Benzinka asi 2 hodiny od Buffala, mně tu věchny ty města zní jak výsledky z NHL. Bylo větrno, vlhko a teplo. A já si čerstvě postříkala tričko s nápisem Sprite napěněnou Colou ZERO. Jsem to ale zero - maskuju si cestou k autobusu skrvrnu rukou...
Vtom kousek za mnou zahvízdaly brzdy a za autem u poslení pumpy zastavil zlatý Chevy. Vyskočila z něj plnoštíhlá žena středního věku ve vínovém tričku. Nezajímavý účes, rifle a brokovnice. Ani za sebou nezabouchla dveře, ani pořádne nemířila, jen tak od pasu zmáčkla spoušť.
Bez mrknutí, polknutí i nádechu jsem zmrzla. Koutkem oka jsem se musela ujistit, jestli se mi to jen nezdálo. Muž opodál držel uzávěr od nádrže a tupě hleděl před sebe. Z těla za černým truckem jsem viděla jen pleš. Nikomu z nás nedocházelo, co se právě stalo. Nedělo se nic dobrých pár minut. Nikdo nehlesl. Nikdo nikam netelefonoval. Pouze auta na dálnici naznačovala život. A do zkaměnělého ticha ta žena ostrým hrdelním hlasem, co trhal plíce, zaječela: "YOU BASTARD - !!!". Upustila zbraň. Sesula se někde za přední kolo a propukla v pláč. Mě přešla zima s neurčitým strachem a příměsí žalu. A pak jsem tam stála, špinavé tričko, pěnící kola, a zírala dovnitř nějakého auta dokud nepřijela policie. Šermovali zbraněmi, všichni jsme si museli dřepnout. A pořád s tou kolou v ruce jsem vypovídala, co jsem viděla. Vlastně nic, jen ženu a brokovnici a pleš. Lidé okolo neustále vykřikovali. Jako ovečky nás pak nahnali zpátky do autobusu. Zpozdili jsme se o hodinu, ale ty úvahy poté mi trvaly snad celý život.
Ze vzlyků té ženy, útržků rozhovorů mezi policisty, lamentování prodavačky, výkřiků novináře a zavěrů spolucestujících jsem si skládala puzzle příběhu, který skončil tam na benzince. V novinách se zítra možná dočtete něco jiného. Nevím, co stojí v policejní zprávě. A možná jsem úplne vedle. Ale chovám k té ženě určitý respekt. Ne ze strachu, ale pro její odvahu.
Muž, kterého zastřelila, byl údajně její bývalý manžel. A ona právě zjistila, že jí znásilňoval dceru. Detaily jsou diskutabilní a ani nejsou podstatné. Prý ji odsoudí na doživotí.
Za oknem míjela krajina, ale já si zacpala uši sluchátkama. Neposlouchala jsem však nic, moje myšlenky všechno překřičely.
Proč nikdo z přítomných nijak nezakročil? Určitě tam měli kamery. To jsme se nic nenaučili z těch kriminálek? Kromě toho, že to se nám přece nemůže přihodit. Proto se na to taky díváme z tepla gauče. Brokovnice na benzínce? Není to náhodou nebezpečné? Nebo efektní v akčních filmech? Greyhound za rohem, Mekáč opodál. Proč vůbec mít doma zbraň? A pak se sebrat a jednat na vlastní pěst? Copak nevěřila v zákony? Ve spravedlnost?
Pokud je však spravedlnost jen jiný druh pomsty, tak to pak můžeme i pomstu omluvit jako akt spravedlnosti. Ale ani znásilněná dcera ten čin neomluví. To musela vědět. Vždyť takhle sebe i ji odsoudila k životu, kde nebudou spolu...
Co je milosrdenství? Je krásné nastavit druhou tvář a trpět nebo odpustit. Jak ale odpustit neodpustitelné? Vždyť si nedovedeme odpustit ani roky staré prkotiny mezi kamarády. Nebo zapomenout? Komu?
Analyzujeme vzorce psychopatického sériového vraha a nechápeme ani vlastní vztahy a jednání? Kde je ta hranice mezi jejím činem a vraždě kvůli majetku, moci, ze žárlivosti? Dokáže vůbec vězení podnítit lítost, zpytování svědomí? A jak velký strach je potřeba, abychom jednali v rámci práva? Ale čího práva? Oko za oko? Pokrevní pomsta? Právo na život? Na víru? V co vlastně v hloubi duše věří teroristé? A čí přesvědčení je pak to správné? Kdo je tu právník? Nemá se náhodou pravda hájit sama? A která ta jedna to nakonec teda je? A nemá být třeba podle buddhismu tichá? Ale podle bible je tichá láska...
Copak neměl tu dceru nikdy rád? Koho zajímá jestli vlastní?
A zbytečně patosu.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nevěřím v jakkoli hluboké vyšší dobro nebo republiku Utopie. Naše právo je jinde za hranicemi protiprávní. Pravda je nakonec stejně absurdní. A etika napůl zapomenutá starověká disciplína. Pravidla slouží pro definování výjimek a odvozenin. A svět nebude lepší, když obyčejná obtloustlá žena odstřelí svého ex, protože jí prznil dceru.
Nechci tu apelovat na víru v lidskost, ale na naše představy o ní.
Protože naše představivost je naše motivace a moc. Je to ta samá síla, co někoho vede ke zlým činům a jiné k těm dobrým. Žádný zvířecí instinkt. Ne vnucovat někomu naše "lepší" idee nebo fantazírovat o světě bez zločinců. (Jsem psala, že nevěřím v Utopii, ať to pak někdo nevezme radikálně.) Diktátoři nemají méně nočních můr jen proto, že oni jsou na vrcholu politického potravinového řetězce. Právě oni se obávají, že mezi námi slabochy jsou nenápadní jedinci ve vytahaném tričku. Co se nebojí zakročit stejnými metodami, i když ví, že za to budou pykat. Jako matka, co se nebojí, zničit si vlastní život, jen aby na její dceru nějaký bastard už nikdy nesáhl. Jistě, neochrání ji to od jiných nebezpečí. Ale snad ji to povzbudí, až se s nimi bude prát.
Tak jí to někdo, prosím, hezky vysvětlete a vžijte se do její situace.
Možná je vlivem každé kultury naše myšlení různým způsobem naprogramováno, ale naše obrazotvornost to vše přesahuje.
A humanita je umění vžít do představ druhých, trpících i šťastných.
29. 8. 2011
Žádné komentáře:
Okomentovat