aneb rusínská výprava
O tom jak se seznámila Pavla s Ditou by mohl vzniknout samostatný článek. Jak, kdy a proč se ty dvě paralelně začaly zajímat o Podkarpatskou Rus by šla napsat kniha. A o tom, jak se 3 ženy (Dita, Pavla, Katka) a dítě (Sára, 4 roky) v 1 autě na 7 dnů vydaly objevovat a poznávat kdysi nejvýchodnější konec naší republiky bude článek tento:
Cílem výpravy bylo studium a fotodokumentace rusínských výšivek a krojů pro plánovanou výstavu a vznikající knihu. A to jak u milých místních obyvatel přímo doma, tak v muzeích a skanzenech. Pavla mistryně fotografovala, Dita měřila a zakreslovala střihy a já a malá Sára jsme se vezly a líně vychutnávaly a ochutnávaly malebný karpatský venkov…
=>
Třetí plánovaný odjezd se nakonec přeci jenom uskutečnil. Bylo to v sobotu, bylo zataženo a chvíli dokonce pršelo! Ale už v Olomouci nám štěstí na počasí přestalo přát a přes celé Slovensko jsme si nádherný letní parný den užívaly v plechovém autě…
Splavení jak po finské sauně jsme k večeru dorazily do Kalne Rostoky (asi 9 km od ukrajinských hranic), náš první cíl – folklorní festival místních rusínských rodáků. Cimbálka burácela jak na Strahově a optimální vzdálenost pro poslech byla min 50 m od pódia. Tanečníci s vatou v uších (fakt!!) se potili nadšením a kaskadérskými točkami, kdy si slečnu dva borci zahákli za kotníky a rozvrtěli se do rychlého rytmu. A ten blonďatý borec v pyžamu na cigánské variace! Těšily jsme se na pravou lidovou zábavu, co měla prý následovat. Když se však z repráků rozezpívala Helenka Vondráčková, jak uprchlíci jsme zdrhaly za hranice.
Sice nechápali proč jedeme zrovna my 4 do muzea v Rachově, ale přejezd na Ukrajinu proběhl v klidu. Na první benzince jsme rychle extra levně natankovaly a vyměnily hřivny a na prvním vhodném poli to stočily ke spánku. Poklidné lesy okolo rušila jenom střelba, a pak v noci vlak a přejezd, co zněl asi jak motorovka se sanitkou. Ale probraly jsme se do nádherného bouřkového rána! Miluju, když až ráno vidím (U)krajinu a celé okolí místa, kde jsem to nocovala. Mlha, vlhko, bahno, kopce, lesy a Ukrajina…
V horách
Posnídaly jsme české zásoby a vyrazily severovýchodně směr zapadlé horské vesničky. Že byla neděle, nachomýtly jsme se do cerkve ve vesnici Ljuta (Люта) na mši. A že byla pravoslavná a kostel nevětraný, tak jsme tam žádná do konce nevydržela. Tak jsme se procházely. Obchod byl otevřený, hospoda taky, a protože se všechny ženy modlily, tak jsme kontakty navazovaly jen se samými muži. Lehce ovíněnými, ale to bylo ještě pořád dopoledne. takže v klidu. Co se však starých krajek týče – téměř nic, jen nějaké ručniky. Zato měli před školou meteorologickou budku! 100% tu platí pořekadlo: Jiný pes, jiná ves. Taky „Pozor pes“. A tady jsem poprvé propadla ukrajinskému chlebu – mňam!
Další toulky a popojížďky až do pozdního odpoledne, až konečně – jedna paní po cestě do Perečynu (Перечин) nás nadšeně pozvala ukázat její „staré oďagy“. A dostaly jsme ještě čaj a nabídku na nocleh. Bohužel nebyl čas ji využít, naše cesta musela pokračovat...
Pak někde pozdě v obci Dovge, za tmy a přívalového deště, jsme s Pavlou překonaly rekord ve stavění i kolíkování stanu.
Jinde v kopcích
A že ten dům, u kterého jsme nocovaly, byl vlastně obydlený, se ukázalo jako výhoda. Paní nás pozvala na kafe, zavedla k umyvadlu a malá Sára byla hotová ze tří koťátek. Dodnes jim určitě kreslí obrázky.
Někdy kolem poledne jsme byly v Koločavě (Колочава). Malebná náhorní plošina. Rozsypané roubenky, cestou už klasicky krávy, koně, povozy, bábušky a děduškové, ale i mrňata a mladí. Tady se kupodivu i přes ohromnou bídu ty vesnice nevyklidňují. Nějaké to kafe a krajky a autobus plný českobudělovických turistů. Nebudu české turisty rači pomlouvat (kór, když by to všecko byla pravda), ale v české hospodě v bývalé četnické stanici si nás snad ani nevšimli a ta čeština… Koločava mě zklamala. (Jěštěže jsme ji vlastně minuly.) Ty odpadky v řece a okolo jsou vizitka turistů. Dita tam byla před deseti lety a ještě ji pamatuje jako čistou a klidnou vesnici mezi kopci. Ukrajinci jsou furt stejní, jen těch návštěvníků tam jezdí čím dál víc… A nechápu proč tu maluje stezky klub českých turistů!
Cestou směr Jasiňa (Ясіня) už nám vytuněný a rachotivý zvuk naší káry začal připadat víc než podezřelý. A tak zastávka v autoservisu byla jasná volba. Za úsměv nám ten rachotivý plech odřezali, cosi naolejovali a mohli jsme šťastně a hlavně tiše pokračovat...
V Lazevštině (Лазещина) jsme se notně napilého "horského vůdce" se doptaly na směr na Hoverlu (nechápal, proč tam 3 ženy s dítětem vlastně chcou? Varoval nás před špatnými cestami a ubezpečil, že on nám neublíží. Což potvrdil, když horní půlku těla nasoukal okýnkem do auta a loktem zamkl zevnitř :D) Přenocovaly jsme na dvorku u blonďaté pani. Barvu vlasů jsem teda zjistila až ráno, my jsme vůbec stavěly na spaní až za tmy nějak často…
O tom jak se seznámila Pavla s Ditou by mohl vzniknout samostatný článek. Jak, kdy a proč se ty dvě paralelně začaly zajímat o Podkarpatskou Rus by šla napsat kniha. A o tom, jak se 3 ženy (Dita, Pavla, Katka) a dítě (Sára, 4 roky) v 1 autě na 7 dnů vydaly objevovat a poznávat kdysi nejvýchodnější konec naší republiky bude článek tento:
Cílem výpravy bylo studium a fotodokumentace rusínských výšivek a krojů pro plánovanou výstavu a vznikající knihu. A to jak u milých místních obyvatel přímo doma, tak v muzeích a skanzenech. Pavla mistryně fotografovala, Dita měřila a zakreslovala střihy a já a malá Sára jsme se vezly a líně vychutnávaly a ochutnávaly malebný karpatský venkov…
=>
Třetí plánovaný odjezd se nakonec přeci jenom uskutečnil. Bylo to v sobotu, bylo zataženo a chvíli dokonce pršelo! Ale už v Olomouci nám štěstí na počasí přestalo přát a přes celé Slovensko jsme si nádherný letní parný den užívaly v plechovém autě…
Splavení jak po finské sauně jsme k večeru dorazily do Kalne Rostoky (asi 9 km od ukrajinských hranic), náš první cíl – folklorní festival místních rusínských rodáků. Cimbálka burácela jak na Strahově a optimální vzdálenost pro poslech byla min 50 m od pódia. Tanečníci s vatou v uších (fakt!!) se potili nadšením a kaskadérskými točkami, kdy si slečnu dva borci zahákli za kotníky a rozvrtěli se do rychlého rytmu. A ten blonďatý borec v pyžamu na cigánské variace! Těšily jsme se na pravou lidovou zábavu, co měla prý následovat. Když se však z repráků rozezpívala Helenka Vondráčková, jak uprchlíci jsme zdrhaly za hranice.
Sice nechápali proč jedeme zrovna my 4 do muzea v Rachově, ale přejezd na Ukrajinu proběhl v klidu. Na první benzince jsme rychle extra levně natankovaly a vyměnily hřivny a na prvním vhodném poli to stočily ke spánku. Poklidné lesy okolo rušila jenom střelba, a pak v noci vlak a přejezd, co zněl asi jak motorovka se sanitkou. Ale probraly jsme se do nádherného bouřkového rána! Miluju, když až ráno vidím (U)krajinu a celé okolí místa, kde jsem to nocovala. Mlha, vlhko, bahno, kopce, lesy a Ukrajina…
V horách
Posnídaly jsme české zásoby a vyrazily severovýchodně směr zapadlé horské vesničky. Že byla neděle, nachomýtly jsme se do cerkve ve vesnici Ljuta (Люта) na mši. A že byla pravoslavná a kostel nevětraný, tak jsme tam žádná do konce nevydržela. Tak jsme se procházely. Obchod byl otevřený, hospoda taky, a protože se všechny ženy modlily, tak jsme kontakty navazovaly jen se samými muži. Lehce ovíněnými, ale to bylo ještě pořád dopoledne. takže v klidu. Co se však starých krajek týče – téměř nic, jen nějaké ručniky. Zato měli před školou meteorologickou budku! 100% tu platí pořekadlo: Jiný pes, jiná ves. Taky „Pozor pes“. A tady jsem poprvé propadla ukrajinskému chlebu – mňam!
Další toulky a popojížďky až do pozdního odpoledne, až konečně – jedna paní po cestě do Perečynu (Перечин) nás nadšeně pozvala ukázat její „staré oďagy“. A dostaly jsme ještě čaj a nabídku na nocleh. Bohužel nebyl čas ji využít, naše cesta musela pokračovat...
Pak někde pozdě v obci Dovge, za tmy a přívalového deště, jsme s Pavlou překonaly rekord ve stavění i kolíkování stanu.
Jinde v kopcích
A že ten dům, u kterého jsme nocovaly, byl vlastně obydlený, se ukázalo jako výhoda. Paní nás pozvala na kafe, zavedla k umyvadlu a malá Sára byla hotová ze tří koťátek. Dodnes jim určitě kreslí obrázky.
Někdy kolem poledne jsme byly v Koločavě (Колочава). Malebná náhorní plošina. Rozsypané roubenky, cestou už klasicky krávy, koně, povozy, bábušky a děduškové, ale i mrňata a mladí. Tady se kupodivu i přes ohromnou bídu ty vesnice nevyklidňují. Nějaké to kafe a krajky a autobus plný českobudělovických turistů. Nebudu české turisty rači pomlouvat (kór, když by to všecko byla pravda), ale v české hospodě v bývalé četnické stanici si nás snad ani nevšimli a ta čeština… Koločava mě zklamala. (Jěštěže jsme ji vlastně minuly.) Ty odpadky v řece a okolo jsou vizitka turistů. Dita tam byla před deseti lety a ještě ji pamatuje jako čistou a klidnou vesnici mezi kopci. Ukrajinci jsou furt stejní, jen těch návštěvníků tam jezdí čím dál víc… A nechápu proč tu maluje stezky klub českých turistů!
Cestou směr Jasiňa (Ясіня) už nám vytuněný a rachotivý zvuk naší káry začal připadat víc než podezřelý. A tak zastávka v autoservisu byla jasná volba. Za úsměv nám ten rachotivý plech odřezali, cosi naolejovali a mohli jsme šťastně a hlavně tiše pokračovat...
V Lazevštině (Лазещина) jsme se notně napilého "horského vůdce" se doptaly na směr na Hoverlu (nechápal, proč tam 3 ženy s dítětem vlastně chcou? Varoval nás před špatnými cestami a ubezpečil, že on nám neublíží. Což potvrdil, když horní půlku těla nasoukal okýnkem do auta a loktem zamkl zevnitř :D) Přenocovaly jsme na dvorku u blonďaté pani. Barvu vlasů jsem teda zjistila až ráno, my jsme vůbec stavěly na spaní až za tmy nějak často…
Žádné komentáře:
Okomentovat