Bokem Vídňa (i když v centru)

Když jsme odjížděli - pršelo; když jsme přijeli sem - fučelo.
A za tu dobu, co jsme tu, napřeskáčku svítilo slunko, pršelo, padaly kroupy, fučelo a zase pršelo...
Prostě živly řádily, ale postupně:
Cesta byla rychlá a v případě kluků i těžká...
- Já se balila asi jak na hory. To kluci byli v počtu zavazadel za vetší "lejdyny" (se jim omlouvám za přirovnání, není ani moje vlastní) - ale ještěže tak! Naprosto jsem podcenila zásoby, a díky těm dvěma tu zas tak moc hlady netrpím.
Koleje jsme našli, vrátný je postižený bachař, spolubydlící máme všichni odněkud z Evropy a němčinu zatím moc nedáváme...

Ten první týden byl pomalý, kluci furt spali, mě bylo smutno, pak jsme chodili po městě, občas zašli do školy nebo na pivo a - jaksi se mi už nechce k tomu vracet... pardon, ale máme aspoň fotky! nebo pak můj denní výběr

Ale aby to tu hned nekončilo unaveně - čtěte dál:

Včera večer na schodech, právě jsme dodělali cvičení na Pechance (do skoly) a Fido povídá: "Nepůjdem se projít?"
Já odpovídám: "Ale jo, potřebuju provětrat."
A Rosťa Růženka na to procedí: "Jééj, vy jste tak aktivní! To já si rači pujdu dát svých 12 hodin spánku... Dobrou"
- A byli jsme na dětském hřišti - a je tam náááramný kolotoč!
Ale se s námi ten svět kráásne točí!