Baleárské ostrovy náleží ke Španělsku, ovšem!
přijela jsem sem japonskou Toyotou, registrovanou ve Francii, naloděnou na žlutý trajekt společnosti Isomar pro změnu vyrobený a původně registrovaný v Londýně. Čtyřlůžkovou kajutu jsem dílela se starší francouzskou a nachlazenou portugalkou, mýdlo ve sprše hlásalo italský původ a u baru jsem se dala do řeči s dvojicí britských motorkářů s pravými americkými mašinami a pravými kubánskými doutníky...
Dům ve kterém tu taky přebývám patří šarmantní australance a její nejbližší přítelkyně pochází z Rakouska. Německy mluvících obyvatel je však na Malorce poměrně velká menšina, noviny ve stáncích jsou buď španělsky nebo německy a když nevypadáte jako španěl, tak na vás v resaturaci začnou hovořit německy. A němci se přivezli svou kulturu, pivo a klobásky a ty lákají ještě také vysoké holandské návštěvníky, ubytuvší se samozřejmě v hotelech se jménem ala Amesterdam. A co se návštěvníků týče, tak angličanů tu prý není tolik, protože Malorka si získala v 80tých letech špatnou pověst, bylo tu víno, levno a nedeštivo (nechápu, jak tohle může být špatná pověst), no a na ostrovech si pak mysleli, že sem jedí jen zvrhlíci užívat si to levno a nedeštivo... Sice to maskují, ale polovina suvenýrů je vyrobena v Číně a přímý přenos z Číny, zdá se, teď pouští všechny televize, ale španělská hrdost poznat je - tenistu Nadala jsem viděla ai 3x (jednou živě a 2x ze záznamu). A tady na ostrově jsou stále některá, hlavně vodní, sportoviště z doby, kdy byla olympiáda v Barceloně označena kruhy. V supermarketech je klasický všehomix, Lidl a Spar a chaos a španělský klid, půl hodiny čekáte než se objeví někdo, kdo vám zabalí rybu a pak jsem stejně řekla merci, madame. A jak ale poznat, které mléko je 0% fat?!! Obědy jsou ale typicky španělské, nikdy teplé a pozdě, taktéž večeře, a dokonce ani mně nejde se ubránit pověstné spící siestě - ale za to může to slunko, to je jasné. Konec odbočky, polovina nádobí je přivezena z JAR a obrazy po domě od impresionistů, expresionistů, kubistů a jiných věhlasných jednotlivců odevšad. Vzduch je čistě mořský s příměsí saharského prachu, který dodává krajině oranžovo-žlutý suchý odstín. A viditelně málem hmatatelný je při západu či východu slunka.
V koupelce jsem vyložila francouzskou zubní pastu, koupila si bulharský šampon a utírám se do švédského ikea ručníku s cedulkou made in Bangladesh. A teď poslouchám jednu kanadskou jazzovou zpěvačku...
Jen na fotky z japonského foťáku Sony, ale určitě vyrobeného kdoví kde, si ještě musíte počkat, chce to čas, omlouvám se.
PS: jo, je tu krásně!
přijela jsem sem japonskou Toyotou, registrovanou ve Francii, naloděnou na žlutý trajekt společnosti Isomar pro změnu vyrobený a původně registrovaný v Londýně. Čtyřlůžkovou kajutu jsem dílela se starší francouzskou a nachlazenou portugalkou, mýdlo ve sprše hlásalo italský původ a u baru jsem se dala do řeči s dvojicí britských motorkářů s pravými americkými mašinami a pravými kubánskými doutníky...
Dům ve kterém tu taky přebývám patří šarmantní australance a její nejbližší přítelkyně pochází z Rakouska. Německy mluvících obyvatel je však na Malorce poměrně velká menšina, noviny ve stáncích jsou buď španělsky nebo německy a když nevypadáte jako španěl, tak na vás v resaturaci začnou hovořit německy. A němci se přivezli svou kulturu, pivo a klobásky a ty lákají ještě také vysoké holandské návštěvníky, ubytuvší se samozřejmě v hotelech se jménem ala Amesterdam. A co se návštěvníků týče, tak angličanů tu prý není tolik, protože Malorka si získala v 80tých letech špatnou pověst, bylo tu víno, levno a nedeštivo (nechápu, jak tohle může být špatná pověst), no a na ostrovech si pak mysleli, že sem jedí jen zvrhlíci užívat si to levno a nedeštivo... Sice to maskují, ale polovina suvenýrů je vyrobena v Číně a přímý přenos z Číny, zdá se, teď pouští všechny televize, ale španělská hrdost poznat je - tenistu Nadala jsem viděla ai 3x (jednou živě a 2x ze záznamu). A tady na ostrově jsou stále některá, hlavně vodní, sportoviště z doby, kdy byla olympiáda v Barceloně označena kruhy. V supermarketech je klasický všehomix, Lidl a Spar a chaos a španělský klid, půl hodiny čekáte než se objeví někdo, kdo vám zabalí rybu a pak jsem stejně řekla merci, madame. A jak ale poznat, které mléko je 0% fat?!! Obědy jsou ale typicky španělské, nikdy teplé a pozdě, taktéž večeře, a dokonce ani mně nejde se ubránit pověstné spící siestě - ale za to může to slunko, to je jasné. Konec odbočky, polovina nádobí je přivezena z JAR a obrazy po domě od impresionistů, expresionistů, kubistů a jiných věhlasných jednotlivců odevšad. Vzduch je čistě mořský s příměsí saharského prachu, který dodává krajině oranžovo-žlutý suchý odstín. A viditelně málem hmatatelný je při západu či východu slunka.
V koupelce jsem vyložila francouzskou zubní pastu, koupila si bulharský šampon a utírám se do švédského ikea ručníku s cedulkou made in Bangladesh. A teď poslouchám jednu kanadskou jazzovou zpěvačku...
Jen na fotky z japonského foťáku Sony, ale určitě vyrobeného kdoví kde, si ještě musíte počkat, chce to čas, omlouvám se.
PS: jo, je tu krásně!
Žádné komentáře:
Okomentovat