Co se do smsky nevešlo...

3 dny před mým odjezdem, Brno hl. n., poprchávalo.

Zapáleně vyprávěl nějakou historku, jak jeho kamarád elektrikář motal dráty pod stožárem nebo co? Rozhazoval rukama, kesal hlasem a měl tu hezkou zelenou čepicu staženou těsně nad obočí...

"V kolik ti to jede?"

"Cože?" Hodí na mě nechápavý pohled, za který bych měla chuť i Brada Pitta zkopnout do bazénu, a pak se kochat mokrým tričkem...

"V 7 něco." Cekne a kecne sebou vedle mě na lavičku s upoutávkou na jakýsi akčňák.

"Víš, že mi budeš chybět?" Začne po chvíli ticha hypnotizovat mě namísto kolejiště.

"Nevím -" Proč mi to sakra říká?? Vždyť je úplně jedno, co mu teď odpovím. Nevěřím ve vztah na dálku.

Mlčíme a čučíme tam společně. Máme spoustu času na počítání pražců před náma a zdánlivě žádný v budoucnu.

"Nepřijdou ti ty Vietnamky nebo Kambodžanky, nebo kde to furt cestuješ, všechny stejné?" Zírám na beton.

"Ty žárlíš?"

"Ne, ale - nikdy jsem tam nebyla." Maskuju otázku.

"Ne, nepřijdou, některé si i barví vlasy."

Přijel vlak.

"Pořád čekám, kdy mi začneš vyhrožovat."

"Proč?" pro změnu na něj hledím já jak koala po ránu.

"Všem, které máš ráda, vyhrožuješ..." Usměje se.

Políbil mě, pohladil, přitiskl, pošeptal něco jako "hodně štěstí", nahodil batoh na jedno rameno a nastoupil do vlaku.

Já pak tupě počkala na ten můj, do Veselí. A brečela jsem až doma, v duchnách... Blbá Kanada!

Lidi potkáváme denně, ale některé už možná nepotkáme nikdy. Může za to odpradávna změna místa pobytu. Jó, kdyby jsme pěkně všichni celý život trčeli na jednom fleku, tak praotec Čech nezakotvil ani u Řípu a my máme za sousedku pořád stejnou drbnu. Ale za to, že je tak těžké sladit přátele a sny aspoň na jednom kontinentu, globalizace nemůže...

Život máme takový, jaký si ho děláme, a jsme takoví, jaké nás dělá život. Sice teda nevím, kdy jsem si nadefinovala, že můžu pít do rána a vždycky vstanu bez kocoviny, zato po hrnku kávy omdlévám dehydratací. Ale už mě dávno neštve všechno, co nevyřeším. No a co, že přemýšlení pořád dávám maximum? Někdo tu závislost komárů na pocení velbloudů popsat musí!

Už si dlouho nečtu citace, fráze a pravdy o životě. Stejně se mám líbí jen ty, co potvrzují náš názor. Např. kolik je keců o bolesti? Proč si myslíme, že je dobré posunout si hranici jejího vnímání? A pak nepoznat, kdy už je to vážně na šití. Některé jizvy jsou často jen naše machrování. Co by člověk pro historku neudělal, s krví to má vždycky grády. Proč asi máme tolik seriálů z nemocnice?

Uběhnou týdny, kdy se nic nepřihodí, a pak se všechno stane v jednom dni, ba rychlejc. Čas není lineární, to akorát noc na letišti trvá dlouho. Pořezat se zvládnu ve vteřině. A spánku je vždycky potřeba víc. Nemůžu si však pomoct, miluju ráno a taky mlhu! Ach, jak já se vždy těším probudit!

1 den po vyhození ramene, Nakiska Ski Area, jasno přejasno.

Strašná otrava podělat si rameno, hlavně pravé, mám problém vyčistit si zuby levou, otevřít dveře nebo jogurt. O ježdění ani rači nemluvím.

Prázdný večer po náročném dni, v plánu jen být dlouho v krátké vaně.

Pípla mi smska: "Čau, jak je v Kanadě? a spousta la-la-la hezkých vět."

A já pak dlouho tupě čekala, až se mi napustí nezašpuntovaná vana. Dochází mi šampón. A brečela jsem až v noci, ve spacáku... Blbá Kambodža!

Přeju si poznat ten okamžik, kdy budu babička s plechem buchet. Pečení totiž trénuju od mala. Ještě furt mám pro svou mladou překotnost tendenci některé kapitoly přeskočit, i když je mi pomalu jasné, že život není Harry Potter, kterého lze číst i od prostředka. Občas mám i pocit, že mě pustily choutky zničit se a zhuntovat až daleko za doraz. Že to ve mě nebojuje jak záporák od Jamese Bonda. I když karate mi tu chybí. A klepu si na čelo (nejbližší dřevo), abych to nezakřikla, možná jsem konečně našla svůj kousek míru v duši. Nebo jak to ten pan Zákopčaník v počasí říkal?

Sebrat se a odjet do Asie? Znám se, vím, že zvládnu cokoli si umanu. Moje "když se chce, všechno jde" má 100% úspěšnost. Protože to ostatní, co jsem vzdala, jsem jednoduše nechtěla. Třeba takový basket...

A teď prostě chci být v Kanadě.

Věnováno Tobě, Martine. Promiň. Ale jestli nepřijedeš ty, tak - -