Jestli dějiny doopravdy píší vítězové, tak potom Severní Amerika je samý překlep. To je pořád nějaké Ohio, Ontario, Iowa a Saskatchewan nebo Yucon a Nebraska. I když, možná jen první dobyvatelé tohohle kontinentu byli negramotní nebo líní si to tu nazvat po svém. Pochybuju, že by ponechali tolik indiánských jmen, aby uctili památku vyvražděných a vyhnaných původních obyvatel.
Ale jak to tak na světě bývá, vyjímka se naštěstí vždycky najde. Právě teď se geograficky nacházím v Kananaskis. Po staletí tudy kočovali indiáni z kemene Stoney, západní odnož Siouxů, jinak řečeno Kameňáci. A přesně v polovině 19. století se tu švarný dlouhovlasý mládenec jménem Kananaskis (česky Vděčný) popral kvůli ženě a skončil se sekerou v hrudním koši. Náhodou šel okolo průzkumník John Palliser, kterého poslala samotná královna Viktorie, aby skrz Skalisté hory prosekal cestu do Vancouveru. A ten to tu na jeho počest po něm pojmenoval. Kdyby se toho nebohý Kananaskis býval dožil určitě by mu byl vděčný. Dívku sice nezískal, ale jak se jmenoval jeho sok, se už dnes neví.
Kameňáci tu lovili, zlatokopi objevili zlato a i uhlí se tu pár let těžilo. Ale údolí proslavila až olympiáda v Calgary roku 1988. Na malinko poddolované hoře Mt. Allan se zbudoval lyžařský areál Nakiska. A Nakiska v indiánském jazyce Cree znamená místo setkání.
Teď to konečně začne dávat smysl.
V době, kdy se v Československu ulice jmenovaly Leninovy a existoval Gottwaldov, sem na onu olympiádu odjel lyžovat i reprezentant Jan Sekerák. SE-KE-RÁK! Kananaskis se sekerou a Sekerák na místě setknání... Není náhodou, že už se nevrátil.
A ten samý Sekerák tu, v Nakiska Ski Area, teď dělá generálního manažera.
Měl vtipný, vzletný a podněcující úvítací proslov, když zahajoval slibnou sezónu 2010–2011. Pamatuji si zejména pasáž s občerstvením.
No a Renka je jeho neteř.
Poprvé jsem ji viděla první den v práci. To jsem ale ještě vůbec nevěděla, že je to ona. Jen CJ mi říkal, že je tu i nějaká Slovenka. Zrovna nám kudrnatá paní vyprávěla o správném mytí rukou v provincii Alberta a kolik stupňů má mít mrazák v provincii Alberta. Jak dlouho může být potrava venku z ledničky v provincii Alberta. Které bakterie nejvíce ohrožují maso v provincii Alberta. Jaké nemoci může způsobit nesprávně upravovaná strava v provincii Alberta a jaké pěkné grafy o tom vytvořila hygienická stanice provincie Alberta.
Renka, absolventka veřejného zdravotnictví (nikoli však provincie Alberta) přiklusala, vyslechla paní a zase odběhla. Ona už totiž poctivě pracovala.
Nás zbylé si šéfka Holly rozdělila na tři skupiny. Jedna nafasovala bílé utěrky, druhá modré, a ti pak pucovali kuchyň až do druhého patra. Na mě s Annou zbylo deli, lahůdkářství na severoamerický způsob.
„Jak poznám, který ten sýr je pravý?“ Detailně zkoumám plátky čedaru.
„A není to tam napsané?“ Anna rozkládá po pultu krajíce toustového chleba.
Detailně zkoumám i obal. Tuk 30 %, voda 40 %, sodík, magnesium... Hotový chemický roztok.
„Ne.“
„Tak podle barvy?“
„Sytě oranžová a oranžová.“ I nová fixka píše hůř.
„Tak to ochutnej. A ten, co ti bude víc chutnat, je napodobenina.“
„Cože?“
„No protože do napodobeniny dávají takové ty přísady, aby ti to chutnalo. Tak ti to pak víc chutná.“
„Aha.“ To dá rozum, ne? A Anna to musí vědět, doma v Austrálii je totiž zdravotní sestra.
„Už víš, co si oblečeš večer?“
„Proč? Co je večer?“
„Uvítací párty sezóny. Vždyť to bude na vašem patře.“ Maže každý první chleba máslem.
„Aha.“ Mažu každý druhý chleba majonézou.
„Polož si ten chleba na stůl,“ křikne Holly za mými zády. „Je to rychlejší.“ A byla pryč.
„Máte to určitě taky napsané na nástěnce vedle dveří,“ naváže Anna a na každý první chleba dává kolečka salámu. „Je to tam, co jsme přijeli. Ty to nečteš?“
„Ne.“ Nástěnky zásadně nečtu.
„Máme se obléct na téma –“
„Neskládej ten salám tak úhledně!“ Holly spěchá v opačném směru. „To musíš takto, ať to vypadá, že je tam toho víc.“ Odbočí k nám a rozhodí kolečko šunky do tvaru rozpadlé pyramidy.
„- že máme téma letní festival,“ dořekne Anna, když Holly zajde za roh.
„To je trefné na začátek zimy.“ Rovnám na každý druhý krajíc sýr. Doufám, že dobře.
„Já jen nevim, jestli mám jít v šatech nebo v sukni.“
„Ty tu máš šaty?“
„Jenže mám takové tmavé sandále a moc k nim nejdou.“
„Ty tu máš sandále?“ Jsem to balení asi podcenila.
„V čem půjdeš ty?“
No, to bych taky ráda věděla. V té minisukni bych mohla, jediný můj letní hadřík. Kdo by byl čekal, že si ji obleču dřív než oteplovačky. A pod nátělník opalovačky. Tak.
„Asi si dám plavky.“
„Ty tu máš plavky?“
„Aj plavecké brýle.“ Kdyby náhodou.
Z obýváku už je slyšet repráková kapela a tlumený hovor. Spolubydlící Sars se před zrcadlem nakroucela v šatech.
„Jak to vypadá?“ Ptá se mě na kytku ve vlasech.
„Super. Jak od moře. Kdes to vzala?“
„Ále, to jsem si přivezla.“
Jsem fakt křupan z dědiny. A vlasy si jen rozpustím.
„Sekne ti to.“
„Díky. Tobě taky.“ Navzájem jsme si zkontrolovaly make-up. Piva z ledničky a hurá na chodbu!
Už tam postával a posedával skoro celý manor. Pilo se kde co a díky nedostatku nádobí z kde čeho. Já sosala Kokanee, pivo z Britské Kolumbie. A asi nebude moje nejoblíbenější, zlatá plzeň... CJ tvrdil, že Manor 88 je přesně pro 88 lidí. Je tu ale jen 84 pokojů. Ledaže by někdo spával v prádelně. Taky mi nesedí, že by tu bylo jen tak málo závodníků, jestli tohle byla původně ubytovna pro ně. Zato teď je tu lidí jak na finále hokeje. Chodbovice po kanadsku. Musím v té záplavě Australanů najít Renku.
„Prosím tě, nevíš kdo je Renata?“ Připíjím si s nějakým širokým týpkem jménem Josh.
„Vůbec. Kde dělá?“
„Nevím.“ To jsem se dostala daleko. Co když tu vůbec není?
„Renata? Myslíš Janovu vnučku?“ Přidá se do debaty zrzavý kluk.
Vnučku? To ten Jan vypadá hodně mladě na svůj věk.
„Kyle,“ představí se a přemýšílí, kterou ruku mi podat, když v obou drží nějaké pití. „Renata je tam.“ Máchne levačkou do rohu obýváku a pobryndá holku sedící pod náma.
„Dávej bacha,“ mračí se tmavovláska.
„Sorry, jsem nechtěl. Kyle jméno mé.“
„Erin. Odkud jsi?“ Nezapře australský přizvuk.
„Canmore, Alberta. Ale mám skotské předky.“ Vida, Kanaďan.
„Katy, Česká republika,“ mávám dolů. Třeba se socializovat. A prodírám se představovat do rohu místnosti.
Borci v modrém a zeleném tričku tam řešili kvalitu vosků na snowboard. Štíhlounká slečna v černém jim s půllitrem v ruce přikyvovala. To bude ona. Zaraduji se vduchu. Kočka, pořádné pivo, žádná třetinka, a usmívá se a kývá.
„Čau, ty budeš Renka, že?“ Zkusím česky.
„Jaj, áno.“ Rozzáří se jí obličej.
„Katka, nebo anglicky su Katy.“ Jsem 5 dnů dumala, jak se tu nechám oslovovat, a pak mi kdosi řekl, že se to ke mě nehodí, že je to moc zdrobnělé.
„Ja som tak rada, že je tu niekto komu rozumiem.“
„Já taky.“ Cizí jazyky neuvěřitelně unavují. Proto je třeba je vzít za své.
„Na zdravie!“ Pozvedne krígl.
A není to fiflena. Miluju Slovensko!
