Hranolky v Belgii

hm, tak jsem chtěla napsat něco o cestování s CK Bobik, ale nějak to trvá... Trpělivost, všechno bude ...

A už jsou aspoň fotky !! (© katla-barca + bob)

Le Chemin de la Liberté

před víc než měsícem šel na čt2 dokument s názvem "Můj děda byl voják, válčil na Piavě".
Sugestivní pohled na historické boje z první světové v Dolomitech. Doporučuju.
Můj praděda byl taky voják a taky válčil na Piavě... Vím o něm málo, jen, co občas někdo zmínil. Druhého znám jen z náhrobku a ty další vůbec.
Díky válkám vlastně oba procestovali a poznali kde co. Až možná závidění hodné kde co. Ale je asi sakra velký rozdíl cestovat z donucení a s bojem o život a cestovat si jen tak.

Hory všude na světě jsou často svědkem tragických a válečných, ale občas i mírových událostí, lidských i zvířecích skutků.
Takový je celý Balkán!
A třeba Pyreneje jsou po celé délce protkány tzv. Cestami svobody (Le Chemin de la Liberté). Kdy se během druhé světové války tisíce lidí vydaly skrz hřebeny v zimě, v létě, dešti a noci za vidinou "svobodného života" ve Francii. Že to byly treky plné strastí stojí za to si vyzkoušet i dnes. Ale těžko porovnávat rezavé ferraty s popravčí četou kolaborantů...

A myslím, mongolské přísloví říká: "Sílu a vytrvalost přátelství nebo koně poznáš v horách."

...


Mého nejmladšího dědu znám blízce. Chodil s nama do Karpat na podběl. Nikde neválčil, ale právě bojuje. Bojuje se vším čemu všemu my tu ještě říkáme život a naděje...
"Dědy, přeji ti mír."

titulky v Paříži

"Paříž je nádherná, takovou bych ji snad ani nečekal. Ale možná záleží i na tom, s kým tam jsi..."

dopisy od M.J.

A byla jsem tam sama se sebou (takže spokojenost), i když prvních pár hodin (resp. těch pár minut) jsem málem nepřežila...
Bydlela jsem u milé harfenistky (a každou noc jsem usínala, když ona cvičila, a krásně cvičila). Na "eifelovce" jsem dělala, že nerozumím česky ("Koukej, voni tu maj poštu?"). V Louvru mě sprdli, že jsem si smočila nohy v jednom z bazénků. Otravné žebračce na mostu Pont Alexandre III jsem dala jogurt a chudákovi pouličnímu prodavači knih jsem nadala, proč si tu furt všecí myslí, že mám zájem něco kupovat a někomu přispívat (dodatečně se mu omlouvám za nedostatečnou trpělivost). Do Museé d'Orsay jsem se záludně dostala zadarmo. A na Champs-Elysées se setkala s "nenápadným" francouzským tajným agentem:

(ON: "Excuzes-moi, mais..........????????????..............."
"Pardon, mais je ne comprends pas. Si vous voulez quelque chose, vous parlez anglais, s'il vous plait."
ON in EN: "Aa, tím líp. Kryju tady průchod jednoho muže a vy vypadáte, že vám nebude vadit, když budeme půl hodiny předstírat konverzaci..."
"??? E? Tak jo no." ...) A muž prošel ani nevím jak.

Na Montmartru jsem prozevlila den, nechala se zadarmo namalovat (jsem se onomu umělci zdála smutná, proto) a noci prožila s cizími přáteli v cizích barech. S M. F. jsem se nakonec nepotkala a připadala jsem si trochu jako šupák v tom stylish městě (tak jsem si aspoň koupila nové boty). Okradla mě skříňka na úschovu zavazadel. A málem jsem schválně namísto domů odjela do Norska...

Paříž je nádherná, ale možná záleží...

Journey's end

Je nádnerný den. Pyreneje vypadají skoro na dosah (ještě jsem tam v mracích stihla prorybařit víkend) a krajina září stále sytějšími barvami podzimu... fíky a švestky zrají a já balím těch svých moc "švestek". (taky až když se balíte zjišťujete, co jste vlastně tahli a potahnete zpět?)

Bude mi chybět to vše a všichni tady kolem...
I když to nebylo vždycky "košér" (ale možná to ani nebylo k jídlu), byla jsem tu a kdoví kde ráda.
Ale vždycky se jde vrátit...

naschle v Česku a na Moravě

"Still thinking of running?"
"I'm not running away, I'm just ... practising ... before there will be nowhere else to run."

Barcelona a z ní

několik dní a nocí v Barceloně. Bylo to ... super úplně na doraz.
Řídila jsem se Štěpovými (bratrovými) radami. A víc rači nenapíšu.
Otherwise it will spoil your impression about me. (Yeah, I'm naive.) Well, I'm not saint and some experiences aren't publishable before 22.00, not even after midnight (spanish hour restraint).
Prostě Gaudí (i když ta story o nikdy nedokončeném chrámu Sagrada Familia je zajímavá), ulice, metro (1 den MHD za 5€), mnohonárodnéstní a plný nejlepší hostel (20€/noc), španělská a katalánská kultura a strava, celosvětová "kultura", hodně sangrie, pláž, jiná španělská vína, stadion, salsa, lidé a další známí, Picasso a Joan Miró (och) no a ty noci...
Nádherné dýchající a vítající město (a na konkrétní zážity se ptejte osobně ;-)
Něco z fotek si můžete prohlédnout...

No ale cesta z Barcelony zpátky do Francie stojí za zmínění:
Naplánovala jsem si ji utajeným vlakem skrz Pyreneje, o kterém ví jen místní a nikde nenajdete jeho odjezdy a návazné spoje. Ale nastěstí tam, kam jsem jela, tak trochu místní jsem... (dává vám to smysl, že jo?)
Jediný zádrhel nastal už v Barceloně na nádraží Sant. Chtěla jsem se dostat na nástupiště. Jenže k tomu je potřeba jízdenka správných rozměrů, nikoli moje fipka. Muž za okýnkem mě vůbec nepochopil, poslal do jiného okýnka, tam mě poslali někam, a pak zas k jiné přepážce, kde konečně velmi aktivní mladík vypadal, že rozumí, a chtěl ukázat tu moji jízdenku, hurá...
Ale bez varování se s mojí fipkou a pak i slevou na 50% z ceny ztratil kdoví kam. Takže ani ten mě nepochopil a já jsem navíc bez fipky... Po 15 minutách, kdy už jsem si vytáhla peněženku, že si teda těch levných 8 euro po hranice do hor zaplatím, se vrátil s tím, že mě nechápe, že mám ten vlak zadarmo. A když jsem se zoufale rozesmála (odjezd za 3 minuty) asi jej něco osvítilo, on porozuměl mojí gestikulaci (přeskočila jsem zábranu) a dal mi kýžený papírek...
Jen, co vlak opustil Barcelonské podzemí, nastala vyhlídková jízda. Suchý industriákní sever Španělska se pomalu zelenal a zvedal do kopců okolo NP del Montseny. Pyreneje s malebnými klidnými dědinkami mě přivítaly deštěm. A v Ribes de Freser se rozpršelo jako nikdy. Během běhu na 100 m k autobusu (náhrada za opravu na trati) byli všichni cestující do nitě mokří. Po asi měsíci jsem zase zažila pořádný déšť, nádhera. Bus šplhal do kopců a nestíhala jsem se kochat, není nic krásnějšího jak hory po dešti.

Náhorní plošina a jsem ve Francii, kde jsem si vymyslela krátký pobyt a pochod po zdejších vrcholcích. (Víte, že tu má Španělsko okolo města Llívia malou katalánskou enklávu?) S radostí jsem si pak v La Tour de Carol kupovala jízdenku ve francoužštině a od oka změřila "normální" šířku kolejí. Pár zastávek, pak dlooouhý tunel a jsem v Andoře, další dlooouhý tunel a jsem venku z Andory. Neuvěřitelné jak jsou Pyreneje rozdílné ze španělské a francouzské strany. Najednou víc skalnaté, ostřejší a vlhčí a mně jaksi bližší. Ax les Thermes, Tarascon sur Ariege, Foix...
Jako kdybych jela domů.