Výletům na jiné sjezdovky jsem se vyhýbala schválně, ale tady tomuhle alpine resortu reklamu jednoduše uedělat musím! Fernie Vám totiž změní život. Urputně se vklíní do historie i albumů s fotkami a všechny ostatní události dostanou nálepku 'před' nebo 'po Fernie'.
Jestli má Nakiska nějaké MUST DO, tak je to 'lyžovat ve Fernie'. Středisko vzdálené asi 4 hodiny jízdy (za příznivého počasí) ve vedlejší provincii se pyšní přízviskem Legendary Powder.
Že se tam s Renkou taky vydáme, jsme plánovaly zbytečně dlouho. Jaj, my už tam měly být dávno, aspoň 3x! Ale to byl první problém nějaký day off, pak auto, pak volné pokoje no a pak - NIC! Chá, konečně! Banda 8 dobrodruhů (Renka, já, Cass, Ash, Lorin, Pelipe, Emma a Ruby) se rozhodla zaplnit 2 auta a zaznačit středu a čtvrtek do kalendáře...
Neděle, 2 dny před odjezdem do Fernie
Počet polárníků se rozrostl na 9 kusů. Graham, otravný kuchař, se sám pozval, nabídl auto i že bude řídit. Bral to jako hotovou věc, má stejné dny volno a taky je zamilovaný do Ashleigh, takže jede s námi. Logicky, ne?
Těžko říct jestli toužil víc po nezapomenutelném žážitku na svahu nebo po Ash. No jo, m
ladá láska, jaro ve vzduchu... Přece to Ash neudělám, řekla jsem 'OK'. Načež mne Graham omráčil dotazem:
"Why you hate me today?"
"Why just today?" Na blbou otázku...
Achjo. Tady má člověk jednou řídkou stolici a všichni se starají, jakoby mi minimálně umřel pes.
Copak všechny nálady musí mít vztahový podtext? Aby se z toho nepo. (I když teď k tomu mám rozhodně nejblíž já. Ale pst, dělám s potravinama.)
Pondělí, 1 den před odjezdem
"Do you think I can ride with this?" Shrne si u večeře Cass ponožku a odhalí nám všem oteklý kotník, který silně připomínal tenisový loket.
"Do you have like a bandage?" Ptá se.
"Yes, I do." A mám tu i krém na popáleniny.
"Does it hurt you? That looks like an inflammation. You should see a doctor." Vyděšeně jí zkoumám kloub na výletě.
"No! After Fernie..." Ano, to s Vámi Fernie dělá. Legenda povzbudí, i když ještě ani pořádně nevíte, do čeho jdete.
Úterý, den odjezdu
Vyjeli jsme pozdě, natankovali u Cochrane a stočili to na Cowboy Trail. Ranče široko daleko. Vyhlídková jízda rámovaná výběhy pro koně. K tomu kýčovitý západ slunce za štíty typického westernového městečka. Chyběla tomu jen přestřelka před Salonem.
Středa - FERNIE !!!!
Miluji, když někam přijedu za tmy, a až ráno se můžu kochat krajinou okolo. Ten den tomu sice tak úplně nebylo, protože jsme vstávali do sněhové vánice. Ale já miluji i sněhové vánice! Powder day!
Ach, bych se uvzdychala nadšením ještě teď. Ten prašan je fakt Le-gen-da-ry!Měli tu zrovna jakýsi Hot Dog Day. No vím já, co to je? Ohozy z 80. let, asi nějaká sranda.
Celý den jsme plavali po pás v sypkém sněhu. Všechny pády byla sranda, a ještě větší, když jsem se pak půl hodiny nemohla vyhrabat.
Před snowboardem jsem si sunula menší lavinu a sníh se prášil metry okolo až nad moji hlavu.
Best day in my life! Fičela jsem sněhem a radostí ani nedutala, ba co - nedýchala. Dokonalý a neskutečně variabilní terén. We drew fresh tracks in a virgin powder all day long! Mi na to ani nestačí jeden jazyk. Dokonce i výhledy naše oko potěšily.
Kdo by chtěl v dubnu jaro, když může zažít TOHLE?!
Ve Fernie se ulyžujete k smrti. Potvrdím všema deseti, že to platí i pro snowboard. Ještěže vleky přestamou jezdit ve 4 odpoledne a ten hotel měl vířivku. Jinak mě tam najdou konzervovanou, až to roztaje.
Jen chudák Cass se po dvou jízdách uchýlila ke ski patrolům, kvůli tomu napuchlému kotníku. A po zbytek dne sledovala trapného Family Guy na pokoji.
A večer jsme našli tandemové lyže! Okolo půlnoci nám neznalým z post-komunistických zemí
Emma
pustila film o free style lyžování, který v 80. letech nazývali Hod Dog. Okamžik osvícení! Jak to dopadlo, nevím, usnula jsem poté, co ti dva spolu měli sex.
Čtvrtek, pořád FERNIE ...
Vzbudilo nás odstřelování lavin a za oknem čekal nádherný slunečný den, kouzelné vyhlídky! A jestli včerejšek byl nejlepší den v mém životě, tak dneska už jsem asi v nebi...
Zpřístupnili včera zavřenou Cedar Bowl a já tu teď veřejně přiznám, že jsem nikdy v životě nepoznala dokonalejší sníh. Vznášeli jsme se na 4 metrech závěje a prášili okolo sníh o kvalitě moučkového cukru. To jedete dolů, na tváři lehce připitomnělý úsměv a užíváte si okamžik bezchybného štěstí do poslední vločky... Kdepak buddhismus, jeďte do Fernie!
Jak se však říká 'nesuď dne před večerem'. Ztuhnul nám ten úsměv celkem brzo. Teda zas tak brzo ne, stihli jsme si to pořádně užít, až odpoledne už byl sníh mokrý a lepil a my byli utahaní.
A pak, klasika, poslední jízda, zelená ugrůmovaná rovinka a Pelipe si zlomil nohu. V lýtku, obě kosti, holení i lýtkovou. Když měl nohu 'normálně' položenou kolenem vzhůru, tak měl prsty vyvrácené až k zemi. Pelipe to ale nesl vážně statečně. Řval bolestí jen, když mu vyzouvali lyžáky. A my ostatní jsme do jednoho sdíleli šok a lítost.
Nemocnice a hodiny čekání. A tak když už jsme tam byli, tak rovnou ošetřili i Cassandru. Dostala obinadlo za 600 $ a stovky papírů pro pojišťovnu.
Okolo sedmé se doktoři shodli, že Pelipe musí jet do Cranbrook, že tam mají specialistu, který mu to zpátky sešroubuje. A potom další snad hodinu řešili, jestli mu zavolat nebo nezavolat ambulanci. Nejdůležitější totiž je, zda jim ten převoz pojišťovna nebo někdo zaplatí. Kanadský zdravotní systém mě opět zklamal.
A já si ani nevšimla, že ještě Graham si podvrtl kotník, takže to zpátky domů zřejmě neodřídí...
Bože! (To se nerouhám, to děkuji, že jsme vůbec dojeli.) Větší kraksnu jsem totiž v životě neřídila.
Jak jsme s tímto vozem mohli dojet sem??? Upřímně Grahama obdivuji, že si tohle pořídil. Kára jen tak tak mladší než já, rezavá zepředu, zezadu i zevnitř. Sedačka nešla posunout dozadu, venkovní zrcátka se rosila (nechápu) a to vnitřní bylo uražené. Vpředu ječel motor, vzadu řvala hudba, takže ve výsledku jsme byli hluší všichni. Při dupání na plyn by chytal křeče i Rocky Balboa. A při sešlápnutí brzdy to na jakémkoli povrchu chytalo smyk směrem doleva. Až jsem váhala jestli je to fakt automat nebo jen někdo urazil spojku...
Tak jsem do sebe nalila velikého RedBulla, a pak se mi dobých 100 km chtělo na záchod, jenže venku chumelilo o dušu, nejbližší benzínka neznámo kde a my minuli správnou odbočku. Jestli jsem někdy nadávala na francouzské značení cest, tak na to kanadské by mi nestačila ani maďarská sporostá slova. Hotová cesta na Sibiř. Všichni navigátoři usnuli a málem jsme si zajeli až do Lethbridge...
Pátek, už 6 hodin nejsme ve Fernie...
Dojeli jsme však celí. Jen ten RedBull mi možná stačil poloviční, nemůžu spát ještě teď.
Ale až usnu, tak doufám, že se mi bude zdát o Fernie, legendary powder...
