To bylo myslím úterý. Naplánovaly jsme si výšlap na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny a nejvýchodnější bod první ČSR. Je to prý 6 h cesty od jakýchsi búd, kam to je ještě tak hoďku z vesnice, minimálně. Ale že tam běžně turisty dovezou na korbě nějakého náklaďáku…Tak, že teda vstaneme brzo, a určitě ještě před sedmou vyjdem… Vzbudil mě okolo jedoucí vlak,nebo náklaďák. Kontroluju časomíru na foťáku, protože mobil jsem si nechala v autě, 4:34. He, nadám si, že tak brzo už chci dělat probuzenou a zase usnu. Za okamžik foťák hlásí 5:37, tak jsem si zase nadala, otočila jsem se na druhý bok a zkouším ještě lebedit. Do pár minut nás ale budí Dita: „Holky, vstávejte, zaspaly jsme, už je sedm!“ A sakra, zimní čas!! Náklaďáky s turistama už zřejmě dávno jely. Fofrem jsem do sebe natlačila pardubický perník, Pavla nic, Dita se Sárou sušenky. Do jediného batohu jsme pobraly 3 litry vody, svačinu, trochu bund a čepic. Aparáty kolem krku, Sáru na záda a vražedné tempo. A i tak naše časové propočty slibovaly dlouhou túru s návratem v nočních hodinách.
Prvních pár kilometrů bylo po rovince. V 8 jsme potkaly paní v černém, ptala se na čas, a na naši přesnou odpověď zaváhala s odpovědí ona: „A to po polski nebo po Kyjevu?“ … Takže jsme vlastně zaspaly o hodiny 2! Ale dúpem dál, smířené s návratem za tmy.
Ovšem po chvíli zázrak! Slyšíme auto, veliké auto! Místní pánové jeli do lesa na dříví a milerádi nás kousek svezli. Vyrachocené z korby, ale šťastné, že aspoň kousek cesty nám ušetřili. Od rána cca hodina++ a jsme u pověstných búd. Doptali jsme se na správný směr, že po žluté, a potkáváme ještě nějaké čechy.
Cesta byla hrozná, téměř kolmá a vymletá, a to furt (Ten chlap měl pravdu. Fakt nám bylo treba Goverly?)
Lesem, malinami, výhledy se otvíraly a Pavla si musela odskočit…
Neže bych ten výšlap chtěla popisovat tak do podrobna, ale TEN okamžik je potřeba zmínit. Všude les a kopec a ti Češi už nám i přes to naše vražedné tempo dávno utekli. Chvíli na Pavlu čekáme, pod značkou. Pak už je to dýl a když je to dlouho, jak na lesi jsem začala jsem volat její jméno. Kus jsme se vrátily, běhaly zprava do leva, pročesaly les na široko. A na moje hulákání: „PÁÁÁVLÓÓÓ“ se najednou ozvalo: „RUUUÁÁÁMMM“ nebo tak nějak, nevím jak přesně dělá medvěd, ale tak nějak bych si tipla. „Byla to větev, žejo?“ ujišťuju se Dity. „Určitě!“
Bylo mi na posrání, opravdu. Nemáme Pavlu, vymýšlely jsme scénáře jak nám někde zkolabovala a ona byla v černém a my ji nenajdem. Ona má klíče od auta a my tu možná máme medvěda… Naše rozjímání kam a co a jak a konec zázrakem narušil telefon. Pavla nám volá! Má mobil a zapla si ho! Miluju ukrajinské pokrytí mobilní sítí i v nejhlubších Karpatech! Pavla se našla, dokonce jí bylo divné, že už jde tak dlouho sama… Bylo to prosté ukrajinské značení cest je různorodé a jednobarevné a Pavla nás jednoduše minula a ani mě v červeném si nevšimla. Ale radost, shledaly jsme se, nasvačily a zase pokračovaly…
Katka Barča radí: čurejte v lese na dohled ;-)
Nad lesem trochu fičák a zima, Hoverla zahalena a posledních 500 m bylo zase téměř kolmo. Tady se prostě nechodí naokolo nebo nedejbože serpentýnama, tady se chodí na kopec – rovnou, nejkratší cestou.
Vrcholový mezičas 14:00 našeho letního času! Jsme borky! Nádherné výhledy! Luply jsme milku, nechaly se vyfotit, lehce jsem zkoušela ležet na větru a honem zpátky někam mimo vichr a zimu… Svačinka v lese, akorát se nám vychladilo a ztuhlo máslo a začalo pršet. Minuli nás 2 extrémní cyklisti a jakými Slovákom chudákom balí stan manželky. A ta vymletá kolmá cesta dolů se proměnila v dokonalou klouzačku, kde Pavla přišla o své poslední čisté kalhoty. Dole u búd přestalo pršet a úplnou náhodou nás nějaký pán svezl /= vyklepal, rozklepal a poházel jak řízky v míchačce/ v ruském džípu zpátky dolů. Má to 4 rychlostní páky (pro každé kolo jedna) a žere 18 l na 100 km.
Unavené ale nadmíru spokojené kempíme za dědinou.
Prvních pár kilometrů bylo po rovince. V 8 jsme potkaly paní v černém, ptala se na čas, a na naši přesnou odpověď zaváhala s odpovědí ona: „A to po polski nebo po Kyjevu?“ … Takže jsme vlastně zaspaly o hodiny 2! Ale dúpem dál, smířené s návratem za tmy.
Ovšem po chvíli zázrak! Slyšíme auto, veliké auto! Místní pánové jeli do lesa na dříví a milerádi nás kousek svezli. Vyrachocené z korby, ale šťastné, že aspoň kousek cesty nám ušetřili. Od rána cca hodina++ a jsme u pověstných búd. Doptali jsme se na správný směr, že po žluté, a potkáváme ještě nějaké čechy.
Cesta byla hrozná, téměř kolmá a vymletá, a to furt (Ten chlap měl pravdu. Fakt nám bylo treba Goverly?)
Lesem, malinami, výhledy se otvíraly a Pavla si musela odskočit…
Neže bych ten výšlap chtěla popisovat tak do podrobna, ale TEN okamžik je potřeba zmínit. Všude les a kopec a ti Češi už nám i přes to naše vražedné tempo dávno utekli. Chvíli na Pavlu čekáme, pod značkou. Pak už je to dýl a když je to dlouho, jak na lesi jsem začala jsem volat její jméno. Kus jsme se vrátily, běhaly zprava do leva, pročesaly les na široko. A na moje hulákání: „PÁÁÁVLÓÓÓ“ se najednou ozvalo: „RUUUÁÁÁMMM“ nebo tak nějak, nevím jak přesně dělá medvěd, ale tak nějak bych si tipla. „Byla to větev, žejo?“ ujišťuju se Dity. „Určitě!“
Bylo mi na posrání, opravdu. Nemáme Pavlu, vymýšlely jsme scénáře jak nám někde zkolabovala a ona byla v černém a my ji nenajdem. Ona má klíče od auta a my tu možná máme medvěda… Naše rozjímání kam a co a jak a konec zázrakem narušil telefon. Pavla nám volá! Má mobil a zapla si ho! Miluju ukrajinské pokrytí mobilní sítí i v nejhlubších Karpatech! Pavla se našla, dokonce jí bylo divné, že už jde tak dlouho sama… Bylo to prosté ukrajinské značení cest je různorodé a jednobarevné a Pavla nás jednoduše minula a ani mě v červeném si nevšimla. Ale radost, shledaly jsme se, nasvačily a zase pokračovaly…
Katka Barča radí: čurejte v lese na dohled ;-)
Nad lesem trochu fičák a zima, Hoverla zahalena a posledních 500 m bylo zase téměř kolmo. Tady se prostě nechodí naokolo nebo nedejbože serpentýnama, tady se chodí na kopec – rovnou, nejkratší cestou.
Vrcholový mezičas 14:00 našeho letního času! Jsme borky! Nádherné výhledy! Luply jsme milku, nechaly se vyfotit, lehce jsem zkoušela ležet na větru a honem zpátky někam mimo vichr a zimu… Svačinka v lese, akorát se nám vychladilo a ztuhlo máslo a začalo pršet. Minuli nás 2 extrémní cyklisti a jakými Slovákom chudákom balí stan manželky. A ta vymletá kolmá cesta dolů se proměnila v dokonalou klouzačku, kde Pavla přišla o své poslední čisté kalhoty. Dole u búd přestalo pršet a úplnou náhodou nás nějaký pán svezl /= vyklepal, rozklepal a poházel jak řízky v míchačce/ v ruském džípu zpátky dolů. Má to 4 rychlostní páky (pro každé kolo jedna) a žere 18 l na 100 km.
Unavené ale nadmíru spokojené kempíme za dědinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat