabala proklikam nabidku filmu a vytahnu pruvodce. V posledni sms Market psala, ze me na letisti cekat nebudou a ze se mam pripravit na kulturni sok. Tak jsem si zodpovedne nalistovala prijezd do Kathmandu a v ten moment usnula v poloze 'slintame na spolucestujici'.

A ze to byl sok. Kdyz mi tmavovlasy mladik podal cerstve vyblejsknutou fotku, lekla jsem se vlastniho vzezreni. Jestli tohle prilepim na vizovy formular, tak na me zavolaji ochranku. Vypadam jak fetak po srazce s nakladakem. Nasadila jsem svuj nejsvezejsi usmev a muzi  za pultem podala dokumenty. Nedbale si me zmeril, jakoby mimochodem zeptal, co v Nepalu pohledavam, a vlepil mi razitko nekde nad rude zornicky.

Na jezdicim pasu jsem sebrala prvni cervenou krosnu a ani ne za 2 hodiny jsem se mohla vydat do viru velkomesta, prachu a jineho bordelu.

Drobni Nepalci se hemzili okolo malatnych navonenych turistu jak mravenci po lizatku. Daleko za hranici nami preferovaneho osobniho prostoru se nutili do sluzby, kriceli hesla o pratelstvi a batohy do taxiku strkali i s majitelem. A na me prece jenom cekala Marki! Spasa a objeti!

Taxik se kodrcal na hotel pres staveniste a smetiste hlavniho mesta. Vsechny pojizdne dopravni prostredky okolo troubily jeden pres druheho. Zdanlivy chaos pripominal bunecne procesy. Neexistuje tu nic jako prednost v jizde. Vsichni  ucastnici provozu se minou jen o vlasek a zacpa vznikne pouze tam, kde dopravu ridi policie.

Kristy, dalsi clenka nasi vypravy, uz skoro spala, kdyz jsme prijely. Moc jsme si toho na uvitanou nerekly. Holky priltely o den driv a mely za sebou narocny program po pamatkach a klasterech. 

Bylo horko. Zamotala jsem se do prosteradla a zase mi neslo usnout, tentokrat vzrusenim. Tim motem se neda ridit. Vzdyt uz zitra jedem do hor! Do Himalaji - na Annapurnu - na vlastni oci!

(A taky ty modlitebni zvonecky by nekdy mohli vypnout...)

Kdyz jsem druhy den

rano polykala k snidani palacinku, pripadala jsem si jako v Cestomanii. Nevericne jsem si prohlizela naseho pruvodce.

Protoze jsme 3 holky, 3 radoby zodpovedne holky a zadna z nas nikdy nebyla v Asii, sjednaly jsme si na trek do hor pruvodce. To je poprve v zivote, co mam osobniho pruvodce. Nemyslim pani s destnikem, co vi, ze ktereho okna Prazskeho hradu vypadla defenestrace. Ani osamely vytisk Lonely Planet na nocnim stolku. Ale nekoho, kdo nas povede dzungli a vodopady, snehem i vetrem. Meziclanek mezi nasim a mistnim svetem... Indiana Jones. Zasnila jsem se. 

Co oni tu do tech palacinek davaji? Banan?

Dovolena v Nepalu mi vubec pripada jako splneny sen.

Pan pruvodce se jmenoval Ganez. Vypadal v klidu. Zustal v klidu i po ceste na autobusak, kdyz mel taxik defekt. I kdyz nam ujel prvni autobus, a pak behem 7 hodinove jizdy precpanym lokalnim minibusem z roku raz dva, max 3. Rozvykladal se o elektrarnach (ty vodni, nove vystavovane patri vlade), castych vypadcich proudu (denne, muzeme potvrdit), rodine (stryc dela elektrikare Maoistum a furt mu telefonuje), domove (berou energii z Ciny, je to spolehlivejsi a levnejsi) a horach (casto uplne bez proudu). Vypadal na 40, ale tvrdil, ze mu je jen 29. Mozna nekecal. Podle statistik Nepalci umiraji v 58.

Sladka vune subtropu se mi prilepila na patro a rozhrkana vyhlidkova jizda menila panoramata. Jen kousek za mestem byla i asfaltka. Cihlarny z Kathmandskeho udoli prerostly palmy. Ryzova policka se krcila mezi svahy. Jen toho prachu a vyfuku neubylo. Pesi s taskou na hlave krizovali cestu. Motorkari troubili na vsechny strany a na opice. Muzi kopali kanalizaci zasadne bosky. Vysnorene starenky v nusich nosily rucne nalamane kameni. Zeny v nazehlenem sari praly u cesty a zbyla vetsina obyvatel posedavala kde se dalo a hledela okolo. 

Vubec se nedivim, ze meditace ma koreny prave tady. Sedet a hledet tu je na dennim poradku. Nase civilizace je az zbytecne moc organizovana.

 

Samotne nepalske narodni jidlo Dal Bhat je oslavou zmatku. Ryze, cocka, lusky s listy, bramobory, kari a cili se povalovalo po taliri. Zato momo (plnene tasticky ala cinske knedliky, neco jako ravioly) bylo vzdy naskladano do uhledneho kruhu. Mistni to vsechno jednou rukou shrnuli na hromadu a nasledne do ust. Nam nastesit dali lzicky. Pote, co jsem vsak videla kuchyni (ohniste na hline) a zpusob pripravy (jedine, na co pani holyma rukama nesahla byla vrela voda), tezko rict, jestli ty neco spasi.

 

Vecer, v Besisahar, jsme vsechno statisticky vyhodnotily na hladine spolehlivosti dvou piv: "Mila Mami, zatim jim uplne vsecko a jeste jsem se z toho neposrala. Pusu."

Treti den

jsme presedlali na dzip. Uplne novy dzip! Nejaky ministr testoval, kam az dojede. Nacez zpusobil rozruch na mistni policii, protoze jsme jeli dal nez bylo dovoleno. Na strechu jsme pribrali 5 nosicu (to je taky zakazane, navic tam uz bylo navazanych asi 8 matraci) a krosili jsme to nahoru kamenolomem. I bagry jsme predjizdeli.

Podusene ve vlastni stave a naklepane jak nedelni rizek nas v utery v poledne vyklopili v malebne vesnicce Jagat (1 300 m). Dal uz jsme sli pesky. Konecne! Podel hlubokeho kanonu ricky Marsyangdi Nagi se nam pomalu oteviraly vyhledy vpravo i vlevo.

Ty vole, Himalaje!

 

Zirala jsem na vodopady v mracich, scena lepsi jak z Avatara. 

A ja ne a ne se prepnout ze zapadackeho modu. Myslenky a starosti se v hlave predhanely, ktera me driv napadne. Bzucely okolo. Je to mozne, ze jsem vazne tady? Stipnete me!

Zzzz... Plesk. Hajzl! Odcvrknku si z predlokti komara.

Definitvne sen, prani se tu plni na pockani!

Tu noc jsme spaly v tibetskem hotelu. Daly jsme si tibetsky caj (jemne korenena cajova polevka, chutnala jen mne), tibetsky chleba (neco mezi langosem a koblihou), mistni ryzove "vino" (jakasi naredena slivovica, nic moc) a hasis z kopce za vodopadem (dobry).
Zatimco okolo buracely dozvuky obdobi destu, az se terasa naklanela, my jsme si plnymi dousky uzivali stav preletu nad nahorni plosinou, pilotoval Ganez, nas pruvodce. Kristy chtela pristavat o 2 patra niz na hromade odpadku a me nekdo zamkl ve sprse. Nastesti jsme ten nadpozemsky stav zavcasu uzemnili cokoladou (svycarskou).

Dalsi dny

se rutina ustalila na chuzi do kopce. Lide tudy chodili tak dlouho, az tu vystaveli kamenne schody. Nic podobneho dalnici na Dumbier, ale poradny, staletimi proslapany vapenec, prorostly rododendronem a hnojeny od oslu. Stezka jak ze hry Tomb Rider se klikatila mezi balvany, sesuvy a potoky. Pralesove intermezzo mezi tygrem a zapomenutou svatyni. Mely bysme akorat zapracovat na tom hekani.
Krajina se maskovala pozdzimnim make-upem a cim dal vys ji kamenela tvar. Sem tam jsme presli most, zastavili na obed, na vodu, na vyhledy, na foceni vyhledu, na pokec a na vybuch.

To bylo kousek pred dedinkou Tal. Vojaci v modrem nas zastavili pod previsem. Uz tam cekal dobry autobus turistu a 3 karavany oslu. Zpocena az pod kratasy jsem svalila krosnu na nejaky sutrak a hledela, kam vsichni ukazovali. Nechapu kam, videt nebylo nic. Na protejsim brehu se jen line projizdel bagr. Staveli tam novou silnici, hned pod elektrickymi sloupy. Elektriku do tohohle udoli zavedli teprve pred 5 lety. Pry jedina dobra vec, o kterou se zaslouzila stavajici vlada. Lidi jsou z ni rozpaciti, polovina jich chce zpatky monarchii a ta druha klid a trochu ryze. Do politiky jdou jen vzdelanci, co byli na Erasmu, protoze ti se na zapade naucili, jak poradne hrabat do vlastni kapsy. 

A pak to buchlo, a zas. Nekde za stromy se zvedl oblak prachu. Ovenu vystrelu doplnil sesuv pudy a kameni. A slo se dal, krok za krokem, vesmes nahoru.

Ganez

pry nepalsky znamena chobot. Akorat ten nas Ganez je pekny ocas.

Prvni byl az nadpozemsky usluzny. Market chtel nosit spacak a chlubil se, ze ma syna na Slovensku. 

Kdyz jsme mu naznacily, ze my ho nebereme jako sluhu a na dukaz pratelstvi, jsme si s nim zahrali pexeso, hned jsme byli nejlepsi kamaradi. Marketin spacak si pribalil ke svym - no - vecem na dne batohu. A povykladal nam cely svuj zivotni pribeh (rozvedeny, dcera, vojak, nosic, pruvodce). A ten syn vlastne zije v Dublinu.

Kdyz jsme mu jednou vecer, v Pisangu, namisto pexesa prozradily, ze jsme neprijely do Nepalu kvuli nemu a ze bychom rady mely i nejaky cas samy pro sebe = bez nej, upadly jsme v nemilost. Navic bychom chtely zitra jit tu narocnejsi trasu s prudkym stoupanim a klesanim... A prestal s nama komunikovat.

Na druhy den se objevil pul hodiny po avizovanem odchodu se silnymi priznaky kocoviny. Na Marketin spacak se ani nepodival a mlcky se vydal podel potoka. Do kopce se coural posledni, plival a chrchlal. A vubec vypadal, ze mu pobyt na cerstvem vzduchu nesvedci. Po zbytek vypravy se vzajemna interakce ustalila na rezignovane toleranci.
 

Aklimatizacni den v Manangu

pripadl na nedeli. Ganez se nam vyhybal jak hipik kadernikovi. Holky vyrazily na vylet po okoli a ja zustala sama s ovazanyma nohama v potoce. Ani ne tyden v pohorkach a otekly mi oba kotniky. Hlavu jsem mela plnou neurcitych obav, k svacine susene jaci maso a rozhodil se mi sandal. Jesteze hory okolo strazili radost na zemi, byla bych jeste protivnejsi. A to se stacilo pouze rozhlednout a - a zas mi neslo uverit, ze jsem tady! Nadhera... 

To uz je na hranici schizofrenie. Nebo je to priznak vyskove nemoci? Prece jen uz jsme vys nez 3 000 m. 
Hruza, jeden den sedim na zadku a uz na me leze hypochondrie... Blbe kotniky! Raci jsem se rychle dala do psani pohledu. (Kdyz jsem ale videla pana postaka s pytlem od brambor, jak se pohupuje na osliku, nevim, jestli nekomu prisel.)

 

"Tilicho Tal

je nejvyse polozene jezero na svete (4 910 m)." Pise pruvodce.

"Jde se tam 2 dny." Doplnil nas pruvodce.

 

Den volna vsem prospel. Holky dostaly pozehnani od svateho muze, co zil na kopci (4000 m) nad dedinou. Kvetly mu v zahradce pivonky. Marki prestalo bolet rameno. Ganez se poradne opil i vyspal. A mne ty slivovicove zabaly jaks-taks zabraly, takze mi chuze do kopce temer nevadila.

Putovaly jsme od slunneho rozbresku smerem k ledove stene hory Tilicho. Visute mosty byly po ceste 2, cyprisovych keru min a min a prudkych srazu vic. Vzduch tu byl tak cerstvy a svezi, ze i kdyby vsechny praci prasky denne vetraly, tak ho nedozenou. Bralo mi to dech a Marki se z toho motala hlava. A tech orlu!

No ale samotne jezero!

Ten, co psal toho pruvodce, tam urcite nebyl. Jinak by nevypotil tak nudny popis. Jezero Tilicho je to nejkrasnejsi, co muzete okolo Annapurny videt. Oslnujici, skvostne, nadherne ...  jsou slaba synonyma.

Dobrou pul hodinu jsme vsichni 4 jen strnule zvykali svacinu. Ne proto ze vystup sem byl narocnejsi nez Dolomitanmann: ostra kosa + prevyseni 1000 m/3 km = 2 hodiny (tak jo, trosku nas to vycerpalo, priznavam) My ale mlcky zasli, jak se mraky zrcadlily na hladine. Tezko rict, zda byla blankytnejsi obloha nebo jezero. Honosny ledovec ramoval scenu, jemne vlnky si hraly se snehovym zavojem a modlitebni vlajecky na sloupu opodal jakoby dekovaly, ze jsme taky prisli. Jeste celou cestu dolu jsem byla ohromena.

Unavene a vymrzle jsme ten vecer sedely uprostred jidelny plne prislusniku vyoleneho naroda. Ani konvice vreleho zazvoroveho caje s medem nemohla vyrovnat miru jejich chladne arogance.

Nastesti naproti nam sedeli 3 sexi Kanadani...

"Jo, dneska ty vyhledy stoji za to..."

 

 

Jestli byl vcerejsek nejlepsi den nasi cesty, tak streda byla pro me pravy opak. A to zacala tak nevinne - do rana nasnezilo! Kazdy kamen dychal, vyhledy skemraly o dalsi a dalsi fotku i Ganez s nami prohodil par vlidnych slov. Ale ja trpela pri chuzi z kopce. Trek k jezeru Tilicho byla odbocka a vse, co jsme za posledni 2 dny nastoupali, jsme museli poctive sejit. Kotniky moje kricely, ze to chcou vzdat. A z neznameho duvodu jsem si na zada pribrala i nejruznejsi smutky typu: ON nepise a doma v UK na me nikdo neceka...

Po 6 hodinach narocneho terenu jsme zastavili na obed v Yak Kharka (4 018 m). Zula jsem si boty. Stastna, ze sedim, jsem se zkroutila na drevene lavici a zhroutila vycerpanim.

Pokracovani
Fotky

Nepal nepapal II.

(Prvni cast)

Streda byla smolny den, pro vsechny. Ja jsem brecela jak jednorozec. Nastesti mi holky duchapritomne vnutily twixku. Teda myslim, bylo mi to jedno. Vyskova nemoc, nevyskova nemoc - spolykala jsem maximalni povolene mnozstvi ibalginu a ataralginu dohromady a rypala se vidlickou v lazanich. Nechtela jsem to vzdat, ale uplne jsem se odevzdala dane situaci. Konecne mi doslo, ze jsem uprostred Himalaji a ze videt a pocitit majestatni strechu sveta neni zadarmo. Ze vybava ani fyzicky trenink nejsou vsechno. Ze velehory musim respektovat a pokorne prijmout jejich drsnou krasu i hrozbu. A ze nemuzu jit sama proti sobe.

Ganez panikaril a chtel volat vrtulnik. Kristy ho utesovala, ze se z toho pry vyspim, ze si jen potrebuju odpocinout. Na chvili se uklidnil, nez zjistil, ze se v planovani prepocital, protoze uz tu nebyly zadne volne hotely. Bezel az do vedlejsi vesnice a zpatky s nadeji, ze bychom mohli spat aspon nekde v kuchyni na zemi.

Nakonec neco sehnal az na uplnem konci osady Ledar (4 200 m). Nekolikadenni sliby o teple sprse vzaly za sve, kdyz nas zavedl do kamrliku v polorozpadle stodulce. Hygienickou krizi jsme resily suchym samponem, vlhcenyma ubrouskama a primerenou davkou slivovice. Do spacaku jsme navlekly o vrstvu az 3 vic (a to holky uz od 2 000 spi v rukavicich) a doufaly, ze se ten slameny strop do rana nezriti.
Vyhnalo me to v noci do prirody a kdybych se nebala, ze me rano budou muset zmrzlou odsekavat s gatama v rukach, tak se tam kocham pohledem na hvezdnou oblohu jeste dnes. Neuveritelne, miliony. Byla jsem stastna, ze jsem tam, s holym zadkem...

 

"Prosim te,

vzdyt ho tu ma kazdy, teda krom Cechu." Konstatovala Kristy argumenty a plivla zubni pastu do kopriv. "Musis sama vedet, jak na tom jsi. Zapomen na hrdost. Nebo chces letet vrtulnikem?"

Resila jsem dilema, zda si zaplatit ci nezaplatit nosice.

Jo, vrtulnikem bych letet chtela, ale nemusi to byt tady. Ulevit noham a podporit mistni infrastrukturu? Mam dat nekomu dalsimu praci? Par dolaru navic me nezabije. Uz tak jsme za raritu, ze sice mame pruvodce, ale vsechno si neseme samy. Vetsinou je to naopak. Vlastni nosic? Nejsem si jista, jestli to je nebo neni pod mou uroven. Chapu vsechny, co sem jedou s omezenym rozpoctem, a i tak se citi nesvi, protoze porad vydelavaji vic nez mistni obyvatele. Nejde o penize, prece jenom vydelavam v Anglii. Ale ja to chci cele prejit po svych a natezko.
Preformulovala jsem tedy otaku: Zvladnu to?

Nevim. Ale minimalne do dalsi vesnice to chci jeste zkusit.
Navzdory varovani vsech pruvodcu a informacnich letaku o vyskove nemoci jsem se nadopovala analgetiky, oba kotniky nalozila do Voltarenu se slivovici a zateplila dvema pary tlustych ponozek.

Potkaly jsme Kanadany, pry jdou taky do High Campu! Vzdycky se najde dalsi duvod, proc jit dal.

 

A slo to.

Byla jsem sice nejpomalejsi z nasi druziny, ale porad rychlejsi nez zbyle zastupy turistu. Se jim tu premnozili. Jedini, kdo nam stacil (nebo my spis stacily jim) byli 3 mladi Francouzi. A jedini, na ktere jsme urcite nemely, byli jiz zmineni Kanadani. I kdyz Kristy by jim mozna natrhla rekord. Domorodi nosici ji zacali prezdivat 'Kralovna hor'. Suverene je predbihala i kdyz sla predepsanym krokem 'co nona nohu mine', a to s sebou tahla i ucebnice francouzstiny. Kdo vi, jestli si vubec vsimla, ze v 5 000 metrech nad morem uz je fakt ridky vzduch. I vajicka tu uvari o minutu driv.

 

Osobne jsem s kyslikem bojovala.

Celou noc v High Campu (4 925 m) jsem si pocitala dech. 4, 4, 8. nadech, podrzet, vydech. Stary astmatik. Kde mam to dychatko? Kurevska zima! Nechtelo se mi vylezt z peroveho spacaku. Dychala jsem melce a zrychlene jak parni stroj na uteku a srdce mi busilo jak pred zkouskou z kartografie. Vubec jsem se nemohla zklidnit na uroven spanku. Funela jsem do satku a i tak jsem holky budila.

Jesteze jsme vstavaly brzo, ve 4. Navlekly jsme si kazda 8 vrstev obleceni, ranni nevolnost zaplacly snidani a s celovkama vyrazily na kopec. Svetla pochodujicich se vlnila pod temnou oblohou. Rozespala jsem nasledovala pruvod jako Theseus Ariadninu nit. Tsampa porridge se mi prevaloval v zaludku, kotniky zamrzly a dech jsem prohrala. Nemohla jsem se napit, zamrzla i voda v termosce. 
Do nejvyssiho bodu treku okolo Annapurny sel kazdy sam za sebe. 
Nadech stridal vydech. Tak moc jsem se soustredila na kazdy krok, ze jsem si malem nevsimla, ze svita. Slunce se jemne rozlilo na panoramata a hralo do zad.
Novy den, nova nadeje.

 

A byli jsme tam. Nahore! Sedlo Thorung Phedi, 5 416 m. Vyhled na bohy!

 

Kdyz jsme tehoz dne v poledne sesli az do mestecka Muktinath (3 760 m) ulice pro me byly cizi dzungle. Zrazu bylo teplo na kratasy a snih jen na vrcholcich hor. Pripadala jsem si, ze na nas musi kazdy poznat, co jsme to prave slezli. Minimalne podle zapachu. Ze tenhle vylet se nam podepsal na cele, dusi i kotnicich. Ze Himalaje uz pro me nejsou jen synonymem vecneho snu a snehu.

Protoze treba potom v Jomsonu (2861 m) bylo az poustni sucho. Domy mely jinou architekturu a na strechach stohy suseneho dreva. Voda a vitr z udoli odnesl vsechny ziviny a chvilemi jsem mela pocit, ze dycham jenom prach. Bylo tu min jaku a ve sprse tepla voda. Lahoda. Uz jsem si myslela, jak jsem krasne opalena, a ona to byla spina.

Trek okolo Annapurny je v pruvodcich popisovany jako nejvice komercni z celeho Nepalu. Vyzniva to az hanlive. Ale slovo komercni zde nepravem popisuje vyspelost. Pomalu se tu buduje infrastruktruktura, ktera je u nas bezna. Silnice, kanalizace, chipsy a leky, pet lahve a internet. Kdo nam dal pravo nekde zakazovat pokrok? Vsechny vesnice si zatim zachovaly svuj raz i pres cokoladove croissanty. Chranena je zde nejen priroda okolo, ale i suverenita mistnich obyvatel. Pokud si myslime, ze nase civilizace je taka spatna, tak proc se do ni furt vracime? Utek z dosahu komunikacnich siti nemusi byt daleko, staci nechat doma mobil.

Mozna tu je vic turistu nez v Tatrach, ale porad je tu krasne.
A jablka maji bezkonkurencni!

Cela nesva jsem odplivala zubni pastu do umyvadla. Clovek si odvykne celkem rychle. Kdybych mela jen ty prostredky, co maji obyvatele Nepalu, co by pro me bylo dulezitejsi? Splachovaci zachod nebo telefon? Jde mi o vlastni pohodli nebo moznost rozvoje? S nablyskanym nejnovejsim modelem v ruce budu navic vypadat cool, dulezite i majetne!

Do Tatopani

(1 190 m) jsme prijeli autobusem. Behem jedineho dne se krajina z vetrem oslehanych velehor zmenila v subtropickou zahradu s dusnym letnim podtextem a komary. 

Jmeno vesnicky stisnene mezi velikamy se preklada jako horka voda. Protoze Himalaje jsou nejmladsi pohori na zemekouli, horkych pramenu je tu vic nez dir v cedniku. Nepal ma hned po Svycarsku nejvetsi zasobu vody. A rozhodne se ji tady nesetri. Volne dostupne vodovodni kohoutky jsou doslova v kazde zatacce. Zeny chodi vymydlene a nastrojene, az jsme se stydely. Myti a prani jsou tady samozrejmosti. Co bych ale zdejsi cistotne tradici vytkla je prostredi v bezprostredni blizkosti vodniho zdroje, v lepsim pripade jsou totiz okolo jen hromady odpadku. Slavne koupele v Tatopani jsme se neodvazily zkusit. Ta betonova vana (nebo zaklady od sklepa?) vypadala jako instantni kvasinkova infekce. A my mely pred sebou jeste jeden vyslap do hor.

Jeste bylo sero,

kdyz jsme opoustely nas pokoj u trenyrek. Po ceste se hnali pouze pasacci s oveckama. Je to tu veliky byznys. Jedna ovce za 16 000 rupii. A jen tak k snidani jsme si dali 2 000 metru prevyseni skrz dzungli. Sileny hic. To si zaslouzi dezert!

Po obede jsme si kazda doprala pudink a Ganez nam to dal pekne sezrat. Jidlo i bydleni jsme si totiz pro jistotu a vetsi pohodu platily predem. Taky jsme poradne preplatily, zrovna my 3 ze strachu o streva jime stridme a zdrave. Kristy dokonce kvuli zaludku par dni jedla jen suchou ryzi. Ganez si asi navykl na vyssi kapesne a protoze uz jsme davno prolomili ledy slusne konverzace, stezoval si na kde co. Pritom si myslim, ze s nama mel minimum starosti. Nevyzadovaly jsme caj o pate, smazene rizky ani skorici do horke cokolady. Nikdy jsme si nestezovaly na stav pokoje. Byly jsme vdecne, za kazdou strechu nad hlavou, i tamtu slamenou. My akorat chtely chodit do kopce a klidne od rana do vecera. A z toho mu extra dysko nekoukalo. Je to smutna stinna stranka charakteru mistnich. Pokud to vypada, ze prachy jen potecou, tak by se pretrhli. Ze je ale snadne dostavat penize ze soucitu, jsme je naucili my. Mala decka namisto pozdravu zebraji, ale my jsme ukojili nasi altruistickou potrebu.

Vyhlidka z kopce Poon Hill (3 193 m)

je tak velkolepa, ze se dostala nejen na seznam toho, co musite v Nepalu videt, ale i 50 nejkrasnejsich mist, co stoji za to navstivit jeste v tomhle zivote. Vychod slunce nad Annapurnou a Dhaulagiri, hned dve osvicene osmitisicovky, vam zmeni perspektivu. Nevlezou se na jednu panoramatickou fotku, ale jejich obrysy a barvy se obtisknou do pameti  jako virus reality do matrixu.

Impozantni tecka za 16 dny v horach.

Obesly jsme Annapurnu, bohyni hojnosti, v rekordnim case. Nekde jsme doslova pulily casy. Treba jsme 8 hodin (namisto 2 dnu) sly z kopce. Ze schodu, za trest. Nejen kotniky, ale i lytka me proklinala jeste tyden pote. Ach, ale bylo tam krasne... Ryze a zelen.

 

Vlastne mi nevadilo,

kdyz nas Ganez v Pokhare utekl. Z meho pohledu neprofesionalni, ale typicky nepalska reakce.
Bolave kotniky mi zacaly pripadat normalni a chuze bez pohorek pohodlna. I Kristy se pripojila se svym obinadlem. Zbyle dny jsme proflakaly po pamatkach a pomalu jsme prochodily tibetsky uprchlicky tabor a muzeum v Pokhare a chramy a svatyne v magickem historickem Bhaktapuru, byvalem hlavnim meste Nepalu. Dokoupily jsme darky a za zbytek rupii zasly na veceri.

 

Posledni den rano 

jsem holkam zamavala na cestou na letiste a sama se vydala objevovat Kathmandu. Kdekoli v Evrope bych z toho byla rozpacita, ale tady jsem se nebala. Nepal je domovem jak buddhismu tak hinduismu a vzajemna tolerance je zaklad pokoje a miru. My sice predstavujeme bohatstvi, ale vesmes jim nestojime za to rozhodit si karmu do dalsiho zivota.

 

Usmirena

s vlastnimi emocemi i klouby jsem vecer taky odjela na letiste. Ridic mi skladal komplimenty,  ze pry vypadam jako indicka modelka Anushka Sharma.

Sedla jsem si s knizkou a naplnena dusi Nepalu pokorne cekala na letadlo.
Coze to hlasili? Let do Abu Dhabi zruzeny? Zaostrila jsem na obrazovku s odlety. No fakt - Canceled. Nastal klasicky zmatek, priblizne za hodinu nas zastupci spolecnosti Etihad odveleli na autobus do hotelu, ze poletime az druhy den rano. Uz bylo pozde. Lide spali venku na ulici, na chodniku, na hromade odpadku a nas vezli do asi nejluxusnejsiho hotelu z cele zeme. Propastny paradox. Nachazel se v uzavrenem, vojaky strezenem, komplexu. Krome nas, spinavych vyletniku z Evropy a jednoho nastvaneho Americana, tam byli ubytovani pouze zazobani Cinani. Hledeli na nas navysost pohrdave. Kam ale poslali mistni, co leteli do Emiratu za praci, nevim. S tema jsme se potkali az druhy den ve fronte na imigracnim.

Asi zkouska klidnych nervu, v letadle jsem sedela vedle ukazkove nevrleho Nemce. Stezoval si snad uplne na vsechno, vcetne pruhlednosti okynka. Proc ten sem proboha vubec jel?

 

Chces-li dosahnout osviceni, musis udelat pravy opak.

Podekovala jsem mu za mily rozhovor a usnula v poloze 'slintame na spolucestujici'. 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Mila Marki a Kristy, dekuji vam za bajecne dobrodruzstvi!

Fotky

V Irsku mate zelenou, i kdyz sviti cervena

Zeleny ctvrtek a ja blbka si uvarim kure na paprice! Narychlo polykam oranzovo-narudle testoviny a snim o spenatu. Posledni vecere v Anglii, i tvaroh by tu jeden pohledal. Pak batoh, snad tam nekde mam i pas a letenku. Za ty roky uz to ani nekontroluju. Stejne vzdycky neco zapomenu. Nestiham a v modre bunde utikam pred rutinou na metro a do Irska!

Dublin

Sum v kabine jsem vnimala na pul ucha. Hlasili, ze budeme jeste chvilu krouzit, ze se pristani zpozdi. Venku uz byla davno tma a na me padla unava jak po krizove ceste. Presun z letadla do autobusu jsem zrejme prospala. Pry osum zastavek. Naivne jsem verila mlademu kudrnaci. A ani mi nebylo podezdrele, ze celou cestu nekomu do telefonu sproste nadaval, ze nevi, kde ma teda jako ehm vystoupit!

Autobus me vyplivl na krizovatce s lampou a ani nohou ani bezdomovcem. Dychlo na me primorske klima s primesi smogu. Bych si to centrum Dublinu mozna predstavovala i zivejsi. V sirsim meritku to ma obyvatel jak Praha. Baru jak Stodolni na sestou, jen zaviracka je vsude uz okolo pulnoci. A do uzemnich planu si tu davno protlacili zakon, ze zadna budova nesmi byt vyssi nez radnice. Nechal se tim inspirovat i Washington.

Nazdar Buh jsem se ulicemi vydala nekam a pak jinam. A pak zazrak! - taxik. Uvelebila jsem se na sedadle a s ulevou ridici precetla adresu hostelu.

'To nevim, kde je,' povida.

'Tady,' Ukazu prstem do vytiskleho planku.

'No ja ale nevim, kde to je.' Trva na svem.

Aha. 'Ale ja zas nevim, kde jsem ted.'

'Tady -' ukaze prstem do planku asi 2 kilometry od hostelu.

Chvili jsem premyslela, jestli si dela srandu. Ale kdyz ani nenastartoval...

Taxikar cislo 2 sice vedel, kam jedu, ale podle reci bych tipla, ze me tam snad ani nechtel dovezt. Reagoval ponekud nevrle na moje rady, kde odbocit. Jel uplne nesmyslne podel reky! Ja jak se jednou zorientuju v mape...

V hostelu jsem usnula malem i s batohem na zadech a se zvykackou za zuby. A raci ani nebudu popisovat, kde vsude jsem ji rano mela nalepenou.

Jitro bylo jasne a z okna vyhled na kostel. Zrovna jsem snidala trochu ztvrdlou scone, kdyz mi volala Baja ze priletela! Chvili jsme se nahanely po hlavni tride O' Connell St se spoustou soch a obrovskou jehlou, co v noci blikala. Ale to bylo shledani! Vrhly jsme se na sebe pred fast-foodem a hned zacaly delat turistky a vykladat si, jak se mame a fotit a bloudit.

Historii Dublinu psali uz Vikingove cca 1000 let zpatky a zanechali po sobe artefakty v muzeu. Pak to tu napadli Danove, pozdeji Normane a samozrejme Anglani. Po tisic let se Irove bourili za svou nezavislost, katolickou viru a hrdost se zelenym stestim. Hrdinne odboje tu pripominaji temer vsechny pamatky, pamatniky i hrad samotny. Nadvlady Spojeneho kralovstvi se zbavili az roku 1922. A zast vuci Anglii je v nich tak zakorenena, ze i kdyz bylo Irsko za druhe svetove valky oficialne neutralni, bojechtivi Irove se sami jednotlive nabizeli Hitlerovi, jen aby si mohli zastrelit par Anglicanu. Dneska uz je vzali na milost. Obchodni smlouvy jsou holt politicky stabilnejsi pakt.

Parky kvetly, postovni schranky se zelenaly. Oscar Wilde vyrustal v dome s bilou omitkou. Kavu pil cernou a s mlekem. A dvere a vrata jsou po celem Dublinu tak barevne, ze se proslavily i na pohlednicich.

Nadherny jarni den. Neprselo a fajn nam bylo.

Akorat na Velky patek tu je celodenni prohibice. Takze Guinnessa jsme si dat nemohly. Tak jsme se aspon postily, abychom snizily cestovni naklady. A taky modlily, aby nam Buh odpustil nejen ty susenky. A u reky Liffey, kousek od pamatniku obetem irskeho hladomoru, jsme to stocily k nadrazi a na vlak na jih do Greystones. Po ceste jsme obdivovaly zelene sedacky a skalanta panoramata okolo smaragdoveho ostrova.

A nez si nas tam na plazi vyzvedl CS friend Eoin a jeho dva psi, tak jsme hazely zabky do Irskeho more. Jen delfiny jsme nevidely. Skoda. Priste.

Greystones

U Eoina doma to bylo uplne jak doma. Domek na upati hor s vyhledem do udoli Glen of the Downs, na zbytky romanskeho kostela a modro-modre more. Vsude okolo kvetl zlute ker, co vypadal jako jalovec, ale nebyl to jalovec. Venku vonelo jaro a vevnitr hral z desek jeden kytarista za druhym. Baja usnula a ja se s Eoinem picla tak, ze ani nevim, co se mi zdalo.

Wicklow National Park

V sobotu jsme se vykotulali ven priblizne v poledne. A abychom dohnali ranni lenost, vyslapli jsme si na 3 kopce okolo Lake Guinness. Ma tmave hnedou barvu, stejnou jako mokrady okolo a plazicku se smetanovym piskem. A v podzemi tam leprikoni vyrabi slavny mok rodiny Guinnessu, ktery muzete hned pit z vytekajici ricky. Irska mile je tu dlouha rekordni 2 kilometry. Kdysi pry bylo cele Irsko zalesnene. Stromy vsak padly za vlast na lode a teplo. I prestoze okolo je dnes hole nic, jen srnky a seschly vres, tak tam amici tocili kde co. (Statecne srdce, Excalibur, Kral Artus, Tudorovci, Hrabe monte Christo, PS: Miluji te atd.) Vzdusna a drsne krasna krajina. Fucelo o dusu. Wicklow je pry zahrada Irska. Nekonecna.

Byl to ocistny a pruzracny den. Dekuju!

Baja nam doma uvarila tak uzasnou veceri, ze po te by chtel vstavat z mrtvych uplne kazdy. A Guinnessu jsme vypili tolik, ze nam nestacily zasoby. Debata se stacela na historii a hudbu, cokoladu a nadobi. Kdybych si to vsecko pamatovala, tak ty Eoinovy historky nikdy nezapomenu. A s tim likerem jsme taky znacne pohli.

V nedeli rano jsem s hlavobolem a oveckama meditovala kousek od kostelika. Snidane volne presla v obed v houpaci siti a az kdyz se odpoledne zatahovalo museli jsme se s Eoinem rozloucit. Vrely a otevreny clovek s ohromnym pochopenim i srdcem. Nekdy je tezke prestat dekovat.

Glendalough

Bylo nam zima, kdyz jsme stopovaly do Glendalough. Do malebneho udoli dvou jezer a klasterem z 6. stoleti. Postavil ho tu tehdy knez Sv. Kevin (z Glendalough) jako utociste pred najezdy Vikingu. Hory modelovane ledovcem se ostre zdvihaly k destovym mrakum. A jakoby jen tak mimochodem pripominaly, jak nesmirna muze byt priroda i vira.

Turisti a poutnici se rojili okolo kulate veze bez vchodu, motali mezi hroby a Baji se navalovalo.

Nastesti se z toho ale v autobusu zpatky do Dublinu vyspala a jeste jsme zvladly cely nas vylet zavrsit par Guinnesama v baru u vsech irskych spisovstelu. A ten kytarista hral zive tak dokonale, ze pisnicku 'Summer in Dublin' si zpivam dotedka. A urcite jeste dlouho budu.

Baru dekuju za spolecnou cestu! Uz ted se tesim na priste...

(Fotky budou se zpozdenim.)

Love Story and Fire

Desne dlouho jsem zapolila s automatem na jizdenky, az mi metro ujelo pred nosem. A pak jsem bezmyslenkovite sedla do prvniho, co prijelo jen proto, ze venku byla zima. A teprve az kdyz jsme se rozjeli, tak jsem od lidi okolo zjistovala, jestli ten vlak vubec jede do centra. Kluk naproti mi ze slusnosti vsechno odkyval a za oknem se pomalu smrakalo. Byla jsem ve svem zivlu. Potutelne jsem se usmivala a koroutila hlavou na vsechny strany. Vsude okolo neznamo a moje pozorovaci senzory to roztocily na plne obratky. Modre sedacky, sednouci krajina, pani s kocarkem, holka s klukem. A deda s caganem a obrovskym ruzovym kufrem se nemohl vymotat v ulicce. Vypadal komicky, jak z jineho sveta. Dosiroka jsem se rozesmala. A ze mi bylo trapne takhle okate se mu posmivat, odvratila jsem zrak jinam. Mozna mimodek, mozna osud, zavadila jsem pohledem o toho kluka naproti. Taky se smal. Pripojil nejaky komentar, az se pan sedici vedle neho rozrechtal na cely vlak. Ehm, taky jsem se usmala, ale vubec nevim co rikal. Sileny prizvuk. Rozpovidal se dal, a mluvil a ptal se. A ja nemela sajnu o cem. Super, nerozumim ani lidem v metru, a to bych tu mela pracovat! Smala jsem se vlastni naivite, co ja tu zase hledam? A dal jsem na toho kluka cenila jednicky. Asi si myslel, kdo vi jak neni vtipny a nez jsem vystoupila na hlavnim nadrazi, stihli jsme si vymenit cisla...

Celkem dobre skore, ne? Na to, ze jsem tu pul hodiny a nikomu nerozumim.

Ted jsem jen zvedava, jak preziju to skoleni.

Za 3 dny na Geordie shore jsem si jaks taks na ten prizvuk zvykla. Ale stejne me zahralo u srdce, kdyz me pak v Praze zblakal ridic autobusu. Vune domova a mesic do noveho zacatku. Tu praci v Newcastlu jsem vzala.

S borcem z metra /kryci jmeno Peter Newcastle/ jsem si pak cas od casu vymenila nejakou tu obecnou sms. Akorat jsem z nich vubec nedovedla vycist, co je vlastne zac. Doslo mi, ze krom toho, ze ma psanou anglictinu lepsi nez mluvenou, o nem ale lautr nic nevim. A ze jsem zhava to prozkoumat. Rozhodnuti se potkat padlo nekdy v prosinci. Navrhl veceri a ze pro me prijede. Fiha, rande!

Jsem si ani nemohla vybavit, jak vlastne vypadal. Je vubec starsi? Vetsi? Hezky?

Taky mate, holky, takove ty triky a finty o cem mluvit, co delat a nedelat na prvnim rande? No, ja ne. Jedine, co jsem kdy pochopila je, neukazat vsechno hned na zacatku. Budto nohy, nebo vystrih, nebo zadek, ale jen jedno z toho, aby mel nutkani premyslet nad priste. A kdyz by to vyjit nemelo, tak neni duvod mu toho ukazovat vic. Jenze to nas posouva k problemu satnik. A to je v mem pripade katastrofa hned od zacatku. Po roce v Kanade jsem si kufr zrovna nenapakovala sexy hadriky. Zachranil me sekac a dlouhe tricko s hlubokym vystrihem. Prsa sice nejsou moje silna stranka, ale stejne budu mit svetr. A zbytek uhraju na prirozeny sarm a cizi prizvuk. Tak.

Peter prijel a od prvni minuty me odzbrojil. 2m, kudrnata hlava a oci v barve bourkovych mraku. Uchvatil me znalostmi historie a architektury. A ty ramena! Ucaroval me sny o tom byt pilotem, ale protoze jeho vyska a vaha neodpovida bezpecnostnim parametrum sedadel, tak sel studovat jen nejakou elektrotechniku. Tu ale ze smutnych emocionalnich duvodu nedokoncil a vratil se domu k tomu, co delal od malicka - kadernika.

Kdybych aj mela nejake triky v rukavu, tak s nim bych je vubec nepotrebovala vytahovat. Otukavani probehlo jen protoze jsme oba znali spolecenskych konvenci. Smala jsem se celou dobu a jeste tak hodinu pote. Bylo to tam, vsechno... Az me to desilo.

Pak to bylo chvili nejiste, hned spontanni, romanticke, vasnive, dokonale... Jeli jsme na par vyletu, na veceri, probirali sve zivoty a sny. Ostrihal mi vlasy. Poznala jsem v nem dobreho cloveka, pritele, oporu i komika. Spetka arogance, roztekanosti a nejake ty nedoresene strachy. Ale nemuzu prece byt nekonecne vybirava, ne? Zminila jsem, jak uzasne hraje na kytaru a sklada? Ach! Fungovalo to mezi nama hned, moc rychle...

A v jednom soukromem momentu mi rekl, ze jsem prvni holka, se kterou by kdy chtel mit deti.

SOK! Tyvole! Prvni clovek, co me neshledava prehnane sebevedomou, svobodomyslnou a polosilenou. A dokonce chce investovat minimalne 1 spermii do rozmnozeni techto genu?? Me teda neni tezke dojmout, ale chapete, co tohle s holkou udela? Rozpustila jsem se. Poprve, asi tak od detstvi, kdy jsem si jednou ve vane vsimla, ze jsem jina nez bracha, jsem si pripadala jako Zena s velkym Z. Pry to nerika kazde. Verila jsem mu a po dlouhe dobe plne obav jsem akceptovala fakt, ze muzu byt s nekym stastna a chci nosit sukne!

To bylo ve stredu.

V patek se se mnou rozesel.

Nejprve do telefonu brebentil neco o nepripravenosti a o tom, jak chce byt vuci me fer. Polozila jsem mu to a 3x volal zpatky na pevnou linku. A kdyz jsme spolu konecne mluvili, podarilo se mi ho premluvit, aby prijel osobne. V hlave jsem si opakovala vety, jak to chapu, respektuju, jak si dame oddechovy cas si to promyslet atd. A i kdyz jsem tohle vsecko pres slzy a koktani zvladla vyslovit, nevim jestli me vubec poslouchal. Prijel rozhodnuty, ze dela spravnou vec. Prijel si dokazat, ze ma odvahu mi to rict do oci.

Ze jsem ho inspirovala jit a koncne neco v tom zivote delat. Dospet. Ze chce uskutecnit sve plany, ze ted ma duvod proc. Ze chce delat hudbu, ze o me uz napsal pisnicku. Ze jsem pro nej perfektni. Ze mi ale nemuze davat nadeje. Ze to musi udelat poradne, musi se me vzdat, musi to chcit sam. A dalsi hrde reci plne muzske jesitnosti, ale taky sobeckosti a klukovske zbrklosti.

Pak me objal, rekl, at zavru oci, a odesel. Odesel. Jen tak. Jako fakt -

Brecela jsem dlouho, kourila v kuchyni (ja vim, mami), usnula nekdy nad ranem, kourila venku, brecela v hospode, kourila u Jany. Normalne nekourim, ale chtela jsem dalsi duvod pro to citit se na dne. Nechtela jsem jist, tak jsem aspon neplytvala energii na vareni. Nechtela jsem jit behat, tak jsem aspon nenastydla v tomhle pocasi.

Nalady prichazely ve vlnach. Zachvaty place me prepadavaly na ulici, v obchode, v metru (no jo, mami). Az mi tam dalsi kluci davali cislo, aby me uklidnili. Jaka ironie! To je asi tak posledni vec, co bych si ted prala.

Jednu takovou slabou chvilku jsem mela v utery po praci. Sla jsem si pro potechu koupit cokoladu a nejake ty cigarety. Slupla jsem celou tabulku a zapalila odpadak pred obchodem v samem centru. Nerada zahazuju vajgly jen tak na ulici a uz mam od policie napomenuti za vytrznictvi. Ja bych asi fakt nemela kourit. Dyt to neumim ani tipnout! Dymilo to na pul ulice, aj par plamenu vyslehlo. Nejaky kluk to duchapritomne uhasil colou a jakasi tetka mi sproste nadavala. By me zajimalo, co tady ti lidi vyhazuji za bordel? Smrdela jsem jak spalene pneumatiky. Ale aspon jsem mela jistotu, ze mi nikdo nebude v metru nutit cislo...

Smala jsem se sama sobe.

Mela jsem chvile, kdy bych nejradsi vsechny chlapy za ty silacke kecy, a pak i ciny nakopala. Mela jsem chut udelat neco zoufaleho jako brecet mu na zaznamnik, nebo predstirat tehotenstvi... (Ano, vim, vrchol zoufalosti, des bes.) Ale porad ho chci respektovat jako cloveka svobodne vule. Na jednu stranu chapu, proc udelal, co udelal. Potreboval prostor pro to vyrust. A protoze je mlady a impulsivni jednal takhle detinsky.

Chci v nej verit, ze se treba najde, odpusti, ze mu neco dojde. A jestli ne? Tak me fakt nebyl hoden. A taky ta pisnicka musi stat za to!

Nechci ho zatracovat. Ale nemuzu a nechci doufat, ze mu to dojde driv nez mne.

Ze zivot je prilis kratky na to, stravit ho cekanim na par emocionalne vypjatych okamziku.

Zivot ma byt sranda, budu hrat ragby!

Mozna mi nikdo nikdy neda odpoved, proc nekdo zabiji neco, co je krasne a dokonale. Mozna jsme vsichni jen lide a delame chyby.

A mozna si nekdy ty chyby i uvedomime, odpustime...

Good luck, Peter, and grow up!

pH 2,0

2012

Milí přátelé a příznivci,

přeji Vám,

ať neztrácíte hlavu

a víte co a jak,

i když Vám bude šplouchat na kajak...

Mějte veselý celý rok a šťastné dny!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(a pro veliký úspech přidávám i minulé ročníky...)

2011

I kdyby to mělo jít z kopce,

tak ať je to hlavně "prdel"!

Přeji báječný rok 2011 a půvabné dny - napořád...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2010

ať už Vás v životě ZARAZÍ cokoli,

tak nepřestávejte být VESELÍ!

Mějte se pořád a nádherně!

Děkuju!

Vaše katka & barča pav