Jen co jsme dosušily stan (asi za 2h) vydaly jsme se hledat v Jasini muzeum, a to byl úspěch. Muzeum sice staré, s rozbitými vytrýnami a vycpanými orli, tetřevi a jinou havětí (poštolka a tak), ale s pořádnou sbírkou starých oděvů, krojů a krajek.
Spokojeně jsme pak jely směr rachovské muzeum, když už je to teda náš avizovaný cíl cesty. To jsme sice nenašly, ale zato jsme si prošly právě se konající trhy se vším koloritem.
Divný boršč, ještě divnější šašliky, jejich střed Evropy a koupání v potoce s překvapením – v tomto pořadí.
Ne, nebudu počítat kolik dnů jsme se jen lehce myly vlhčenými kapesníčky a to jen na oděvem nepokrytých částech těla. Počasí koupání nepřálo. A my už jej potřebovaly jako sůl (obojího v jednom se nám teda také dostalo, ale o tom až později). Zastavily jsme u opuštěného brodu, odložily nepotřebné a jako banda vysloužilých otužilců jsme se dlóóouho osmělovaly vlézt do potoka. Touha po očistě však všechno studeno předčila a paráda, vlasy, oči všechno čisté... nový člověk za každé z nás.
Že máme obecenstvo jsme si všimly až po chvíli... A nebylo to ledajaké obecenstvo, bylo to mužského pohlaví. 3 mladí jedinci s motorkami čerstvě vybalancovali z let středního rodu podstatných jmen a zřejmě po mužském vzoru, rozjeli se s pekelnými stroji pochlubit nám k brodu... Hrdě můžem prohlásit, že jsme pro ně určitě byly nej- zážitek nejen tohohle jejich dožitého léta. Rozloučili se s námi dvojjakou otázkou zda kurime a my se hodlaly v klidu dosušit.
Jenže, do minuty nám klid u horského potoka přijel narušit bagr a tatrovka. Tak tak jsme jim stačily uskočit z cesty. A za neskutečného rachotu se oba stroje daly do bagrování potoka v místech, kde jsme se ještě před půl hodinou koupaly.
A bylo po idyle u opuštěného brodu.
Jelo se dál. Minuly jsme policejní hlídku a hleděly si s vé cesty. To se však na ukrajině nevyplácí. S podrápaným neoznačeným žigulíkem nás v nejbližší vsi předjeli (byla tam úzká cesta, jinak by to učitě udělali už dřív), zastavili a začali vyslýchat kam a proč jedeme a proč jsme si dovolily nezastavit. No, zážitek. Pustili nás ale bez šrámů a místní pracant (2 týdny tady, 2 v česku na střídačku) s českou SPZ nás uklidnil a poslal správným směrem pryč.
Později to odpoledne - Solotvina (Солотвино). Město známé pro svá slaná jezera a léčivé bahno. Cesta k nim ale regulérně vedla napříč smetištěm a po cestě horší jak k nám do vinohradu. A hned za horizontem – chatová oblast na ukrajinský způsob. A ta voda! Sice trochu smrdutá, ale ten pocit zdechlé velryby ! (© Pavla) – nezapomenutelný, pro mě báječná koupačka, plování bez námahy a posolení zdarma.
Trochu jsme bloudily v Mukačevu (Мукачoвo). Škoda, že jsme jej viděly jen z auta, hezké město.
A na stvrzení naší družby s východem ustlaly jsme si přímo na ropovodu. Když už družba, tak pořádná Družba! (A rozhodně by se měla vyzkoumat závislost množství komárů v blízkosti ropovodů.)
Spokojeně jsme pak jely směr rachovské muzeum, když už je to teda náš avizovaný cíl cesty. To jsme sice nenašly, ale zato jsme si prošly právě se konající trhy se vším koloritem.
Divný boršč, ještě divnější šašliky, jejich střed Evropy a koupání v potoce s překvapením – v tomto pořadí.
Ne, nebudu počítat kolik dnů jsme se jen lehce myly vlhčenými kapesníčky a to jen na oděvem nepokrytých částech těla. Počasí koupání nepřálo. A my už jej potřebovaly jako sůl (obojího v jednom se nám teda také dostalo, ale o tom až později). Zastavily jsme u opuštěného brodu, odložily nepotřebné a jako banda vysloužilých otužilců jsme se dlóóouho osmělovaly vlézt do potoka. Touha po očistě však všechno studeno předčila a paráda, vlasy, oči všechno čisté... nový člověk za každé z nás.
Že máme obecenstvo jsme si všimly až po chvíli... A nebylo to ledajaké obecenstvo, bylo to mužského pohlaví. 3 mladí jedinci s motorkami čerstvě vybalancovali z let středního rodu podstatných jmen a zřejmě po mužském vzoru, rozjeli se s pekelnými stroji pochlubit nám k brodu... Hrdě můžem prohlásit, že jsme pro ně určitě byly nej- zážitek nejen tohohle jejich dožitého léta. Rozloučili se s námi dvojjakou otázkou zda kurime a my se hodlaly v klidu dosušit.
Jenže, do minuty nám klid u horského potoka přijel narušit bagr a tatrovka. Tak tak jsme jim stačily uskočit z cesty. A za neskutečného rachotu se oba stroje daly do bagrování potoka v místech, kde jsme se ještě před půl hodinou koupaly.
A bylo po idyle u opuštěného brodu.
Jelo se dál. Minuly jsme policejní hlídku a hleděly si s vé cesty. To se však na ukrajině nevyplácí. S podrápaným neoznačeným žigulíkem nás v nejbližší vsi předjeli (byla tam úzká cesta, jinak by to učitě udělali už dřív), zastavili a začali vyslýchat kam a proč jedeme a proč jsme si dovolily nezastavit. No, zážitek. Pustili nás ale bez šrámů a místní pracant (2 týdny tady, 2 v česku na střídačku) s českou SPZ nás uklidnil a poslal správným směrem pryč.
Později to odpoledne - Solotvina (Солотвино). Město známé pro svá slaná jezera a léčivé bahno. Cesta k nim ale regulérně vedla napříč smetištěm a po cestě horší jak k nám do vinohradu. A hned za horizontem – chatová oblast na ukrajinský způsob. A ta voda! Sice trochu smrdutá, ale ten pocit zdechlé velryby ! (© Pavla) – nezapomenutelný, pro mě báječná koupačka, plování bez námahy a posolení zdarma.
Trochu jsme bloudily v Mukačevu (Мукачoвo). Škoda, že jsme jej viděly jen z auta, hezké město.
A na stvrzení naší družby s východem ustlaly jsme si přímo na ropovodu. Když už družba, tak pořádná Družba! (A rozhodně by se měla vyzkoumat závislost množství komárů v blízkosti ropovodů.)
Žádné komentáře:
Okomentovat