Do rána výjimečně nepršelo a sladce brzo tak akorát nás probudilo stádo bučících krav celé nedaleké dědiny. Tetky pasačky z nás zážitek měly taky a není nad to vybrat si na odplivování zubní pasty pravý kravský koláč.
Do Užhorodu (Ужгород) do muzea jsme dorazily ještě před otíračkou, chvíli jsme čekaly, chvíli Pavla něco vyjednala a výsledek = všechno nula. Na kroje nám šáhnout nedovolili, ani fotku ani výpůjčku, nic. Na všechno chtěli oficiální zvací lejstro a pověření. A uklidnit nás mělo, že studovat lidové kulturní dědictví prý nedovolí ani vlastním ukrajinským studentům. No, ale aspoň po skanzenu jsme se mohly projít zadarmo.
Následoval hrad, nebo zámek, nebo něco, co zbylo z přestav mezi tím. Očekávaly jsme stejné fiasko jako ve skanzenu/muzeu. K našemu velkému překvapení se nás ale hned ujal pan ředitel, přiřadil nám nadšenou pracovnici s kontakty v Brně a pána mně neznámé funkce, ale s gorylkovým odérem. Zavedli nás přímo do depozitáře a holky začaly studovat a fotit a kreslit a pracovat v doslova hladovém tempu. Já se Sárou jsem si zase prošla celé muzeum a jediná naše útrata tam byla za toaletu.
Zaslouženě jsme si pak všechny daly výborný boršč a bramborák a sledovaly okolní mumraj. Užhorod sice zdá se zaostalý a špinavý. Všichni a všechno tam poletuje (doslova) bez ladu a skladu, ale zároveň působí jaksi smířlivě a spokojeně.
Nakoupily jsme zásoby, vodky a sušenky (ty hlavně!) a vyrazily severně, naposledy do hor. Trochu jsme popojížděly, hledaly místo ke koupání, na svačení a cestou v obci Stavne (Ставне) obdivovaly zřejmě nejčistší a nejupravenější nádraží ve střední Evropě.
Jenže jsme blbě odbočily a úplnou náhodou jsme přijely do horské vísky Lubnja (Лубня). Leží na slepém konci cest do Polska, kam je to už jen 3 km. Už první domy, pardon, pohádkové roubenky vyzývaly k focení a celá náves byla jak z předminulého století. Ve škole schovávali poklad v podobě ohromné sbírky krojů, kabátců, vyšívaných deček a zpěvníků. Koťata a kůzlata běhala přes cestu, paní prala v potoce, tele zabíjeli… No idyla. A jediný další Čech (jsou prostě všude) odtud odjížděl s autem naloženým okurky a vajíčky jen tak v plechovém kýbli.
Náramně naladěny jsme si to šinuly do místa, které jsme si vyhlédly pro stanování a další milou náhodou (fotily jsme krávu) jsme zrazu seděly u jedné paní v sednici. Výbavu oblečení měla starou, původní (po válce v oblékání trochu podlehli módě – přibylo spodniček a ubylo na délce sukní) a Ditě se poštěstilo si pravý rusínský kroj dokonce vyzkoušet. Nejen protože měla paní kočku a Sára kočky zbožňuje, byla to velmi příjemná návštěva. Jen ten soused mohl být míň připitý…
Poslední noc jsme si na ohni opekly pravý ukrajinský mastný kabanos, dopily vodku a relativně pozdě šly spát.
Do Užhorodu (Ужгород) do muzea jsme dorazily ještě před otíračkou, chvíli jsme čekaly, chvíli Pavla něco vyjednala a výsledek = všechno nula. Na kroje nám šáhnout nedovolili, ani fotku ani výpůjčku, nic. Na všechno chtěli oficiální zvací lejstro a pověření. A uklidnit nás mělo, že studovat lidové kulturní dědictví prý nedovolí ani vlastním ukrajinským studentům. No, ale aspoň po skanzenu jsme se mohly projít zadarmo.
Následoval hrad, nebo zámek, nebo něco, co zbylo z přestav mezi tím. Očekávaly jsme stejné fiasko jako ve skanzenu/muzeu. K našemu velkému překvapení se nás ale hned ujal pan ředitel, přiřadil nám nadšenou pracovnici s kontakty v Brně a pána mně neznámé funkce, ale s gorylkovým odérem. Zavedli nás přímo do depozitáře a holky začaly studovat a fotit a kreslit a pracovat v doslova hladovém tempu. Já se Sárou jsem si zase prošla celé muzeum a jediná naše útrata tam byla za toaletu.
Zaslouženě jsme si pak všechny daly výborný boršč a bramborák a sledovaly okolní mumraj. Užhorod sice zdá se zaostalý a špinavý. Všichni a všechno tam poletuje (doslova) bez ladu a skladu, ale zároveň působí jaksi smířlivě a spokojeně.
Nakoupily jsme zásoby, vodky a sušenky (ty hlavně!) a vyrazily severně, naposledy do hor. Trochu jsme popojížděly, hledaly místo ke koupání, na svačení a cestou v obci Stavne (Ставне) obdivovaly zřejmě nejčistší a nejupravenější nádraží ve střední Evropě.
Jenže jsme blbě odbočily a úplnou náhodou jsme přijely do horské vísky Lubnja (Лубня). Leží na slepém konci cest do Polska, kam je to už jen 3 km. Už první domy, pardon, pohádkové roubenky vyzývaly k focení a celá náves byla jak z předminulého století. Ve škole schovávali poklad v podobě ohromné sbírky krojů, kabátců, vyšívaných deček a zpěvníků. Koťata a kůzlata běhala přes cestu, paní prala v potoce, tele zabíjeli… No idyla. A jediný další Čech (jsou prostě všude) odtud odjížděl s autem naloženým okurky a vajíčky jen tak v plechovém kýbli.
Náramně naladěny jsme si to šinuly do místa, které jsme si vyhlédly pro stanování a další milou náhodou (fotily jsme krávu) jsme zrazu seděly u jedné paní v sednici. Výbavu oblečení měla starou, původní (po válce v oblékání trochu podlehli módě – přibylo spodniček a ubylo na délce sukní) a Ditě se poštěstilo si pravý rusínský kroj dokonce vyzkoušet. Nejen protože měla paní kočku a Sára kočky zbožňuje, byla to velmi příjemná návštěva. Jen ten soused mohl být míň připitý…
Poslední noc jsme si na ohni opekly pravý ukrajinský mastný kabanos, dopily vodku a relativně pozdě šly spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat