Nevim, asi to stejně zmažu

psala jsem o přáních a chtěla jsem napsat o tom, jak tady (ne)utíkají dny...
jak ráno vstanu za "chladu" (v 7 ráno 25°) a jdu běhat, a pak zase usnu a nebo nevstanu a spim až do horka (v 8 ráno 30°, tak vstanu v 9, obleču (opravdu jsem nechtěla napsat přesleču) si pyžamo a jdu na snídani) a pak si celý den říkám, že jsem měla vstát, páč to flákání se u bazénu (pyžamo přesleču za plavky) není moje nejoblíbenějsi práce tady... Dny na lodi, na pláži či ve stínu, hodiny a hodiny šnorchlování, skákání z útesu, kajakování na moři, bouldering na útesech, lekce surfingu, noční koupání, flamengové večery, středomořská strava, pršelo jen jednou, do mdlob mě pro změnu složilo málo soli v organismu a postavili jsme sněhuláka z písku... (prý to dovede jen Chuck Norris ;-)
A konečně, brzo opustím mnou zas tak neopěvovanou ale stejně nádhernou Mallorcu /fotky je jako vždy stále potřeba rozřídit.../ A moje city k tomuto ostrovu jsou podobné ostrovu samotnému: tvrdé a samá skála (lozí se tu perfektně), nejprve plné předsudků nejen k německým turistům, ale vřelé a teplé jako moře a klima okolo a s úctou k útesům a horám (jo, pro ty mám vždycky slabost) a fíky (no jo).
A všechny ty pocity umocňuje vědomí, že tahle moje journey tady a kdo ví kde pomalu končí... Že tu žijí lidé, které už nejspíš nikdy nepotkám a že se nebude opakovat to aktuální teď a tady.
Pravé? cestování a putování není jen o dobrodružství, netypických zážitkoch či nedejbože rekreaci. U mě jde hlavně o pozná(vá)ní (všeho, co to slovo může znamenat - kultury, života, krajiny...) nikoli o odpovědích, ale o příbězích. Všude je vše relativně stejné a krásné, a je to jen otázka měřítka, pohledu, délky spánku, nadmořské výšky a barvy půdy... A tak trochu to vše znáte a máte doma.
Cestování a putování je pro mě o poznávání sebe sama, svých hranic za hranicemi hodnot a kde? vlastně jsem teda teď...
A pardon, už je to zas moc filozofické, hodnotové, rádoby moudré a ...
Těším se domů, do Francie a pak do Veselí a do školy a do karate a na HM a na Vás všechny... A jsem zvědavá, jak se co změnilo, vyrostlo, přesunulo, ochodilo, zkrásnělo nebo zůstalo netknuté...

Psala jsem o přáních...
A TEĎ Vám všem přeji hezké dny.

Joan Miró

obecně surrealista, prakticky sochař, keramik a malíř, pohlavím muž, národností španěl ale vlastně katalánec, narozen v Barceloně.

Než se pořádně dostal k malířství stálo ho to boj s otcem a nemocné nervy. Ze začátku byl inspirován katalánskou krajinou, fr. fauvismem (fauve = šelma, pařížská obdoba německého expresionismu) a kubismem a taky ve španělsku nepochopen. Tak šel zkusit štěstí do Paříže... Sice mu tam ještě víc nerozuměli, a to nemluvím o řeči, ale prý francouzsky uměl, ale setkal se tam s Andre Bretonem (básník a tak, zakladatel a teoretik surrealismu). Naštěstí pro něj kašle na surrealistické a Freudovy rady jak proniknout do podvědomí a vystačí si "jen" se svou vlastní představivostí. Prý byl v té době neskuteně chudý a příliž hrdý, a tak prý spousta jeho obrazů jsou projekcí jeho hladu... čáry a dětské hřiště a barvy a tvary a jiné surrealistické symboly...
Postupně chudobě utíká a seznamuje se s kdekým slavným (Hemingway, Pévert, Ernst...) a sám je známější a známější.
Jo a to přátelství s Ernstem se mu jednou málem stalo osudným: Během nějaké vášnivé noci Ernst chtěl vidět Miróovi obrazy a páč si ho Miró nevšímal, tak ho chtěl oběsit jeho vlastním horolezeckým lanem (ano, Miró byl horolezec!), a naštěstí asi dobrý, ze smyčky se vysmekl a dál s Ernstem kamarádil.
Přicházející válka utužuje všechna přátelství. Miró to období tráví zpět ve Španělsku, maluje víc snově a abstraktně, a skutečně si bere slečnu z Malorky. Těžko říct proč, ale v době války se přestěhují do normandie, kde bombardování zničí mnoho jeho obrazů. A následuje skepse z nekončící války...
A po ní pak má nudný až pohádkový život - USA, úspěch, vnitřně vyrovnané jednoduché malby a definitivně se stěhuje na Malorku, kde by jistě žil dodnes, kdyby roku 1983 v Palmě nezemřel...
A jsou tu na něj pyšní.

Make a wish!

Všichni si něco přejeme, jinak bychom nic nepodnikali, netvořili ani nekazili... A svět kolem dokola neobíhaly ty spamy v lepším případě s dojemným příběhem o přátelství a kýčovitými obrázky. Že by snad byl svět přívětivější, když si často něco nad počítačem přejeme?
Nejdramatičtější na přání však je doufání v jejich splnění! A tak občas toletujeme i hrozby, že umřeme, když to nepřepošleme do 5ti sekund...
Totiž, příležitostí, kdy máme větší jistotu?, že naše přání bude skutečností, asi není zas tak mnoho...
Nebo že by?
Ještě je tu sfoukávání svíček na dortu, padající hvězda, odfouknutí řasy, rozbitá sklenička, wishbone z kuřete a první přespání v místě, kde jste nikdy předtím nebyli (moje nejoblíbenější, ale často si až ráno vzpomenu, že jsem si těsně před usnutím mohla něco přát). A tady ve středomoří mají další zaručený mořský trik (ale určitě bude fungovat i v hlubokém vnitrozemí): večer v době úplňku nebo novu naplňte sklenici až po okraj vodou (nejlépe mořskou) a pošeptejte své přání hladině aniž byste se jí rty dotkli. Pokud trocha vody do rána jako příliv a odliv díky vlivu měsíce přeteče - přání se splní...

A pro nedočkavce úplňku, upíry a všechny ostatní je tu ještě jedna možnost:
Přejte si něco právě teď! Nikdo, ani 67 přeposlaných kontaktů, ani mořská voda Vám nezaručí, že se to splní, jenže o tom to není...
Jen si něco přejte...
Už víte proč?

Osudový malorský vtip

Jako všude jind i tady se v minulosti bohatost posuzovala podle zemědělství, úrody obecně a kvality půdy. A když zemřela hlava rodu, půda byla rozdělena mezi potomky. Synové dostali úrodnější kusy a dcery skalnaté pozemky okolo mořských útesů... Pak přišel turismus - a hádejte, kdo zbohatl víc?

A pak je tu jedna dědinka, S'Alguerica Blanca se jmenuje, po dlouhou historii pár ospalých bráčků, až jednoho dne je na obecním úřadě napadlo, jak si zlepšit rozpočet: Všichni obyvatelé se složili a u věhlasné a monopolní španělské leterijní společnosti si kouilpili drahý los (1 velký prý dnes stojí až 800 euro, kdovíkolik to ale bylo tehdy) a hádejte co? Ačkoli pravděpodobnost vyhrát je prý menší jak doplavat kraulem do Itálie (říkají) - vyhráli přes 1 000 000!!! Zrenovovali kostel, náměstíčko, střechy, okna, kanalizaci... A je to dál pár ospalých baráčků.

z jeskyně do Afriky

Historie Malorky je dlouhá. První zánmky osídlení Baleárů (klasicky všelijaké nástoje v jeskyních na severu) jsou už z doby 5000 let před Kristem; a civilizovaní Kartáginci, Řekové a Féničané (v tomto pořadí) sem připluli obchodovat asi 1000 let př. n. l.
A překvapivě název Baleáry pochází z řeckého slova "ballein" znamenající něco jako "vrhači kamení" (potvrzuju, šutrů je tu dost). A Malorka je jen mnohaletá zkomolenina znamenající hlavní a největší ostrov.
Pak to tu roku 123 př. Kristem obsadili Římané a za odměnu vybudovali cesty, kanalizaci a rozšířili křesťanství (to samozřejmě až po kristu) a města. A až dlouho po pádu Říše římské to tu obsadili Maurové, ti zase přinesli arabskou kulturu a náboženství. Což zapříčinilo 300 let nepřetržitého mydlení muslim nekřesťan... a turecké lázně. Protože však ostrovy mají velmi strategicou pozici mezi arabským severem Afriky a křesťanským Španělskem navzdory bojům obchod kvetl a pole stíhali orat. Politickou přítrž způsobili až princové katalánští a Aragonu, Maury vyhnali a Malorka se stala nezávislou.
Teda mysleli si to, ve skutečnost vždycky patřila pod Španělsko. Ve 20. století (doba Španělské občanské války) tu dokonce byla nějaká aféra s Malorskou republikou, ale ze všeho sešlo.
Pod nezávislou korunou vše jen vzkvétalo až do doby Napoleona, kdy sem začalo prchat čím dál víc katalánců. A mix všech kultur a jazyků tu vytvořil vlastní jazyk - malorštinu - je stále používaná, podobná katalánštině, slyšela jsem ji v obchodě!).
Zatím posledním mylníkem v historii je invaze turistů a bohatých přistěhovalců, na plné obrátky od 50 letech minulého století. Rrostla geometrickou řadou dodnes, naštěstí však hlavně letně-sezónně. A teď si někteří myslí (konkrétně rentiér švýcar Frank, ale mluvil za většinu), že už by to mohlo skončit, páč ostrov nezvládá uživit sám sebe, pole ustupují apartmánům, třešně dováží z Kanady (a kilo stojí 24 €!), rajčata ze Španělska a tak.

Naštěstí pro španěly se arabové nezajímali o tektoniku a geomorfologii Afriky jinak by měli další eso v rukávu. Geologicky totiž celé Baleáry leží na africké desce.
(Jsem v Africe! A to nevíte, že jsem tu potkala nějaké Madagaskařany (jsou přesně "I'd like to move it, move it..."), mnoho JARčanů a dům, kde bydlím se jmenuje Tendele, jako prý jedno nádherné místo v horách na jihu Afriky...)
Anyway, thanks interaction between the Africa litospheric plates and the Europenian one, the islands have been created, and so it very rapidly. Most of the rock on the island is some sort of limestone and hence very porous. Due to the porosity, there are virtually no rivers or streams that have water the whole year around or whose waters ever reach the sea before seeping into the rock.
Pardon Mami:
Díky interakci africké a evropské litosférické desky vlastně ostrovy vznikly, a to bleskově. Většina hornin na ostrově je nějaký druh vápence a tudíž velmi pórovitá. Následkem čehož tu prakticky není žádná řeka či potok po celý rok aniž by woda dosáhla moře dřív než se vsákne do země. (další fommage de Suiss? :-).
Až římani dovezli zavlažování.
Kolem dokola jsou útesy, někde prý až 40 m vysoké a na jihu ostřejší. Geograficky a municipálně se Malorka dělí na sever, střed a jihovýchod. Sever je hornatý (nejvyšší hora Puig Major 1450 m) a jeskyňatý a prý nejkrásnější (no a já dlím na jihu :-(
Rovinatý střed s téměř miliónovou Palmou, palmami, vinicemi, poli a jiným tvrdolistým kdečím (mandlovníky - sbírají je jak my trnky - plachta na zem a všechno setřást, olivovníky, chlebovníky, fíkovníky - ojajá apod.), oleandry a jiné květiny a zeleninové zemědělství.
Jih malují příkré kopečky, neotesané ostré útesy s malými ústími dávných řek (zvaných Cala) - dneska jsou zaneseny pískem, slunečníkama a lidma. A taky vápencové jeskyně s podzemními jezery a nejvíce němcama.
Klima je teplé, horké, suché a středomořské. A nejkrásněji je tu prý na jaře, kdy i to vše mrtvé na zemi kvete, ale to sem nejezděte, to tu žádné návštěvníky domácí nechcou, stačí, že jich je tu masa v létě...

A mám analogovou fotku s medvědem! A pokud jste zvědaví na ty digitální a chabé fotokomentované výlety....