Rusko z rychlíku

Kamarádka Pavla se rozhodla jet dobrovolničit do Ruska a mě se jen tak zeptala jestli ji nechcu doprovodit. Že jsem řekla jo, není překvapení. Navymýšleli jsme si výlety k moři a do Rostova atd. 2 parádní tydny někde na jihu. Všechno ale dopadlo jaksi jinak, a hlavně mě postupně opuštělo nadšení ...

Ještě jsem ani neměla vízum a už jsem byla svědkem autonehody přímo před konzulátem Ruské federace. Řacha a řinčení plechů a pak mi dělali problémy ohledně pojištění. A to jsem vlastně ještě mohla být ráda, protože, jak říkala jedna čekající paní, tak v pondělí, poté, co jsme porazili Rusko na mistrivství v hokeji, to vízum nedali vůbec nikomu!

Protože má Pavla odpor k letadlům, rezignovala jsem (přiznávám, s nepatřičným množstvím výčitek) i já na ten tradiční způsob dopravy tam - a to vlakem!
Je to sice dražší, ale zato to trvá dýl! Do Varšavy jsme fičeli krokem a lehce navyšovali už tak nestabilní hodinu zpoždění, což bylo ale mínus 10 minut skoro přesně ten čas, co jsme potřebovaly na přestup. Pavla to ale bravurně uhádala a způsobily jsme zpoždění i toho dalšího - spacího lůžkového vlaku do Kyjeva. Cestu jsme si jako 2 správní alergici krátily synchronizovaným smrkáním, vzájemně jsme se pokýchaly a individuálně aplikovaly kapky do očí a špěndlíkovou medicínu. (to nemyslím akupunkturu ;)
Odjezd byl pro mě špatný, nechtělo se mi celé Polsko.
Na hranicách (Jagodin) nám sebrali pasy, pan průvodčí povyprávěl jakousi historku, ve které jsem bezpečně rozuměla jen "s kalašnikovami obstojali" a celý vlak začal couvat zpátky do Polska... Nejednalo se však o deportaci, ani o důkladnou celní kontrolu, ale v ohromné plechové hale nám vyměnili podvozek. TO byl panečku zážitek! Obrovské hevery nadzvedly celý vlak, pracovníci vymontovali úzké kolečka a pod vlak přijely ty širokorozchodné...
PS: čistili jste si někdy zuby v sedě?

Kyjev
asi nějaká zkratka, ale jsme tu o hodinu dřív. Bojujeme o spoj dál. První bitvu jsme vyhrály - paní na informacích nám potvrdila nalezené spoje, ale vzápětí nám paní u lístků vrazila ránu do zad, že daný vlak prostě neexistuje. Tak zase na informace, pak k jinému okýnku, pak k dalšímu... a nakonec jsme zvolily alternativní spoj až večer skrz Brjansk-Orlovskij. Vtipné je, že tam v rozmezí 10 minut jedou 2 spací vlaky. Že jsme se chtěly vyspat, koupily jsme si plackartu (levnější listek na lehátko, nikoli do kupé) na ten, co tam jede dýl, a hurá na turismus do města.
V jedné frontě měli celkem 4 muži tričko od Armaniho, tolik jsem jicha snad v životě dohromady neviděla.
Boršč, bulvár a modrý klášter, zahrada ticha, výhled na Dněpr, zmrzlina, parno a fotbalové šílenství. Kyjev je krásné město.

Čabřala jsem si nohy ve vodních schodech na náměstí Majdan Nezaležnosti a zřejmě vlivem úpalu přemýšlela, co chcu a nechcu atd.
Slunce mi leptalo mozek a mně došlo, že vlastně fakt do žádného Ruska jet nechcu! Že jsem neukotvený pošuk, že nevím, kde beru jistotu dokonalých vlastních morálnch hodnot, že můžu svou rodinu soudit apod... A že chci jet zpátky! Protože já chci na úplně jiný konec světa! (Akorát jsem musela jet tisíce km, aby mi to došlo)
Není snadné přežít v džungli, ale co teprve přežít ve vlastní smečce?!
Jenže co teď? 7 večer, teď jedou vlaky jen na Moskvu a Oděsu!
No, když nic, aspoň jsem si vyplavila alergeny a journey pokračuje...

A tak jsem vlivem úpalu a celkového dusna odevzdaně umírala na kratinkém lehátku velikosti desetiletého vietnamce ve vlaku do Ruska. Ta cesta mi uběhla jak v jiné dimenzi. Bylo mi blbě, potila jsem se jak se zápalem plic v sauně a chybělo 5 cm a málem jsem pozvracela nějakého celníka.
"Pavlo, já asi budu šavlit."
"Ale né, to vydrž, to bysme pak musely proclít."
Barva mé pleti připomínala jeho baret. A ani mi nepřišlo divné, že naše jména střídavě hláskovali do telefonu a Pavly se furt na něco ptali, ta udatně všechno odkývala a - a projely jsme Běloruskem bez tranzitního víza! (Proto taky jel ten vlak dýl.)

Brjansk byl za rozbřesku upršený a my obě utahané. Pavla celou cestu prokecala a nějakým ukrajinským psychologem a sekuriťákem Alexanderm.
Vlak do Voroněže nám ale jel až odpoledne. A tak, co se na letišti naučíte, na nadraží jako když najde. Ustlaly jsme si za květináčama, pily, četly a hádaly se s žebrajícíma cigánkama. Tipuju, že nás každou proklely minimálně 4x tak do sedmého pokolení. A když mi jedna z nich v zápalu boje vyškubla vlasy, spustila jsem na ten její mlýnek naše vyjmenovaná slova. Zblbla jsem ty po L, ale mělo to správnou kadenci a ony konečně odpluly. Mají tam záchody s atrakcí, ohlašující znělku jak z Harryho Pottera a hodinové fronty na plackartu. A když Rusi cestují, potřebují k tomu hafo dokumentů.

Cestou do Voroněže brebentíme a bavíme spolucestující, že čteme po slabikách název minerální vody: "Le-gen-da Kav-ka-za, Ku-baj" (Легенда Кавказа Кубај). Zase horko jak v ruském vlaku, utěrky plně využity a uvažujeme o vykopnutí emergency exitu. Všechny vesničky za oknem vypadají jak Anatěvka. Děcka běhajú, pani pletú a polehávajú, muži do půl těla. A z našeho oddílu jsme si udělaly kurník, když jsme se snažily dát péřové polštáře až na horní palandu. Pot a dusno. Jet tímhle vlakem týden, tak k němu přirosteme jak ti škebloví piráti v Pirátech z Karibiku, stačí, že jsme polepené tím peřím.
Ráno ve Voroněži nás vyzvedla Pavlina koordinátorka Milana a stylovým žigulem jsme uháněly napříč městem. A pak - nejlepší zážitek z celé cesty - SPRCHÁÁ!!!

Voroněž
Ani jsme se nenadály a už jsme byly na návštěvě u učitelky angličtiny, Natalie. Smažila jsem cuketu s koprem (ten tu dávají do všeho) a obě jsme naslouchaly jejímu krušnému příběhu o dětech a Palestině.
Hned pak jsme se ocitly na nějaké španělské párty. V malebném bytečku jen s jedním nožem v kuchyni bylo stylově horko jak v Kolumbii. Jedl se řecký salát čínskýma hůlkama a zamiloval se do mě Diminikánec Chose... A pak noc jsme až do rána završily posezením s naší nejlepší paní domácí - Katjou. спасибо!
Pavla měla hodiny ruštiny (jednu jsem tam natvrdo prospala) nebo jsem se zkoušela zorientovat ve městě. MHD představují hlavně rychlé malé maršutky za 8 rublů, pak pomalejší a o rubl levnější autobusy a cosi jako troleje. Tramvaje ve Voroněži zrušili před rokem a koleje jen ledabyle zalili asfaltem. Tredičně je v centru města Leninovo náměstí i s kynoucím odlitým revolucionářem samotným. V Donu se koupou jen opilci. Komunistické paneláky jsou chudé architekturou, zato ty kapitalistické extrémně šetří na prostoru. Je zde zakázáno prát podprsenky v pračce. Voda ve vodovodu není pitná a i tu po 11. večer z šetřivých důvodů vypnou úplně, takže mít v noci průjem - ani to není čím spláchnout. Vodku a jiný tvrdý alkohol není možné koupit mezi 21:00 - 11:00 (tak si všichni dělají zásoby předem) a další oblíbené pití je smradlavý "samagon". Na víkendy se obyvatelé houfně stahují na své "dače" za město. Všichni kouří, ale fakt všichni, děcka i bábušky, a to pořád. (Krabka stojí průmerně míň než MHD.) A když nekouří, tak loupou slunečnicové semínka - prostě pořád něco v hubě. To jsem zvědavá, jak po týdnu tady, udýchám ten půlmaraton...
Ukázpově jsme se pohádaly v autobusu jak manželský pár v přechodu. Hotové divadlo, první to bylo i navážno, ale když jsme zjistily jakou budíme pozornost vyloženě jsme si to užívaly! :DJiné noci jsme popíjeli se Sašou. Snažil se mě ohromit GPSkou. Pili jsme výborné sladké Dagestánské šampaňské. Řešili historii Kavkazu, Abcházii (odbočka - jak to v Abcházii teď vypadá) a Gruzii: "Georgia never had an opportunity they had just acquired!" Proste vodka je nejlspší slovník. Usínala jsem u ledničky a ráno jsem se probudila s čočkama zakrytá osuškou.
Na přednášce o Human Rights a Restriction bylo tak horko, že jim to odvařilo projektor. Objevily jsme ukázkovou výstavní hlavní třídu. A s dalšíma dobrovolníkama a studentem Achmadem z Keni jsme vyrazili na koupačku a piknik kdesi hodinu za městem. Každý měl zajímavou cestu do Ruska. Problém totiž je, že cizinci se tam mohou vlakem dostat jen přes některé hraniční přechody. A to jsem jen ty, kudy vedou přímé spoje na Moskvu. jinak vás do vlaku ani nepustí. (Ale lístek na něj vám samozřejmě bez problémů prodají. Autobusem a auty už to jde i přes jiné přechody.)

Ve Voroněži se mi líbilo. sice špinavé a neupravené město, ale přátelští obyvatelé a město samo působilo přívětivě. Ale nechtěla jsem se tam moc angažovat ani cestovat sama, a tak dřív než bych toho litovala daleko víc, jsem se sbalila, opustila Pavlu a jela zpátky...

Kudy a jak mi poradil Polák Michal. Prý ten autobus do Charkova je maximálně pohodlný - i s klimatizací! Když jsem ale viděa tu ostře růžovou kraksnu, váhala jsem jestli vůbec vyjedeme z města. Chytla jsem to nejblbější možné místo úplně vzadu, kde nejde sklopit sedačka a topil tam chladič. Chlap vedle mě měl škrabavé sako a neustálou potřebu nahlas mluvit (což v nočním busu zvlášť oceníte) a když mi muž sedící přede mnou málem rozdrtil koleno (sklopil si sedačku), zahodila jsem rozpaky a přitulila se našikmo ke gruzínskému studentovi na jeho kostnaté rameno.
Charkov je krásné a upravené město.
Další skoro celý den ve vlaku jsem cestovala se 2 Igorama (1 policajt, 2. voják), jejich 3 vodkama, salámem a cibulí, koupili mi prášky na nachlazení a naštěstí vystupovali o 4 h dřív. Nejsem zrovna fanoušek těchto nočních dotěrných družeb s vodkou a když se mi chce spat. Navíc na mě jeden z nich šlápl, když slézal z horní palandy!
Lvov je taky krásné město! Je mi ta Ukrajina jaksi milejší než Rusko. Na nádraží čekalo tak 2 000 lidí a taxikář mi vyprávěl o historii města, kde psal Čapek Švejka a jak se jakási ulice nejdříve jmenovala Ferdinandova, pak Hitlerova, Stalinova, pak Míru a teď nevím jak.
Autobus do polské Přemyšle byl starý a díravý zvenku i zevnitř. Zevnitř to mělo svůj význam. Lehce jsem podřimovala, a v tom mě vzbudila paní, co mi doslova lezla pod nohama. A nejen ona! Hrstka ženských se snažila propašovat tak o 50 kartonů cigaret víc, než je na hlavu povolený (2 ks) převoz přes hranice. cigarety nacpaly kde se dalo včetně mého batohu. Jenže jim na to přišli a my strávili 7 h na dlažbě na celnici! Kuřáci se seskupili okolo odpaďáku s pytlíkem slunečnocových semínek a já vyžvýkala celý balíček žvýkaček. Postupně nás vyslýchali a vybalovali. Mě teda nejmíň, já jen řekla, že jsem studentka a téměř vůbec mi do batohu nelezli. Jednu paní sebrali, odcházela s úsměvem. Měly to ale holky dobře secvičené. Protože nenašli ty krabičky v zářivkách a topení.
Pak mi ujel dobrý spoj do Krakowa a v Katovicách jsme se sešly 3 češky u stejného lůžkového vlaku - ironie? - z Moskvy. Ty 2 chtěly do Ostravy, já do Olomouce. Doplatily jsme strašné eura za lůžko. Jedna cestovala z Bruselu a ta druhá? Já ani nevím odkud jela ta druhá. Zhúkala jsem o nocleh Liborka a Standu, holky brebentily, a já tvrdě padla za vlast...
A vzbudila jsem se v Praze...

честно? Bylo to objevné, jen škoda že narychlo. Na otočku do Ruska je málo. (Musela jsem se nadplán vrátit do ČR - na úřady a promoce o víc než týden dřív.) Ale jestli mi cesta do Ruska něco dala, tak zjištění, kam vlastně chci já sama. Pavlo, děkuju hlavně Tobě! спасибо, bylo to хорошо!

Viděno mým foťákem. A kterak o svém pobytu tam píše a fotí Pavla.

Katla

Kdo to neví, tak Katla je sopka. A to zlá! Moc zlá, štítová a na Islandu.
A proč představuje nejvetší možnou vulkanickou hrozbu nejen v rámci Islandu? Protože kdyby bouchla, tak to nebude žádná fotogenická podívaná (i když i ti s dobrýma objektivama si přijdou na své), žádné dlouhodobé efektní vodo- vlastně jiskro-trysky ani extra světélkující láva...
Celý Island je z kdejakých pyroklastických tufů a při výbuchu Katly uniká kyselá málo vizkózní láva a uvolní se další moře pyroklastik. Problém ale je, že Katla se nachází pod ledovcem Mýrdalsjökull. Ne pod žádnou slušivou bílou čepičkou jako Fudži, ale pod masivní horou ledu tlustou několik metrů. Takže když dojde k erupci jsou jen 2 možnosti:
a) je malá a neprorazila ledovec a v poklidu si pod ním někam zateče nebo
b) je velká a prorazí ledovec. Bazaltové magma v kontaktu s tekoucí vodou (to teplem ledovec taje) chládne a krom toho, že dává vznik množství vodní páry smíchané s prachem, vlastně kráter ucpává a burcuje sopku k ještě mocnější explozi. A pak to kouří, asi jako kdyby jste se pokoušeli dýmem vypudit celou Prahu. Kiksne letecká doprava, protože néni vidět na slunko. A voda zkondenzovaná v atmosféře se může pořád nabalovat na nějaké prašné částice, a tak někde pořád prší a prší a hrozí povodně a sesuvy a jinde je naopak sucho a v Mexickém zálivu můžou mít vedle ropy navíc ledové kry. Následuje ztráta na úrodě, lidi straší hlad a ten může vést až k Velké francouské revoluci. (Kalta vybuchla roku 1873.) Více zde: http://www.severskelisty.cz/priroda/prir0199.htm
Dominový nebo butterfly (motýlí) efekt?
Riziko, které Katla představuje, je tedy bezesporu celosvětové. A co ale způsobuje na samotném Islandu? Zase povodně - roztátý ledovec zaplaví roviny jihozápadním směrem až k pobřeží a cestou smete i nějaká ta lidská sídla popř. pár turistů.
Podrobnosti si můžete přečíst třeba tady:
http://www.earthice.hi.is/page/ies_katla
http://en.wikipedia.org/wiki/Katla

Katla je nebezpečná a nepřátelská tak, až po ní dokonce švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová pojmenovala nejstrašnější postavu ze všech svých knížek - v příběhu "Bratři Lví srdce" se příšera Katla ukrývala v jeskyni a vylézala pouze, aby ničila a zabíjela. Chudák Jonatán... Brečím u té knížky dodnes.
A někteří seveřani dávají svým dcerám jméno Katla pořád, těžko říct proč, třeba chcou, aby ta dívenka byla výbušná, ale možná se jim jen dobře vyslovuje. Asi tak jako nám.
Než vybuchla Eyjafjallajökull, tak se o Katlu zajímal sice kdekdo, ale pořád to byla jen hrstka hlavně místních geologů. Tato historicky a statisticky nejaktivnější sopka média nezajímala. Prostě dokud se nás to netýká, tak po tom nikdo nepátrá.
Je ovšem ověřeno, že cyklicky po výbuchu Eyjafjallajökull následuje i výbuch sopky Katly. Jenže to KDY jsou všechno jen dohady. Můžou to být měsíce, týdny i roky. Ale asi zas ne za moc dlouho, že? Ale co je moc dlouho? Rok, půl? Měsíc?
Média mají tendenci "strašit". Neže by Katla nebyla nebezpečná, o tom žádná, jen - co se týče pozorování aktivit sopky Katly - není se čeho bát (i když je). Její činnost sleduje zástup odborníků a ti nás určite spraví o aktuálním stavu či blížících se hrozbách. Poslední výraznější aktivitu zaznamenali v 80. letech, od té doby je relativně v klidu. Pravděpodobnost, že vlivem magmatického systému propojeného s Eyjafjallajökull o sobě dá zase vědět, tu je, ale pořád je to vrtkavá "konstanta". A s její nejasností se bohužel zatím média ohánějí nejvíce.
Ale chtělo by to rozhodně zlepšit monitoring mraku prachu a třeba pak bude mít daleko víc lidí klidnější dovolenou, i když zřejmě propršenou.

(Článek napsán jako reakce na stále rostoucí počet návštěvníků, které na mé stránky navedly vyhledávače a oni chtěli i nějaké ty informace.)
Jo a ještě je to islandská metalová kapela, ale na to Google a spol. upozorní ;)

Heute

Už je tomu rok, co jsme s Rosťou a Fidem dleli ve Vídni a pro naše milé spolužáky gisáky občas napsali trochu bulvárních novinek. Pro někoho možná těžko pochopitelných... Ale i tak:
Nur heute - unsere alle HEUTE - genießen!

"Já ti ty sračky přemažu" aneb vlakem

Opírám se o rozpadající dřez na nástupišti. Sama na peróně, tupě čumím do kolejiště.

"See the look on my face / From staying too long in one place / But every time I try to leave..."
Objevil se tam znenadání, kluk metr-pade, dělal stojky, salta a jiné brejkařiny jen pro moje zraky - fakt machr "...I would give everything just for a taste..." usmívám se jak koblížek na otesánka "...saving my face...", jen jsem mu stihla ukázat zdvihlý palec, přelezl zeď a byl ten tam.
Mám ráda jízdu vlakem. Uklidňuje mě ubíhající krajina. "The trees that whisper in the evening / Carried away by a moonlight shadow..." Vždycky svět za oknem vnímám jako turista na výletě, i doma i na trasách, kterýma jezdím skoro denně, komíny v Kolíně, silo v Kyjově.
"Když má děvče z Třebové rádo svého chlapce / posílá mu na vojnu železniční pražce, / vždyť je jaro..."
V batohu vozím státnicové otázky, půl Evropy už se mnou projely, ale četla jsem je jen výjimečně. But "I can feel the pressure / It's getting closer now / We're better off without ..." Ale jsem ten typ, co nespí, nečte - jen čumí z okna.
Zapadá slunko. Někdy, když jsem sama v kupé, tak se vykloním z okýnka a zpívám si do vzduchoprázdna... "With magic soakin' my spine / Can you read my mind?"
Linie stromů a The Eagles si neuvěřitelně brousí prsty o kytary...
Komu jsem ještě nevyprávěla historku, jak mi ve vlaku ukradli boty? "..rob their houses..." A já musela v březnu v Pardubicách přesedat bosky a v Jaroměři byla výluka a bahno.
Jo, Good Shoes jsou taky dobří!

S jediným klukem, co to se mnou dotáhl na víc než týden (ale roky...), jsem se rozešla ve vlaku. "I need a hero!" A ten mě v hudbě ovlivnil nejvíc - přivedl mě do HM! V Jihlavě už jsme pár nebyli a já brečela snad až do Námešti nad Oslavou... "Feeling so small I stare at the wall / Hoping that you are missing me too" Nj, poslouchám i romantické popiny, a to všecko "Because of you!" ale zkuste litovat těch jednostranných záležitostí u balkánské dechovky!
Spolužákům bych měla nekonečně děkovat, jak mě v nočním vlaku z konference v Ostravě zachránili před thaiboxerem Balážem a ukázkově ho opili! "But she would not think of battle / that reduces men to animals, / so easy to begin... "

Často taky ulétávám na instumentálních soundtracích, takový Harry Gregson Williams!
Hudbu mám spojenou s místy, s cestama a s lidmi. Jsem v tomto v(d)ěčný přejímač. Když moji bratři podlehli Arctic Monkeys, tak nešlo jinak, než je taky poslouchat.
Na kolejách spolubydlící Zuzka poslouchama rádio Orion, a pak vždycky odešla za Mirou a oni každou půlnoc hráli tu samou písničku. Už ale nevím jakou.
Kamarádka se jednou rozhodla přeléčit zoufalý stav mé hudby a se slovy "Já ti ty sračky přemažu." mi v tom udělala ještě větší guláš (ale díky za to! :) akorát mi tehdy přemazala i Oasis a Yanna Tiersena! (Ale výměnou si Sultans of Swing od mé srdcové kapely Dire Straits dala jako vyzvánění na mobil. Kdoví jestli ho ještě furt má tam kdesi v lesích na "other side of the world to me".)

V Holandsku mi pořád bzučeli Kaiser Chiefs a já si užívala, že tam není třeba na vlak dobíhat, že jezdily tak často jak šalina ve špičku. "You're no loser, there's still time to ride that train"
Kanadu jsem netypicky projela s fr. šansony v zádech občas namíchanými s muzikálovými hity Andrew Lloyd Webbera. A všechna ta jezera a lesy na mě působily majestátněji než 2. suita Farandole z Arlezánky od Bizeta.
Naopak ve Francii jsem jen málokdy The Killers a The Kooks vystřídala za něco jiného. Takové trochu cílené "A contre-courant / tout à l’envers…"
Když jsem pracovala = flákala se na Malorce, tak jsem bláznila při místních vášnivých rytmech. Ale folklór je mi vlastní hlavně ten náš slovácký, aj s tancama.
A ABBA mašáž ve všech shopech ve Švédsku se mi už 2. den přejedla.

Lány polí, kvete řepka, mám ji ráda čím dál míň. "I want to love you but I better not touch." Škoda.
"Freedom is being alone / I fear liberation / but something more alive than silence swallows conversation"
Někdy sice schválně poslouchám japonský rock (Gackt), ale slova jsou pro mě důležitá. Americko-taiwanskou pianistku Viennu Teng jsem příznačně nejvíc poslouchala právě než jsem se odstěhovala do Vídně. A až ve vlaku z Břeclavi mě napadlo zacpat si uši Manu Chaem. Těžce nesu ztrátu přátelství. "You'll say the world has come between us / Our lives have come between us" ... "kam jsme se to poděli?"
No a ve Vídni tomu naopak vévodili Cardigans (+ slavné tyrolské šlágry! Rosťo, pamatuješ?).

V zatáčce - a za nejlepší hudbu do auta považuju soundtrack z The Boat That Rocked!

Ve vlaku jsem kdysi málem umřela "I've turned my cheek and I've suffered the blow / The truth of my story is widely unknown..." a jednou se tam hodně opila "...and the hangover doesn't pass."
A na pražském hlaváku už mě 2x okradli! "Help!" Dávejte si tam bacha.
A já to přiznám, mě se líbí i Paparazzi od Lady Gaga ;)

Poprchá a kluk, co sedí ob sedačky, zběsile zavírá všechna okýnka. Někdy je prostě celý náš svět Fool's Garden.
A když jsem klasicky vlakem opouštěla Barcelonu "Barcelona, prends-la en otage" musela jsem pořád dokola poslouchat jen a jen ty písničky, co mi nahrál můj milý Steven tam! Nějaké peruánské pop-rytmy a Incubus... Kopce v Andoře byly pro mě hotové Machu Picchu. "Learn to be lonely..."

Můj playlist se mění, je náladový jako hladový před maratonem. INXS. A už jsem dlouho nebyla na žádném koncertu klasické hudby. Nikdy nezapomenu, jak mě roztřásl Janáčkův Taras Bulba.
Guns'n'Roses střídá Chuck Berry a už brzo se mi zase všecko ohraje, z nouze na chvíli zabrousím do rakouského rádia, a pak to opět na nějaký čas vyměním za ticho...

Za oknem tma, "I’m outta my soul / I’m out in the dark / I’m outta my mind / And I’m outta my heart", budu vystupovat, mám hudební kulisu ráda. Něco, co rytmicky doplní ty obšas otřesné výhybky života...
"I am a passanger and I ride I ride"

PS: Děkuju všem, co mi kdykoli něco pustili, zahráli, zazpívali či nahráli! Směle v tom prosím pokračujte... protože: "Don’t tell me that it’s over / It’s only just begun! "

Švédské Švestky

... už v pátek večer lituju, že jsme si nepřiplatila za zavazadlo. Sice mě to donutilo koupit si konečně krásný nový batoh, ale uvažte - narvat do 25l spacák, oteplovačky, podvlikačky, trička, mikinu, ručník, plavky (kdyby náhodou) a státnicové otázky (kdyby náhodou II.) atd. na týden žvota?
Jako zbytečný luxus jsem obětovala tričko na spaní, roztok na čočky a otázky z geověd... A hned jsem si přibalila normální počtení. A taky se mi standardně nechtělo, což jsem zpečetila koupí extrémě drahého lístku na vlak na sever...

Tak knížku jsem přečetla už na letisku v Blavě! (Tož dobře to Laďo Větvo pišeš! Smíla sem sa na celú halu. enem ty komentáře ňa nebavily ;) - To jako teď mám číst ty otázky, nebo co??
Damn it! Emergency fleky už dávno někdo zasedl. Bývá tam víc místa na nohy + vždycky vzpomínám na jeden přelet nad Kanadou, kdy mi po 28h nespánku přišel pohledný steward říct pohádku jakže se ty dveře otevírají... Dodnes nevím jak to dopadlo:) No ale dneska sedím s Vikingem! a zamilovala jsem se do mořského ledu.

Švédsko??
Těch peněz za bus do centra mi přišlo moc, ale rači jsem sklapla a zasedla. A zase si ke mě přisedl ten Viking! - lehce kecáme, radí mi jak se dostat zadarmo na trajektové pitky přes Baltský záliv, ale já furt čumím z okna. Západ slunka za zasněžené pláně, skály, jezera... Připomíná mi to Kanadu.
Po asi hodině jízdy krajinou mě napadne se zeptat, kdyže už budeme ve městě?
"WHAT???!! NYKÖPING? Já doletěla do Nyköpingu? A je to vůbec ve Švédsku??"
- pobavila jsem ho tak, že se za jeho zvonivým smíchem otočil i řidič. Jsem zjevně jediná, koho překvapuje, že Stkhm SKAVSTA = Nyköping, přes 100 km jižně od Stockholmu. To mám z toho, že si nečtu údaje na letence :(
Asi jsem mu připadala zmatená, tak mě ve Stkhmu zavedl až k prodejně lístků na vlak a pod ceduli odjezdů. Vlak do Uppsaly za 10 minut.

A tam náramné shledání - Bohoušééék Bob!

To je Uppsala, napsala
Probudili jsme se do nádherného slunečného dne a posilnili se pořádným Brunchem (snídaně a oběd v jednom) v jednom Nationu. (Speciální spolky, dle jednotlivých švédských krajů, které se starají o blaho svých studentů pocházejících z daných oblastí) a vydali jsme se procházkou po historii Uppsaly...
Dějiny Uppsaly psala hlavně křesťanská tradice a švédská církev jsou nejkatoličtější protestanti. Soše sv. Erika u vchodu do katedrály nedávno nějací studenti ukradli meč, bude se tu vdávat princezna a v Gamla Uppsala (stará uppsala) pohřbívali staré vikingy i s celou lodí. Běžkaři brázdili planinu a my 2 zabloudili na cestě sv. Erika.
Ach ta globalizace - američtí mormoni si to jedou v oktávce do švédského kostela na mši.
Krásný den! Prý mám štěstí, přijela jsem na první slunečné dny po 3 měsícíh sněhu, mlhy, tmy, mrazu a vichru. Což byl pro domorodé Švédy signál odložit bundy a všichni chodili po venku jen v mikinách a malé děcka vystrkovaly holé nožky z kočárku.
Švédi jsou velcí ekologové - třídí odpad, ale první čističku v Uppsale postavili až pře 7 lety. Solí jen dálnice a všude jinde sypou hory šterku. Ten je bezva, klouže taky, spadla jsem víckrát jak na snb za celou zimu (a že to je hodně co říct ;)

Za losy do jižního Laponska!
Co jsme si to zase vymyslela? Nočním vlakem do hor na sever? Hm, na místě mi spala sličná asiatka, tak jsem zaplula do švédské trojky s kovbojem a snowboarďačkou. Někdy vám ukážu,jak jsem se dokonale poskládala na 2 sedačky, ale spalo se mi dobře. Vystupuju v Järpenu, uprostřed staré poutní cesty sv. Olafa do Trondheimu a hurá s Marcelem na oběd do Are a vodopád Tännforsen - neuvěřitelný, největší ve Švédsku, tuny zmrzlé padající vody a obrovské igloo nakonec! Výhledy a výhledy a nádhera a úžas a zase mám štěstí na počasí...
Večer mě zmohl bolehlav a u TV jsem vytuhla na gauči, inu CouchSurfing.
Víte proč umí všicni Švédi pefektně anglicky? - vůbec nic nedabují.
Zázračná polární noc, miliony hvězd! Už jsem si myslela, že i vidím polární záři, ale bohužel - bylo to jen světelné zněčištění z Östersundu :) Na auroru borealis mám prý přijet v lednu, a pak měsíc čekat na jasnou noc...

Průzračné a čiré ráno - slunce, sníh a procházka, možná jsem viděla losa, ale možná to byl jen strom. Ovšem do 5 minut nás vichřice zahnala zpátky a mě na autobus do Östersundu. Ten přijel asi minutu před mým definitivním umrznutím. Neskutečný vichr.
SZ - Östersund
- no krásné město. Tuhle mekku běžkařského lyžování jsem prokulhala. Jen jsem došlápla na ty kamínky - držkopád, až mi 3 lidi pomáhali zpátky na nohy...
V léte mají v jezeře Storsjön příšeru podobnou lochnesce a v zimě park s hokejovou plochou a 50 km upravených treků pro rychlobruslení... Musela jsem ovšem vidět ski-stadion! A pak jsem tak dlouho hledala kavárnu až jsem si málem koupila bundu.
Pohoda na slunci u jezera, svačím pravý švédský sladký chleba a kaviárovou pastu, + jako dezert salmiakové bonbony. Od holandska jsem se jich nepřecpala. Jsou hnusné, přiznávám, ale mám je prostě ráda.
Hodina a půl do odjezdu vlaku. Co myslíte - půjčila jsem si brusle? No anóó! Parádní jízda.

Ve středu zpátky ve středu země
Snídaně ve 12! (se tu snad ještě naučím spát ;), k snídani kaviár - musíme šetřit. (kaviár je tu o polovinu levnější než leckerá marmeláda). Ceny jsou jinak pro Čecha velmi familiérní, jen ten kurz neradno přepočítávat.
Ve Švédsku je taková zima, že i sníh taje až při +5°C. Nechápu, jak si to ten Celsius napočítal. Přírodovědec Carl von Linné tu má i svoje sušenky, Bergmanova Fanny a Alexandr se točila práve v Uppsale, některé poštovní schránky vypadají jako dům dětí z Bullerbynu a v obchodech až příliš často hrají ABBU nebo zpěvačku MIU (To je ta, co nazpívala Slávčinu oblíbenou písničku ;) a je jen málo švédských spisovatelů, kterým by nedali nobelovku.
Uppsalská univerzita z venku vypadá jako naše stavovské divadlo a zevnitř jako národní - vivat novorenesance! Během 30ti leté války odcizenou stříbrnou bibli Codex Argenteus z rudolfinských sbírek v Praze tu mají jen tak - v knihovně!
Jinak se ve švédském královském socialismu žije spokojeně a nekrade se tu. Tak jsme se s Bohouškem Bobem vydali na misi ukrást pravé uppsalské kolo - to stačí nějaké "opuštěné" vyhrabat ze sněhu.

Švédština je mix jiných jazyků, dá se jí i rozumět, ale jen v psané formě. Třeba lasička se švédsky řekne hermelin. A ta sněžná je celá bílá, jen s černým ocáskem...

Vedle z Vasy
i vydala jsem se ve čtvrtek do Stockholmu vidět ten slavný švédský "titanik". Obrovská loď ze 17. století, co se potopila už ve stockholmské laguně a přesně za 333 let (1961) vrak vyzvedli. Těžko popsat tuhle gigantickou chloubu i zkázu.
Stkhm je samý přístav, aby ne - rozkládá se na 14 ostrovech a MHD je bohatší o lodní dopravu (v zimě však pro led omezenou). Nábřeřím jsem proplula do starého města, které si při řádění novodobých architektů v 19. století málem zbourali, ale naštěstí jim na to došly finance.
Prošla jsem městem jako bych tu byla doma, vážně se mi líbil. Ale najít tu pohled se zimním motivem? Prý si mám zajet do Norska.
Jízdenky na vlak se tu oplatí kupovat měsíce dopředu (až 5x levnější) nebo v automatu - ovládání je jednoduché, to jsem pochopila i já, a to s kupováním jízdenek fakt nemám praxi. Politika je jasná - neotrvujete nikoho u přepážky - máte slevu.
Kuřáků tu moc nenajdete, a když - tak většinou ženy. Muži totiž cumlají svůj "Snuss" (žvýkací tabák) jinde v EU zakázaný - ale jde i hooodně daleko odplivnout ;)
O hokeji se můžete bavit skoro s každým, ale nejoblíbenějším sportem je tu "bandy" - něco mezi floorbalem a hokejem...

Povečeřeli jsme v MAXu - švédské obdobě McDonalda a na pokoji jsme nalezeným topeníčkem vyhodili pojistky v celém patře kolejí ;D A ještě nezapomenu jak každý den v 22:00 všichni studenti souhrnně křičí! :D

Pátek, trochu prší - poprvé!
Jsem ve Stkhm a schválně jsme zabloudila ke KTH univerzitě, kde jsem málem studovala. Paktikovala jsem turismus po památkách, balil mě černošský revizor a před královským palácem jsem sebou řízla, až mě zvedal postávající unuděný vojín na stráži. Hezké bílé dečky přes boty měl.
K večeři jsem se přiotrávila salmiakovými bonbony a strávila večer v milé společnosti...

Nádherná sobota
A to za celou zimu ve Stkhmu naměřili jen 23 h slunečního svitu. Mám to i potvrzené.
Naposledy jsem se prošla městem a málem mi uletělo letadlo... stálo mě to mou krásnou čépku červenou - vůbec mě pro ni nechtěli pustit zpátky skrz ty pípáky, naštěstí! - protože právě hlásali "Last call for miss Pawkova..." jsem si jaksi zase nečetla letenku :)

Tak a ještě fotky a moje veliké Tack (děkuji) všem! Bylo báječně.

PS: Švestky ve Švédsku nemají, nedozrají. A v IKEE jsem nebyla...