Rusko z rychlíku

Kamarádka Pavla se rozhodla jet dobrovolničit do Ruska a mě se jen tak zeptala jestli ji nechcu doprovodit. Že jsem řekla jo, není překvapení. Navymýšleli jsme si výlety k moři a do Rostova atd. 2 parádní tydny někde na jihu. Všechno ale dopadlo jaksi jinak, a hlavně mě postupně opuštělo nadšení ...

Ještě jsem ani neměla vízum a už jsem byla svědkem autonehody přímo před konzulátem Ruské federace. Řacha a řinčení plechů a pak mi dělali problémy ohledně pojištění. A to jsem vlastně ještě mohla být ráda, protože, jak říkala jedna čekající paní, tak v pondělí, poté, co jsme porazili Rusko na mistrivství v hokeji, to vízum nedali vůbec nikomu!

Protože má Pavla odpor k letadlům, rezignovala jsem (přiznávám, s nepatřičným množstvím výčitek) i já na ten tradiční způsob dopravy tam - a to vlakem!
Je to sice dražší, ale zato to trvá dýl! Do Varšavy jsme fičeli krokem a lehce navyšovali už tak nestabilní hodinu zpoždění, což bylo ale mínus 10 minut skoro přesně ten čas, co jsme potřebovaly na přestup. Pavla to ale bravurně uhádala a způsobily jsme zpoždění i toho dalšího - spacího lůžkového vlaku do Kyjeva. Cestu jsme si jako 2 správní alergici krátily synchronizovaným smrkáním, vzájemně jsme se pokýchaly a individuálně aplikovaly kapky do očí a špěndlíkovou medicínu. (to nemyslím akupunkturu ;)
Odjezd byl pro mě špatný, nechtělo se mi celé Polsko.
Na hranicách (Jagodin) nám sebrali pasy, pan průvodčí povyprávěl jakousi historku, ve které jsem bezpečně rozuměla jen "s kalašnikovami obstojali" a celý vlak začal couvat zpátky do Polska... Nejednalo se však o deportaci, ani o důkladnou celní kontrolu, ale v ohromné plechové hale nám vyměnili podvozek. TO byl panečku zážitek! Obrovské hevery nadzvedly celý vlak, pracovníci vymontovali úzké kolečka a pod vlak přijely ty širokorozchodné...
PS: čistili jste si někdy zuby v sedě?

Kyjev
asi nějaká zkratka, ale jsme tu o hodinu dřív. Bojujeme o spoj dál. První bitvu jsme vyhrály - paní na informacích nám potvrdila nalezené spoje, ale vzápětí nám paní u lístků vrazila ránu do zad, že daný vlak prostě neexistuje. Tak zase na informace, pak k jinému okýnku, pak k dalšímu... a nakonec jsme zvolily alternativní spoj až večer skrz Brjansk-Orlovskij. Vtipné je, že tam v rozmezí 10 minut jedou 2 spací vlaky. Že jsme se chtěly vyspat, koupily jsme si plackartu (levnější listek na lehátko, nikoli do kupé) na ten, co tam jede dýl, a hurá na turismus do města.
V jedné frontě měli celkem 4 muži tričko od Armaniho, tolik jsem jicha snad v životě dohromady neviděla.
Boršč, bulvár a modrý klášter, zahrada ticha, výhled na Dněpr, zmrzlina, parno a fotbalové šílenství. Kyjev je krásné město.

Čabřala jsem si nohy ve vodních schodech na náměstí Majdan Nezaležnosti a zřejmě vlivem úpalu přemýšlela, co chcu a nechcu atd.
Slunce mi leptalo mozek a mně došlo, že vlastně fakt do žádného Ruska jet nechcu! Že jsem neukotvený pošuk, že nevím, kde beru jistotu dokonalých vlastních morálnch hodnot, že můžu svou rodinu soudit apod... A že chci jet zpátky! Protože já chci na úplně jiný konec světa! (Akorát jsem musela jet tisíce km, aby mi to došlo)
Není snadné přežít v džungli, ale co teprve přežít ve vlastní smečce?!
Jenže co teď? 7 večer, teď jedou vlaky jen na Moskvu a Oděsu!
No, když nic, aspoň jsem si vyplavila alergeny a journey pokračuje...

A tak jsem vlivem úpalu a celkového dusna odevzdaně umírala na kratinkém lehátku velikosti desetiletého vietnamce ve vlaku do Ruska. Ta cesta mi uběhla jak v jiné dimenzi. Bylo mi blbě, potila jsem se jak se zápalem plic v sauně a chybělo 5 cm a málem jsem pozvracela nějakého celníka.
"Pavlo, já asi budu šavlit."
"Ale né, to vydrž, to bysme pak musely proclít."
Barva mé pleti připomínala jeho baret. A ani mi nepřišlo divné, že naše jména střídavě hláskovali do telefonu a Pavly se furt na něco ptali, ta udatně všechno odkývala a - a projely jsme Běloruskem bez tranzitního víza! (Proto taky jel ten vlak dýl.)

Brjansk byl za rozbřesku upršený a my obě utahané. Pavla celou cestu prokecala a nějakým ukrajinským psychologem a sekuriťákem Alexanderm.
Vlak do Voroněže nám ale jel až odpoledne. A tak, co se na letišti naučíte, na nadraží jako když najde. Ustlaly jsme si za květináčama, pily, četly a hádaly se s žebrajícíma cigánkama. Tipuju, že nás každou proklely minimálně 4x tak do sedmého pokolení. A když mi jedna z nich v zápalu boje vyškubla vlasy, spustila jsem na ten její mlýnek naše vyjmenovaná slova. Zblbla jsem ty po L, ale mělo to správnou kadenci a ony konečně odpluly. Mají tam záchody s atrakcí, ohlašující znělku jak z Harryho Pottera a hodinové fronty na plackartu. A když Rusi cestují, potřebují k tomu hafo dokumentů.

Cestou do Voroněže brebentíme a bavíme spolucestující, že čteme po slabikách název minerální vody: "Le-gen-da Kav-ka-za, Ku-baj" (Легенда Кавказа Кубај). Zase horko jak v ruském vlaku, utěrky plně využity a uvažujeme o vykopnutí emergency exitu. Všechny vesničky za oknem vypadají jak Anatěvka. Děcka běhajú, pani pletú a polehávajú, muži do půl těla. A z našeho oddílu jsme si udělaly kurník, když jsme se snažily dát péřové polštáře až na horní palandu. Pot a dusno. Jet tímhle vlakem týden, tak k němu přirosteme jak ti škebloví piráti v Pirátech z Karibiku, stačí, že jsme polepené tím peřím.
Ráno ve Voroněži nás vyzvedla Pavlina koordinátorka Milana a stylovým žigulem jsme uháněly napříč městem. A pak - nejlepší zážitek z celé cesty - SPRCHÁÁ!!!

Voroněž
Ani jsme se nenadály a už jsme byly na návštěvě u učitelky angličtiny, Natalie. Smažila jsem cuketu s koprem (ten tu dávají do všeho) a obě jsme naslouchaly jejímu krušnému příběhu o dětech a Palestině.
Hned pak jsme se ocitly na nějaké španělské párty. V malebném bytečku jen s jedním nožem v kuchyni bylo stylově horko jak v Kolumbii. Jedl se řecký salát čínskýma hůlkama a zamiloval se do mě Diminikánec Chose... A pak noc jsme až do rána završily posezením s naší nejlepší paní domácí - Katjou. спасибо!
Pavla měla hodiny ruštiny (jednu jsem tam natvrdo prospala) nebo jsem se zkoušela zorientovat ve městě. MHD představují hlavně rychlé malé maršutky za 8 rublů, pak pomalejší a o rubl levnější autobusy a cosi jako troleje. Tramvaje ve Voroněži zrušili před rokem a koleje jen ledabyle zalili asfaltem. Tredičně je v centru města Leninovo náměstí i s kynoucím odlitým revolucionářem samotným. V Donu se koupou jen opilci. Komunistické paneláky jsou chudé architekturou, zato ty kapitalistické extrémně šetří na prostoru. Je zde zakázáno prát podprsenky v pračce. Voda ve vodovodu není pitná a i tu po 11. večer z šetřivých důvodů vypnou úplně, takže mít v noci průjem - ani to není čím spláchnout. Vodku a jiný tvrdý alkohol není možné koupit mezi 21:00 - 11:00 (tak si všichni dělají zásoby předem) a další oblíbené pití je smradlavý "samagon". Na víkendy se obyvatelé houfně stahují na své "dače" za město. Všichni kouří, ale fakt všichni, děcka i bábušky, a to pořád. (Krabka stojí průmerně míň než MHD.) A když nekouří, tak loupou slunečnicové semínka - prostě pořád něco v hubě. To jsem zvědavá, jak po týdnu tady, udýchám ten půlmaraton...
Ukázpově jsme se pohádaly v autobusu jak manželský pár v přechodu. Hotové divadlo, první to bylo i navážno, ale když jsme zjistily jakou budíme pozornost vyloženě jsme si to užívaly! :DJiné noci jsme popíjeli se Sašou. Snažil se mě ohromit GPSkou. Pili jsme výborné sladké Dagestánské šampaňské. Řešili historii Kavkazu, Abcházii (odbočka - jak to v Abcházii teď vypadá) a Gruzii: "Georgia never had an opportunity they had just acquired!" Proste vodka je nejlspší slovník. Usínala jsem u ledničky a ráno jsem se probudila s čočkama zakrytá osuškou.
Na přednášce o Human Rights a Restriction bylo tak horko, že jim to odvařilo projektor. Objevily jsme ukázkovou výstavní hlavní třídu. A s dalšíma dobrovolníkama a studentem Achmadem z Keni jsme vyrazili na koupačku a piknik kdesi hodinu za městem. Každý měl zajímavou cestu do Ruska. Problém totiž je, že cizinci se tam mohou vlakem dostat jen přes některé hraniční přechody. A to jsem jen ty, kudy vedou přímé spoje na Moskvu. jinak vás do vlaku ani nepustí. (Ale lístek na něj vám samozřejmě bez problémů prodají. Autobusem a auty už to jde i přes jiné přechody.)

Ve Voroněži se mi líbilo. sice špinavé a neupravené město, ale přátelští obyvatelé a město samo působilo přívětivě. Ale nechtěla jsem se tam moc angažovat ani cestovat sama, a tak dřív než bych toho litovala daleko víc, jsem se sbalila, opustila Pavlu a jela zpátky...

Kudy a jak mi poradil Polák Michal. Prý ten autobus do Charkova je maximálně pohodlný - i s klimatizací! Když jsem ale viděa tu ostře růžovou kraksnu, váhala jsem jestli vůbec vyjedeme z města. Chytla jsem to nejblbější možné místo úplně vzadu, kde nejde sklopit sedačka a topil tam chladič. Chlap vedle mě měl škrabavé sako a neustálou potřebu nahlas mluvit (což v nočním busu zvlášť oceníte) a když mi muž sedící přede mnou málem rozdrtil koleno (sklopil si sedačku), zahodila jsem rozpaky a přitulila se našikmo ke gruzínskému studentovi na jeho kostnaté rameno.
Charkov je krásné a upravené město.
Další skoro celý den ve vlaku jsem cestovala se 2 Igorama (1 policajt, 2. voják), jejich 3 vodkama, salámem a cibulí, koupili mi prášky na nachlazení a naštěstí vystupovali o 4 h dřív. Nejsem zrovna fanoušek těchto nočních dotěrných družeb s vodkou a když se mi chce spat. Navíc na mě jeden z nich šlápl, když slézal z horní palandy!
Lvov je taky krásné město! Je mi ta Ukrajina jaksi milejší než Rusko. Na nádraží čekalo tak 2 000 lidí a taxikář mi vyprávěl o historii města, kde psal Čapek Švejka a jak se jakási ulice nejdříve jmenovala Ferdinandova, pak Hitlerova, Stalinova, pak Míru a teď nevím jak.
Autobus do polské Přemyšle byl starý a díravý zvenku i zevnitř. Zevnitř to mělo svůj význam. Lehce jsem podřimovala, a v tom mě vzbudila paní, co mi doslova lezla pod nohama. A nejen ona! Hrstka ženských se snažila propašovat tak o 50 kartonů cigaret víc, než je na hlavu povolený (2 ks) převoz přes hranice. cigarety nacpaly kde se dalo včetně mého batohu. Jenže jim na to přišli a my strávili 7 h na dlažbě na celnici! Kuřáci se seskupili okolo odpaďáku s pytlíkem slunečnocových semínek a já vyžvýkala celý balíček žvýkaček. Postupně nás vyslýchali a vybalovali. Mě teda nejmíň, já jen řekla, že jsem studentka a téměř vůbec mi do batohu nelezli. Jednu paní sebrali, odcházela s úsměvem. Měly to ale holky dobře secvičené. Protože nenašli ty krabičky v zářivkách a topení.
Pak mi ujel dobrý spoj do Krakowa a v Katovicách jsme se sešly 3 češky u stejného lůžkového vlaku - ironie? - z Moskvy. Ty 2 chtěly do Ostravy, já do Olomouce. Doplatily jsme strašné eura za lůžko. Jedna cestovala z Bruselu a ta druhá? Já ani nevím odkud jela ta druhá. Zhúkala jsem o nocleh Liborka a Standu, holky brebentily, a já tvrdě padla za vlast...
A vzbudila jsem se v Praze...

честно? Bylo to objevné, jen škoda že narychlo. Na otočku do Ruska je málo. (Musela jsem se nadplán vrátit do ČR - na úřady a promoce o víc než týden dřív.) Ale jestli mi cesta do Ruska něco dala, tak zjištění, kam vlastně chci já sama. Pavlo, děkuju hlavně Tobě! спасибо, bylo to хорошо!

Viděno mým foťákem. A kterak o svém pobytu tam píše a fotí Pavla.