Vzbuzení bylo na etapy a přesun k hranicím zdlouhavý. Doplnily jsme benzín, dokoupily sušenky a přečkaly to dlouho na celnici.
Ukrajinští celníci jsou buď extrémně bezelstní, nebo v tom je jiný fígl, ale namísto psa s čichem na drogy se vás nenuceně zeptají, zda nekurime travu a nevezeme nejake zkryte zbrane… Logicky pak – kdybychom je měly vyskládané na palubní desce, tak je zřejmě provezeme. Zato Slováci, krajní v EU, dělali ofuky. 4 ženy ve voze prostě musí zavánět mafií!
Největší šok zpátky na Slovensku byl však z dopravních předpisů. Na Ukrajině se jezdí tak nějak instinktivně, v dědině klidně 80, jinde kolik utáhne auto a neodnese zatáčka. Jen bacha na ty „Pozor psy“, kočky, husy a kachny, lidi, cyklisty (Ukrajinou na „ukrajině“ plánujeme příště!) a hlavně krávy. Se zvonci, flekaté i hnědé, šinou si to všude (v horách úpné kamzice). Doprava se kiksne, snad i vlaky zastaví, mají všude přednost. Ale kdo spěchá, ten vás klidně i kličkujíc mezi nimi zvládne předjet. Ty žigulíky nám to dávaly co chvíla. Jezdí se tam prostě jak se zrovna maximálně dá. Pravda někdy to teda bylo na výlez a odlehčení auta a slalom mezi jámami (hlavní cesta do Svaljavy a z Koločavy). A přejetiny na silnici jsme potkaly maximálně 2 a z toho jednu určitě něco zakouslo.
Po cestě tam jsem si to neuvědomila, ale východní Slovensko vypadá architekturou jako o generaci mladší Zakarpatí.
Svidník se nevyvedl. Sice tam mají čerstvě spravené centrum, ale v muzeu rusínské národnosti na Slovensku zaujatého zástupce. Jak slyšel slovo Rusín, ukázal se jako kretén. No comment. (Ale pro mě další muzeum, které jsem si prošla zdarma.)
Úplně poslední cíl naší cesty byl v Prešově, kde se měla Pavla setkat s moudrým postarším etnologem a Dita s místními nadšenými Rusíny na nějaké chatě nedaleko. Pán etnolog, Mušínka se myslím jmenoval, nám toho hodně navykládal a nasliboval a doslova prolil nějakou přírodní minerálkou. (Následky si pamatuju.) A Dita se „z chaty“ (náš pracovní název) vrátila s výstavou už málem zorganizovanou… Konec dobrý, všechno dobré. A prešov se mi taky líbil.
Pak už jen dlouhá cesta v noci domů…
Nádherný týden, kdy jsem usínala a řešila jenom, jestli mě ráno vzbudí krávy nebo déšť. Děkuju
Viděno foťákem...
Ukrajinští celníci jsou buď extrémně bezelstní, nebo v tom je jiný fígl, ale namísto psa s čichem na drogy se vás nenuceně zeptají, zda nekurime travu a nevezeme nejake zkryte zbrane… Logicky pak – kdybychom je měly vyskládané na palubní desce, tak je zřejmě provezeme. Zato Slováci, krajní v EU, dělali ofuky. 4 ženy ve voze prostě musí zavánět mafií!
Největší šok zpátky na Slovensku byl však z dopravních předpisů. Na Ukrajině se jezdí tak nějak instinktivně, v dědině klidně 80, jinde kolik utáhne auto a neodnese zatáčka. Jen bacha na ty „Pozor psy“, kočky, husy a kachny, lidi, cyklisty (Ukrajinou na „ukrajině“ plánujeme příště!) a hlavně krávy. Se zvonci, flekaté i hnědé, šinou si to všude (v horách úpné kamzice). Doprava se kiksne, snad i vlaky zastaví, mají všude přednost. Ale kdo spěchá, ten vás klidně i kličkujíc mezi nimi zvládne předjet. Ty žigulíky nám to dávaly co chvíla. Jezdí se tam prostě jak se zrovna maximálně dá. Pravda někdy to teda bylo na výlez a odlehčení auta a slalom mezi jámami (hlavní cesta do Svaljavy a z Koločavy). A přejetiny na silnici jsme potkaly maximálně 2 a z toho jednu určitě něco zakouslo.
Po cestě tam jsem si to neuvědomila, ale východní Slovensko vypadá architekturou jako o generaci mladší Zakarpatí.
Svidník se nevyvedl. Sice tam mají čerstvě spravené centrum, ale v muzeu rusínské národnosti na Slovensku zaujatého zástupce. Jak slyšel slovo Rusín, ukázal se jako kretén. No comment. (Ale pro mě další muzeum, které jsem si prošla zdarma.)
Úplně poslední cíl naší cesty byl v Prešově, kde se měla Pavla setkat s moudrým postarším etnologem a Dita s místními nadšenými Rusíny na nějaké chatě nedaleko. Pán etnolog, Mušínka se myslím jmenoval, nám toho hodně navykládal a nasliboval a doslova prolil nějakou přírodní minerálkou. (Následky si pamatuju.) A Dita se „z chaty“ (náš pracovní název) vrátila s výstavou už málem zorganizovanou… Konec dobrý, všechno dobré. A prešov se mi taky líbil.
Pak už jen dlouhá cesta v noci domů…
Nádherný týden, kdy jsem usínala a řešila jenom, jestli mě ráno vzbudí krávy nebo déšť. Děkuju
Viděno foťákem...
Žádné komentáře:
Okomentovat