Krasna a v Anglii

Z Kanady jsem prijela na svatbu a na operaci. A nez jsem zase odjela, stihla jsem i pohreb a zubare...

Ten den, kdy mi vytrhli zub, jsem naslapovala obzvlast opatrne. Chtela jsem byt za hvezdu, tak jsem si vzala nove boty. Sla jsem k zubarovi, ne? Chlapovi, chapete? Jenze nebyly proslaple a uz pri sezeni ve vlaku mi vykouzlily zbrusu novy puchyr. Zatinala jsem zuby, jak jen to slo, ale stejne na me bylo poznat, ze pokulhavam. Taky me po te operaci oci trapila jista svetloplachost. Bez slunecnich bryli bych nesla ani do sklepa a rozbrecela me kazda zarivka.

Z pusy mi trcel narudly vatovy polstarek, hladna jsem byla, lokalne napuchla od anestetika a bez tuzky. Jeden by se ustrnul. Tak jsem si sla koupit fruko. At mam nejakou radost na tom svete.

Oni v tom kauflandu sice jsou zvykli na jina individua, ale ze jsem vypadala jak po prepadeni, (kulhani, krev, natekla tvar, bryle = monokl) pani prodavacce to nedalo: "Co se vam stalo?" Pta se.

"Niis." Spitnu na pul huby az jsem si z toho v koutku uslintla.

Krasa nesmirna!

Zdravim z Anglie!

Manor 88 / Epizoda 02: Renka

Jestli dějiny doopravdy píší vítězové, tak potom Severní Amerika je samý překlep. To je pořád nějaké Ohio, Ontario, Iowa a Saskatchewan nebo Yucon a Nebraska. I když, možná jen první dobyvatelé tohohle kontinentu byli negramotní nebo líní si to tu nazvat po svém. Pochybuju, že by ponechali tolik indiánských jmen, aby uctili památku vyvražděných a vyhnaných původních obyvatel.

Ale jak to tak na světě bývá, vyjímka se naštěstí vždycky najde. Právě teď se geograficky nacházím v Kananaskis. Po staletí tudy kočovali indiáni z kemene Stoney, západní odnož Siouxů, jinak řečeno Kameňáci. A přesně v polovině 19. století se tu švarný dlouhovlasý mládenec jménem Kananaskis (česky Vděčný) popral kvůli ženě a skončil se sekerou v hrudním koši. Náhodou šel okolo průzkumník John Palliser, kterého poslala samotná královna Viktorie, aby skrz Skalisté hory prosekal cestu do Vancouveru. A ten to tu na jeho počest po něm pojmenoval. Kdyby se toho nebohý Kananaskis býval dožil určitě by mu byl vděčný. Dívku sice nezískal, ale jak se jmenoval jeho sok, se už dnes neví.

Kameňáci tu lovili, zlatokopi objevili zlato a i uhlí se tu pár let těžilo. Ale údolí proslavila až olympiáda v Calgary roku 1988. Na malinko poddolované hoře Mt. Allan se zbudoval lyžařský areál Nakiska. A Nakiska v indiánském jazyce Cree znamená místo setkání.

Teď to konečně začne dávat smysl.

V době, kdy se v Československu ulice jmenovaly Leninovy a existoval Gottwaldov, sem na onu olympiádu odjel lyžovat i reprezentant Jan Sekerák. SE-KE-RÁK! Kananaskis se sekerou a Sekerák na místě setknání... Není náhodou, že už se nevrátil.

A ten samý Sekerák tu, v Nakiska Ski Area, teď dělá generálního manažera.

Měl vtipný, vzletný a podněcující úvítací proslov, když zahajoval slibnou sezónu 2010–2011. Pamatuji si zejména pasáž s občerstvením.

No a Renka je jeho neteř.

Poprvé jsem ji viděla první den v práci. To jsem ale ještě vůbec nevěděla, že je to ona. Jen CJ mi říkal, že je tu i nějaká Slovenka. Zrovna nám kudrnatá paní vyprávěla o správném mytí rukou v provincii Alberta a kolik stupňů má mít mrazák v provincii Alberta. Jak dlouho může být potrava venku z ledničky v provincii Alberta. Které bakterie nejvíce ohrožují maso v provincii Alberta. Jaké nemoci může způsobit nesprávně upravovaná strava v provincii Alberta a jaké pěkné grafy o tom vytvořila hygienická stanice provincie Alberta.

Renka, absolventka veřejného zdravotnictví (nikoli však provincie Alberta) přiklusala, vyslechla paní a zase odběhla. Ona už totiž poctivě pracovala.

Nás zbylé si šéfka Holly rozdělila na tři skupiny. Jedna nafasovala bílé utěrky, druhá modré, a ti pak pucovali kuchyň až do druhého patra. Na mě s Annou zbylo deli, lahůdkářství na severoamerický způsob.

„Jak poznám, který ten sýr je pravý?“ Detailně zkoumám plátky čedaru.

„A není to tam napsané?“ Anna rozkládá po pultu krajíce toustového chleba.

Detailně zkoumám i obal. Tuk 30 %, voda 40 %, sodík, magnesium... Hotový chemický roztok.

„Ne.“

„Tak podle barvy?“

„Sytě oranžová a oranžová.“ I nová fixka píše hůř.

„Tak to ochutnej. A ten, co ti bude víc chutnat, je napodobenina.“

„Cože?“

„No protože do napodobeniny dávají takové ty přísady, aby ti to chutnalo. Tak ti to pak víc chutná.“

„Aha.“ To dá rozum, ne? A Anna to musí vědět, doma v Austrálii je totiž zdravotní sestra.

„Už víš, co si oblečeš večer?“

„Proč? Co je večer?“

„Uvítací párty sezóny. Vždyť to bude na vašem patře.“ Maže každý první chleba máslem.

„Aha.“ Mažu každý druhý chleba majonézou.

„Polož si ten chleba na stůl,“ křikne Holly za mými zády. „Je to rychlejší.“ A byla pryč.

„Máte to určitě taky napsané na nástěnce vedle dveří,“ naváže Anna a na každý první chleba dává kolečka salámu. „Je to tam, co jsme přijeli. Ty to nečteš?“

„Ne.“ Nástěnky zásadně nečtu.

„Máme se obléct na téma –“

„Neskládej ten salám tak úhledně!“ Holly spěchá v opačném směru. „To musíš takto, ať to vypadá, že je tam toho víc.“ Odbočí k nám a rozhodí kolečko šunky do tvaru rozpadlé pyramidy.

„- že máme téma letní festival,“ dořekne Anna, když Holly zajde za roh.

„To je trefné na začátek zimy.“ Rovnám na každý druhý krajíc sýr. Doufám, že dobře.

„Já jen nevim, jestli mám jít v šatech nebo v sukni.“

„Ty tu máš šaty?“

„Jenže mám takové tmavé sandále a moc k nim nejdou.“

„Ty tu máš sandále?“ Jsem to balení asi podcenila.

„V čem půjdeš ty?“

No, to bych taky ráda věděla. V té minisukni bych mohla, jediný můj letní hadřík. Kdo by byl čekal, že si ji obleču dřív než oteplovačky. A pod nátělník opalovačky. Tak.

„Asi si dám plavky.“

„Ty tu máš plavky?“

„Aj plavecké brýle.“ Kdyby náhodou.

Z obýváku už je slyšet repráková kapela a tlumený hovor. Spolubydlící Sars se před zrcadlem nakroucela v šatech.

„Jak to vypadá?“ Ptá se mě na kytku ve vlasech.

„Super. Jak od moře. Kdes to vzala?“

„Ále, to jsem si přivezla.“

Jsem fakt křupan z dědiny. A vlasy si jen rozpustím.

„Sekne ti to.“

„Díky. Tobě taky.“ Navzájem jsme si zkontrolovaly make-up. Piva z ledničky a hurá na chodbu!

Už tam postával a posedával skoro celý manor. Pilo se kde co a díky nedostatku nádobí z kde čeho. Já sosala Kokanee, pivo z Britské Kolumbie. A asi nebude moje nejoblíbenější, zlatá plzeň... CJ tvrdil, že Manor 88 je přesně pro 88 lidí. Je tu ale jen 84 pokojů. Ledaže by někdo spával v prádelně. Taky mi nesedí, že by tu bylo jen tak málo závodníků, jestli tohle byla původně ubytovna pro ně. Zato teď je tu lidí jak na finále hokeje. Chodbovice po kanadsku. Musím v té záplavě Australanů najít Renku.

„Prosím tě, nevíš kdo je Renata?“ Připíjím si s nějakým širokým týpkem jménem Josh.

„Vůbec. Kde dělá?“

„Nevím.“ To jsem se dostala daleko. Co když tu vůbec není?

„Renata? Myslíš Janovu vnučku?“ Přidá se do debaty zrzavý kluk.

Vnučku? To ten Jan vypadá hodně mladě na svůj věk.

„Kyle,“ představí se a přemýšílí, kterou ruku mi podat, když v obou drží nějaké pití. „Renata je tam.“ Máchne levačkou do rohu obýváku a pobryndá holku sedící pod náma.

„Dávej bacha,“ mračí se tmavovláska.

„Sorry, jsem nechtěl. Kyle jméno mé.“

„Erin. Odkud jsi?“ Nezapře australský přizvuk.

„Canmore, Alberta. Ale mám skotské předky.“ Vida, Kanaďan.

„Katy, Česká republika,“ mávám dolů. Třeba se socializovat. A prodírám se představovat do rohu místnosti.

Borci v modrém a zeleném tričku tam řešili kvalitu vosků na snowboard. Štíhlounká slečna v černém jim s půllitrem v ruce přikyvovala. To bude ona. Zaraduji se vduchu. Kočka, pořádné pivo, žádná třetinka, a usmívá se a kývá.

„Čau, ty budeš Renka, že?“ Zkusím česky.

„Jaj, áno.“ Rozzáří se jí obličej.

„Katka, nebo anglicky su Katy.“ Jsem 5 dnů dumala, jak se tu nechám oslovovat, a pak mi kdosi řekl, že se to ke mě nehodí, že je to moc zdrobnělé.

„Ja som tak rada, že je tu niekto komu rozumiem.“

„Já taky.“ Cizí jazyky neuvěřitelně unavují. Proto je třeba je vzít za své.

„Na zdravie!“ Pozvedne krígl.

A není to fiflena. Miluju Slovensko!

Proč? - Proč ne!

Vedla tam jen úzká dlážděná cestička skrz křoví. V čele Standa a jako poslední grupu strážil Pavel D. Bylo čerstvě po dešti, z listů plakaly kapky vody a voňelo jaro. Vylezli jsme jak polární výprava z pralesa na prostranství, kde čekala helikoptéra. Tak tak jsme se všichni vlezli dovnitr a mně se poštěstilo sedět hned těsne za pilotem. Šikovný chlap tmavé pleti v bílé košili. Něco pomačkal a za ohromného rachotu se roztočily vrtule.

"Hi, how are you? Thanks for waiting." Dávam se nesměle do řeči.

"Sure, no problem." A pohne pákou, až mi z toho začalo pískat v uších.

NÉÉÉE - pískání v uších se přetransformovalo v budík.

Realita? - Chci zpátky!

Vrazím si kartáček až za sedmičky, Radka by měla radost, navleču 5 vrstev, páč tu je už podzim, a frčím na kole na 15 h v kuse vydělávat dolary.

Já ale chci zpátky do toho snu! Jsme se ledvá vznesli...

Jako děcka jsme si hrávali na indiány a bojovali na kopkách sena u babičky v hájku. Mamka nám ušila lněné košile a my číhali, až se bude škubat slépka, aby bylo peří na čelenku. Snila jsem o westernu podle Vinnetoua. Urostlí kovbojové v červené košili zachraňují spanilé blondýny i plavovlásky. Pravý indián se pozná podle toho, jak svižně šplhá po skalách a záporák má vždycky černé boty, černý klobout, černou vestu a černou zálibu v kopání ropy uprostřed panenské přírody. Nebozí indiáni ji ale stráží a jsou se zemí i Zemí jedno tělo a duše. (A nedávno mi to vykradli v Avatarovi...)

Taky jsem napsala pokračování pohádky Lotrando a Zubejda, a vysnila si, jak budu přihlížet natáčení. Ale panu Svěrákovi jsem to tehdy neposlala, bylo jich ve Zlatých stránkách strašně moc...

A chtěla jsem být druhá Kateřina Neumannová. protože běžky byl asi jediný sport, ve kterém jsem byla lepší než brácha. Ale trénujte si, když bydlíte na Jižní Moravě, kde sněží průměrně 5 dnů v roce. Tam se dá jezdit akorát tak na kole.

V 15 jsem si představovala, jak přebuduju zchátralý veselský zámek. Že z něho udělám uměleckou školu. Ale ne žádnou obyčejnou hudebku, spíš takový gympl s rozšířenou uměleckou výukou, hudby, malby a kulturních dějin. Krokovala jsem okolo, počítala okna a nasísala dovnitř, abych aspoň přibližně obhlédla velikosti místností. Dodnes mám někde schované plány, co jsem si rýsovala na čtverečkovaný papír a přesně vám ukážu, kde bude bazén.

V angličtině jsem vypotila slohovku o 500 slovech, že za 10 let budu žít v Gruzii na úpatí Kavkazu, budu mít vlastní kozu a helikoptéru a budu vodit turisty na krásná místa a zvelebovat region. Budu si užívat hory v zimě v létě a lýtka budu mít z toho běhání do kopce namakanější než Angelina Jolie.

Když jsem ležela v nemocnici, do detailů jsem promyslela projekt na barevné vymalování všech stropů. Kdo má furt hledět na ty zářivky?

A to jsme teprve na začátku mých přání a snů.

Noční můry přišly až poději, nikoli však s neúspěchy, ale ze (z)klamání v naší společnosti.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdysi mi někdo řekl, že jestli na TO nepřijdu do určitého věku, tak už nikdy.

Už je mi tolik a musím se přiznat, že nevím.

Počítá se, že jsem vyřešila, proč kanadská mužská populace houfně plešatí od útlého věku? Nebo že umím krájet cibuli čtyřmi způsoby?

Veselský zámek mám na ploše, bežky doma, kozí mléko mi nechutná, v 1 600 m n. m. nerostou jahody a kovboj mi odjel. Prodávám Snickersky a v USA stáčeného Heineckena. A i Harry Potter už skončil!

Je mi jen tolik a celý den se těším, až večer usnu.

Jenže - ten zámek mi nedá spát! A nejen on, pořád mám v plánu napsat divadelní hru s Duchym, skočit bungee ze Sochy Svobody, cestovat s Doctorem Who, oběhnout Aralské jezero, sbalit toho pilota a posedět na Šenku...

A to jsme stále na začátku mých přání a snů.

Ne že bych věděla, co přesně v životě chci, přece jen jsem ženského pohlaví, ale už jsem toho načetla dost, abych to uměla parafrázovat. Tedy - fakt nevím.

Reality se ptáme Proč? A o snech si myslíme Proč ne?

Tak jsem dala výpověď, protože sny o Snickerskách upřímně nechci. Úplně stačí, že se mi na ně někdy sbíhají sliny.

Seriál Manor 88 / Epizoda výletová: Fernie !!!

Výletům na jiné sjezdovky jsem se vyhýbala schválně, ale tady tomuhle alpine resortu reklamu jednoduše uedělat musím! Fernie Vám totiž změní život. Urputně se vklíní do historie i albumů s fotkami a všechny ostatní události dostanou nálepku 'před' nebo 'po Fernie'.

Jestli má Nakiska nějaké MUST DO, tak je to 'lyžovat ve Fernie'. Středisko vzdálené asi 4 hodiny jízdy (za příznivého počasí) ve vedlejší provincii se pyšní přízviskem Legendary Powder.

Že se tam s Renkou taky vydáme, jsme plánovaly zbytečně dlouho. Jaj, my už tam měly být dávno, aspoň 3x! Ale to byl první problém nějaký day off, pak auto, pak volné pokoje no a pak - NIC! Chá, konečně! Banda 8 dobrodruhů (Renka, já, Cass, Ash, Lorin, Pelipe, Emma a Ruby) se rozhodla zaplnit 2 auta a zaznačit středu a čtvrtek do kalendáře...

Neděle, 2 dny před odjezdem do Fernie

Počet polárníků se rozrostl na 9 kusů. Graham, otravný kuchař, se sám pozval, nabídl auto i že bude řídit. Bral to jako hotovou věc, má stejné dny volno a taky je zamilovaný do Ashleigh, takže jede s námi. Logicky, ne?

Těžko říct jestli toužil víc po nezapomenutelném žážitku na svahu nebo po Ash. No jo, m

ladá láska, jaro ve vzduchu... Přece to Ash neudělám, řekla jsem 'OK'. Načež mne Graham omráčil dotazem:

"Why you hate me today?"

"Why just today?" Na blbou otázku...

Achjo. Tady má člověk jednou řídkou stolici a všichni se starají, jakoby mi minimálně umřel pes.

Copak všechny nálady musí mít vztahový podtext? Aby se z toho nepo. (I když teď k tomu mám rozhodně nejblíž já. Ale pst, dělám s potravinama.)

Pondělí, 1 den před odjezdem

"Do you think I can ride with this?" Shrne si u večeře Cass ponožku a odhalí nám všem oteklý kotník, který silně připomínal tenisový loket.

"Do you have like a bandage?" Ptá se.

"Yes, I do." A mám tu i krém na popáleniny.

"Does it hurt you? That looks like an inflammation. You should see a doctor." Vyděšeně jí zkoumám kloub na výletě.

"No! After Fernie..." Ano, to s Vámi Fernie dělá. Legenda povzbudí, i když ještě ani pořádně nevíte, do čeho jdete.

Úterý, den odjezdu

Vyjeli jsme pozdě, natankovali u Cochrane a stočili to na Cowboy Trail. Ranče široko daleko. Vyhlídková jízda rámovaná výběhy pro koně. K tomu kýčovitý západ slunce za štíty typického westernového městečka. Chyběla tomu jen přestřelka před Salonem.

Středa - FERNIE !!!!

Miluji, když někam přijedu za tmy, a až ráno se můžu kochat krajinou okolo. Ten den tomu sice tak úplně nebylo, protože jsme vstávali do sněhové vánice. Ale já miluji i sněhové vánice! Powder day!

Ach, bych se uvzdychala nadšením ještě teď. Ten prašan je fakt Le-gen-da-ry!

Měli tu zrovna jakýsi Hot Dog Day. No vím já, co to je? Ohozy z 80. let, asi nějaká sranda.

Celý den jsme plavali po pás v sypkém sněhu. Všechny pády byla sranda, a ještě větší, když jsem se pak půl hodiny nemohla vyhrabat.

Před snowboardem jsem si sunula menší lavinu a sníh se prášil metry okolo až nad moji hlavu.

Best day in my life! Fičela jsem sněhem a radostí ani nedutala, ba co - nedýchala. Dokonalý a neskutečně variabilní terén. We drew fresh tracks in a virgin powder all day long! Mi na to ani nestačí jeden jazyk. Dokonce i výhledy naše oko potěšily.

Kdo by chtěl v dubnu jaro, když může zažít TOHLE?!

Ve Fernie se ulyžujete k smrti. Potvrdím všema deseti, že to platí i pro snowboard. Ještěže vleky

přestamou jezdit ve 4 odpoledne a ten hotel měl vířivku. Jinak mě tam najdou konzervovanou, až to roztaje.

Jen chudák Cass se po dvou jízdách uchýlila ke ski patrolům, kvůli tomu napuchlému kotníku. A po zbytek dne sledovala trapného Family Guy na pokoji.

A večer jsme našli tandemové lyže! Okolo půlnoci nám neznalým z post-komunistických zemí

Emma

pustila film o free style lyžování, který v 80. letech nazývali Hod Dog. Okamžik osvícení! Jak to dopadlo, nevím, usnula jsem poté, co ti dva spolu měli sex.

Čtvrtek, pořád FERNIE ...

Vzbudilo nás odstřelování lavin a za oknem čekal nádherný slunečný den, kouzelné vyhlídky! A jestli včerejšek byl nejlepší den v mém životě, tak dneska už jsem asi v nebi...

Zpřístupnili včera zavřenou Cedar Bowl a já tu teď veřejně přiznám, že jsem nikdy v životě nepoznala dokonalejší sníh. Vznášeli jsme se na 4 metrech závěje a prášili okolo sníh o kvalitě moučkového cukru. To jedete dolů, na tváři lehce připitomnělý úsměv a užíváte si okamžik bezchybného štěstí do poslední vločky... Kdepak buddhismus, jeďte do Fernie!

Jak se však říká 'nesuď dne před večerem'. Ztuhnul nám ten úsměv celkem brzo. Teda zas tak brzo ne, stihli jsme si to pořádně užít, až odpoledne už byl sníh mokrý a lepil a my byli utahaní.

A pak, klasika, poslední jízda, zelená ugrůmovaná rovinka a Pelipe si zlomil nohu. V lýtku, obě kosti, holení i lýtkovou. Když měl nohu 'normálně' položenou kolenem vzhůru, tak měl prsty vyvrácené až k zemi. Pelipe to ale nesl vážně statečně. Řval bolestí jen, když mu vyzouvali lyžáky. A my ostatní jsme do jednoho sdíleli šok a lítost.

Nemocnice a hodiny čekání. A tak když už jsme tam byli, tak rovnou ošetřili i Cassandru. Dostala obinadlo za 600 $ a stovky papírů pro pojišťovnu.

Okolo sedmé se doktoři shodli, že Pelipe musí jet do Cranbrook, že tam mají specialistu, který mu to zpátky sešroubuje. A potom další snad hodinu řešili, jestli mu zavolat nebo nezavolat ambulanci. Nejdůležitější totiž je, zda jim ten převoz pojišťovna nebo někdo zaplatí. Kanadský zdravotní systém mě opět zklamal.

A já si ani nevšimla, že ještě Graham si podvrtl kotník, takže to zpátky domů zřejmě neodřídí...

Bože! (To se nerouhám, to děkuji, že jsme vůbec dojeli.) Větší kraksnu jsem totiž v životě neřídila.

Jak jsme s tímto vozem mohli dojet sem??? Upřímně Grahama obdivuji, že si tohle pořídil. Kára jen tak tak mladší než já, rezavá zepředu, zezadu i zevnitř. Sedačka nešla posunout dozadu, venkovní zrcátka se rosila (nechápu) a to vnitřní bylo uražené. Vpředu ječel motor, vzadu řvala hudba, takže ve výsledku jsme byli hluší všichni. Při dupání na plyn by chytal křeče i Rocky Balboa. A při sešlápnutí brzdy to na jakémkoli povrchu chytalo smyk směrem doleva. Až jsem váhala jestli je to fakt automat nebo jen někdo urazil spojku...

Tak jsem do sebe nalila velikého RedBulla, a pak se mi dobých 100 km chtělo na záchod, jenže venku chumelilo o dušu, nejbližší benzínka neznámo kde a my minuli správnou odbočku. Jestli jsem někdy nadávala na francouzské značení cest, tak na to kanadské by mi nestačila ani maďarská sporostá slova. Hotová cesta na Sibiř. Všichni navigátoři usnuli a málem jsme si zajeli až do Lethbridge...

Pátek, už 6 hodin nejsme ve Fernie...

Dojeli jsme však celí. Jen ten RedBull mi možná stačil poloviční, nemůžu spát ještě teď.

Ale až usnu, tak doufám, že se mi bude zdát o Fernie, legendary powder...

Seriál Manor 88 / Episode 04: Nuda

"Would you like a cream on your hot chocolate?" Usměju se na zákazníka a jezdím prstem po dotykové obrazovce.

"Yes, please." Kývne na mě kluk a dál se vybavuje s kamarády o kvalitě cest z Calgary.

"Salt and pepper?" Automaticky dodám a pumpuju čokoládu do kelímku.

"Yes, please." Automaticky odpoví cestař.

"Pardon me?" Dojde mu po chvíli, že jsem totálně bokem Vídňa (natož v Rakousku).

"Oh, no, of course! I'm sorry." Podrbu se ve vlasech na posílení inteligence. Blbé sendviče...

"It comes to 13.45, please." Dělám jakože nic a přebírám bankovky.

Pomalý den, 9 ráno, mám doplněno veškeré zboží, umyté ledničky i zevnitř, kelímky srovnané do pyramidy, džusy seřazené od nejstarších, vyleštěnou pípu na pivo, oba kávovary jsem prohnala čístícím programem, dorty jsem srovnala do úhledných úhlů, umyla stojany na víčka a dokonce jsem udělala 3 latté a jednu horkou čokoládu s pepřem!

"Is something happening for St. Patty's day tonignt?" Dloubne do mě Aleshia. Schovávám se za dortama na bedně od mléka a skládám origami z účtenek.

"No idea. Normal drinking probably." To je dneska? To už je čtvrtek?

"Dany 'daycare' left to Banff. She's afraid that it'll be boring here." Dany s přízviskem 'daycare' (protože ji má na starosti) je největší pařmanka v okruhu několika mil. Má neskutečný přehled o klubech a pubech v celých Rockies snad až po Aljašku. Ale nejlepší jsou její story, jak se pak na druhý den kodrcá stopem a taxikama zpět do práce...

"Ciaran also said something that he will celebrate there." Dedukuju, že jediný náš Ir tady dneska večer v zeleném tričku hopsat nebude.

"I have to run, but see you tonight!" Upaluje směrem k záchodům.

Doskládala jsem jeřába. Ben zase odjel na nějaké rodeo a kdo ví s kolika stehy na temeni se vrátí. Lida se Spenym se sebrali a odjeli do Fernie. Banda lidí se vydala na nákupy do Calgary a pár chudáků předstírá pracovní činnost. Dnes jsem si fakt měla přinést knížku...

"Katy?" Vyruší mě John, když zrovna čaruju s mopem stylem, který mě naučil děda zarazický.

"Faye is sick, we need you at the till." Převelí mě John od kávovarů za kasu. Takže si zase nezajezdím, to je mi ale aktivita, paranormální. Už se vidím, jak se mi bude chtít jít běhat.

"Faye is always sick." Prohodím a zdímám mop. Tahle žena hypochondrického věku okolo 40 nenávidí sníh, děti, psy, pomeranče, mlhu, dojíždění... Má ten list delší, ale kdo by to její stěžování si furt poslouchal? Proč ona tu vlastně dělá?

"Why is she working here?"

"That's a mystery." Pokrčí John vesele rameny a upraví si kšiltovku. S ním je naštěstí vždycky sranda.

Daniel Powter má dneska už asi po čtvrté Bad Day a já si dělám manikůru nabodávátkem na účtenky z platby kartou.

"Katy?" Vyleká mě Holly/šéfová za mými zády. Málem jsem si probodla prostředníček tou proklatou ostrou věcí. I'm in trouble... napadne mě.

"Yes?" Otočím se tak prudce, že jsem naoplátku vyděsila já ji.

"There will be a kid from a ski school with a three-leaved shamrocks, perfectly dressed for the Saint Patrick's day. Kim wants to give him a free luch."

"OK." Uf, nejsem.

Půl druhé, to už je na oběd pozdě... Téměř jsem to číhání na zeleně oděné dítko vzdala. Když v tom - zčistajasna - stál přede mnou dokonalý leprikón. Zelené montérky, jetel na líčkách, divná čepice, burger na tácku.

"Hi, you are the lucky one!" Nadšeně jej zdravím. "Because of your perfect outfit you have a free lunch today!"

"What? Really?" Cpe mi deset dolarů.

"Yep, really. Happy Saint Pattrick's day!" Hraju si minimálně na Svatého Mikuláše.

"Can I go back and grab a Coke than?" Bystrý chlapec, chápe se příležitosti a utíká do ledničky.

"Am I also lucky?" Vyjeveně se mě ptá kamarád leprikóna.

Prohlédnu si ho od hlavy po paty, modrá bunda, fialové oteplovačky... "No."

"John, the lucky kid already went through!" Dychtivě volám pár minut na to na procházejícího Johna. Úkol splněn!

"We know, we already spoke with him. He's sitting next to the Mark over there." Kývne hlavou ke stolu nedaleko a pokračuje svým směrem.

"But that's Dan. I'm talking about that lucky kid with a free lunch."

"Yep, that's him." Zastaví se.

"No." Vrtím hlavou. Dan, ski instruktor, má metr devadesát. Je to přítel mé báječné spolubydlící Saryiah a několikrát jsme na sebe narazili v koupelně v ručníku, takže se známe poměrně blízce. To patrně Holly neví, ale děckem by ho snad nenazvala?

Dokonce jsem mu chválila dokonalý ohoz. Zeleně károvaná košile, trojlístky na kapsách od kalhot, až na ty zelené parohy, no... Na to, že je jen Brit, by dneska mohl kopat za Irsko. O free lunch si řekl sám - zřejmě ví, jak to tu chodí.

"I tought you ment some child. And there was one who looked like a lepricon, so..." Já nic já muzikant, krčím rameny nad omylem. Když mi to někdo povolaný podepíše, tak dám klidně oběd zdarma polovině zákazníků.

K večeru bloudím Manorem, patra prázdná jen občas někdo vaří. Žádná akce, jak v márnici na půdě.

"Hi, Nacho." Zdravím chudáka věčně znuděného kluka z Chile, který podobně bloumá po budově.

"I'm bored." Nezklame svou odpovědí.

"Me too." Jo jo, a takových večerů je tu hafo. Teda pokud nechcete chlastat denně. A to někdy vlastně popíjíte jen tak z nudy. Ani nevím kolik filmů jsem tu už videla, dvakrát.

Nakonec jsme den svatého Patrika oslavili hádkou o politické manévry Jižní Ameriky. Sandra z Peru urkávající kanadskou whisky se rozohnila a já s ruskou vodkou jsem jí musela dát za pravdu. Je to na prd, že musí mít vízum do Mexika. Nezávidím.