Nepal nepapal II.

(Prvni cast)

Streda byla smolny den, pro vsechny. Ja jsem brecela jak jednorozec. Nastesti mi holky duchapritomne vnutily twixku. Teda myslim, bylo mi to jedno. Vyskova nemoc, nevyskova nemoc - spolykala jsem maximalni povolene mnozstvi ibalginu a ataralginu dohromady a rypala se vidlickou v lazanich. Nechtela jsem to vzdat, ale uplne jsem se odevzdala dane situaci. Konecne mi doslo, ze jsem uprostred Himalaji a ze videt a pocitit majestatni strechu sveta neni zadarmo. Ze vybava ani fyzicky trenink nejsou vsechno. Ze velehory musim respektovat a pokorne prijmout jejich drsnou krasu i hrozbu. A ze nemuzu jit sama proti sobe.

Ganez panikaril a chtel volat vrtulnik. Kristy ho utesovala, ze se z toho pry vyspim, ze si jen potrebuju odpocinout. Na chvili se uklidnil, nez zjistil, ze se v planovani prepocital, protoze uz tu nebyly zadne volne hotely. Bezel az do vedlejsi vesnice a zpatky s nadeji, ze bychom mohli spat aspon nekde v kuchyni na zemi.

Nakonec neco sehnal az na uplnem konci osady Ledar (4 200 m). Nekolikadenni sliby o teple sprse vzaly za sve, kdyz nas zavedl do kamrliku v polorozpadle stodulce. Hygienickou krizi jsme resily suchym samponem, vlhcenyma ubrouskama a primerenou davkou slivovice. Do spacaku jsme navlekly o vrstvu az 3 vic (a to holky uz od 2 000 spi v rukavicich) a doufaly, ze se ten slameny strop do rana nezriti.
Vyhnalo me to v noci do prirody a kdybych se nebala, ze me rano budou muset zmrzlou odsekavat s gatama v rukach, tak se tam kocham pohledem na hvezdnou oblohu jeste dnes. Neuveritelne, miliony. Byla jsem stastna, ze jsem tam, s holym zadkem...

 

"Prosim te,

vzdyt ho tu ma kazdy, teda krom Cechu." Konstatovala Kristy argumenty a plivla zubni pastu do kopriv. "Musis sama vedet, jak na tom jsi. Zapomen na hrdost. Nebo chces letet vrtulnikem?"

Resila jsem dilema, zda si zaplatit ci nezaplatit nosice.

Jo, vrtulnikem bych letet chtela, ale nemusi to byt tady. Ulevit noham a podporit mistni infrastrukturu? Mam dat nekomu dalsimu praci? Par dolaru navic me nezabije. Uz tak jsme za raritu, ze sice mame pruvodce, ale vsechno si neseme samy. Vetsinou je to naopak. Vlastni nosic? Nejsem si jista, jestli to je nebo neni pod mou uroven. Chapu vsechny, co sem jedou s omezenym rozpoctem, a i tak se citi nesvi, protoze porad vydelavaji vic nez mistni obyvatele. Nejde o penize, prece jenom vydelavam v Anglii. Ale ja to chci cele prejit po svych a natezko.
Preformulovala jsem tedy otaku: Zvladnu to?

Nevim. Ale minimalne do dalsi vesnice to chci jeste zkusit.
Navzdory varovani vsech pruvodcu a informacnich letaku o vyskove nemoci jsem se nadopovala analgetiky, oba kotniky nalozila do Voltarenu se slivovici a zateplila dvema pary tlustych ponozek.

Potkaly jsme Kanadany, pry jdou taky do High Campu! Vzdycky se najde dalsi duvod, proc jit dal.

 

A slo to.

Byla jsem sice nejpomalejsi z nasi druziny, ale porad rychlejsi nez zbyle zastupy turistu. Se jim tu premnozili. Jedini, kdo nam stacil (nebo my spis stacily jim) byli 3 mladi Francouzi. A jedini, na ktere jsme urcite nemely, byli jiz zmineni Kanadani. I kdyz Kristy by jim mozna natrhla rekord. Domorodi nosici ji zacali prezdivat 'Kralovna hor'. Suverene je predbihala i kdyz sla predepsanym krokem 'co nona nohu mine', a to s sebou tahla i ucebnice francouzstiny. Kdo vi, jestli si vubec vsimla, ze v 5 000 metrech nad morem uz je fakt ridky vzduch. I vajicka tu uvari o minutu driv.

 

Osobne jsem s kyslikem bojovala.

Celou noc v High Campu (4 925 m) jsem si pocitala dech. 4, 4, 8. nadech, podrzet, vydech. Stary astmatik. Kde mam to dychatko? Kurevska zima! Nechtelo se mi vylezt z peroveho spacaku. Dychala jsem melce a zrychlene jak parni stroj na uteku a srdce mi busilo jak pred zkouskou z kartografie. Vubec jsem se nemohla zklidnit na uroven spanku. Funela jsem do satku a i tak jsem holky budila.

Jesteze jsme vstavaly brzo, ve 4. Navlekly jsme si kazda 8 vrstev obleceni, ranni nevolnost zaplacly snidani a s celovkama vyrazily na kopec. Svetla pochodujicich se vlnila pod temnou oblohou. Rozespala jsem nasledovala pruvod jako Theseus Ariadninu nit. Tsampa porridge se mi prevaloval v zaludku, kotniky zamrzly a dech jsem prohrala. Nemohla jsem se napit, zamrzla i voda v termosce. 
Do nejvyssiho bodu treku okolo Annapurny sel kazdy sam za sebe. 
Nadech stridal vydech. Tak moc jsem se soustredila na kazdy krok, ze jsem si malem nevsimla, ze svita. Slunce se jemne rozlilo na panoramata a hralo do zad.
Novy den, nova nadeje.

 

A byli jsme tam. Nahore! Sedlo Thorung Phedi, 5 416 m. Vyhled na bohy!

 

Kdyz jsme tehoz dne v poledne sesli az do mestecka Muktinath (3 760 m) ulice pro me byly cizi dzungle. Zrazu bylo teplo na kratasy a snih jen na vrcholcich hor. Pripadala jsem si, ze na nas musi kazdy poznat, co jsme to prave slezli. Minimalne podle zapachu. Ze tenhle vylet se nam podepsal na cele, dusi i kotnicich. Ze Himalaje uz pro me nejsou jen synonymem vecneho snu a snehu.

Protoze treba potom v Jomsonu (2861 m) bylo az poustni sucho. Domy mely jinou architekturu a na strechach stohy suseneho dreva. Voda a vitr z udoli odnesl vsechny ziviny a chvilemi jsem mela pocit, ze dycham jenom prach. Bylo tu min jaku a ve sprse tepla voda. Lahoda. Uz jsem si myslela, jak jsem krasne opalena, a ona to byla spina.

Trek okolo Annapurny je v pruvodcich popisovany jako nejvice komercni z celeho Nepalu. Vyzniva to az hanlive. Ale slovo komercni zde nepravem popisuje vyspelost. Pomalu se tu buduje infrastruktruktura, ktera je u nas bezna. Silnice, kanalizace, chipsy a leky, pet lahve a internet. Kdo nam dal pravo nekde zakazovat pokrok? Vsechny vesnice si zatim zachovaly svuj raz i pres cokoladove croissanty. Chranena je zde nejen priroda okolo, ale i suverenita mistnich obyvatel. Pokud si myslime, ze nase civilizace je taka spatna, tak proc se do ni furt vracime? Utek z dosahu komunikacnich siti nemusi byt daleko, staci nechat doma mobil.

Mozna tu je vic turistu nez v Tatrach, ale porad je tu krasne.
A jablka maji bezkonkurencni!

Cela nesva jsem odplivala zubni pastu do umyvadla. Clovek si odvykne celkem rychle. Kdybych mela jen ty prostredky, co maji obyvatele Nepalu, co by pro me bylo dulezitejsi? Splachovaci zachod nebo telefon? Jde mi o vlastni pohodli nebo moznost rozvoje? S nablyskanym nejnovejsim modelem v ruce budu navic vypadat cool, dulezite i majetne!

Do Tatopani

(1 190 m) jsme prijeli autobusem. Behem jedineho dne se krajina z vetrem oslehanych velehor zmenila v subtropickou zahradu s dusnym letnim podtextem a komary. 

Jmeno vesnicky stisnene mezi velikamy se preklada jako horka voda. Protoze Himalaje jsou nejmladsi pohori na zemekouli, horkych pramenu je tu vic nez dir v cedniku. Nepal ma hned po Svycarsku nejvetsi zasobu vody. A rozhodne se ji tady nesetri. Volne dostupne vodovodni kohoutky jsou doslova v kazde zatacce. Zeny chodi vymydlene a nastrojene, az jsme se stydely. Myti a prani jsou tady samozrejmosti. Co bych ale zdejsi cistotne tradici vytkla je prostredi v bezprostredni blizkosti vodniho zdroje, v lepsim pripade jsou totiz okolo jen hromady odpadku. Slavne koupele v Tatopani jsme se neodvazily zkusit. Ta betonova vana (nebo zaklady od sklepa?) vypadala jako instantni kvasinkova infekce. A my mely pred sebou jeste jeden vyslap do hor.

Jeste bylo sero,

kdyz jsme opoustely nas pokoj u trenyrek. Po ceste se hnali pouze pasacci s oveckama. Je to tu veliky byznys. Jedna ovce za 16 000 rupii. A jen tak k snidani jsme si dali 2 000 metru prevyseni skrz dzungli. Sileny hic. To si zaslouzi dezert!

Po obede jsme si kazda doprala pudink a Ganez nam to dal pekne sezrat. Jidlo i bydleni jsme si totiz pro jistotu a vetsi pohodu platily predem. Taky jsme poradne preplatily, zrovna my 3 ze strachu o streva jime stridme a zdrave. Kristy dokonce kvuli zaludku par dni jedla jen suchou ryzi. Ganez si asi navykl na vyssi kapesne a protoze uz jsme davno prolomili ledy slusne konverzace, stezoval si na kde co. Pritom si myslim, ze s nama mel minimum starosti. Nevyzadovaly jsme caj o pate, smazene rizky ani skorici do horke cokolady. Nikdy jsme si nestezovaly na stav pokoje. Byly jsme vdecne, za kazdou strechu nad hlavou, i tamtu slamenou. My akorat chtely chodit do kopce a klidne od rana do vecera. A z toho mu extra dysko nekoukalo. Je to smutna stinna stranka charakteru mistnich. Pokud to vypada, ze prachy jen potecou, tak by se pretrhli. Ze je ale snadne dostavat penize ze soucitu, jsme je naucili my. Mala decka namisto pozdravu zebraji, ale my jsme ukojili nasi altruistickou potrebu.

Vyhlidka z kopce Poon Hill (3 193 m)

je tak velkolepa, ze se dostala nejen na seznam toho, co musite v Nepalu videt, ale i 50 nejkrasnejsich mist, co stoji za to navstivit jeste v tomhle zivote. Vychod slunce nad Annapurnou a Dhaulagiri, hned dve osvicene osmitisicovky, vam zmeni perspektivu. Nevlezou se na jednu panoramatickou fotku, ale jejich obrysy a barvy se obtisknou do pameti  jako virus reality do matrixu.

Impozantni tecka za 16 dny v horach.

Obesly jsme Annapurnu, bohyni hojnosti, v rekordnim case. Nekde jsme doslova pulily casy. Treba jsme 8 hodin (namisto 2 dnu) sly z kopce. Ze schodu, za trest. Nejen kotniky, ale i lytka me proklinala jeste tyden pote. Ach, ale bylo tam krasne... Ryze a zelen.

 

Vlastne mi nevadilo,

kdyz nas Ganez v Pokhare utekl. Z meho pohledu neprofesionalni, ale typicky nepalska reakce.
Bolave kotniky mi zacaly pripadat normalni a chuze bez pohorek pohodlna. I Kristy se pripojila se svym obinadlem. Zbyle dny jsme proflakaly po pamatkach a pomalu jsme prochodily tibetsky uprchlicky tabor a muzeum v Pokhare a chramy a svatyne v magickem historickem Bhaktapuru, byvalem hlavnim meste Nepalu. Dokoupily jsme darky a za zbytek rupii zasly na veceri.

 

Posledni den rano 

jsem holkam zamavala na cestou na letiste a sama se vydala objevovat Kathmandu. Kdekoli v Evrope bych z toho byla rozpacita, ale tady jsem se nebala. Nepal je domovem jak buddhismu tak hinduismu a vzajemna tolerance je zaklad pokoje a miru. My sice predstavujeme bohatstvi, ale vesmes jim nestojime za to rozhodit si karmu do dalsiho zivota.

 

Usmirena

s vlastnimi emocemi i klouby jsem vecer taky odjela na letiste. Ridic mi skladal komplimenty,  ze pry vypadam jako indicka modelka Anushka Sharma.

Sedla jsem si s knizkou a naplnena dusi Nepalu pokorne cekala na letadlo.
Coze to hlasili? Let do Abu Dhabi zruzeny? Zaostrila jsem na obrazovku s odlety. No fakt - Canceled. Nastal klasicky zmatek, priblizne za hodinu nas zastupci spolecnosti Etihad odveleli na autobus do hotelu, ze poletime az druhy den rano. Uz bylo pozde. Lide spali venku na ulici, na chodniku, na hromade odpadku a nas vezli do asi nejluxusnejsiho hotelu z cele zeme. Propastny paradox. Nachazel se v uzavrenem, vojaky strezenem, komplexu. Krome nas, spinavych vyletniku z Evropy a jednoho nastvaneho Americana, tam byli ubytovani pouze zazobani Cinani. Hledeli na nas navysost pohrdave. Kam ale poslali mistni, co leteli do Emiratu za praci, nevim. S tema jsme se potkali az druhy den ve fronte na imigracnim.

Asi zkouska klidnych nervu, v letadle jsem sedela vedle ukazkove nevrleho Nemce. Stezoval si snad uplne na vsechno, vcetne pruhlednosti okynka. Proc ten sem proboha vubec jel?

 

Chces-li dosahnout osviceni, musis udelat pravy opak.

Podekovala jsem mu za mily rozhovor a usnula v poloze 'slintame na spolucestujici'. 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Mila Marki a Kristy, dekuji vam za bajecne dobrodruzstvi!

Fotky