The True Canadian Story I.

Zdá se to jako před dávnými časy - v červnu, daleko předaleko - v Rusku, kde statečně bojuje jedna etnografka a fotografka Pavla (odkaz), jsem se definitivně rozhodla, že chci do Kanady.

Uběhlo pár úžasných měsíců, já zaplatila poplatky, roaming, letenky, jízdenky, vízum, pojištění a kdo ví, co ještě? A v listopadu jsem konečně přeletěla Atlantik.

V Calgary

bylo tohoto času okolo -20°, bílo po kotníky a v hostelu přetopeno. Některé mé biorytmy si dávaly na čas se změnou času a pravidelně jsem se každou noc budila hlady...

Mexičani přiletěli opálení, úředník v bance měl zlomenou nohu a obchody otevřeno.

Kouzelný greyhound autobus nás zavezl do jezerního panství uprostřed Skalistých hor (po kanadsky "Rockies") - do Lake Louise. Nádherné, mráz, sníh, hory, já měla Vánoce!

Sudičky slibovaly třeskuté mrazy pod -36 a moje cesta pokračovala na jih.

A o tom, jak dvě dívenky přenesly přes celou Calgary hromadu lyží, snowboardů, hůlek, batohů a kufrů, se jednou budou psát bajky. Inu, přátelství i zavazadla přenáší. Obě můžeme z placu dělat šerpu v Himalájích.

San Francisco

je nejlepší město, co znám. Teda neže bych ho znala, jsem tam občas bloudila, ale náramné, báječné, fantastické, uvolněné, hippie a velmi evropské! Ach. A co teprv ti mí hostitelé!

Akorát teda čekala jsem teplejší klima v tej Kalifornii.

Náhodou v USA zrovna slavili Den Díkuvzdání. Milá židovsko-čínská-na půl vegetariánská rodina si asi chtěla ke konci roku zlepšit karmu a pozvala nás 3 Čechy na hostinu. (Teda mě tak úplně ne, ale co se mnou měli dělat, že?) Všechno jídlo bylo tedy košér, zdravé a vynikajicí, ba ne - splendidní! Ta věčeře klidně mohla komkurovat vánočním pokrmům u francouzského královskému dvoru. I jedli a veselili jsme se dlouho a já se pak konečně přestala v noci budit hlady.

Zpátky v Kanadě

byl kupodivu pořád sníh a ku většímu podivu tepleji, příjemných -10°. A už v autobusu z letiště jsem poznala bandu svých nynějších nejlepších spolubydlících, milá náhoda.

Už už to vypadalo, že nás proklatý hotel Delta nechá čekat na ledových větrných pláních na úpatí hor. Ale naštěstí nás jen chtěli naučit lekci, jak se dá vydělat na lidském utrpení a za šílené prachy nás dovezli až do samého středu Kananaskis Country. Nebo taky Nakiska, indiánské tábořiště, dějiště olympijských her 1988 a moje nynější residence v jednom.

Australani

Ačkoli geograficky se nacházím v Kanadě jednoznačně tu převládá australská populace. Jsou to lidi milí, příjemní, blázniví, uvolnění a s víc než kladným vztahem k alkoholu. Tak praví kdejaký turistický průvodce. Ona to i je pravda, až na jediné - záleží na úhlu pohledu. Určitě jsou uvolněnější než Evropani (jo, kontinentální měřítko už jsem vzala za své). Ale Kalifornie by jim prý ve volných mravech dala "na prdel". Na stupních šílenosti se suverénně usadila Česko-slovenská pětka a o alkoholu později... Mám je ráda, jsou upřímní a umí si užívat život jaký je, but - you know - it depends...

Je s nima rozhodně sranda. Třeba, když se s kamenou tváří zeptají, jak vypadá na silnici to kluzké místo, na kterém furt padají. A neustále mě ohromují, když běhají okolo baráku i za střízliva bosky.

To bylo tak druhý, třetí večer tady. Nic na práci, klasický seznamovací pokec. Akorát na mě zrovna dopadla únava a frustrace z australské angličtiny a oni se několik hodin rozplývali nad dekorací jakési super pekárny v Sydney?!! Moje prosby na dovysvětlení vtipů zabraly vždycky tak na první větu a jen té osoby, co seděla nejblíž. Večer pokračoval, oni popíjeli ty svoje divné mixy vodky, koly a whisky atd. Já vytasila výhružky a oni je obrátili ve vtipy, které jsem zase nepobrala.

A hodin na spánek pořád málo! Až se chudáku Raphovi mě zželelo a začal mi nabízet panáky whisky... Proč chudákovi? No, vypili jsme ve dvou celou větší flašku Alberty Premium, celkem slušná, pomohla mi se rozmluvit i po australsky. Akorát - já mám adresu té pekárny a on chudák kolem půlnoci netrefil ani k sobě do pokoje a celý následující den prozvracel. Tak nevím.

Pár dní před Vánocemi si všichni Australani pochvalovali, jak zhubli. Z čehož plyne, že australská strava je buď výjimečně nezdravá nebo jim prostě chybí energie ze slunce, protože kanadská domorodá potrava je samý fast food a já a Renka, coby dvě půvabné Česko-Slovenky, totéž rozhodně říct nemůžeme. A tak, aby jsme si zachovaly pověst crazy Czechoslovak ladies, jednoho dne jsme z práce dom běžely!! Nápad dobrý, ale ten kopec? - sebevražda!

Food & Bev. dep. in Alberta

Hned po uvítání jsme my všichni pracanti v kuchyni a přilehlých lokalitách absolvovali detailní kurzy o správném mytí ruk v provincii Alberta a kolik stupňů má mít mrazák v provincii Alberta, jak dlouho může být potrava venku z ledničky v provincii Alberta, které bakterie nejvíce ohrožují maso v provincii Alberta, jaké nemoci může působit nesprávně upravovaná strava v provincii Alberta a jaké pěkné grafy o tom vytvořilo oddělení veřejného zdraví provincie Alberta!

Ale hlavně bacha, ono to může být o pár stupňů jinak jinde než v Albertě!

Práce v klidu. Žádné terno, žádná hrůza, mastím sendwiče, kasíruju, měním filtry v kávovaru, doplňuju v ledničce mléko a pivo, strkám tácy do myčky, mrznu v mrazáku, rozmrazuju párky, podávám lasaně, nahlížím do trouby, utírám linku... A že je to mentálně krok zpět a taky že jsem přirozeně šikovná, tak to zvládám s úsměvem a moje "wrapy" jsou pověstné a nejlepší! (jo, samochvála smrdí) Všichni se o tom ostatně mohli přesvědčit, když jsem málem podpálila celé středisko. Totiž, jedna z mnoha mých činností je očistit toustovač předtím než ho zapnu. To se vezme taková divná vlnitá škrabka, zeškrábe se včerejší spálený rozškvařený sýr, toustovač se nastříká sanitárním sprejem, přístroj se zapne a zavře. Tolik správný postup, který na 100 % a vždy dodržuji, až na to, že mezi jednotlivými úkony (hlavně mezi tím nastříkat-zapnout-zavřít) má být cca 15 minut pauza. A tak i bez čtení teď vím, že ten sprej je hořlavý...

Zato hygienickou inspekci provincie Alberta jsem omráčila svými odkonalými znalostmi, kolik stupňů má mít lednička, ve které je zároveň salát i salám (v provincii Alberta; +8°C, +46,5°F, říkali to tolikrát, že si to fakt pamatuju)). A na otázku, proč tolik stupňů ale ve skutenosti nemá, jsem trapně zamumlala něco jako, že vůbec nejsem technický typ a v ledničce si neumím ani rožnout.

Co ale můžu mít své nynější práci za zlé je častá naprostá nechuť k jídlu. Neže by ty pokrmy, co připravujeme, byly tak zlé (když pominu fast food model), naopak, takové muffiny pečeme výtečné, ale poté, co strávím celý den v kuchyni a poblíž, nemám vůbec potřebu si dělat i jíst večeři.

Ale co, kvůli práci tu stejně nikdo není. Okolí je úchvatné a hlavní a bohužel často jediný zdroj aktivity je ježdění na sjezdovkách nebo na prkně.

Teď, po měsíci, kdy jsem na prkně téměř každý den, už je to samá sranda, ale začátky byly krušné...

Ski Resort Nakiska

je nejmenší v kanadských Rockies, byl vybudovaný pro zimní olympiádu 1988 v Clagary. A svými závodními, prudkými a ledovými svahy je pověstný.

Výhledy ze samotného vrcholku hory jsou okouzlující, ovšem hned jak slezete ze sedačky uvítá vás cedule "Žádná snadná cesta dolů". Pohled z kopce je jak z malinko ukloněného mrakodrapu, jenže ty hladké plochy nejsou matné sklo kanceláří, ale led. Všechny trasy jsou speciálně vytvrděné pro závodníky. A když jsem to viděla poprvé, tak jsem si přála být naivní australan, co nikdy pedtím sníh neviděl.

Zkušený prknař Simon (FRA) mi poradil, že když je to hodně ledové, tak se nemám ani pokoušet dělat otočky, ale prostě jet kolmo dolů šusem, že je to bezpečnější, a byl ten tam.

A jak jsem se dostala dolů já, se rači neptejte. Nebyl čas se ani modlit. Na tom ledě jsem vůbec nezvládla zamanévrovat mimo zónu pro závodníky, naštěstí byla většina z nich zrovna na obědě. Moje zvukové efekty zahrnovaly skřeky typu "ááááá" a "ooooh my God" a okolo plot opravujícího Ski Patrola jsem prosvištěla stylem "Pablóóó, help meee, i cáááánt stóóóóp!!" a to už jsem byla v lese, prašan a stromečky... prostě free ride forever!

Zatím můj jediný výlet za sněhem jinam byl do Sunshine Village, asi 1,5h autem. Nesrovnatelný sníh, ten prašan byl jako pohlazení. Powder paradise!

Vánoce

byly pohádka, krocan byl výjimečně výtečný (thanks Joel) a ten malinový nákyp (Alisha, I want to merry it!) and that... úžasné a nejen to mnohonárodnostní vánoční jídlo. Renka udělala salát, já napekla perníčky a i na Popelku došlo. Vánoční atmosféra se sice až tak úplně nedostavila, ale ten večer byl kouzelný. všichni jsme se připili a další den mazali do práce...

2 týdny zvané "Public Holiday" byly záhul, samá práce, žádný day off, protože všichni ostatní měli volno a chtělí jít lyžovat. Nový rok byl naschvál a upřímně nenávidím toho muže, co mi přiznal, že on šel schválně spát brzo, protože chtěl jít lyžovat a věděl, že tam nikdo nebude. A kvůli takovým my samozřejmě museli taky vstávat brzo.

Avšak story pokračuje!

Akorát teď zrovna marodím a bilancuju:

mobil jsem ztratila po týdnu, pořezala jsem se až za 14 dnů, omdlela jsem po týdnech třech a klíče jsem ztratila asi před pár dny!

Stále tytéž fotky

A zítra odpoledne mě hledejte na svahu...

Exkurze na dno DNA

Znáte ten zenový příběh, jak mistr pošle své 3 žáky na horu a chce, aby mu přinesli důkaz, že dosáhli vrcholu? První se vrátí s lišejníkem, druhý s kamenem a ten třetí, co přijde s prázdnou, jen ledabyle odvětí, že tam, kde byl on, už nic nebylo...
Jo, tak ten určitě podváděl. Protože na vrcholu vždycky něco je, suť, mlha, sníh nebo už jen ten pocit "být na vrcholu". Nejenže ho podezírám, že on na ten vrchol vůbec nešel, ale dokonce si myslím, že to nakopl úplně jiným směrem. Chcete totiž vědět, kde naprosto nic není? Na dně.

Dostat se na dno není žádná objevná cesta do středu Země, nebo do pekla, ani do pravěku, ani to není kopání studny, jak matou některé metafory. Na dno se můžeme propadnout v setině vteřiny, to je ale, pozor!, pouze moment směru. Fyzici v tom vidí vektor gravitace, milenci zlomené srdce. Jenže to už v tom plaveme, močůvka okolo, nikdo nám nevěří a postupně nás přestává bavit dýchat ten falešný vzduch. Topit se je agónie smyslů, hluboko tne každá srdceryvná písnička. A když nám nechce nikdo pomoct, tak proč si neužít to teplé a měkkoučké bahýnko sebelítosti? Necháme se spolknout a naše paranoia si postupně najímá pijavice. Zavadí o nás kdejaký červ výčitek a když nám plivance od podrazáků lámou kosti, tak si pobouřeně mlátíme klouby o matečnou horninu a ječíme slova typu: "Neměla jsem jinou možnost! Tak proč? Proč já? Kde je sakra ten bod zlomu?"
Popravdě? Je právě tady, odtud nás tahají ti chudáci, co slevili, obětovali kus své lítosti a vkročili se záchranným kruhem na naše pohřebiště. Budiž jim země lehká.
A pro koho si nikdo "z vchu" nepřišel nech si zoufá dál. Nebojme se přiložit pod strachem. A nač varování, že tato fáze může tvat roky i dýl? Ale na(ne)stesti vždycky je to jen otázka času. Kdy to např. matičku Zemi přestane bavit, a ta hornina pod váhou naší plesnivé kůry mozkove pukne. A pomalu se tavíme ve žhavé lávě výkalů a hnisajících zranění, v lepším případě našich vlastních. A jen kousek hlouběji nás to bez zeptání přimíchá i do vyvrácených produktů celé společnosti. A kdyby nás to třeba namíchlo málo, posolí nám zrak zvráceností našeho vnímání. A pak si jen tak za křiku o amputaci necháme rozložit lebku i s myšlenkami. Už to neovládáme, dokonce nám ani nedojde, že odtud už se nejde vyhrabat, že už jsme svou šanci dávno propásli. Křivdu vystřídá strasna bolest, když sami sobě porcujeme a rozprodáváme duši i s ledvinou...
No, a jsme tam. Hurá, dno!
Jenže, ehm, zase nějaký podraz? Nic tu není. Naprosté nic. Fakt nic!


Nic od čeho se odrazit. Všechno, co jsme byli a tvrdili změklo a roztavilo se na atomy, ba dál. Lano bolesti už dávno někdo smotal. Pocit samoty by v tomto prázdnu působil jak Woodstock, není jej ani ke komu vztáhnout. Kdybychom ještě byli, tak nás obklopí absence materiálního i nehmotného světa.

Není to náhodou smrt? Napadne vás.
Ale kdeže! Tohle je ten nejmenší bod, co si vesmír dokáže představit. Kde je možné začít tvořit všechno znovu.
A to jak? - je už jen na nás.

Šťastnou cestu! Já jedu do hor...

Throw Up a Perfect Day

There are days like this one, fresh from very morning, sunny and bright, clouds like drawn above Springfield. Everything seems to be in a faultless order of nature. On crossing is only green light, no waiting. In subway is always enough space to sit down comfortably, no queue in Tesco or jam at bypass, fillet without bones... Just a perfect day. Even the lady at the post office was smiling! And you can find a mobile phone right away you reach inside a bag - Eva is calling.
“Hi Eva! How have you been? So good to hear you -”
“Hello, I’m Eva’s husband.” Cut in a men’s voice. “I’m sorry, but I have to tell you, Eva died yesterday.”
“- again.” my mouth unwittingly finish the sentence.
The scene around me made a few circles, silence followed.
Green, red, green… Traffic light was slashing the time.
“Well -” He tried. “ - Hope you are well. Good bye.” An automatic voice at the station was less robotic.
Green, red, green…

I barely knew her, half a year to be exact. I’ve met her only twice in my life, still, she was kind of significant to me. When I first bounced at her, she was throwing up in the hospital bathroom. I was drafted to the same place and with the same intention right after a nasty injection and she occupied the only useful pottery in that tiny room. After a few flushes, little chat, rinse and a few swearwords we find out we have a similar lot and none of us is pregnant. That sterile acquaintance could end right there between white tiles, but, you know, vomiting is sort of “bonding”. We exchanged emails, numbers and promises to call each other if one of us will feel really rotten. Honestly, I never wanted to do so. I guess she had the same idea too since her birthday night two months later. She texted me an address of the particular hospital, floor level, door number and how old she was that night. I went to visit her right away next day with a big bunch of yellow roses. She was in a terrible state, I have to say, except for her look. Her every blink without eyelashes whirled the ocean of hope and conciliation! We talked about ordinary things like what kind of butter is the best for baking, how her son doesn’t like a dill sauce or on which one island is the highest peak of Japan. She didn’t mention anything about what lies ahead, how she had seen her fair share or discovered the meaning of life. No sorrow, no complaining, no advices nor emitting some enlightened Truth. She simply lived.

Time contracted and expanded, pulsing crowd, red, green, red… and I was waiting for a green light. I missed 4 trolley-buses. Some grumpy pensioner had sat on my handbag and totally smashed my snack inside. It started to rain and my mobile run out of juice. But – everything seems to be in a faultless order of nature, another perfect day!


In memory of Eva S.

Francozský oběd = maskovaný ráj

Pravý francouzský oběd je vždycky delikátní zážitek. Je sice příjemnější být v roli pojídajícího hosta, ale na tuhle čerstvou zkušennost, kdy se mi "poštěstilo" být i na straně hostitele, taky hned tak nezapomenu...

Pokud chcete pořádat pořádný oběd ve francouzském stylu, je třeba si na to vyčlenit 2 dny. Žádné navařit kotel guláše a upéct buchtu. Francouzský oběd je společenská událost, obřad!

První den je čistě přípravný: po snídani prolistujete kuchařky a navymýšlíte si tolik receptů, kombinací a permutací kolik kombinatorika špajsky, mražáku, ledničky, zahrady a sklepa umožní. Jestli tam objevíte něco, co čeká na speciální příležitost, tak vězte, že teď je ten správný čas!
Základem pravého oběda ve Francii je vždycky maso. (Vegetariána byste tu fakt pohledali.) Může to být i ryba, nebo kuřecí, jen nikdy neservírujte těstoviny jako hlavní chod.
Shodou okolností jsme obdrželi od souseda libové jehněčí žebírka a ani jsem nedopsala seznam nákupu už se mi sbíhaly sliny.
V první várce dokoupíte zásoby klasických potravin jako kilo másla, majonéza, jogurt, smetana, citrony, zmrzlina, nějaké ovoce, olej atd. samozřejmostí jsou sýry a víno z dražší cenové kategorie (nad 3 eura).
Po lehkém obědě obvoláte všechny pozvané jestli opravdu přijdou s kolika dětmi a kolik s sebou vezmou dalších přátel. My původně počítali s asi 10 hosty, ale lehce se nám namnožili na kulatých 20 strávníků. Hm, takže změna, jehněčí si dáme jindy, to by nevyšlo (byl to sice sakra kusanec masa, ale tolik žeber chudák jehně snad ani nemá), dokoupíme kuřata.
Odpoledne je zasvěcené pečení močníků, které jsou vždycky lepší až naleží následující den. My napekli pusinky, pudink s karamelovým sirupem a čokoládové brownies. (Trochu jsme si to poangličtili, francouz by nadělal tarte.) Plus na každém obědě musí být podávána nějaká jedinečná specialita, tak jsme ještě 3 hodiny dusili na bylinkách hřiby (francouzi jsou vášniví houbaři), které jsme pak přes noc naložili do olejového nálevu.
V 5 odpoledne jsem vyrazila na nákup podruhé. V předlouhém regálu očištěných okřídlenců jsem hledala kuřata. (Někdy tu totiž nepišou na etiketu jestli je to husa, nebo holub, nebo krocan. A věřte mi nebo ne, ale podle velikosti to kolikrát vůbec nepoznáte, je potřeba se soustředit na oškubané pěří.) Abych dokoupila šlehačku a nějaké drobnosti objela jsem půl departmentu, 5 různých supermarketů a málem to vypadalo, že jak Maruška budu muset volat 12 Měsíčků, protože nikde neměli jahody a maliny!

Druhý den - den D - začnete tím, že umyjete kuřata, nacpete dovnitř celou cibuli, česnek a citron, pod kůži máslo a rozmarýn, pokapete, potřete, zakryjete alobalem a necháte čekat na správnou hodinu. Mezitím dáte na másle a česneku péct nakrájené brambory potřísněné rozmarýnem a kmínem. V páře uvaříte fazolky, na másle podusíte mrkev, uděláte snad tucet různých salátů - rajčatový, okurkové zaziky, rajčatový s fazolkami, hlávkový s hráškem, kukuřicový s mrkví, povařenou červenou řepu na kostičky... A taky nějaké ty pomazánky (lososová a tvarohová) a dipy (koprový, majonézový a paprikový) na starter.
V 11 strčíte kuřata do trouby a buďto vyrazíte zase na nákup na čerstvou bagetu, nebo si dáte nohy hore, protože tím úkolem jste pověřili hosty (jinak přivezou jen víno). Pokud však pořádáte oběd v neděli, kdy je ve Francii v obchodech zavřeno, doporučuju koupit předpečené bagety.
Když máte stěstí, hosté dorazí už před 1 odpoledne. Hromadně se otevře několik lahví vína, pokrájí a trhá se bageta namáčená do nabízených dipů, všichni se seznamují, lehce konverzují a pomalu přesouvají nad talíře...
Kuře je fajn, dá se v létě jíst i za studena, tak jsme v troubě prohřáli jen brambory a v oleji na plotně ty houby.
I když si dáte od každého trochu, stejně vám na talíři vyroste kopie Sněžky. Och, ten oběd byl požitek! Speciálně ty houby! Vlivem hovoru se ládujete snad hodiny v kuse.
S talíři pak chcou všichni pomoct, zapnete myčku, popíjíte, vyndáte z ledničky dezert a nadhodíte nové téma k diskusi o hladu v Africe.
K dezertu se přejde pozvolna, jahody se polijí šlehačkou, brownies zmrzlinou k tomu pudink... (Pozn.: čím víc druhů dezertů, tím víc toho hosté sní, protože chtějí všechno ochutnat, takže je praktické jim nedat na výběr - prostě máme jen 1 druh pudinku a jen vanilkovou zmrzlinu apod.)
Plynule se povídá a dlabe, a pak zrazu zároveň vyskládávate a znova rovnáte myčku, vaříte kávu, otevíráte další vína, schováváte roztátou zmrzlinu do mražáku a zjistíte, že jste zapomněli na další lahůdku: broskve ve sladkém nálevu z bílého vína!
Komu vytráví po kávě může se docpat sýry a zapít to slivovicí (česká hrála prim ;).
Já se teda už asi před hodinou uchýlila k bylinkovému čaji a když okolo 6 hosté odjíždí někam večeřet, tak si hrdě nalévám už 4. hrnek.
No a pak vytřete, znova naskládáte myčku, psovi nasypete granule a hledíte na ten zázrak, že nám zbylo dost kuřete, brambor i salátů na další den. Dezert teda zmizel všecek, ale konečně je mi jasné, jak Ježíš zvládl nakrmit 5 000 lidí 2 rybama a 5 chleby - jednoduše jim k tomu dal hodně zeleniny!

Byl to náročný den, ale musím přiznat, že výtečně prožitý!
Děkuju a přeju dobrou chuť!

Carte postale de l'Ariege en France

Jo, je to clishé, ale když jsem se před dvěma lety loučila s výhledem na Pyreneje, myslela jsem, že se sem vrátím maximálně na důchod.
Návraty si osobně raději zakazuju, protože občas jsem ten typ, co tíhne k sentimentu, a bere vzpomínky zbytečně emocionálně a vážně. 2x do stejné řeky? Département de l'Ariege je pojmenovám podle řeky, horské, divoké a průzračné... Je tu pořád přirozeně nádherně, neuvěřitelný klid, miluju zdejší sýry, fazole a víno a neumím francouzsky. Nemám žádné racionální vysvetlení, proč jsem zase odjela na jih Francie, když jsem mohla spokojeně? makat v Brně. Ale tak jsem stejně téměř nikdy nejednala.
Posledně jsem se tu rosé vínem léčila z neopětované aférky. Za deště jsem se kochala krajinou, až jsem omdlévala z kola rovnou do příkopu. A na pravém francouzském obědě jsem pochopila, proč bulimii definovali právě ve Francii...

Tentokrát jsem zaplula do zdejšího světa, jako kdybych byla pryč jen pár týdnů. Akorát nemám potřebu všechno okolo fotit a popisovat znovu všechny zážitky a obdobné výlety, neže by mi to tu zevšednělo, ale protože mám pocit, že to tu znám (minimálně geogaficky). A dovětek "jako svoje boty" zde nabývá úplně nového významu.
No, možná mám ten dojem i proto, že tentokrát jsem onemocněla hned pár dnů po příjezdu. Aktuálně ležím zakuklená v duvet v krátké noblesní posteli (spím napříč) a za výkon hodný žlutého dresu z Le Tour de France považuju, když se doplahočím do koupelny (5 m), a i pak se radši sprchuju v sedě, protože se mi horečkou podlamují nohy. Pro bolest mám chuť useknout si hlavu někde kousek nad ramenama. (Což je v této zemi vlastně docela normální.) Připadá mi ale, že už tady v tom umím chodit.

Francie je země plná až chorobných paradoxů. Historie a tradice tu znamenají všechno a zároveň od data Velké francouzská revoluce počítáme moderní věk. Zrodili se zde velcí filozofové a revolucináři jako: J-J. Rousseau, R. Descartes, A. Camus, E. Zola... Ale nikde nenajdete víc zakořeněné patrioty (tak jo, možná Araby, ale to je něco jiného).
I přes všeobecný trend stěhování do měst téměř každý Francouz za Pravou Francii (Vraie France) považuje venkov. Zlaté či levandulově fialové pole, vinice nebo horské pastviny. Většina jich má dům někde na venkově, kam se pravidelně na víkendy a během letních státních prázdnin (min celý srpen) vrací. A jednolitě pak pomlouvají Angličany (odvěké nepřátele - minimálně od 100 leté války), kteří si tu taky houfně skupují svá letní sídla. Je tu totiž oproti ostrovům levně (třeba máslo i oproti ČR) a krásně (počasí). Dalším historicky podloženým nepřítelem je USA, se kterým se poprvé významně nepohodli ke konci 2. světové války. Z averze právě vůči těmto národům vyplývá i o Francouzích známá nechuť mluvit anglicky. C'est vrai, mais když začnete mluvit první francouzsky, tak to nadšeně ocení. A abyste dál neprznili jejich jazyk sami přistoupí na angličtinu ;) Kanaďani to mají v pohodě, Australani taky (když teda nebudou obě strany vzpomínat testování jaderných zbraní v Tichomoří).
Francoužština je děsný jazyk. Možná libozvučný, ale kdo se v něm nenarodil, nemůže se ho nikdy 100 % naučit. Tím nechci nikoho podceňovat, jen - je to jako s češtinou, my taky poznáme cizince už po první větě, i kdyby u nás žil roky.
Francouzi milují papírování (i v detailech jako je obal na dárek nebo potisk novin). Na koupališti vám vystaví certifikát, že umíte plavat a celkově si libují v byrokracii. Minule jsem se tu hlásila k pobytu, abych mohla bez problémů řídit ve Francii registrované auto. Půl dne jsem strávila na gendarmerie a půl roku nato mě sháněl interpol, že jsem to vyplnila špatně. (Teď jsem se na to vykašlala.) Dopravní policie se tu zákeřně skrývá v křoví, ale stejně všichni jezdí ledabyle a rychle.
Oficiální dopisy musí být plné květnatých až podlézavých obratů, rozloučení "S pozdravem" rozvedou nejmíň na 2 řádky. A jen Francouz umí urazit krásnou větou.
V kšeftu kolikrát není zákazník to nejdůležitější a jsou k vám až sprostí, nebo naopak mají služby na tak vysoké špičkové úrovni, až jsem žasla (jedna DOKONALÁ cukrárna v Carcassone - jak z Karlíka a továrny na čokoládu). Žádný standard někde mezi tím. Na vyřízení reklamace mají 3 měsíce! A i její přijetí si musí člověk vybojovat.
Chtěla jsem u pokladny vyměnit prasklý jogurt a začala slušným "Excusez-moi, je voudrais échanger..." Slečna s managonovým přelivem ani nezvedla hlavu, dál markovala zbytek nákupu a jen procedila "Ce n'est pas possible, mademoiselle." Mezi řádky jsem mohla číst: "to si ta kráva nemohla rovnou vzít kelímek, co je v pořádku?" Když mi pak začala nesrozumitelně nadávat, že ona teď musí utírat zašpiněný pás, přišlo mi to fakt nefér a oboříla jsem se na ni (česky).
Francouzi jsou vášniví herci a dokud neztropíte scénu, nebudou vás brát vážně.
Vyostřeným hlasem a gesty jsem dosáhla svého a fronta lidí za mnou si oddechla. Ne proto, že jsem přestala zdržovat, ale dostalo se jim kýženého divadla. Francouzi zas tak nikam nespěchají, kór tady na jihu. Mají rádi svůj klid a na všecko je čas. Obědová pauza zahrnuje i siestu (nebo návštěvu u milenky/ce, jak mi tu kdosi s mrknutím objasnil) a úřady, obchody a pošta otevírají znovu až ve 3. Zato jsou kolikrát otevřené až do 8 večer (a ve městech určitě i dýl). S těma milencama to ale prý není zas tak žhavé, ačkoli Francouzi jsou prý cíleně vedeni k umění svádět. Podle statistitk prý nemají o moc víc mimomanželských styků než poritánští Američani, ale kdo ví, jak to počítali, že?
Všichni tady rozumí životu jak samotná matka příroda. Přesně ví, jak žít a neustále všem okolo (a hlavně nefrancouzům) radí: kdy trhat květiny (ráno), kdy odpočívat (pokaždé, když to jde), jak stlát postel atd. nebo jak vychovávat děti. Ale když vám bude ujíždět kočárek s ratolestí pod náklaďák, nepoběží ho chytit, ale budou hulákat na celou ulici něco jako: "Hey, espece d'idiot! Nikdy nemůžeš nechat dítě jen tak!" A všichni okolo budou vyhlížet, která nezodpovědná matka se za kočárkem požene.
Jsou přesvědčeni o svých dokonalých stravovacíh návycích, žádné dietní, celozrnné a odtučněné výrobky, smetana nebo šlehačka musí být tak hustá, jak jen může být, čokoláda v croissantu musí být delicieux, café a la creme, dressing výrazný a víno jiskrné. Důraz je kladen na nejlepší kvalitu, a to i u obyčejného vajíčka v supermarketu, masa nebo másla. Francouz by nikdy dobrovolně nevařil s margarínem! S cenama je to různé, samozřejmě, že je to tu dražší, ale levnější napodobeniny (třeba sýrů) by se tu stejně ani neprodaly (ty rovnou posílají k nám). I vybrané sýry nebo víno se dá sehnat za průměrnou cenu. To, co je nejdražší, nemusí nutně být to nejnej (tu je všechno offre spéciale)
Paradoxem pak je, že i když je francouzská couisine docela těžká, Francouzi (a hlavně pak Francouzsky) nijak výrazně nepřibírají na váze. Možná je to díky pravidelné spotřebě tabáku a zdravé povinné 1! skleničce vína denně na dobrý metabolisms. A rozhodně jsou od malička velmi dobře trénovaní večeřet do noci 5 chodů. Oni se ale hlavně umí "držet na uzdě". Většinou se neopíjejí do němoty, ani nemají chutě sníst celou čokoládu. Sice teda řídí pod vlivem (protože nikdo neví kolik to přesně mají dovoleno mít v krvi a raději teda pijí víc).
Další zajímavostí je, že privilegium servírovat víno tu mají muži. Ve Francii můžete stále cítit přirozenou hierarchii. (Celkově ve společnosti, ne pouze mezi pohlavími, speciálně na úřadech si toho jsou vědomi). Volební právo zde ženy ale získaly až v roce 1944, a i pak se musely dovolit muže nebo otce. Proč tak pozdě prý nebylo z dlouhodobého puritánského utiskování. Ženy jsou zde velmi, velmi ctěny, a tak nebyl důvod. Což jim klidně můžeme věřit. Muži s nimi vždy! jednají galantně.
Od dob Ludvíka XV a jeho večírků mají kromě etikety uzákoněno snad i to, jak mají být ženy neustále chic a přitažlivé. Dívky jsou od malička učeny, jak být tou jedinou femme fatale, což vyústí ve vzájemnou rivalitu a přátelství mezi ženami se tu zrovna nepěstuje. Celkově je tu absence výhradně mužských nebo ženských klubů. Ať už je to golfový klub nebo "ženský" sbor, všechny pohlaví tu prostě rády tráví čas společně.
Francouzská móda - och, nejdůležitější kapitola! Vlastně není kdovíjak inovativní. Ale je to oslava elegance a krásy, klasické (jednoduché) krásy. Dennodenně. Oni by si tu nikdy neuvázali mikinu okolo pasu! To dělají jen turisti. Když - tak jedině kolem ramen. No jen se přihlaste, kdo jste se cítili jako šupák v en vogue (módní) Paříži.

Ale i přes všechny podivnosti je Francie pořád dechberoucí nádherná země s i milými obyvateli, kteří prostě ctí krásu, dokonalost, eleganci a ladnost. A dokáží ji vytvářet a uchovat okolo sebe. Fakt je, že si opravdu umí poklidně užívat života (čas strávený nad výtečným jídlem se do prý nezapočítá do stárnutí, proto s ním není třeba spěchat). A možná i dřív než budu (konečně elegantní a) stará, tak se sem budu chtít dál vracet a dýchat uvolněnou náladou regionů pod Pyrenejama a drsné hory samotné.
No, už píšu z hladu...

POZOR: výše napsané nemusí sedět na každého "žabožrouta" s ikonou Galského kohouta. Jedná se jen o můj subjektivní náhled.
SOURCE: my own observations; my friends' observations; some books: Almost French by Sarah Turnbull & Toujours Provence by Peter Mayle etc.