Utikam sama pred sebou?

Kdyz jsem odjizdela do Kanady mamka brecela a tatka mi nadaval. Ze jen utikam, ze se bojim postavit zivotu celem a ze nemam drobne eura na vozik na videnskem letisti. Jenze - ja jsem nechtela zit v Brne! 

Pochybnosti na me sedly v Londyne. Nemel ten tatka pravdu? Neutikam sama pred sebou? Vzdyt nemam ani drobne libry do automatu na jizdenku mezi terminalama! S brekem jsem jela na cerno... Proc jen jsem nezustala doma?

______________________________________________

Taxi na letiste melo 20 minut zpodeni. 5 rano a ridic normalne zaspal. No fakt, se mi potom omlouval a dal mi slevu. Malem mi uletelo letadlo na pracovni schuzku do Italie. K okynku jsem dosedla zpocena jak klokani kapsa. Abych si zachovala dekor, hbite jsem se prevlekla. A abych si zachovala povest, jeste rychleji jsem se polila. Kdyz jsem se pak kravatakovi vedle me omlouvala, ze se zase budu hrabat v kufru, chtela jsem doopravdy utect, aby nikdo nepoznal, ze nepatrim do tohohle sveta dulezitych lidi. Vzdyt je to otrava! Uz mam jen jednu cistou halenku... Na co si tu hraju? Proc jen jsem nezustala doma? 

______________________________________________

Loni pred Vanoci jsem byla v nemocnici, v Anglii. Moderni vybaveni, postele na koleckach, zadne zdrzovani. Transparentni tekutina, klystyr a instrukce pro odber krve mi prisly domu postou. A pak jsem v krecich jela taxikem rovnou na zakrok. Ja chci domu! Skucela jsem a modlila se, aby cestou nebyla zacpa. K utikani jsem mela asi tak daleko jako vyse zmineny vyrok k pravde.

Behem svijeni se na zadni sedacce jsem sice neprozila okamzik osviceni, ale podarilo se mi zdanlive nemozne. Do nemocnice jsem prijela uplna a kompletni, aniz bych za sebou nechala cokoli, pred cim bych chtela utikat.

A to ted nemyslim to, ze jsem se neposrala.

Prijela jsem tam totiz jako ja. Ja chtela do Kanady. Ja si chtela hrat na chytrou slecnu v sacku a porad ja chci poznat svet. 

Kdyz mam tu moznost, tak nemuzu prece chtit zit min, nez jak touzim? A pak zatrpknout...

Za svuj dospely zivot, ten za ktery si zodpovidam sama, jsem se 14x stehovala. Zila jsem v 8 mestech, 5 zemich a na 2 kontinentech. A jeste par mist, stejne jako pochybnosti, patrne pribude. Za sebe ale muzu rict, ze tomu budu pritomna, mozna v poklusu ale cela.

Dobrou noc.

Od 29.8. do 26.9. budu v CR.

Co se do smsky nevešlo...

3 dny před mým odjezdem, Brno hl. n., poprchávalo.

Zapáleně vyprávěl nějakou historku, jak jeho kamarád elektrikář motal dráty pod stožárem nebo co? Rozhazoval rukama, kesal hlasem a měl tu hezkou zelenou čepicu staženou těsně nad obočí...

"V kolik ti to jede?"

"Cože?" Hodí na mě nechápavý pohled, za který bych měla chuť i Brada Pitta zkopnout do bazénu, a pak se kochat mokrým tričkem...

"V 7 něco." Cekne a kecne sebou vedle mě na lavičku s upoutávkou na jakýsi akčňák.

"Víš, že mi budeš chybět?" Začne po chvíli ticha hypnotizovat mě namísto kolejiště.

"Nevím -" Proč mi to sakra říká?? Vždyť je úplně jedno, co mu teď odpovím. Nevěřím ve vztah na dálku.

Mlčíme a čučíme tam společně. Máme spoustu času na počítání pražců před náma a zdánlivě žádný v budoucnu.

"Nepřijdou ti ty Vietnamky nebo Kambodžanky, nebo kde to furt cestuješ, všechny stejné?" Zírám na beton.

"Ty žárlíš?"

"Ne, ale - nikdy jsem tam nebyla." Maskuju otázku.

"Ne, nepřijdou, některé si i barví vlasy."

Přijel vlak.

"Pořád čekám, kdy mi začneš vyhrožovat."

"Proč?" pro změnu na něj hledím já jak koala po ránu.

"Všem, které máš ráda, vyhrožuješ..." Usměje se.

Políbil mě, pohladil, přitiskl, pošeptal něco jako "hodně štěstí", nahodil batoh na jedno rameno a nastoupil do vlaku.

Já pak tupě počkala na ten můj, do Veselí. A brečela jsem až doma, v duchnách... Blbá Kanada!

Lidi potkáváme denně, ale některé už možná nepotkáme nikdy. Může za to odpradávna změna místa pobytu. Jó, kdyby jsme pěkně všichni celý život trčeli na jednom fleku, tak praotec Čech nezakotvil ani u Řípu a my máme za sousedku pořád stejnou drbnu. Ale za to, že je tak těžké sladit přátele a sny aspoň na jednom kontinentu, globalizace nemůže...

Život máme takový, jaký si ho děláme, a jsme takoví, jaké nás dělá život. Sice teda nevím, kdy jsem si nadefinovala, že můžu pít do rána a vždycky vstanu bez kocoviny, zato po hrnku kávy omdlévám dehydratací. Ale už mě dávno neštve všechno, co nevyřeším. No a co, že přemýšlení pořád dávám maximum? Někdo tu závislost komárů na pocení velbloudů popsat musí!

Už si dlouho nečtu citace, fráze a pravdy o životě. Stejně se mám líbí jen ty, co potvrzují náš názor. Např. kolik je keců o bolesti? Proč si myslíme, že je dobré posunout si hranici jejího vnímání? A pak nepoznat, kdy už je to vážně na šití. Některé jizvy jsou často jen naše machrování. Co by člověk pro historku neudělal, s krví to má vždycky grády. Proč asi máme tolik seriálů z nemocnice?

Uběhnou týdny, kdy se nic nepřihodí, a pak se všechno stane v jednom dni, ba rychlejc. Čas není lineární, to akorát noc na letišti trvá dlouho. Pořezat se zvládnu ve vteřině. A spánku je vždycky potřeba víc. Nemůžu si však pomoct, miluju ráno a taky mlhu! Ach, jak já se vždy těším probudit!

1 den po vyhození ramene, Nakiska Ski Area, jasno přejasno.

Strašná otrava podělat si rameno, hlavně pravé, mám problém vyčistit si zuby levou, otevřít dveře nebo jogurt. O ježdění ani rači nemluvím.

Prázdný večer po náročném dni, v plánu jen být dlouho v krátké vaně.

Pípla mi smska: "Čau, jak je v Kanadě? a spousta la-la-la hezkých vět."

A já pak dlouho tupě čekala, až se mi napustí nezašpuntovaná vana. Dochází mi šampón. A brečela jsem až v noci, ve spacáku... Blbá Kambodža!

Přeju si poznat ten okamžik, kdy budu babička s plechem buchet. Pečení totiž trénuju od mala. Ještě furt mám pro svou mladou překotnost tendenci některé kapitoly přeskočit, i když je mi pomalu jasné, že život není Harry Potter, kterého lze číst i od prostředka. Občas mám i pocit, že mě pustily choutky zničit se a zhuntovat až daleko za doraz. Že to ve mě nebojuje jak záporák od Jamese Bonda. I když karate mi tu chybí. A klepu si na čelo (nejbližší dřevo), abych to nezakřikla, možná jsem konečně našla svůj kousek míru v duši. Nebo jak to ten pan Zákopčaník v počasí říkal?

Sebrat se a odjet do Asie? Znám se, vím, že zvládnu cokoli si umanu. Moje "když se chce, všechno jde" má 100% úspěšnost. Protože to ostatní, co jsem vzdala, jsem jednoduše nechtěla. Třeba takový basket...

A teď prostě chci být v Kanadě.

Věnováno Tobě, Martine. Promiň. Ale jestli nepřijedeš ty, tak - -

V Brně?

Bydlet? Nikdy!
Je to špinavé, dopravně nedořešené a snad víc než 20 let furt stejné město. Navíc to Starobrno...
A už tu žiju 3/4 roku! Neuvěřitelné. Sama nechápu.
Moc tomuhle městu nefandím. Totiž - v porovnání s jinýma (Olomouc, Vídeň, Veselí), kde jsem měla tu čest nějaký čas bydlet, jednoznačně prohrává.
(Větší předsudky mám už jen vůči Adamovu, který regulérně považuju za nejhnusnější město v ČR. Ten utopený kostelík mezi panelákama... 12ti patrový komunistický obytný kvádr na kopci... Pravidelně dělám, že spím, když jedu kolem. Kdo nezná, doporučuji projet se vlakem z Brna do Prahy přes Českou Třebovou a těsně před Blanskem se obtisknout na pravé okýnko)
S Prahou ho srovnávat nechci, Prahu mám docela ráda.

Já a Brno je kapitola sama o sobě.

Ten můj vztah-nevztah se projevuje hlavně odmítáním se v Brně vyznat.
Jezdím sem vlastně celý život, ale můj orientační smysl vždycky končil u pošty vedle nádraží. (A to by se za ten můj (mimo Brno teda) nemusel stydět ani MacGyver ;-)
V Brně však stagnuje.
Kdysi, to už jsem určitě měla i řidičák, jsem se měla sama dostat k tetě do Židenic. Prý "Kup si lístek za 8 a sedni na 13ku." Tak jsem si koupila lístek za 13 a sedla na osmičku... A z konečné tamté linky jim volám, že tu jejich zastávku to minulo.
I podívat se do mapy Brna mě stojí přemáhání. Eliška by mohla vyprávět, když mě navigovala na krpolské nádraží, a to v Krpoli bydlím. Plus to slovo KRPOLE! Až asi před půl rokem mi došlo, že to není cosi ženského rodu a pochybného brněnského významu. Moje první láska - Zdeněk P. byl z Králova Pole. Ach.
Ale dostat se z husovického cigánova k dětské nemocnici? 2 lidé na mě museli na stěžejních křižovatkách čekat.
Posledně jsem jela bruslit na Vodovu. Zastávka za Skácelovou, radila Renča. Vystoupila jsem, zmerčila kluka s hokejkou a málem slepě jsem ho následovala. Akorátže v momentě, kdy už byl bruslák vidět, si to odbočil úplně blbě!! A z boku bylo poznat, že vlastně nesl florbalku, nikoli hokejku.
Měla jsem se stěhovat. Myslíte, že jsem si zjistila kam? Den před ubytováním mi musel kamarád od kamaráda radit nejlepší spoj MHD.
Přitom MHD v Brně znamená, že půl hodiny nic, a pak přijedou 4 autobusy dohromady.
Jsem šťastná, když dojedu na Křenovou. A najít v centru papírnictví je náročnejší jak místo v hospodě v pátek večer. Maliňák se mi pletl s Moravákem. Po nocích jsem bloudila po Cejlu, že jsem si nepamatovala správný rozjezd...
Ty smyčky na České. Nebo jak jsem stála půl hodiny tam kdesi kousek u kapucínů a čekala na 5ku, co až ale odklonili na "správný" směr. Podchodu z nádraží na tramvajové nástupiště jsem se vyhýbala, že vždycky blbě vylezu. A proč už po osmé ráno ta 25 odbočuje za Tomkáčem kam nemá?
Zastávka Úzká - existuje prosím Vás ve směru od nádraží do Jundrova?? Nikdy jsem ji nenašla.
A když mě pošlete na Špilberk, patrně se až pod Petrovem budu ptát, který je to kopec.
Vyjet z Brna autem? - Jasné, to je furt na Olomouc, na Olomouc a pak výjezd na starou silnici na Slavkov. Jak je ale možné, že ten kruháč ve Slatině má 3 možné výjezdy, ale já už odbočila 4 krát jinudy a pokaždé špatně! ???

Ale co? Až zase řeknu, že se v Brně nevyznám, už mi to dávno nemusíte věřit. Ještě v létě jsem se těšila, až odtud zmizím. Ale stejně mě to pak bude mrzet...
Vlastně mám to Brno nakonec taky ráda. A za to děkuji všem, co se tu s Váma potkávám...

erteple-ESRI-sraz-lez...

báječný víkend - prázdninový, celý, teplý a přátelský!
aneb i když jsem vlastně v ČR, je to nádhera
v práci jsem se dlouho otravovala, a pak i domů jsem přijela pozdě, ale nevadilo. chytla jsem skvělého spolucestujícího a na medvědí notu jsme si vyprávěli o cestování po Kanadě a Aljašce.
Doma palačinky a brácha s mamkou a zážitky z Nízkých Tater...
V sobotu jsem po vzoru pracovních dní vstala brzo a hned zčerstva šla běhat. Mám slabost pro rozbřesk a když můžu z bot ždímat vodu. Doběhla jsem přesně posnídat, pověsit prádlo a honem za zbytkem přítomné rodiny do erteplí... V klidu, výjmečně, do oběda hotovo, k obědu trnkové knedlíky (co mi vůbec nešly zabalit!) A odpoledne jsem si sobotní úklid kořenila instalací/odinstalací mých oblíbených ArcGISů 9.3, 9.1 a zase zpátky 9.3.. A nakonec zjitila, že chyba není v programu, ale v tom samotném souboru od Pechiho!! Paráda. Schody do sklepa jsem vědomně vynechala, jsem odborník na knihovny a registry jednotlivých extenzí, ale hlavně! - první největší zásek diplomky vyřešen!
Večer až noc pa(t)řil milé společnosti vybraných gympláckých spolužáků a nedělní sušák potvrdil jeho kvality...
poklidně jsem si dovařovala oběd, když vtom se ozval Honza, jak to vidím s tím lezením? No, sbalili jsme si s Frantou svačinu a do půl hodiny se jelo. Dlouho však ne, v Kunovicách nás potkal defekt. Kupodivu nikoho z nás nenapadlo výlet zrušit a otočit to dom. Kluci kolo vyměnili rychlostí servismanů F1 a kolem poledne už jsme drhli lanama o skály :-) Ale jsem si dala, visela jsem pod převisem jak visačka od kovadliny, že mi odpadávají prsty u samých ramen! 3 víkend po sobě a nejparádnější lezení. Honzo díky!
A když jsem ještě ten večer (rezerva nerezerva) frčela pro naše do Hluku, kde zapíchli svůj cyklovýlet, bylo jasné, že do Brna pojedu posledním vlakem, né-li ráno. Hm, sbalila jsem se sice rychle nicméně - nechala jsem doma mobil. Ale to bych chudáka spolubydlícího Lukáše nechala trčet v noci v Brně, protože on si zas zapomněl klíče :D To mi stihl zavolat, když jsem ho ještě měla po ruce... Tak snad se potkáme, vezu kolo a nějací borci tu teď za mnou přišli se štamprlou a experimentem na konci vlaku...