Seriál Manor 88 / Episode 03: Divočina

Vyběhla jsem s odpadkama jen v tričku. Honily se mraky, ale i tak to vypadalo na slibný den na sněhu. Oběhla jsem Manor a za rohem v šoku upustila pytel... Stála jsem tváří v tvář (plus pár metrů) od cca dvoumetrového losa. Jsem zapomněla dýchat. Kulila jsem oči, ale ty jeho černé kulaté lávové kameny byly nepřekonatelně větší. Jen ať se nerozběhne směrem ke mě. - Modlila jsem se v duchu. On však jen nezúčastněně sklonil hlavu a dál olizoval sůl z kola nějakého auta na parkovišti před barákem. Honem, pro foťák!

"Moose, moose, moose!" Odpovídám Brandonovi na How are you? a gestikuluji směrem ven. Sěšlo se nám tam na čekané za modrým fordem několik. Událost posvátnější než kdyby přijel papež. Ale že to zvíře budí úctu!

Počasí trénovalo na apríl. Pod kopcem bylo slunečno a teplo, od západu černo, uprostřed sněžilo, fučelo a mrzlo a na vrcholu jste se mohli opalovat. Párkrát jsem se projela mezi stromkama. Sníh byl různorodý, pomalý, zmrzlý i tuhý. A já jsem čím dál víc vybíravá (a není to jen tím, že jsem ženská), kdy a kde jezdit.

U vleku jsem se sešla s drobounkou Ruby v naducané uniformě instruktora a vysokým závodníkem z BC v uplém pavoučím oblečku.

"Hey, how is it going?" Naruší Ruby pomalé ticho po cestě na horu.

"Ahh. It is all righ." Utrousí oranžový Spyder-man v zelené helmě.

"Just all right?" Dělám, že se taky zapojuji do debaty.

"I don't like Nakiska." Pokračuje. "No offense." Dojde mu, že tu minimálně Ruby pracuje.

"Is OK, me neither." Máchne ona rukou na znamení, ať pokračuje.

"You know, it is icy and hard..." Vysvětluje lehce nezúčastněně a otírá si brýle.

"I tought you love it like this. You hate snow." Nechápe Ruby. Nechápu taky. Tenhle lyžař nezapadá do šablony "racer".

"I love powder."

"Than why are you ski racer?" Ryje do něj Ruby.

"I love skiing." Že by?

"But that doesn't mean you have to be a racer."

"I know. But I am good in it..." Že by? Škoda, už to vypadalo, že tenhle závodník je normální, dokonce i z vleku sesedal úplně obyčejně.

Po poledni jsem zralá tak akorát na odpočinek v Mid-Mountain Lodge. Nedávno tam prasklo vodovodní potruví, vytopilo to záchody, evakace a mezinárodí pomoc jak po tsunami a sklep byl pak stejně ještě nějakou dobu literally shitty...

"Hi! Busy day, ay?" Zdravím Renku. Očividně dře za kasou. Maluje kytičky po účtenkách.

"Yeah. You see..." Nakreslila tulipán. "How is boarding?"

"It's good. I'm just too picky." Přiznám popravdě. Bych chtěla netknutý prašan denně. Můžu však za to, že Nakiska je groomed paradise? Bych jim to groomování zakázala.

"Did you hear what happend to Lenka?" Narovná se.

"No." Já však nikdy nic nevím. I důležité informace typu, kde je co zadarmo, se dovídám, až když to už to není ani ve slevě.

"She was hounded by a coyote." Vyhrkne na mě.

"What???" Zůstanu čučet s brambůrkou 5 cm před otevřenou pusou. To není možné, to už je druhá. Minulý týden tu jednoho zbloudilého vlka v sebeobraně umlátil Jason snowboardem, kousl ho do ruky. (Ten vlk, samozřejmě.)

"No fakt." Přepne Renka do Slovenštiny. Stejně je vtipné, jak se tu spolu bavíme dohromady ve třech jazycích.

"Išla dole na Mighty Peace a videla ho sedieť na okraji zjazdovky. Najprv ho skúšala vydesiť a zahnať palicami, ale on sa rozbehol za ňou. Tak sa vydala rýchlo na lyžiach z kopca. Ale musela ísť fakt rýchlo, aby mu ušla. Ja by som už mala v nohaviciach."

"Já taky." Konečně spolknu vlnité cosi se smetanovou příchutí. Tyjo.

"Jo, a večer ideš s nama, Colinom a Benom do Casina na hokej." Dodá, aby mě probrala.

"Oukej." Bez přemýšlení odročím praní na další den. Každá příležitost vypadnout dobrá.

Malinko váhám jít zpátky jezdit. Lišky tu dávají dobrou noc, ale ty jsou plaché. Zato takový medvěd velikosti americké ledničky se probudí a celou noc si vydrží hrát s opancéřovanou popelnicí.

"Sandra?" Klepu na dveře sousedky. Z nudy jsem si uklízela v pokoji a objevila její nízké fialové kozačky.

"Are you there?" Nahlížím do pokoje.

"Yeeees." Zavyje z koupelny.

"Are you all right?" Asi bych měla raději odejít. Znělo to vážně.

"No-ooo" Zlomí se jí žalem hlas a vyjde na zářivkové světlo.

"What happend?" Nesměle postávám ve dvěřích.

"Fucking Liam -" dosedne ztěžka na postel. "I don't understaaaaand."

Zavřu dveře a sednu si mlčky vedle ní na bíle ustlanou postel.

"Why? I changed. I really diiiid. What is wrooooong?" Mocně se vysmrká do toaleťáku. "I just don't understand." Vzdechne a složí mi hlavu na rameno.

Já jo, nikdo vám neodpustí, když se změníte k lepšímu. Kór když je to podmínka vztahu. Můžete se snažit ze všech sil. Ba dokonce i když už se dávno nesnažíte, ale doopravdy jinak žijete a vnímáte, ten druhý pořád bude číhat, kdy vás nachytá, že tomu tak není. Že to je on, kdo má pravdu. Že to je on, kdo vás má přečtené líp než vy samotní.

Sandra vzlyká cosi ve španělštině.

Hm, jak jí to ale vysvětlit utěšujícím způsobem? Španělsky umím jen nadávat na psychologické analýzy v angličtině jsem neprakticky střízlivá.

"Fuck him." Zkusím klišé.

"Síííííí." Vzlykne. "Fuck him!" Opakuje odhodlaně.

"I mean fuck him like fuck him, not fuck him like fuck him." Miluju angličtinu!

"Fuck him..." Trochu se pousměje.

Sedíme tam na pokoji bez židle, opřené o sebe, ještě nějakou chvíli. Pozoruji, jak se za oknem smráká. Někdy to stačí...

"Katy, are you ready?" Ozve se za dveřmi Renata. "Where are you?" To už je zřejmě u mě v pokoji.

"Come on, we are waiting for you..." Nasísne i k Sandře podobně, jak jsem si vždycky představovala jezinky.

"Are you OK?" Zřejmě váhá, která z nás je ve vetší depce.

"Yes." Utře si Sandra oči. "Fuck him."

Cestou do kasína na večeři potkáváme stádo losů.

"You see, this is exactly the place where you throw away apple core last time! I told you, the deer will come and car will hit it." Rozumuje Colin směrem k Rence.

"But you are a good driver so you didn't do so." Má ho Renka na háku.

Ben a Colin, bratři Fosterovi, jsou rozhodně jedni z největších pohodářů široko daleko. Živí rodeo jezdci z Austrálie. Moc toho nenamluví a při karaoke zpívají děsně falešně. Za ně ale mluví činy. Historky mají jak z Mission Impossible a fakt je, že některé příhody stále považuji za nemožné. Třeba jak se Colin probral v Banffu na policii, jen proto, že spal v autě s klíčema. To je tu podle všeho nezákonné...

Zdrželi jsme se dýl než bylo v plánu, takže si Ben ani nestíhal pospat než mu o půlnoci začne šichta. Po nocích tu upravuje svězdovky. Je to groomer a Drsňák s velkým D. Pravý cowboy s tvářemi ošlehanými tak, že i omítka na pyramidách by hanbou opadala. Má tetování na rameni a jizvy snad i mezi zubama. Na býku prý jezdí líp než na snowboardu. A že na něm je sakra dobrý! Prostě borec.

Možná to myslel ze srandy, ale pozval mě, ať jdu groomovat s ním, že mě nechá řídit rolbu. A pak možná myslel, že jsem odpověď taky myslela ze srandy. No ale taková příležitost! Mě se není třeba ptát dvakrát.

Navařil si kotel kávy a společně jsme se vyšplhali do kokpitu snězného stroje. Rolba číslo 24 o velikosti tanku na Dukle. Usedla jsem do pohodlného sedadla pro spolujezdce ani se nepřipoutala a do minuty usnula. Inu - pár skleniček je pár skleniček.

Zrazu to hrklo, náraz meteoritu asi a já byla v jiném vesmíru. Uháněli jsme do kopce mezihvězdným prostorem jak s hyper-pohonem ze Star Wars. Zepředu na nás útočily sněhové světlušky a já ztratila pojem o gravitaci. Nakolik jsem zvládla rozmrkat čočky, hledím okolo sebe. Stromy sice teoreticky rostou kolmo na gravitační normálu, ale z mého pohledu tomu tak tehdy rozhodně nebylo, měly sklon slabých 10°. I slepý čerstvě vyoraný krtek by byl míň zmatenější. Pilot Ben se mi zvonivě smál. Ukolébalo mě to však okamžitě znovu.

Vtom mi hlava cinkla o kolena a já se sesunula na přední sklo s reálným pocitem, že padám do propasti. Přehoupli jsme se do příkopu a groomovali směrem z kopce. Posed silně připomínal šipku a stromy venku pro změnu rostly pod úhlem 170°.

Kousek na rovince mě Ben skutečně nechal řídit, já se do kopce upřímně bála, na lety do vesmíru nejsem trénovaná. Ale šlo to hladce. Žádný volant, dvě páčky, joystick, trocha čudlíků a monitor s jednoduchým CADem. Paráda, příště jedu znova!

(Ale pssst, prosím, o tomhle zážitku tu musím mlčet, aby s tím Ben neměl opletačky.)

Po pár hodinách na kopci se ve mě ozvala příroda. Inu - pár skleniček je pár skleniček. Ben, gentleman, zastavil u lesa, vypnul motor a zhasnul zadní svetla. Myslel to dobře, jen já lehce přepočítala kroky a na okraji sjezdovky zapadla po pás do sněhu. Poctivě jsem se vyhrabala, když v tom se přede mnou zaleskly dvě baterky -

Jak moc je trapné přiznat, že jsem si cvrkla strachy?

Cougar - Puma Americká na procházce. V stříbrném šeru předních světel rolby se jí blyštěla srst - nádherné zvíře. Prý když ji spatříme my, tak ona nás uz hodnou chvíli pozoruje. To si teda vybrala moment. Pár sekund jsem na ni zírala. A ona ani nemrkla a majestátně odkráčela. Vznášela se na závěji. Byla jsem v tranzu, a taky mi trochu mrzl zadek.

To be continued...

Seriál Manor 88 / Episode 02: Party Bus

Takže Trinky s Markem jsou ještě pořád spolu. Vstávám do rytmického kopání do zdi o patro výš. Pohnu myší počítače a akordy Belle and Sebastian mě doprovází až do koupelny. Smrkám, jak kdyby mi za to měli platit. Dokonce i voda ve sprše pulsuje v pravidelném rytmu... Ona, 190 cm vysoká Holanďanka. Prý učebnicový příklad, jak si podělat život, v 25 má 2 děti a je rozvedená. Ale zvládá to s úsměvem. Šéfuje tu Mid-Mountain Lodge. Má úžasné vlasy a mám ji ráda. I když někdy pro svou Rauchen Pause zbytečně honí lidi. Mark je tmavovlasý Australan přibližně mé výšky. Milý, chytrý a klidný muž ke třicítce. Působí vybouřeně, řádí zřejmě jen v noci. Jediný chlap v Guest Services. A mám ho snad ještě radši.

"Morning Peer, my private driver..." Divím se faktu, že jsem zase první, kdo dneska začíná pracovat. Teda ne, kecám, dyť Peer už dávno maká, protože mě veze.

Prázdné lyžařské středisko v ranním šeru působí trochu hororově. Musím vyzistit, kdo odemyká ty zadní dveře, když i John přijede ve všední den okolo osmé. Rožnu si ve Starbucks koutku, vytřu potopu, vyměním filtry, dosypu kávové zrva a před osmou otevírám. To začíná šichta i valné většině pracujících a ospale přešlapují ve frontě na kávu.

"Morning Bill, the usual?" šéf mechaniků je vždy první a poslední zákazník dne. Jeho přesnost by se měla někam zaznamenat, stejně jako jeho slabost pro Vanilla Latté.

Ne dlouho poté se mi tam pro kofeinový doping nahrnou závodníci, co tu dennodenně trénují. Díky nim prý Nakiska vydělává největší prachy z RCR (Resorts of Canadian Rockies). Je docela vtipné pozorovat, jak se převlékají a protahují. Ale některé ty cviky určitě použiju.

Loni, když tu točili tu zimní scénu v Inception, jim nikdo neřekl, že na druhé straně kopce budou filmaři. A oni pak chudáci jezdili o rekord, protože slyšeli střelbu.

"Did you hear that? We have no janitors since today!" Přivítá mě věčně zvědavá Sam a připojí se ke společné nudě u kávovarů. Před polednem je mrtvo.

"Both German girls quit." Pokračuje. A upravuje si tmavé vlnité vlasy. Je lepší jak Blesk, to se jí musí nechat.

"And they kick them out of the Manor! They have to leave immediately! Did you know that? Do you believe that? That’s hilarious!"

S naší šéfovou je opravdu těžké vyjít.

"No, I just know that they both wanted to quit. Hm... But we still have Milan." Počítám, že jedna třetina Janitorů funkci neopustila.

"But he never does anything." Znalecky shrne jeho pomalost drobná Australanka a rutině přiskočí obsloužit zákazníka.

"Katy, he didn't appear this weekend, but please keep reminding me. I will talk to him." Profrčí okolo Jan, jeden z nejvyšších manažerů resortu. Bývalý slovenský závodník.

"Who? What?" Zbystří Sam drb na obzoru.

"Katy's boyfriend..." Mrkne Jan a je ten tam.

"What?" Otočí se ke mě Sam. Žadoní pohledem, očička jí svítí, je ve svém klevetnickém živlu.

"And he's handsome and wealthy!" Směji se. Mám jí říct pravdu nebo ne?

"Katy, do you know what you will put on tonight?" Vmísí se do debaty drobná černovlasá Sandra se zeleným pytlem odpadků přes rameno, čerstvě pasovaná na Janitora.

"No idea. But because my wardrobe is very limited, it will be easy to pick something. Could you please borrow me your purple boots though?" Jsem tu kanadskou zimu podcenila. Blbec, jsem přijela jen v pohorkách.

"Sure. I will wear high heels." Přemýšlí Sandra nahlas. Bez lodiček jste tu prostě out.

"I just don't know if I want to wear a dress or jeans or legins..." Zkousne si rty. Život je otázkou priorit.

"I'm going in jeans, I have no dress, so -" Jemně spařuji mléko na suché Cappuccino.

"Hm, I might go in jeans as well. And that black top with zipper..." Už se vidí nastrojená.

"I have a perfect décolletage in it!" Zaměří pohled do nekonečna a pomalu odkráčí stylem když šel Honza do světa, jen ten raneček buchet nahradila pytlem s odpadky. Život je pes.

"Oh, youre going on a party bus tonight?" Rovná Samantha kelímky. Dneska má informační hody!

"Yep. Are you?" Utřu si nos. Mi z něj teče jak z permanentně rozmrzajícího permafrostu.

"No, i need a quiet night. I partied last night." Sykne lehce nadřazeně. Překvapuje mě, že zrovna ona nejde.

"I just need to do somthing with my cold." 3 výřivky za týden a rýma ve stádiu děravý okap za bouřky.

"Do you need some pills? We need more caramel syrup." Hledí do skříně.

"No, thank you though. I have some." Třepu šlehačkou.

"Eat some vitamins." Stará se a radí a kontroluje zásoby v krámě.

Okolo druhé si mě přijde vyzvednout vlekařka Cassandra.

"Cass, few minutes, please." Mizím se přesléct na záchod. Všude cítím mléko.

"No rush, we'll meet outside, Ruby's coming too." Utahuje si boty silnější plavovlasá pohodářka.

Venku je nádherně, nebezpečně jasno, příjemných -7, sníh bílý, obloha blankytná, smrky v lese a sjezdovky prázdné.

Na vrcholu, kousek od vleku, si Ruby kicne na zadek, složí ruky do klína a pronese:

"I can't snowboard today." Včera večer o tom asi dlouho přemýšlela.

"That’s lucky that you're not teaching that today." Ušklíbnu se na ni, instruktorku. A zmizím pod kopcem.

Ty jumpy mám ale furt slabé.

Sprcha a make-upové šílenství začalo asi okolo šesté. Největší problém je logisticky vymyslet který kousek zrcadla využiji. Tři krásky se ksichtíme před lesklou plochou. Erin neohroženě šermuje žehličkou na vlasy. Sariyah víří pudr.

Taneční hudba a fén jako kulisa, zkušené kadeřnické rady, vodka namíchaná se spritem, uvolněná a nadšená atmosféra. Rozhodně si všechny holky užíváme tu ojedinělou příležitost vyfiknout se. A vidno nejen my...

Ještěže mě Renča v Brně vždycky zhúkala, ať se pěkně namaluji, když jdu večer mezi lidi. Fialovo-zelené kouřové stíny ala páv, oční linka, parfém do dekoltu a jsem kočka.

Pamatuji si, jak jsem jako čerstvý teenager šla poprvé s holkama na diskotéku, na Menphis do Lipova. Linku nad oči jsem si malovala řasenkou. A měla jsem na sobě tmavě modré tričko s blílýma bleskama. To bylo super cool. Ty blesky zářily pod neonovým světlem!

Party bus je fantastický dopravní prostředek. Bývalý žlutý školní autobus přestříkali na zebru ze savany, doprostřed narazili tyč a do repráků pustili Lady Gaga.

Před cestou jsem spolykala prášky na nachlazení, fetla si spreje do nosu a zapila to vodkou. Kapesníků po kapsách mi znatelně ubylo, ale byla jsem do hodiny kouzelná i bez klouboku a králíků.

Tančit za jízdy je sranda, věčně někomu padáte do klína. Navíc ty Sandřiny kozačky jsou extrémně klouzavé. Tohle by se mělo zavést namísto shuttlu do Canmore na nákup.

Vysadili nás někde v baru v Calgary. Vevnitř normál, stolky, drinky pod 5 dolarů, štamgasti v čepicích, barmanka v kraťasech, taneční parket a parádní kapela. Úúúúááááááá. 4 jedinci zřejmě mužského pohlaví, název si nepamatuju. Frontman byla kombinace emo-metro-homosexuála, bubeníka v sáčku sebrali z dob Beatles a zpívali a hráli špičkově. Hity posledních několika desetiletí, pokusili se i o pár šíleností typu Kelly Family a všichni jsme na tom parketu hopsali jak utržení ze řetězu. Proč jak, že? Konečně nás někdo vytáhl z konce světa mezi horami. Famózní noc, uvolněná ale aktivní nálada. Každý se s každým objímal atd. Nepřejte si vidět ty fotky...

"Sedím" si na záchodě (Rychlé Šípy radí: Slečny, nikdy si nesedejte v baru na záchod.) To není možné, oni snad hrají Britney Spears. ...oops I did it again... ječí za dveřmi metrouš s černě nalakovanými nehty. To jsem neslyšela snad od gymplu. Navíc v tomhle podání! Je fajn, jak vás některé songy vrátí do úplně jiné doby...

Někdy po půlnoci padám šťasná a vytancovaná na koženou sedačku vedle Ciarana. Dlouhovlasý, dokonale tesaný Ir se jménem jak ze severské legendy. Kecáme o ničem, když nás přijde vyrušit barman v bílém tričku: "I believe you might know this chick."

Zavede nás do koutku, kde se na židličce vedle výherních automatů krčí štíhlá slečna v upnutých šatech.

"Ashley -" Sednu si k ní, chytnu ji okolo ramen a narovnám do posedu, ze kterého snad nesjede na podlahu. Ten Baker je ale blbec, takhle ji tu nechat. Ashley se mi odevzdaně schoulí do klína a – bléé, citoslovce zvracení.

Super, a jsem střízlivá. Lepší jak facka, když vám kamarádka našavlí do klína.

Přihlížející Matt, zvaný potetovaný (protože je potetovaný), nám přinese ubrousky a společně se snažíme do Ash nalít aspoň pár kapek vody.

Doufám, že mi Renka vzala kabelku. Přemýšlím, zatímco společně s Lidou, Britkou s českým jménem a indickým příjmením napůl neseme kulhající Ashley do autobusu domů.

Vzala, což o to, ale mezitím se v útrobách baru rozehrálo další drama.

"Sandra wanted to stay in Calgary. I don't care!" Křičí na celý autobus Lissie, když některým došlo, že nejsme kompletní. Rozhlédnu se, to je divné, moje i Renčina kabelka se válí támhle v rohu, ale kde je Renka???

"Ok, I'm not waiting for her, it is already 20 minutes after we were supposed to leave." Křikne netrpělivě řidič do pléna a nastartuje svůj stroj.

"You are insane, we can't leave her behind." Málem zoufalstvím brečí Milan z Holandska, jak se s ní už nějakou dobu hádá.

"And where is Renata???" Přidám se.

"She is staying with her." Má ve všem jasno černovlasá Liseth.

"Bullshit!" Zatracené Peruánky, to je ta jejich divoká nátura. Pohádají se. Jedna si v opilosti myslí, že ztratila pas a že se bez něj nemůže vrátit. A zbytek se na ni vykašle. Kde je vzájemné tahání kamarádek z hospody dřív než udělá/-me ještě větší ostudu? To je jasné, že mě bude v danou chvíli nenávidět. Je prostě pod vlivem.

"I am sorry but we have here a situation..." Snažím se tvářit uvědoměle, když vysvětluji řidiči, že jedna blbka si brala do baru pas, a pak ho tam ztratila. Následně zpanikařila, že se prý nevrátí dokud ho nenajde. A jedna dobrá duša se jí to zřejmě snažila vymluvit. A že si jsem 100% jistá, že ani jedna v Calgary přes noc zůstat nechce atd.

Asi mi malinko trvalo nasadit ten střízlivý výraz. Potila jsem rozumy docela dlouho. Ale za půl hodiny jsme opět stáli před barem. Milan vyběhl ven a vrátil se s oběma slečnami. Viditelně se mu ulevilo. Mně taky. Zázrak! Sandra dokonce našla i svůj pas, byl v kabelce.

Zbytek pasažérů nás vůbec nevnímá, pospávají a líbají se na sedačkách. Luk s Franzi? Achjo. Nakiska je definitivně přebraná...

Uff, to byl ale adrenalin. Vyčerpáním vytuhnu s Ashley na klíně.

To be continued...

Seriál Manor 88

Napadlo to Simona jednou u večeře na floor 700, že ze života tady v Manoru 88 a Nakisce by byl dobrý seriál. A má pravdu, úplně to vidím - něco mezi sitcomem a Beverly Hills 90210. Tady se totiž události doopravdy dějí na epizody. Brandonů je tu hned několik a John z Ontaria vypadá jako plešatější Seth z O.C. California. Kananaskis je lokalita víc než fotogenická. Natáčelo se tu dokonce několik světových trháků jako Inception, Brokeback Mountain nebo The Assassination of Jesse James by the Coward Robert Ford a ještě prý jakýsi seriál s koňmi. Tak proč ne ski hill? Je tu všechno - sředoškolské starosti, jednoduchý děj, sympatické postavy, spousta drbů, emocí, vztahů a alkoholu. Sport a akce kořeněné inteligentními debatami i komickými situacemi. Každý má svoje jedinečné story. Dokonce i na ponaučení na závěr občas dojde. Třeba když jsme vyhráli pizzu za nejlépe uklizené podlaží, ale nikdy jsme ji nedostali. Nebo když místní mini potravinky krachly. Či když se Sandra ztratila po cestě domů z baru, a pak jsme ji tahali ze sněhu tágem...

Co takhle pilotní díl převedený do povídky?

Episode 01: How are you?

"Ehh!" Hlesnu, když se hrabu z postele típnout budík. Ještě stále napůl zamotaná do spacáku i povlečení zároveň. Není nad to probudit se a zjistit, že jsem zase celou noc ležela. Blbé rameno. Furt bolí. Po Fastum Gelu šáhnu dřív než po spodním prádle.

Projdu kuchyní, výbuch po včerejší párty. Jak my jsme mohli vyhrát nejčistší poschodí? I na kolejích u Romana bylo víc uklizeno. Velká výhoda, že Kanaďani pijí hlavně z plechovek. Tady se rozfláká víc hrnků než v kontejneru na sklo. Budeme si muset zase nějaké nakrást. Kde ale sebereme židle? Proč je ta hasičská bomba zasypaná sušenkami? Ready for a fire alarm! Hm, whole grain - zkusím jednu. A roztavené dálkové ovládání v mikrovlnce??? Kde jsem byla? Tohle bych si pamatovala...

Obléct, předvčerejší muffin, zuby, prkno, shuttle... Třeba skončím dřív a konečně se dostanu na kopec. Aspoň jednou jej sjet! Od toho pádu jsem nejezdila. Hlavně by se hodilo mít day off, když není venku pod mínus 30.

"Full." Pozdraví mě mezi dveřmi viditelně nadšený Pelipe.

"What? Don't tell me I missed the shuttle, not again!" Kontroluji hodinky, ještě mám 2 minuty.

"No, it was full." A hrne se nahoru do schodů pobýt ještě pár minut v teple pokoje než pojede další.

Super. Sobota, všichni začínají v 8 a do shuttlu se vejde jen 12 lidí. Nakiska, no comment.

"Thank you, Peer." Taková už rituální hláška se kterou se loučíme s naším lehce asociálním shuttle driverem z Německa. Vystupuji ověšená batohem, botami, helmou a ještě cosi jsem to nesla.

"Auu" syčím, protože vždycky zapomenu, že otevírat dveře pravou rukou ještě pořád není košér. Vyndám snowboard a kopnu do dveří od kufru, ať ulevím rameni.

"A kurva!" Pardon, ale roztrhly se mi gatě. Přesně v těch nejblbějších místech. Nooo! Včera jsem je vytáhla natrhlé ze sušičky a šila se s tím celé odpoledne. Já k životu vážně potřebuji šicí stroj. Blbá sušička! Použila jsem ji tu asi po druhé v životě, jen protože jsem si prala povlečení. Naposledy! Chci pohyb, přibírám, kde co mě pak vytáčí a trhají se mi gatě... A to prostěradlo v tropech u mě v pokoji příště uschne i na matračce!

Otráveně jsem došla do práce a ignorovala všechny pozdravy typu: "Hey! How are you?" I když někomu jsem možná upřímně odpověděla, že blbě.

Deli, dneska dělám na deli, sendviče a Anna. Díky Bohu za Annu! Nejlepší holka se kterou jsem kdy mohla pracovat. Jsme sehraný tým, máme stejné finty, jak za hodinu namastit 200 sendvičů, nachystat saláty a rajčata, ugrilovat párky a ještě je to sranda. Jinak ale musím přiznat, že dělat v kuchyni je největší krok vedle v mém životě. A to ještě můžu být ráda, že nejsem dishwasher. Mně olézají ruky vyrážkou i v rukavicích, jen z toho čistícího spreje na hod-dog mashine a o kávovar se opařím tak 3x denně. Alergie na práci?

"Where is that bloody bread? Who the hell was here yesterday?!" Skoro brečím vzteky, když se brodím sněhem do venkovního skladiště pro rohlíky. Mikrovlnka to jistí, ale rozmrazujte 8 beden baget, když za pár hodin je lidem obkládáte k obědu. Toustovač neviděl škrabku několik dní a moc mu nechybělo do vzplanutí. Sýr poschl, párky nevyndané z mrazáku, takže jsou na šutr, a to nemluvím o prázdných omáčkách, kuřecím a ciabatta houskách... Miluji svou práci, hlavně, když ji někdo jiný taky dělá pořádně. Velice to usnadní! Dýchám zhluboka a sněží mi za krk. Chápu, že nemůže být každý tak dokonale organizovaný jako Anna a já. Smrdí to sebechválou, ale – ruku na srdce – pitu vám zabalíme nejlíp my dvě! Některá individua tu neumí ani namazat chleba máslem. (To není ironie.)

"Morning, Holly." míjím šéfku, když táhnu z ledničky kýbl majonézy. "Can I ask you what's our today's special?" nenechám ji ani se zeptat to trapné 'Jak se máš?' Stejně ji to nikdy nezajímá.

"Bold beef on sub, but Katy -" Spustí blbé připomínky ohledně uskladnění mého prkna za kuchyní. Zámek od skříňky je někde pohřbený ve sněhu, tak vymýšlím alternativy. Nejsme zrovna kamarádky a kdybych neměla co na práci, tak se s ní snad i ráda pohádám. Některé věci mi tu vadí čím dál víc. Ale teď už je pozdě změnit department. Má to však svoji výhodu, když jsem v ráži, makám jak fretka. Kopla jsem se do kolena, sss. Mastila jsem o dušu a odhazovala odřezky do koše jak z kulometu. Div, že jsem se nepořezala...

"Katy, how are you? You look sad." Jako jedna z mála se opravdu upřímně zajímá Aleshia.

"Sad? You mean angry?" Probodnu ji pohledem ala hladový vrah.

"Oh, you look like you want to kill somebody." mrkne na mě vesele zpoza stylových zelených brýlí.

"Hmm"

"Are you gonna hire somebody to do so?" zkouší vtip.

"No, I can do it myself!" opáčím bez mrknutí a dál krájím salátové listy.

Po zbytek dopoledne se mi lidé vyhýbají. Dokonce i šéfová vypadá, že se má na pozoru a vždy když vklouzne do našeho koutku zpívá něco jako "I'm not here, you can't even see me..." Normálně to nedělá, normálně poroučí.

"Katy, do you, by any chance know why are we listening to this church radio station?" vytrhne mě z rozjímání Anna a pepří tuna salad.

Dopoledne uteklo, normálka, společně jsme si postěžovaly a Anna se těší na rodiče, co přijedou příští týden.

"Sandra? Are you going to Canmore next week?" Zeptám se po cestě ven s prázdnými kartony slečny v bílém.

"What?" Zvedne hlavu od dřezu. Chudák, je dishwasher. Napadlo vás někdy, jak je v angličtině diskriminující nazývat stejně mašinu i pracovní pozici?

"What did you say?" Následuje mě s nožem v mokrých rukavicích.

"Nothing important..." Dojde mi, že ona byla nakupovat ve středu, takže zřejmě znova nepůjde.

"Katyyy, tell meee! Pleeease!" Nevzdává to. Vykloní se opřená o futra tak, aby mě viděla a přitom nemusela vkročit do závěje.

"What? Who did you sleap with? Tell me." Bafne na mě Mike, Ski Patrol, co se tam schovával před větrem s cigaretou za bread shed a zaslechl jen konec našeho rozhovoru-nerozhovoru.

"What? With nobody." A takhle se prosím dělají drby. Směji se.

"No, tell me! I won't tell anybody..." Mrká potměšile.

"I'm telling you, nobody. But while you're here, could you please hold the door for me." Soukám se do jiné shed pro papírové talíře.

"Nice underwear by the way." Mrkne ještě potměšileji. Čímž se ovšem prozradil, že mi hleděl na zadek, zatímco já přelézala krabice.

"Shit happens. Thanks." Poděkuji a vyjdu ven do bílého světa. Brr, fakt je kosa. "Do you know if Pablo is at work?"

"Oooh, so it was Pablo who you slept with!" Je to inteligent.

"No. Think, if I would slept with Pablo shouldn't I probably know if he's working today?" Inteligentka já, he! Ale připouštím, přiživila jsem si to sama. "So is he?"

"I don't know, you tell me." že mu neupadne víčko, jak zběsile mrká.

"See you!" Zalezu rozřehtaná zpátky do tepla kuchyně.

"Hey, Beck. How are you? You look happy." Přisedneme si k nám na oběd pravá blondýnka.

"I finally had sex last night!" Rozplývá se, když máčí hranolky v hnědé slizké gravy.

"Good for you!" Upřímně jí to přeji. Mele o tom, že s nikým dlouho nespala asi od Vánoc.

"And who was the lucky one?" Žvýká Anna sendvič.

Culí se, ale neřekne. Ona holka je to pěkná, za tu tunu make-upu, co nosí, by se nemusela stydět ani Pamela Anderson. Ale možná jí křivdím, možná má jen velmi problematickou pleť a starosti stejné jako její referenční skupina.

"Did you guys make it to the bar?" Křoupe hranolky.

"No, I was singing with Franzi for so long and than i just passed out. You?" Usrknu si výborné krémové brokolicové polévky.

"No, we went to the bed about ten." Překvapeně mi vysvětlí, co můj mozek zjevně nepobral, že přece měla sex last night.

"Have you ever had sex on a ski hill? I mean on the hill, not where we live."

"Not yet!" Zazubím se její naivně vtipné zvědavosti. Někdy je i milá.

"Ohh, yeah! I've heard - you slept with some Ski Patrol." Promluvila z Beck inteligentka dne číslo tři! Anna vyprskla kus šunky a já smíchy málem spolkla lžičku.

"I wish..." Kroutím hlavou, jak rychle se to tu roznáší. Ještě že tohle je pikantnější informace než moje oranžové kalhotky.

"We should go." informuje mě Anna o čase.

Nacpu všechny odpadky do prázdného kelímku, pomeranč strčím do kapsy a zvednu se zapojit zpátky do pracovního procesu.

"See you, Beck."

Zahlédla jsem obtloustlou menší postavu, jak k nám kráčí. "No, not him -" povzdechnu si Anně šeptem, zatímco krájím napůl sub bun.

"Who?" Pucuje cutting board.

"My favorite Snow Friend, just when we are about to close..." přecedím skoro neslyšně mezi zuby. A i když mě naštvání už dávno přešlo, přimhouřím oči do přezíravého nenávistného pohledu.

"Wrap - tomato!" křikne na mně nadřazeně starý chlap v černých brýlích, s pěti bílými chlupy na temeni a divným přízvukem.

"Cheese - you've run out of chedar!"

"I am sorry, we are closing and i will not start a new bag now. I can give you more swiss instead." Řeknu sladce, ale z pohledu neslevím.

"Tomato - you should already know what I want!" Poučuje mě.

"Please, excuse me, but i can't remember what every customer would like."Jasně, že si to pamatuju: sýry, trochu zeleniny, hlavně kyselé okurky a tousted. Ale přece ti to neusnadním.

Mlčky mu rovnám rajčata na kulatou pita placku. Někteří Snow Friends jsou milí, někteří prý hloupí, ale tenhle je důležitý jak instantní náplň do plének. Nejarogantnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Nikdy neřekne prosím nebo děkuji a ječí příkazy přes celé deli.

"Here you go. Anything else, please?" Zamrkám a podávám mu talíř.

"No." Cekne a odpluje.

"The politest customer ever!" Smějeme se mu s Annou za zády. To už ani jinak nejde.

Dřív jsem neskončila, šla jsem na kasu. Aspoň budu mít víc hodin...

"Asi to tu brzo zabalím." svěřuji se Milanovi, jinému Ski Patrolovi, Čechovi z Jablonce.

"Ale prosím tě. Dojeď v úterý na bazén..."

Má pravdu, to ježdění za to furt stojí. Stejně nemám jinou práci. Každý má občas blbý den. Navíc, večer půjdeme s holkama bruslit. Jen doufám, že doma už někdo povysával, ten vysavač smrdí jak měsíc staré fusky a po použití je potřeba asi 2 dny větrat.

"Víš, na co jsme s Renkou přišly? Colin chtěl naučit něco česko-slovensky a prý jak se řekne How are you? Znáš to, pohádka jak to vlastně nepoužíváme a ptáme se, jen když nás to opravdu zajímá. Žádné How are you? - Thank you." Doplňuju prášek do hot chocolate automatů.

"Povídej." on upije vodou zalétý prášek z hot chocolate automatů.

"My Češi říkáme What you want?"

Rozesměje se na celou day lodge.

"No vážně, představ si, přijdeš do banky a nikdo se tě u nás nezeptá, jak se ti daří, ale rovnou co vlastně chceš. V lepším případě co by sisi přál..."

To be continued...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co myslíte?

Chce to ještě nějakou chytlavou rockovou úvodní melodii typu 'I don't love you' od My Chemical Romance, na pozadí klip ze snow parku, ohodit kameru sněhem a posílám to do Hollywoodu.

Pozn.: Přímá řeč je v angličtině schválně, aby se Franta procvičil...

Co se do smsky nevešlo...

3 dny před mým odjezdem, Brno hl. n., poprchávalo.

Zapáleně vyprávěl nějakou historku, jak jeho kamarád elektrikář motal dráty pod stožárem nebo co? Rozhazoval rukama, kesal hlasem a měl tu hezkou zelenou čepicu staženou těsně nad obočí...

"V kolik ti to jede?"

"Cože?" Hodí na mě nechápavý pohled, za který bych měla chuť i Brada Pitta zkopnout do bazénu, a pak se kochat mokrým tričkem...

"V 7 něco." Cekne a kecne sebou vedle mě na lavičku s upoutávkou na jakýsi akčňák.

"Víš, že mi budeš chybět?" Začne po chvíli ticha hypnotizovat mě namísto kolejiště.

"Nevím -" Proč mi to sakra říká?? Vždyť je úplně jedno, co mu teď odpovím. Nevěřím ve vztah na dálku.

Mlčíme a čučíme tam společně. Máme spoustu času na počítání pražců před náma a zdánlivě žádný v budoucnu.

"Nepřijdou ti ty Vietnamky nebo Kambodžanky, nebo kde to furt cestuješ, všechny stejné?" Zírám na beton.

"Ty žárlíš?"

"Ne, ale - nikdy jsem tam nebyla." Maskuju otázku.

"Ne, nepřijdou, některé si i barví vlasy."

Přijel vlak.

"Pořád čekám, kdy mi začneš vyhrožovat."

"Proč?" pro změnu na něj hledím já jak koala po ránu.

"Všem, které máš ráda, vyhrožuješ..." Usměje se.

Políbil mě, pohladil, přitiskl, pošeptal něco jako "hodně štěstí", nahodil batoh na jedno rameno a nastoupil do vlaku.

Já pak tupě počkala na ten můj, do Veselí. A brečela jsem až doma, v duchnách... Blbá Kanada!

Lidi potkáváme denně, ale některé už možná nepotkáme nikdy. Může za to odpradávna změna místa pobytu. Jó, kdyby jsme pěkně všichni celý život trčeli na jednom fleku, tak praotec Čech nezakotvil ani u Řípu a my máme za sousedku pořád stejnou drbnu. Ale za to, že je tak těžké sladit přátele a sny aspoň na jednom kontinentu, globalizace nemůže...

Život máme takový, jaký si ho děláme, a jsme takoví, jaké nás dělá život. Sice teda nevím, kdy jsem si nadefinovala, že můžu pít do rána a vždycky vstanu bez kocoviny, zato po hrnku kávy omdlévám dehydratací. Ale už mě dávno neštve všechno, co nevyřeším. No a co, že přemýšlení pořád dávám maximum? Někdo tu závislost komárů na pocení velbloudů popsat musí!

Už si dlouho nečtu citace, fráze a pravdy o životě. Stejně se mám líbí jen ty, co potvrzují náš názor. Např. kolik je keců o bolesti? Proč si myslíme, že je dobré posunout si hranici jejího vnímání? A pak nepoznat, kdy už je to vážně na šití. Některé jizvy jsou často jen naše machrování. Co by člověk pro historku neudělal, s krví to má vždycky grády. Proč asi máme tolik seriálů z nemocnice?

Uběhnou týdny, kdy se nic nepřihodí, a pak se všechno stane v jednom dni, ba rychlejc. Čas není lineární, to akorát noc na letišti trvá dlouho. Pořezat se zvládnu ve vteřině. A spánku je vždycky potřeba víc. Nemůžu si však pomoct, miluju ráno a taky mlhu! Ach, jak já se vždy těším probudit!

1 den po vyhození ramene, Nakiska Ski Area, jasno přejasno.

Strašná otrava podělat si rameno, hlavně pravé, mám problém vyčistit si zuby levou, otevřít dveře nebo jogurt. O ježdění ani rači nemluvím.

Prázdný večer po náročném dni, v plánu jen být dlouho v krátké vaně.

Pípla mi smska: "Čau, jak je v Kanadě? a spousta la-la-la hezkých vět."

A já pak dlouho tupě čekala, až se mi napustí nezašpuntovaná vana. Dochází mi šampón. A brečela jsem až v noci, ve spacáku... Blbá Kambodža!

Přeju si poznat ten okamžik, kdy budu babička s plechem buchet. Pečení totiž trénuju od mala. Ještě furt mám pro svou mladou překotnost tendenci některé kapitoly přeskočit, i když je mi pomalu jasné, že život není Harry Potter, kterého lze číst i od prostředka. Občas mám i pocit, že mě pustily choutky zničit se a zhuntovat až daleko za doraz. Že to ve mě nebojuje jak záporák od Jamese Bonda. I když karate mi tu chybí. A klepu si na čelo (nejbližší dřevo), abych to nezakřikla, možná jsem konečně našla svůj kousek míru v duši. Nebo jak to ten pan Zákopčaník v počasí říkal?

Sebrat se a odjet do Asie? Znám se, vím, že zvládnu cokoli si umanu. Moje "když se chce, všechno jde" má 100% úspěšnost. Protože to ostatní, co jsem vzdala, jsem jednoduše nechtěla. Třeba takový basket...

A teď prostě chci být v Kanadě.

Věnováno Tobě, Martine. Promiň. Ale jestli nepřijedeš ty, tak - -

Co Kanada?

- Dobré.

Jaké to tam je?

- Fajn...

...Jak bych to jen popsala? Možná jako když poprvé políbíte někoho s rovnátkama - jste vzrušení, ale zároveň vám tam něco vadí, něco cizího je tam navíc. Při dalším pokusu to však přestáváte vnímat a jen si užívíte tu intimní blízkost... A nikdy nezapomenete!

Já jsem Kanadou políbená podruhé, občas mi tu něco vadí, někdy skřípu zubama, ale rozhodně si to užívám!

A co teda ta Kanada?

Tak za prvé: Kanada je OBROVSKÁ! To ví každý i bez mapy. A jestli o něčem každý Kanaďan rád mluví, tak je to rozloha jeho rodné země. Taková místní obdoba britských hovorů o počasí asi. Všichni si tu řídí svoje káry od 16 tam a zpátky napříč kontinentem, a tak mají překvapivě dobré geografické znalosti a v hlavě dokonalou mentální mapu dostupnosti: Fakt blízko - 2 až 3 hodiny (na večeři do Vídně, denně do práce do Ostravy), blízko - 1 den (Francie), něco mezi - sever, daleko - týden, šíleně daleko - za oceánem...

Za druhé: Kanada je obrovsky rozmanitá! Na východě více evropská, na západě více asijská, často více americká (akorát jim to nesmíte říct, Kanďani jsou velice hrdí). Planiny, města, francoužština, sloni v zoo, kojoti v zahradě... všechn. Každý si vybere. Každý se někde najde, a tam se usídlí. Žádné "Nemám ráda Brno, ale aspoň tam mám práci." Lidi tu jsou šťastní a spokojení. Doslova. Kdo ne - táhne na sever či do Mexika. Můžete rybařit ve vodách Atlantiku nebo na jezerech, hýřit na festivalech v Montrealu (Paříži bez Eiffelovky), hrát si na kovboje, bussinesmana i horolezce. A vždycky budete vydělávat dost peněz pro svoje potřeby a přání. (Až teda na ski resorty, ty mají vyjímku v zákoníku práce a odstavci o minimální mzdě. My tu dřeme bídu s nudou.)

Například tady v horách v Albertě horko těžko najdete člověka, co se tu narodil i umřel. Jednak teda proto, že už umřel, takže ho logicky nemůžete najít. Ale taky dle jakýchsi neověřených statistik prý 90% obyvatel zde žijících není původních (nemyslím indiány, i když i na ty by to možná sedělo). Jednoduše - všichni, co tu jsme, tu jsme kvůli horám. Kdo nemá vztah k lyžování nebo divoké vodě atd. byl z ráje vyhnán, zkrátka se odstěhoval.

3.) Na druhou stranu, co občas zamrzí, lidi tu někdy nejsou tak milí, jak o sobě tvrdí. Všimnou si, že máte přízvuk, ale často jsou líní vám rozumět. Děcka neumí říct prosím ani děkuji, důchodci jsou nevrlí a panovační, francouzsky mluvící Kanaďani důležití a ruští závodníci si myslí, že jim vůbec nerozumím... I když - možná je to tím, že pracuju ve ski resortu a lyžování není zrovna levný sport a oni jsou nepříjemní, protože tu utratí majlant za sendvič s máslem. Nebo jsou obecně bohatší, že si to lyžování vůbec můžou dovolit, a ofrněnost je jejich přirozená nátura. A nebo jim křivdím, protože analyzovat špatné vlastnosti je vždycky jednodužší. (Kór když za protipól beru otevřené Australany.) A těch, co si užívají volný čas na kopci, je určitě taky dost.

Populace je to ale přirozeně houževnatá, uvědomnělá, samostatná i soběstačná. V 18 mají jasno, že v pětadvaceti budou ženatí. Povídal Taylor jednou večer naprosto vážně a za střízliva. Vlastně jsem si nebyla jistá jestli on mnou tak trochu nepohrdá. Jiná výchova, jiné priority, vzdělání je elitní, většině chybí širší všeobecný přehled. Důležitá je půda, spokojenost a produkce (neplést s reprodukcí prosím, i když dětí Taylor rozhodně chce aspoň 4). Možná jen kopírují postoje a názory a ve 30 jim dá život na prdel, možná to takhle stačí, možná je to snadnější a možná jim závidím.

Ve velkých městech se ale prý běžně lidi berou tak ve 30. BC je v tomhle daleko "pokrokovější". Celkově to utváří zajímavou parabolu v názorech na život. Kde je fakt kosa a lidé tráví většinu času doma, tam jsou obyvatelé domáčtější, usedlejší a uzavřenější. Tam, kde je možné pěstovat nějaké aktivity, kvete i svobodná budoucnost a kariéra.

A jen pro srovnání - někteří osumnáctiletí novozélandští machři ze ski school si ani neumí sami zajít na nákup. A čisté trenýrky jim posílá maminka letecky! (Zavedla bych prověrku, než nekterá individua opustí zemi.)

Za další - nejdůležitější věc v Kanadě: Hokej. Národní sport. (+ taky curling, bacha na to) Všude, ale úplně všude i v dědině o 4 obyvatelích najdete hokejový ring nebo zamrzlé jezelo, nebo obojí. Děcka tu bruslí snad dřív než začnou chodit, nezávisle na pohlaví. Pětiletá holka s nohama do X vám střelí 5 gólů za minutu. Zvládla by i víc, ale došly jí puky. Bruslí pořád, bruslí dobře a bruslí rádi. Ti nejlepší se klidně probruslí až do nárdního týmu, tak že si jich jen všimne učitel a rovnou je šoupne do nějaké ligy. Žádní spešl trenéři a soustředení ve Zlíně. Ale taky žádné triky a otočky, jsou tu k dostání výhradně "hokejové klučičí" brusle. Bílé, s podpatkem a zubatou špičkou jsem v obchodě ještě nepotkala. Agresivita a rvačky k tomu přirozeně patří, jak pravil pravý Kanaďan Brandon: "Kdo nikdy nelízal krev z mantinelu, není chlap!" Samozřejmě, že najdete výjimky, co hokej nemusí. Ale minimálně každý holduje nějakému zimnímu sportu.

Za páté: v kanadě jsou k dostání nejhorší sýry na světe! Celkem asi 4 druhy a i u parmezánu mam podezdření, že je to sušina. Brie jim tu holt nedozraje, a to, čemu tu říkají mozzarela, je o hodně horší náš eidam. Francouz by zaplakal.

A to nemluvím ani nepíšu o umělé hořčici ostře žluté barvy ala kari, co chutná trochu jako ocet. Majonéza je tu mastnější a poté, co jí denně v práci zlikviduju kýbl, ji nechci ani cítit. Tatarka, když najdete, patrně bude přesolená a podezdřele nakyslá. Všichni tu milují tzv. "gravy". Vypadá i chutná to jako naše UHO (univerzální hnědá omáčka), takže taky nic moc. Jediný kečup je pořád kečup. Díky za starý dobrý kečup! Co ale musím přiznat - seriózně mi tu chutná tzv. "plum sauce" - švestková omáčka! Mňam!

V obchodě nenajdete tvaroh. Fromage blanc nemají ani ve slovníku. Kvasnice mají jen sušené. To je s prominutím dobré tak akorát do domácí pekárny, ale uvaže - langoše? Myslíte, že to těsto nakynulo? No nenakynulo! (ale i tak byly dobré ;)

Chleba? - To je mi kapitola! Nikdy nevíte, jak je starý, ten balený má jen datum spotřeby a i tak vám zezelená o týden dřív. (uchovávám v ledničce) Nebalený, i když vypadá čerstvý a sálá teplem - ruku tam taky strčím - byl pravděpodobně jen pár minut v troubě. Prý ho mají na východě lepší. Nevím, stejně ho už prakticky nejím.

Za šesté: auta a řízení. I když tu mají asi 12 druhů řidičáků, tak řízení auta je u nás daleko míň podceňované. Žádné triky typu šlapat na spojku ve smyku nebo jezdit efektivně. Jednak tu ve většině aut spojku nenašlápnete a než se někam jede, tak pěkně půl hodiny před cestou auto nastartovat a zatopit. V příkopě se končí průměrně jednou za rok. (Vyproštění v zimě stojí okolo 400 $.) Všechna auta v Albertě mají prasklinu na předním skle, ale pořádná technická kontrola je prý potřebná až když je vozidlo starší než jeho majitel. (Pořád nechápu, auta tu snad žijí takový ten psí život x7.)

Za několikáté: Zima. Že je v Kanadě zima vám budou tvrdit i ti, co bydlí v Saskatchewanu a celé léto tam mají přes 30 stupňů. Kolektivní po(d)vědomí asi, ale je pravda, že klemra tu je občas pořádná. Hodí se denně otevírat okno, jinak přimrzne a otevřete ho až na jaro. Topení tu však naopak na(ne)štěstí běžně valí tak na 25°C ve stínu, takže větrání je nutnost. Relativní vlhkost vzduchu vevnitř je na slabých 40%. = nic moc. Noc co noc se mi tu blbě dýchá. Ale už jsem si zvykla spát s mokrým ručníkem přes obličej. (Ve spojení se špuntama do uší jsem v posteli neodolatelná a sexy!)

Nikdo s javorovým listem v pase by na facebook nenapsal kolik je venku stupňů. Neže by jim nešlo o rekordy, ale dávno vědí, jak je jen teplota ošemetná charakteristika - neměří větr ani vlhkost.

Hodně lidí nosí pořád čepicu (toque po kanadsky), a pak se diví, že plešatí ve dvaceti. A když si ji vyjímečně zdělají, tak se divím já a spoustu z nich nepoznávám...

Za poslední: Zajímavost - vláda platí lidem, co žijí na severu, aby se neodstěhovali na jih. Ale je to tam na budku, tak mají všichni sice zdarma ale limitovaný příděl alkoholu - 1 flaška vína na den!

Jé, já opoměla alkohol, tak příště, ale zrovna jsem přišla z pubu...

Dobrou polární noc přeju!

Klik na fotky.