Znáte ten zenový příběh, jak mistr pošle své 3 žáky na horu a chce, aby mu přinesli důkaz, že dosáhli vrcholu? První se vrátí s lišejníkem, druhý s kamenem a ten třetí, co přijde s prázdnou, jen ledabyle odvětí, že tam, kde byl on, už nic nebylo...
Jo, tak ten určitě podváděl. Protože na vrcholu vždycky něco je, suť, mlha, sníh nebo už jen ten pocit "být na vrcholu". Nejenže ho podezírám, že on na ten vrchol vůbec nešel, ale dokonce si myslím, že to nakopl úplně jiným směrem. Chcete totiž vědět, kde naprosto nic není? Na dně.
Dostat se na dno není žádná objevná cesta do středu Země, nebo do pekla, ani do pravěku, ani to není kopání studny, jak matou některé metafory. Na dno se můžeme propadnout v setině vteřiny, to je ale, pozor!, pouze moment směru. Fyzici v tom vidí vektor gravitace, milenci zlomené srdce. Jenže to už v tom plaveme, močůvka okolo, nikdo nám nevěří a postupně nás přestává bavit dýchat ten falešný vzduch. Topit se je agónie smyslů, hluboko tne každá srdceryvná písnička. A když nám nechce nikdo pomoct, tak proč si neužít to teplé a měkkoučké bahýnko sebelítosti? Necháme se spolknout a naše paranoia si postupně najímá pijavice. Zavadí o nás kdejaký červ výčitek a když nám plivance od podrazáků lámou kosti, tak si pobouřeně mlátíme klouby o matečnou horninu a ječíme slova typu: "Neměla jsem jinou možnost! Tak proč? Proč já? Kde je sakra ten bod zlomu?"
Popravdě? Je právě tady, odtud nás tahají ti chudáci, co slevili, obětovali kus své lítosti a vkročili se záchranným kruhem na naše pohřebiště. Budiž jim země lehká.
A pro koho si nikdo "z vchu" nepřišel nech si zoufá dál. Nebojme se přiložit pod strachem. A nač varování, že tato fáze může tvat roky i dýl? Ale na(ne)stesti vždycky je to jen otázka času. Kdy to např. matičku Zemi přestane bavit, a ta hornina pod váhou naší plesnivé kůry mozkove pukne. A pomalu se tavíme ve žhavé lávě výkalů a hnisajících zranění, v lepším případě našich vlastních. A jen kousek hlouběji nás to bez zeptání přimíchá i do vyvrácených produktů celé společnosti. A kdyby nás to třeba namíchlo málo, posolí nám zrak zvráceností našeho vnímání. A pak si jen tak za křiku o amputaci necháme rozložit lebku i s myšlenkami. Už to neovládáme, dokonce nám ani nedojde, že odtud už se nejde vyhrabat, že už jsme svou šanci dávno propásli. Křivdu vystřídá strasna bolest, když sami sobě porcujeme a rozprodáváme duši i s ledvinou...
No, a jsme tam. Hurá, dno!
Jenže, ehm, zase nějaký podraz? Nic tu není. Naprosté nic. Fakt nic!
Nic od čeho se odrazit. Všechno, co jsme byli a tvrdili změklo a roztavilo se na atomy, ba dál. Lano bolesti už dávno někdo smotal. Pocit samoty by v tomto prázdnu působil jak Woodstock, není jej ani ke komu vztáhnout. Kdybychom ještě byli, tak nás obklopí absence materiálního i nehmotného světa.
Není to náhodou smrt? Napadne vás.
Ale kdeže! Tohle je ten nejmenší bod, co si vesmír dokáže představit. Kde je možné začít tvořit všechno znovu.
A to jak? - je už jen na nás.
Šťastnou cestu! Já jedu do hor...
Jo, tak ten určitě podváděl. Protože na vrcholu vždycky něco je, suť, mlha, sníh nebo už jen ten pocit "být na vrcholu". Nejenže ho podezírám, že on na ten vrchol vůbec nešel, ale dokonce si myslím, že to nakopl úplně jiným směrem. Chcete totiž vědět, kde naprosto nic není? Na dně.
Dostat se na dno není žádná objevná cesta do středu Země, nebo do pekla, ani do pravěku, ani to není kopání studny, jak matou některé metafory. Na dno se můžeme propadnout v setině vteřiny, to je ale, pozor!, pouze moment směru. Fyzici v tom vidí vektor gravitace, milenci zlomené srdce. Jenže to už v tom plaveme, močůvka okolo, nikdo nám nevěří a postupně nás přestává bavit dýchat ten falešný vzduch. Topit se je agónie smyslů, hluboko tne každá srdceryvná písnička. A když nám nechce nikdo pomoct, tak proč si neužít to teplé a měkkoučké bahýnko sebelítosti? Necháme se spolknout a naše paranoia si postupně najímá pijavice. Zavadí o nás kdejaký červ výčitek a když nám plivance od podrazáků lámou kosti, tak si pobouřeně mlátíme klouby o matečnou horninu a ječíme slova typu: "Neměla jsem jinou možnost! Tak proč? Proč já? Kde je sakra ten bod zlomu?"
Popravdě? Je právě tady, odtud nás tahají ti chudáci, co slevili, obětovali kus své lítosti a vkročili se záchranným kruhem na naše pohřebiště. Budiž jim země lehká.
A pro koho si nikdo "z vchu" nepřišel nech si zoufá dál. Nebojme se přiložit pod strachem. A nač varování, že tato fáze může tvat roky i dýl? Ale na(ne)stesti vždycky je to jen otázka času. Kdy to např. matičku Zemi přestane bavit, a ta hornina pod váhou naší plesnivé kůry mozkove pukne. A pomalu se tavíme ve žhavé lávě výkalů a hnisajících zranění, v lepším případě našich vlastních. A jen kousek hlouběji nás to bez zeptání přimíchá i do vyvrácených produktů celé společnosti. A kdyby nás to třeba namíchlo málo, posolí nám zrak zvráceností našeho vnímání. A pak si jen tak za křiku o amputaci necháme rozložit lebku i s myšlenkami. Už to neovládáme, dokonce nám ani nedojde, že odtud už se nejde vyhrabat, že už jsme svou šanci dávno propásli. Křivdu vystřídá strasna bolest, když sami sobě porcujeme a rozprodáváme duši i s ledvinou...
No, a jsme tam. Hurá, dno!
Jenže, ehm, zase nějaký podraz? Nic tu není. Naprosté nic. Fakt nic!
Nic od čeho se odrazit. Všechno, co jsme byli a tvrdili změklo a roztavilo se na atomy, ba dál. Lano bolesti už dávno někdo smotal. Pocit samoty by v tomto prázdnu působil jak Woodstock, není jej ani ke komu vztáhnout. Kdybychom ještě byli, tak nás obklopí absence materiálního i nehmotného světa.
Není to náhodou smrt? Napadne vás.
Ale kdeže! Tohle je ten nejmenší bod, co si vesmír dokáže představit. Kde je možné začít tvořit všechno znovu.
A to jak? - je už jen na nás.
Šťastnou cestu! Já jedu do hor...
