Nevim, asi to stejně zmažu

psala jsem o přáních a chtěla jsem napsat o tom, jak tady (ne)utíkají dny...
jak ráno vstanu za "chladu" (v 7 ráno 25°) a jdu běhat, a pak zase usnu a nebo nevstanu a spim až do horka (v 8 ráno 30°, tak vstanu v 9, obleču (opravdu jsem nechtěla napsat přesleču) si pyžamo a jdu na snídani) a pak si celý den říkám, že jsem měla vstát, páč to flákání se u bazénu (pyžamo přesleču za plavky) není moje nejoblíbenějsi práce tady... Dny na lodi, na pláži či ve stínu, hodiny a hodiny šnorchlování, skákání z útesu, kajakování na moři, bouldering na útesech, lekce surfingu, noční koupání, flamengové večery, středomořská strava, pršelo jen jednou, do mdlob mě pro změnu složilo málo soli v organismu a postavili jsme sněhuláka z písku... (prý to dovede jen Chuck Norris ;-)
A konečně, brzo opustím mnou zas tak neopěvovanou ale stejně nádhernou Mallorcu /fotky je jako vždy stále potřeba rozřídit.../ A moje city k tomuto ostrovu jsou podobné ostrovu samotnému: tvrdé a samá skála (lozí se tu perfektně), nejprve plné předsudků nejen k německým turistům, ale vřelé a teplé jako moře a klima okolo a s úctou k útesům a horám (jo, pro ty mám vždycky slabost) a fíky (no jo).
A všechny ty pocity umocňuje vědomí, že tahle moje journey tady a kdo ví kde pomalu končí... Že tu žijí lidé, které už nejspíš nikdy nepotkám a že se nebude opakovat to aktuální teď a tady.
Pravé? cestování a putování není jen o dobrodružství, netypických zážitkoch či nedejbože rekreaci. U mě jde hlavně o pozná(vá)ní (všeho, co to slovo může znamenat - kultury, života, krajiny...) nikoli o odpovědích, ale o příbězích. Všude je vše relativně stejné a krásné, a je to jen otázka měřítka, pohledu, délky spánku, nadmořské výšky a barvy půdy... A tak trochu to vše znáte a máte doma.
Cestování a putování je pro mě o poznávání sebe sama, svých hranic za hranicemi hodnot a kde? vlastně jsem teda teď...
A pardon, už je to zas moc filozofické, hodnotové, rádoby moudré a ...
Těším se domů, do Francie a pak do Veselí a do školy a do karate a na HM a na Vás všechny... A jsem zvědavá, jak se co změnilo, vyrostlo, přesunulo, ochodilo, zkrásnělo nebo zůstalo netknuté...

Psala jsem o přáních...
A TEĎ Vám všem přeji hezké dny.

Joan Miró

obecně surrealista, prakticky sochař, keramik a malíř, pohlavím muž, národností španěl ale vlastně katalánec, narozen v Barceloně.

Než se pořádně dostal k malířství stálo ho to boj s otcem a nemocné nervy. Ze začátku byl inspirován katalánskou krajinou, fr. fauvismem (fauve = šelma, pařížská obdoba německého expresionismu) a kubismem a taky ve španělsku nepochopen. Tak šel zkusit štěstí do Paříže... Sice mu tam ještě víc nerozuměli, a to nemluvím o řeči, ale prý francouzsky uměl, ale setkal se tam s Andre Bretonem (básník a tak, zakladatel a teoretik surrealismu). Naštěstí pro něj kašle na surrealistické a Freudovy rady jak proniknout do podvědomí a vystačí si "jen" se svou vlastní představivostí. Prý byl v té době neskuteně chudý a příliž hrdý, a tak prý spousta jeho obrazů jsou projekcí jeho hladu... čáry a dětské hřiště a barvy a tvary a jiné surrealistické symboly...
Postupně chudobě utíká a seznamuje se s kdekým slavným (Hemingway, Pévert, Ernst...) a sám je známější a známější.
Jo a to přátelství s Ernstem se mu jednou málem stalo osudným: Během nějaké vášnivé noci Ernst chtěl vidět Miróovi obrazy a páč si ho Miró nevšímal, tak ho chtěl oběsit jeho vlastním horolezeckým lanem (ano, Miró byl horolezec!), a naštěstí asi dobrý, ze smyčky se vysmekl a dál s Ernstem kamarádil.
Přicházející válka utužuje všechna přátelství. Miró to období tráví zpět ve Španělsku, maluje víc snově a abstraktně, a skutečně si bere slečnu z Malorky. Těžko říct proč, ale v době války se přestěhují do normandie, kde bombardování zničí mnoho jeho obrazů. A následuje skepse z nekončící války...
A po ní pak má nudný až pohádkový život - USA, úspěch, vnitřně vyrovnané jednoduché malby a definitivně se stěhuje na Malorku, kde by jistě žil dodnes, kdyby roku 1983 v Palmě nezemřel...
A jsou tu na něj pyšní.

Make a wish!

Všichni si něco přejeme, jinak bychom nic nepodnikali, netvořili ani nekazili... A svět kolem dokola neobíhaly ty spamy v lepším případě s dojemným příběhem o přátelství a kýčovitými obrázky. Že by snad byl svět přívětivější, když si často něco nad počítačem přejeme?
Nejdramatičtější na přání však je doufání v jejich splnění! A tak občas toletujeme i hrozby, že umřeme, když to nepřepošleme do 5ti sekund...
Totiž, příležitostí, kdy máme větší jistotu?, že naše přání bude skutečností, asi není zas tak mnoho...
Nebo že by?
Ještě je tu sfoukávání svíček na dortu, padající hvězda, odfouknutí řasy, rozbitá sklenička, wishbone z kuřete a první přespání v místě, kde jste nikdy předtím nebyli (moje nejoblíbenější, ale často si až ráno vzpomenu, že jsem si těsně před usnutím mohla něco přát). A tady ve středomoří mají další zaručený mořský trik (ale určitě bude fungovat i v hlubokém vnitrozemí): večer v době úplňku nebo novu naplňte sklenici až po okraj vodou (nejlépe mořskou) a pošeptejte své přání hladině aniž byste se jí rty dotkli. Pokud trocha vody do rána jako příliv a odliv díky vlivu měsíce přeteče - přání se splní...

A pro nedočkavce úplňku, upíry a všechny ostatní je tu ještě jedna možnost:
Přejte si něco právě teď! Nikdo, ani 67 přeposlaných kontaktů, ani mořská voda Vám nezaručí, že se to splní, jenže o tom to není...
Jen si něco přejte...
Už víte proč?

Osudový malorský vtip

Jako všude jind i tady se v minulosti bohatost posuzovala podle zemědělství, úrody obecně a kvality půdy. A když zemřela hlava rodu, půda byla rozdělena mezi potomky. Synové dostali úrodnější kusy a dcery skalnaté pozemky okolo mořských útesů... Pak přišel turismus - a hádejte, kdo zbohatl víc?

A pak je tu jedna dědinka, S'Alguerica Blanca se jmenuje, po dlouhou historii pár ospalých bráčků, až jednoho dne je na obecním úřadě napadlo, jak si zlepšit rozpočet: Všichni obyvatelé se složili a u věhlasné a monopolní španělské leterijní společnosti si kouilpili drahý los (1 velký prý dnes stojí až 800 euro, kdovíkolik to ale bylo tehdy) a hádejte co? Ačkoli pravděpodobnost vyhrát je prý menší jak doplavat kraulem do Itálie (říkají) - vyhráli přes 1 000 000!!! Zrenovovali kostel, náměstíčko, střechy, okna, kanalizaci... A je to dál pár ospalých baráčků.

z jeskyně do Afriky

Historie Malorky je dlouhá. První zánmky osídlení Baleárů (klasicky všelijaké nástoje v jeskyních na severu) jsou už z doby 5000 let před Kristem; a civilizovaní Kartáginci, Řekové a Féničané (v tomto pořadí) sem připluli obchodovat asi 1000 let př. n. l.
A překvapivě název Baleáry pochází z řeckého slova "ballein" znamenající něco jako "vrhači kamení" (potvrzuju, šutrů je tu dost). A Malorka je jen mnohaletá zkomolenina znamenající hlavní a největší ostrov.
Pak to tu roku 123 př. Kristem obsadili Římané a za odměnu vybudovali cesty, kanalizaci a rozšířili křesťanství (to samozřejmě až po kristu) a města. A až dlouho po pádu Říše římské to tu obsadili Maurové, ti zase přinesli arabskou kulturu a náboženství. Což zapříčinilo 300 let nepřetržitého mydlení muslim nekřesťan... a turecké lázně. Protože však ostrovy mají velmi strategicou pozici mezi arabským severem Afriky a křesťanským Španělskem navzdory bojům obchod kvetl a pole stíhali orat. Politickou přítrž způsobili až princové katalánští a Aragonu, Maury vyhnali a Malorka se stala nezávislou.
Teda mysleli si to, ve skutečnost vždycky patřila pod Španělsko. Ve 20. století (doba Španělské občanské války) tu dokonce byla nějaká aféra s Malorskou republikou, ale ze všeho sešlo.
Pod nezávislou korunou vše jen vzkvétalo až do doby Napoleona, kdy sem začalo prchat čím dál víc katalánců. A mix všech kultur a jazyků tu vytvořil vlastní jazyk - malorštinu - je stále používaná, podobná katalánštině, slyšela jsem ji v obchodě!).
Zatím posledním mylníkem v historii je invaze turistů a bohatých přistěhovalců, na plné obrátky od 50 letech minulého století. Rrostla geometrickou řadou dodnes, naštěstí však hlavně letně-sezónně. A teď si někteří myslí (konkrétně rentiér švýcar Frank, ale mluvil za většinu), že už by to mohlo skončit, páč ostrov nezvládá uživit sám sebe, pole ustupují apartmánům, třešně dováží z Kanady (a kilo stojí 24 €!), rajčata ze Španělska a tak.

Naštěstí pro španěly se arabové nezajímali o tektoniku a geomorfologii Afriky jinak by měli další eso v rukávu. Geologicky totiž celé Baleáry leží na africké desce.
(Jsem v Africe! A to nevíte, že jsem tu potkala nějaké Madagaskařany (jsou přesně "I'd like to move it, move it..."), mnoho JARčanů a dům, kde bydlím se jmenuje Tendele, jako prý jedno nádherné místo v horách na jihu Afriky...)
Anyway, thanks interaction between the Africa litospheric plates and the Europenian one, the islands have been created, and so it very rapidly. Most of the rock on the island is some sort of limestone and hence very porous. Due to the porosity, there are virtually no rivers or streams that have water the whole year around or whose waters ever reach the sea before seeping into the rock.
Pardon Mami:
Díky interakci africké a evropské litosférické desky vlastně ostrovy vznikly, a to bleskově. Většina hornin na ostrově je nějaký druh vápence a tudíž velmi pórovitá. Následkem čehož tu prakticky není žádná řeka či potok po celý rok aniž by woda dosáhla moře dřív než se vsákne do země. (další fommage de Suiss? :-).
Až římani dovezli zavlažování.
Kolem dokola jsou útesy, někde prý až 40 m vysoké a na jihu ostřejší. Geograficky a municipálně se Malorka dělí na sever, střed a jihovýchod. Sever je hornatý (nejvyšší hora Puig Major 1450 m) a jeskyňatý a prý nejkrásnější (no a já dlím na jihu :-(
Rovinatý střed s téměř miliónovou Palmou, palmami, vinicemi, poli a jiným tvrdolistým kdečím (mandlovníky - sbírají je jak my trnky - plachta na zem a všechno setřást, olivovníky, chlebovníky, fíkovníky - ojajá apod.), oleandry a jiné květiny a zeleninové zemědělství.
Jih malují příkré kopečky, neotesané ostré útesy s malými ústími dávných řek (zvaných Cala) - dneska jsou zaneseny pískem, slunečníkama a lidma. A taky vápencové jeskyně s podzemními jezery a nejvíce němcama.
Klima je teplé, horké, suché a středomořské. A nejkrásněji je tu prý na jaře, kdy i to vše mrtvé na zemi kvete, ale to sem nejezděte, to tu žádné návštěvníky domácí nechcou, stačí, že jich je tu masa v létě...

A mám analogovou fotku s medvědem! A pokud jste zvědaví na ty digitální a chabé fotokomentované výlety....

Malorka v rychlosti a odevšad

Baleárské ostrovy náleží ke Španělsku, ovšem!
přijela jsem sem japonskou Toyotou, registrovanou ve Francii, naloděnou na žlutý trajekt společnosti Isomar pro změnu vyrobený a původně registrovaný v Londýně. Čtyřlůžkovou kajutu jsem dílela se starší francouzskou a nachlazenou portugalkou, mýdlo ve sprše hlásalo italský původ a u baru jsem se dala do řeči s dvojicí britských motorkářů s pravými americkými mašinami a pravými kubánskými doutníky...
Dům ve kterém tu taky přebývám patří šarmantní australance a její nejbližší přítelkyně pochází z Rakouska. Německy mluvících obyvatel je však na Malorce poměrně velká menšina, noviny ve stáncích jsou buď španělsky nebo německy a když nevypadáte jako španěl, tak na vás v resaturaci začnou hovořit německy. A němci se přivezli svou kulturu, pivo a klobásky a ty lákají ještě také vysoké holandské návštěvníky, ubytuvší se samozřejmě v hotelech se jménem ala Amesterdam. A co se návštěvníků týče, tak angličanů tu prý není tolik, protože Malorka si získala v 80tých letech špatnou pověst, bylo tu víno, levno a nedeštivo (nechápu, jak tohle může být špatná pověst), no a na ostrovech si pak mysleli, že sem jedí jen zvrhlíci užívat si to levno a nedeštivo... Sice to maskují, ale polovina suvenýrů je vyrobena v Číně a přímý přenos z Číny, zdá se, teď pouští všechny televize, ale španělská hrdost poznat je - tenistu Nadala jsem viděla ai 3x (jednou živě a 2x ze záznamu). A tady na ostrově jsou stále některá, hlavně vodní, sportoviště z doby, kdy byla olympiáda v Barceloně označena kruhy. V supermarketech je klasický všehomix, Lidl a Spar a chaos a španělský klid, půl hodiny čekáte než se objeví někdo, kdo vám zabalí rybu a pak jsem stejně řekla merci, madame. A jak ale poznat, které mléko je 0% fat?!! Obědy jsou ale typicky španělské, nikdy teplé a pozdě, taktéž večeře, a dokonce ani mně nejde se ubránit pověstné spící siestě - ale za to může to slunko, to je jasné. Konec odbočky, polovina nádobí je přivezena z JAR a obrazy po domě od impresionistů, expresionistů, kubistů a jiných věhlasných jednotlivců odevšad. Vzduch je čistě mořský s příměsí saharského prachu, který dodává krajině oranžovo-žlutý suchý odstín. A viditelně málem hmatatelný je při západu či východu slunka.
V koupelce jsem vyložila francouzskou zubní pastu, koupila si bulharský šampon a utírám se do švédského ikea ručníku s cedulkou made in Bangladesh. A teď poslouchám jednu kanadskou jazzovou zpěvačku...
Jen na fotky z japonského foťáku Sony, ale určitě vyrobeného kdoví kde, si ještě musíte počkat, chce to čas, omlouvám se.
PS: jo, je tu krásně!

Ikaros s amputací křídel

tiredness, came into my mind on about eighth kilometer while I was pedaling that 13 km back to my home here with a backpack full of shopping. I’m tired, outspent, jaded and … languid and? Olympic games have started, Russia has invided Georgia, Guillaume is on Corsica, Kristyna is going back home on Wednesday, Jess already is back home and I? I am heading towards the Balearic Islands without any looking forward - away from this beautiful “middle of nowhere”.
Clouded sky was frowning on my scowl thoughts and the air was heavier and heavier.
I miss you my friends, family and my “one-sided affair”, each and every one of you.
It was humming in my ears, suddenly hot and then peaceful and quiet…

I fainted.

---------

That was exactly that moment when you realize you are absolutely and entirely alone. - Waked up, because it was raining into my left ear, in a ditch beside the road with a backpack full of shopping “in the middle of everywhere”.
For a while I watched how it was raining and weeping…
But who cares?

And why?

Without any slightest idea what specifically I knew just what now/then – carry on. I know it sounds like a cliché, but what else? Does it worth it? Why we always judge and evaluate everything for its worth? We just must to carry on! - for all we’re worth…

Good luck!

(And I felt asleep while watching the Pirates of the Caribbean and than slept the whole afternoon. Don't worry, I'm ok.)

cavaler a cheval

Prý je to tady skoro povinnost, a uz jsem tu přes měsíc, tak tedy - dopoledne jsem strávila v koňském sedle, a hnědák Orfeus se sedlem na zádech strávil dopoledne se mnou...
I když jsem tvrdila, že umim jezdit fakt jen être peu, presque aucunement (velmi málo, skoro vůbec), veškeré vysvetlování se shrnulo do pár slov: "Bondir a cheval s'il vous plait... Tenir (dali mi do ruky otěže), à droite (vpravo), à gauche (vlevo), retirer (táhnout), botter (kopnout)."
"H? To je jako vše???"
"Ka'toka, botter! Allons!"
A jelo se... pomalu, rychlejc, rychle, pomalejc... paráda! Neměla jsem slov a náramně jsem si to užívala. To se nedá přirovnat ani k jízdě na kole, to je prostě živoucí klus či běh, to je POCIT "na koni!" Jsou to nádherná stvoření.
Pomalu jsem nabývala na jistotě, když --hrr-vžuuuum----- a znova --hrr-vžuuuum----- pro koně není nic víc adrenalinového, jak potkat stíhačku na otevřeném poli - šup se schovat do kukuřice, jezdec nejezdec, příkop nepříkop... Koně se do jednoho splašili a jedna slečna chudák spadla. Já měla taky co dělat, úplně jsem se viděla na zemi polámaná a zašlapaná, nohy a ruky pořezané od turkyně a jen jsem se modlila, aby se Orfeus nechtěl postavit na zadní...
Po pár minátách byli naštěstí všichni koně zase klidní, slečně se nic nestalo a mohli jsme pokračovat... A co se mě týče, určitě si to ještě zopakuju! (i s foťákem ;-)
Merci beaucoup, Nëomi

Fil en Trope

20^è Festival International de la Marionnette de Mirepoix
20. Mezinárodní loutkový festival, Mirepoix (fotky - malo + mix jinsiho)

Na celý víkend se nejbližší městečko Mirepoix (dokonce se statusem "la cité", páč má katedrálu, jinak je fakt malé) zaplnily snad až stovky loutkových divadel a divadélek a stánky a jiné tematické atrakce. Pravé francouzské nadšení pro toto umění. Bylo to milé, přátelská atmosféra, hodně dětí a hippie dospělých. Shlédla jsem několik free minipředstavení pro děti a jedno drahé i pro dospělé:

Mabel Spring od Drolatique (žertovný) Industry

Do letmého svitu lampičky se objevily černovlasé sestry Brožkovy (repre v OB, fakt tak vypadaly). Ta se žvýkačkou sedla za violoncello, druhá tančila s magnetickými loutkami a ve franglais vyprávěly příběh o zamilované dvojici na divokém západě. Bylo to dokonalé na všechny způsoby. Slečna s cellem a za klavinovou jednou dokonce hrála něco od Ježka, bubnovala smyčcem o nástroj až se žíně trhaly a když imitovala vytí kojota či indiány, bylo to alikvótně! A to story, drama veselé a tajemné, napínavé a se smutným koncem, mě dojalo...
Někdy nám prostě společenská a naše vlastní pravidla brání prožít to, co si v hloubi duše přejeme. A to někdy stačí jen naše přání ve správnou chvíli vyslovit nahlas...

Francouzský oběd

když už jsem minule začala tím jídlem...
Nachomýtla jsem se k pověstnému "tradičnímu francouzskému obědu", sice to krom jídla pro mě představovalo trochu nudu (po chvíli všichni poznali, že moje francoužština je značně omezená a anglicky uměl jen hostitel, který se samozřejmě nemohl a zjevně nechtěl věnovat jen mně, ale i dalším 20ti hostům.) Totiž, krom jídla je u oběda velmi důlěžitá konverzace, tak jsem si pod stolem četla. Byl to ale OBŘAD!
Ačkoli je hlavním jídlem ve Francii večeře, podávaná nejdřív v 8 večer, oběd je také velmi důležitý. A ten pořádný trvá aspoň 4 hodiny a chodů má minimálně 7.

Vše začalo v 11, hned po přivítání se cinkalo aperitivem (1. chod - apéritif) a okolo stolu křupaly chipsy (1,5. - hors d´oeuvres). Volně se přešlo k předkrmu (2. chod - entrée) - což bylo nespočetně moc druhů quiches (tarte na slano) a jednohubky s rozličnými pomazánkami syrovým lososem, krevetami a ješt něčím...
Konečně hlavní chod (3. - plat principal) - domácí hověží stejky (bylo to na farmě) nebo lehčí varianta rýže či těstoviny s nějakou omáčkou s kousky kuřecího... Zapíjelo se v létě oblíbeným Rose vínem nebo červeným (pro ty, co si dali ty stejky) a ke všemu se přikusoval pomalu tvrdnoucí bagetový chleba. Zrazu byly 2 hodiny odpoledne a přede mnou se objevila mísa se salátem (4. - salade), nějaký mix mořských plodů a domácí zeleniny - výborný! A pak konečně následovala ochutnávka slibovaných domácích sýrů + porovnání s těmi kupovanými. (5.), celkem asi 15 druhů kozích, kravích, ovčích v různých stádiích zralosti... Schylovalo se ke 4. hodině a mě se začalo honit hlavou, že bulimie má něco do sebe (nebo ze sebe?) a to byl ještě/teprve na řadě dezert (6.) - zmrzliny, sladké tartes, ovocné saláty, všelijaké krémy a jiné speciality... Tak jsem si všeho jen jemně uždibla na ochutnání a po anglicku utekla domů (ještěže to bylo asi 9 km daleko, chůze je prý na trávení taky dobrá). A tak jsem minula kafe či čaj o páté (7.) a nějaký ten digestif na žaludek - což je tu eau de vie (živá voda/voda života = všechny druhy kořalek)
A co bylo k večeři, jsem se pak rači neptala. Ale byla to delikatesní zkušenost.
Bon appétit!